13. prosinec 1981 – vyhlášení válečného stavu v Polsku

Napsal/a Kristián Chalupa 13. prosince 2016

Vyhlášení válečného stavu v Polsku přesně před 35 lety – 13. prosince 1981 – bylo jen malým zastavením na dlouhé cestě ke svobodě, píše v textu pro HlídacíPes.org publicista Kristián Chalupa.

Ustavení Vojenské rady národní záchrany (Wojskowa Rada Ocalenia Narodowego – WRON) v čele s generálem Wojciechem Jaruzelskim a vyhlášení válečného stavu (stan vojenny) v Polsku 13. prosince 1981 završilo jednu etapu masového odporu Poláků proti komunistické diktatuře.

Jednalo se vlastně o vojenský převrat, který znamenal zákaz shormažďování a stávek, zavedení tvrdé cenzury, jakou Polsko nezažilo od 50. let, a především zřízení internačních táborů pro tisíce aktivních odpůrců komunistického režimu. Zadrženy byly špičky hnutí Solidarita.

Je však třeba zdůraznit, že některým funkcionářům Solidarity se podařilo ještě před zatčením zmizet do ilegality, odkud dále vedli boj proti komunistům. Patřil k nim i člen vedení Solidarity Zbigniew Bujak, který se až do svého zatčení v roce 1986 dokázal úspěšně skrývat a z podzemí organizoval vydávání tiskovin a mobilní rozhlasové vysílání Solidarity. Bujak pak po pádu režimu v roce 1989 vstoupil do politiky.

Poválečné dějiny Polska jasně dokazují, že pro Stalina, jeho následovníky i pro tuzemské komunisty bylo katolické Polsko těžce stravitelným soustem. Permanentní boj Poláků za svobodu s obrovským množstvím obětí přinesl nakonec vítězství, zakončené jednáním u kulatých stolů mezi tehdejším vládnoucím režimem a opozicí.

Výsledkem těchto jednání bylo ustavení vlády s prvním nekomunistickým premiérem v sovětském bloku, kterým se v srpnu 1989 stal katolický intelektuál a jeden z vůdců Solidarity Tadeusz Mazowiecki.

1980: První svobodné odbory ve východním bloku

Je neděle 31. srpna 1980, 16 hodin. Sedíme s manželkou v modrém peugeotu s německou státní poznávací značkou před spuštěnými závorami na železničním přejezdu v Brně-Horních Heršpicích.

Za volantem automobilu je můj německý přítel Helmut Kolmeder z Mnichova, který mi při svých pravidelných návštěvách přiváží u nás nedostupné knihy a tiskoviny. S tímto aktivním odborářem a členem německé sociálně demokratické strany se znám od srpna roku 1969. (Za své aktivity ve prospěch nezávisle smýšlejících občanů v Československu obdrží v roce 2008 od ministerstva zahraničních věcí stříbrnou medaili Jana Masaryka a pamětní listy od předsedy ČSSD a jihomoravského hejtmana.)

polsko1

©©

Helmut pouští rádio, kde právě začínají zprávy. Jako první informaci čte hlasatel, že před okamžikem podepsal v gdaňské loděnici V. I. Lenina polský předseda vlády Mieczyslaw Jagielski s vůdcem mezipodnikového stávkového výboru Lechem Walesou dohody, které legalizují svobodné odbory NSZZ Solidarność.

Součástí těchto dohod je také požadavek na uplatňování ústavně zaručené svobody slova nebo přístup do komunistickou stranou ovládaných sdělovacích prostředků. Dohodnuto bylo rovněž ukončení pronásledování lidí pro jejich přesvědčení. V ekonomické oblasti stávkující prosadili do dohody také některé ekonomické a sociální požadavky. V první řadě šlo o změny, které měly vyvést Polsko z hospodářské krize.

Helmut v tu chvíli s nadšením řekne: „Das ist fantastisch! Erste freie Gewerkschaften im Ostblock.“ Také já považuji tuto zprávu za fantastickou, protože došlo k opravdovému narušení komunistického monopolu moci ve významné středoevropské zemi sovětské říše.

Necelé dva měsíce předtím jsem v Polsku navštívil Katowice, Sosnowiec a Krakow. Můj známý – vysokoškolák ze Sosnowce – mne tehdy ujistil, že v Polsku dochází k velkým změnám. Když jsem v červenci 1980 odjížděl z Katowic, začínaly právě první stávky.

1945: 180 tisíc bojovníků proti komunismu

Proti stalinistické vládě dosazené Kremlem se v letech 1944 a 1945 obrátila značná část polského odboje ze Zemské armády (Armia krajova), který do té doby bojoval s německými nacisty. Polský Institut národní paměti odhaduje, že nějakým způsobem se do boje proti nastupujícímu komunismu na konci 2. světové války a později zapojilo 120 až 180 tisíc Poláků.

Ozbrojené skupiny napadaly kromě jiného věznice a internační tábory zřízené v Polsku sovětskou tajnou policií NKVD. Desítky tisíc jich také nakonec skončilo v sovětských koncentračních táborech. Některé skupiny prokletých vojáků bojovaly do poloviny 50. let. Po roce 1952 zůstali jednotliví partyzáni, kteří se jen občas sdružovali do oddílů.

V zásadě již neměli konspirační zázemí a mohli existovat pouze s podporou části venkovského obyvatelstva. Konec ozbrojeného odporu nastal symbolicky v roce 1956, po politických změnách v Polsku, kdy se do čela země k nelibosti Kremlu dostal tehdy reformní komunista Wladyslaw Gomulka.

Široká polská veřejnost neměla již ale pochopení pro ozbrojený odpor a chtěla mít klid na práci. Poslední „zavržený voják“, Józef Franczak, však zahynul v souboji s policisty až v roce 1963.

Od roku 2011 je 1. březen polským svátkem prokletých či zavržených vojáků (toho dne v roce 1951 bylo popraveno vedení skupiny „Wolność i Niezawislość“). Podle prezidenta Andrzeje Dudy Polsko teprve po desítkách let uznává jejich zásluhy.

„Chtěl bych, abychom mysleli na nezlomné vojáky a jejich pravdivý příběh. Abychom hrdinům konečně říkali hrdinové, katy a vrahy nazývali konečně katy a vrahy,“ řekl Duda.

Vládnoucí strana Právo a spravedlnost ráda zdůrazňuje, že se Poláci po druhé světové válce nenechali Sovětským svazem ovládnout bez boje. Polský ministr obrany Antoni Macierewicz v předvečer svátku povýšil některé hrdiny protikomunistického odboje a rozdal pamětní medaile historikům a organizacím, které připomínají jejich památku.

1956: Krvavé události v Poznani

Pod titulkem Poznaň: Obnovuje se práce a klid se v nedělním vydání deníku Mladá fronta 1. července 1956 objevily informace o nepokojích v Poznani.

V úvodu zprávy převzaté z ČTK se uvádí: „Jak již bylo oznámeno, došlo 28. června v Poznani k vážným nepokojům a výtržnostem, vyprovokovaným imperialistickými agenty a reakčními živly. Organizátoři událostí využili některých nedostatků a hospodářských těžkostí ve Stalinově závodě a v několika jiných závodech.“

Ve zmíněném článku se dále píše, že provokatérům se podařilo dosáhnout v některých podnicích zastavení práce a vyvést část dělníků do ulic města, kde organizovaní provokatéři začali podněcovat k akcím proti lidové moci. Provokatéři podle této zprávy v Mladé frontě také vtrhli do místní věznice, z níž vypustili zločince, kteří se pak zúčastnili nepokojů.

Vzhledem k výjimečné situaci vyhlásily poznaňské úřady od 21. hodiny do čtyř ráno zákaz vycházení. Toto rozhodnutí se setkalo se souhlasem obyvatel města, kteří se rozešli do svých domovů. Ojedinělé pokusy výtržníků byly pak rychle zlikvidovány, psala Mladá fronta.

V textu deníku Československého svazu mládeže nechybí ani pro komunistickou propagandu typické věty o rozhořčeném odsouzení provokatérů ze strany pracujících v jiných polských městech. O desítkách mrtvých a stovkách zraněných demonstrantů není ale v textu ani zmínka.

Až o dva dny později přináší na straně čtyři Mladá fronta článek s názvem Poznaňská provokace ještě úže semkla polský lid, kde se v jeho úvodu píše o pohřbu obětí provokace organizované imperialistickou rozvědkou a reakčním domácím podzemím.

Článek je opět převzatý z ČTK a autor má na mysli pohřeb příslušníků bezpečnostních orgánů, kteří při potlačování revolty zahynuli. Mělo jich být asi osm. O desítkách zabitých demonstrantů opět ani slovo.

Poznaňské povstání bylo v podstatě odrazem politických změn, k nimž došlo v první polovině 50. let. Tou hlavní byla smrt sovětského diktátora Josifa Stalina a nová politika jeho nástupce Nikity Chruščova. V souvislosti s tím nastoupila v Polsku určitá liberalizace, kdy se veřejně poukazovalo na chyby a nedostatky panujícího systému.

chruscov

©©

Bezprostřední příčinou vzpoury v Poznani byla těžká zásobovací situace, pokles mezd a také špatné fungování odborů. To vše vedlo ke stále narůstající nespokojenosti pracujících. Z tohoto důvodu se až 100 000 demonstrantů v ranních hodinách 28. června 1956 shromáždilo před budovou poznaňského městského úřadu, aby se domáhali svých nároků na změnu pracovní politiky, snížení cen a zvýšení mezd.

Zároveň protestující požadovali svobodné volby a nezávislost Polska. Později demonstrující vtrhli do místního vězení s cílem osvobodit vězně. V budově věznice se povstalcům dostaly do rukou zbraně. Část dělníků se snažila také vniknout do budovy Vojvodského úřadu bezpečnosti (Wojewódzki Urząd Bezpieczeństwa Publicznego), rozpoutala se však střelba mezi povstalci a příslušníky bezpečnosti.

Na rozkaz ministra obrany Konstantina Rokossovského zaútočily pak na město jednotky armády, čítající téměř deset tisíc vojáků, s více než třemi sty tanky. Pouliční boje trvaly až do 30. června. Poté následovaly soudní procesy, během nichž byli účastníci prezentováni jako výtržníci a pravý důvod povstání byl pochopitelně zamlčován.

Poznaňské povstání mělo zásadní vliv na přijetí reforem a změnu dosavadní politiky vládnoucí PSDS (komunistické strany), do jejíhož čela se dostal Wladyslaw Gomulka.

1968: Studentské protesty ve Varšavě

Počátkem roku 1968 spustili komunisté v Polsku mohutnou antisemitskou kampaň. Jejím důsledkem byla pak emigrace přibližně 20 tisíc lidí, tedy drtivé většiny zbytku poválečného polského židovského obyvatelstva. Mezi těmi, kdo nuceně odešli z Polska, byl i mezinárodně uznávaný sociolog Zygmunt Baumann.

Bezprostředním podnětem pro tzv. antisionistickou kampaň se staly rozsáhlé studentské nepokoje ve Varšavě a v dalších městech, které propukly po zákazu hry představitele polského romantismu Adama Mickiewicze Dziady (Slavnost mrtvých).

Křesťansky laděné drama bylo inscenováno s výrazně politickým podtextem. Při jeho posledním uvedení a následném potlesku vestoje se lidé vydali k soše básníka Mickiewicze. Policie pak tuto spontánní demonstraci násilně rozehnala.

Zmíněná událost vyvolala neklid na polských univerzitách. Počátkem března vydal Svaz spisovatelů prohlášení na podporu studentů a proti zákazu hry. Protestujícím studentům vyjádřilo podporu deset tisíc lidí shromážděním u Varšavské univerzity, kde protestující provolávali protivládní hesla a byly páleny prorežimní propagační tiskoviny.

Policie se pokoušela akci zlikvidovat slzným plynem, demonstranti ale unikli a zamířili k ústřednímu sídlu strany. To bylo tak důkladně chráněné policií, že k němu studenti nepronikli. Během několika dnů se hnutí rozšířilo po celé zemi a ve velkých městech jako Krakov, Lublin, Lodž, Vratislav se konaly protestní akce.

Jedna z nejznámějších postav polské opozice publicista a pozdější šéfredaktor prestižního deníku Gazeta wyborcza Adam Michnik byl během varšavských studentských nepokojů zatčen a odsouzen na tři roky nepodmíněně. O rok později byl na amnestii propuštěn.

O demonstracích polských vysokoškoláků na jaře 1968 referoval z Varšavy na stránkách tehdy nezávislých Literárních listů a týdeníku Reportér známý novinář z období „pražského jara“ Jiří Lederer, který byl komunisty za svou činnost v době „normalizace“ vězněn a později emigroval na Západ.

Jeden ze zakladatelů hnutí Solidarita a pozdější polský ministr zahraničních věcí nebo také liberální europoslanec Bronislaw Geremek říká, že „polské studentské protesty v roce 1968 byly čistě intelektuální záležitostí, jiné společenské skupiny, například dělníci, je nepodporovali. Ale když v roce 1980 požadovalo hnutí Solidarita větší společenskou svobodu, tak samozřejmě zahrnovala myšlenky z roku 1968 ve svých řadách.“

1970: Výbuch nespokojenosti na polském pobřeží

V podobném duchu, v jakém referovala Mladá fronta v roce 1956 o povstání v Poznani, psal deník Ústředního výboru KSČ Rudé právo v polovině prosince 1970 o protestech v Gdaňsku, Gdyni a Štětíně. Rudé právo tehdy informovalo o organizovaných skupinách provokatérů, chuligánů a kriminálních živlů, které rabovaly a vyvolaly násilnosti.

Během střetů stávkujících loďařů s policií a armádou bylo zabito nejméně 40 osob, další stovky byly vážně zraněny. Po asi třech dnech komunistický deník trochu zmírnil tón a začal přiznávat, že protestující tvořili z valné části nespokojení dělníci a další zaměstnanci loděnic, kteří se vzbouřili proti skokovému zdražení masa a dalších potravin, jež navíc přišlo těsně před Vánocemi.

Stejně jako o čtrnáct let dříve, demonstranti na polském pobřeží požadovali rovněž svobodu shromažďování, nezávislý tisk a další demokratická práva. Výbuch nespokojenosti v polských přístavech vedl nakonec k pádu stranického šéfa Wladyslava Gomulky a jeho nahrazení liberálnějším Edwardem Gierkem.

Moje osobní vzpomínka na polské události z prosince roku 1970 se váže k asi půlhodinovému školení či debatě s jakousi soudružkou z městského výboru KSČ v Bruntále, kde jsem tehdy na internátu střední průmyslové školy pracoval. Strana chtěla vysvětlit studentům, co se vlastně v sousedním Polsku stalo.

Pěstěná čtyřicátnice začala středoškolákům zeširoka vysvětlovat, jak v roce 1968 hrozilo v Československu krveprolití. Po upozornění, že si přišli poslechnout informace o událostech v Polsku, stranická školitelka začala hovořit o velké tragédii, která vedla ke kontrarevolučnímu teroru.

S kolegou Zdeňkem Házou, který tehdy na průmyslovce učil, jsme pak vyjádřili podiv nad tím, že jeden den Rudé právo píše o kriminálních živlech a o tři dny později o nespokojených pracujících. Soudružka zopakovala svá slova o strašné tragédii. Zdůraznila přitom, že situace v Polsku je jiná než u nás.

Málem se rozplakala, když vysvětlovala, že v Polsku má velký vliv katolická církev a mnoho lidí je stále zaměřeno protisovětsky. Pak raději školení opustila s tím, že má ještě další důležitou práci.

Papež Jan Pavel II a Solidarnosć

Rozsáhlé dělnické nepokoje v Gdaňsku a v dalších městech polského pobřeží v roce 1970 byly předzvěstí vzniku nezávislé odborové organizace Solidarita o deset let později.

poslo2

©©

Mezitím ale polská společnost prošla dalšími etapami, mezi něž patřil například vznik Výboru na obranu dělníků (Komitet Obrony Robotników – KOR), který se velmi aktivně zasazoval o propuštění vězněných dělnických aktivistů a vůbec zastavení represí. Na činnosti Výboru na obranu dělníků se mj. podílel známý opoziční činitel a pozdější poradce Lecha Walesy Jacek Kuroń

V 70. letech došlo k v řadě měst k dalším protestům. Mimořádně důležitou roli v demontáži komunismu v Polsku a v jiných zemích východní a střední Evropy sehrála volba Karola Wojtyly papežem v roce 1978. První návštěva Jana Pavla II. v jeho rodné zemi znamenala velké posílení sebedůvěry Poláků.

Ve Varšavě vítalo 2. června 1979 papeže milion nadšených lidí z celého Polska. Když 14. srpna 1980 začala stávka v gdaňských loděnicích, kteří pod vedením elektrikáře Lecha Wałęsy usilovali o založení na komunistickém režimu nezávislých odborů, umístili stávkující na brány závodu vedle hesel rovněž obrázky Černé Madony čenstochovské a portréty papeže Jana Pavla.

O týden později se papež s polskými poutníky ve Vatikánu modlil: „Pane, pomoz tomuto lidu a chraň ho před zlobou a vším nebezpečím.“

11 komentářů

  1. Milan napsal:

    Armáda má dva základní úkoly chránit zemi před vnějším a vnitřním nepřítelem. 13.12.1981 provedl gen.Jaruzelski voj. puč v Polsku a zabránil obsazení země SSSR a jeho spojenci.Jsou situace kdy armáda musí převzít moc ve státě.V Československu v r.1968 na to naše armáda prostě neměla.Její postavení nebylo tak silné jako měla polská armáda v r.1981.To je dědictví „Mnichova“,některými odborníky je tato neschopnost označována jako kastrace armády.

    • petrph napsal:

      To je dost eufemistická argumentace. Protože polská armáda takzvaně „zabránila obsazení země SSSR a jeho spojenci“ právě a jen tím že tu špinavou práci vůči vlastním lidem udělala sama za ně.
      Asi je nutné dodat k situaci o POlsku z článku drobnou informaci.(a omlouvám se, jestli je můj předpoklad chybný) On totiž generál Jaruzelski nepovedl s armádou v prosinci 1981 vojenský puč, on už v té době byl řadu měsíců premiérem, prvním tajemníkem PSDS a taky současně ministrem vnitra. Takže vlastně neprovedl žádný puč, pouze si na ochranu komunistického režimu a proti vlastním lidem povolal armadu.A ta poslechla.
      Nerad bych spekuloval zda ta naše armáda by poslechla taky kdyby dostala podobný rozkaz a co by se dělo dál. Protože občanská válka je vždycky hrozná, horší než okupace.Tak aspon téhle hanby jsme byli v roce 1968 ušetřeni..Ostatně,jak známo prezidentem naší republiky byl v té době generál Svoboda, hrdina druhé světové války, s vysokým kreditem u lidí, sám komunisty v 50.letech těžce persekuován. Ten by takový rozkaz armádě jít střílet do vlastních lidi nedal a a ani nepřipustil..

      • nováček napsal:

        Jistě by to nedovolil. Ale když můj spolupracovník, nějaký Ing. Nejedlý, Svobodův synovec byl pozván coby blízký příbuzný na Hrad i s rodinou, byli kromě oběda a zmrzlinou malí synové Ing. Nejedlého obdarováni fotografií prezidenta Svobody s jeho vlastnoručním podpisem a vyzváni aby, pokud už se podívali po Praze, jeli zase domů. Takový hodný byl soudruh prezident Svoboda.

    • Kristian Chalupa napsal:

      Možnost vojenské intervence Sovětského svazu v 80. letech do Polska je velmi spekulativní otázka. Mluvil jsem na toto téma s řadou Poláků (ale i Rusů) a velká většina z nich byla přesvědčena, že vojenský zásah tehdy z několika zásadních důvodů nehrozil. SSSR byl v té době plně zaměstnán válkou v Afghánistánu a také ekonomicky byl na tom velmi špatně. Zároveň je otázkou, jak by v zemi s  dvakrát větším počtem obyvatelstva, než žilo v Československu, vládl. Když ani u nás díky efektivnímu a přitom neozbrojenému odporu drtivé většiny Čechů a Slováků nedokázali místní kolaboranti v roce 1968 vytvořit tzv. revoluční dělnicko-rolnickou vládu. A měli k tomu přitom podporu více jak půlmilionové armády okupantů. Kolik vojáků by musel SSSR vydržovat v Polsku, kde by se určitě s velkými ztrátami na obou stranách tvrdě bojovalo? Rovněž reakce USA, kde žije početná komunita Poláků, by byla také nejspíše jiná než tomu bylo v případě Československa v srpnu 1968. Generál Jaruzelski byl v každém případě kvůli řešení domácí „kontrarevoluce“ vystaven obrovskému tlaku ze strany sovětského vedení, ale skutečně udělal špinavou práci za Sovětský svaz.

    • rich napsal:

      Souhlasím s Vámi.Je ještě brzo,ale historie ocení kroky generála Jaruzelského.Odebral vyhlášením vyjímečného stavu vítr z plachet jestřábům v Moskvě a zachoval Polsku jakousi volnost v řešení vnitropolitické situace.To v ČSSR nepochopení mezinárodní situace v r.1968 vedlo díky ortodoxnímu radikalizmu k okupaci armádami spřátelených států Varšavské smlouvy.Kdo se zachoval státotvorněji?Polsko nebo ČSSR?Samozřejmě že Polsko.Politici typu Jaruzelski nám jaksi chyběli.Ohnutí v Moskvě po okupaci v r.1968 je důkazem.Až na pana Kriegla.Je větším světcem než pan Dubček.

  2. ČERT napsal:

    Stalo se v období po r. 1989 jistým zvykem jaksi i vyčítat Čechům (či Čechoslovákům) jejich relativní pasivitu vůči komunistickému režimu, anebo zpočátku dokonce jeho masovou podporu, právě ve srovnání s postoji, které se během stejného období projevovaly v polské (příp. maďarské) společnosti a o nichž pojednává článek pana Chalupy. Pro bližší pochopení toho je ale nejspíše nutné nahlédnout také do předchozích dějin, celá staletí dozadu – protože jakkoliv jsou Poláci sousedním a jazykově nám blízkým národem, jejich dějiny jsou celkově dost odlišné a to se asi také odráží na jisté celkové psychologii národa. Asi nemá cenu tady podávat nějaký historický výklad o Polsku od středověku až po současnost, ale stačí zmínit Polsko jako regionální mocnost s tradicí vlastní dost ambiciózní politiky, konfliktní a vůbec problémové vztahy s Ruskem, které zdaleka nezačaly teprve druhou světovou válkou… nebo zmíněný vliv katolické církve, který je v Polsku samozřejmě daleko více než u nás spojen s nějakým vlastenectvím. Koneckonců, i to jak se Polsko historicky jaksi „hýbalo“ (vždyť i do r. 1939 bylo jako státní celek zeměpisně doslova posunuto, více na východ a od západu, ve srovnání se současným stavem) je částečným dokladem těch v souhrnu komplikovaných faktorů. Takže určitě i v tomhle všem můžeme potom vidět ten uvedený rozdíl mezi námi a Polskem cca v l. 1945-1989.

    • nováček napsal:

      Prostě a jednoduše: Poláci jsou skutečným národem, zatím co my Češi jsme … čím asi? Proto Poláky snáším, ale nemiluji.

      • ČERT napsal:

        Sám bych to třeba až takhle neřekl: „Poláci jsou skutečným národem, zatím co my Češi jsme…“. Ale plně Vám rozumím.

    • rich napsal:

      To ale neomlouvá prozřívavost vůdců Polska a ČSSR v krizových obdobích.Jaruzelski naprosto předčí Dubčeka a jeho grupu.Učme se v historii od nich.

      • ČERT napsal:

        Řekl bych, že to právě i s tím také dost souviset může. Myslím, že hlavní rozdíl mezi Dubčekem a Jaruzelskim by se dal vystihnout i tak, že zatímco Dubček byl idealista spoléhající na reformu komunistického systému, Jaruzelski byl spíše pragmatik, vycházející navíc zrovna i z toho tradičního polského vlastenectví (až nacionalismu) a antipatií vůči SSSR/Rusku. Takže učit bychom se od nich v tomto smyslu asi mohli. Jenže myšlenka, že představují nějakou významnější mocenskou sílu na mezinárodním poli, ta se v polské politice (na rozdíl od politiky české) plně projevuje opět i v posledních desetiletích, po pádu komunismu a sovětského bloku. Tady je asi ale také třeba vidět, že jsou o dost větší země, s cca 40 miliony obyvatel; kdežto nás je zhruba 10 milionů.

  3. Jana Čipáková napsal:

    Mám na tu dobu docela komickou vzpomínku. Byli jsme s foklorním souborem v Polsku na šňůře vystoupení a ve Varšavě jsme si měli vyzvednout peníze a dokumenty.Náš příslušný kulturní činovník balil kufry tak překotně,že nám milion zlotých dal v igelitce bez dokladu.Vedoucí a já jsme museli s tím pokladem běhat hodinu po Maršalkowské, protože ostatní měli volno na prohlídku Varšavy. Ale všechno dobře dopadlo, Polákům jsme fandili a prachy doma vyúčtovali.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies