Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Pasivita Západu v roce 1956 byla pro nás velkým zklamáním, vzpomíná na maďarskou “kontrarevoluci” Josef Mašín

 -   - 

282887890_75984d3e33_zHungarian history: images of 1956” Autor: Khrisztian via Foter.com

Byli příslušníky speciálních složek americké armády a těšili se na nasazení v týlu nenáviděného nepřítele, za “železnou oponou”. Aby se jednou vrátili bojovat proti komunismu, bylo pro bratry Josefa a Ctirada Mašínovy hlavním důvodem dramatického odchodu do Berlína a za oceán. A pak přišel rok 1956: zejména krvavé potlačení revoluce v Maďarsku, od kterého na přelomu října a listopadu uplyne 60 let, ale i konec revolty v Polsku. Chladný přístup západních mocností byl pro mnohé zklamáním. “Naděje na porážku komunistického systému v dohledné době zmizela,“ vzpomíná Josef Mašín.

Dramatické události v Budapešti a dalších maďarských městech v době před šedesáti lety, koncem října roku 1956, měly samozřejmě ohlas i v Československu. Na jedné straně vzbudily u části občanů dočasně naděje a na druhé straně vyvolaly neklid a obavy nejen u členů vládnoucího mocenského aparátu. Nekompromisní rozdrcení maďarské revoluce sovětskými tanky počátkem listopadu pak dalo skeptikům za pravdu.

Po XX. sjezdu KSSS, který se konal v únoru 1956, se ozvalo i v Československu volání po větší míře svobody a demokracie. Jak připomíná historik Jiří Pernes, nejsilněji toto volání zaznělo na II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v dubnu téhož roku a jen o málo později v průběhu studentských Majáles.

Co tě nezabije…

Největší význam však mělo dění uvnitř samotné Komunistické strany Československa, kde se zrodila iniciativa ke svolání mimořádného sjezdu strany. Ten měl zvolit nové vedení a učinit kroky k důslednému rozchodu se stalinismem.

„Vedení strany v čele s Antonínem Novotným, Antonínem Zápotockým a Rudolfem Barákem se tomu však podařilo zabránit a místo sjezdu zorganizovalo pouze celostátní konferenci KSČ, na níž byl jako obětní beránek předhozen Gottwaldův zeť Alexej Čepička. Jako hlavní představitel tzv. kultu osobnosti byl zbaven všech stranických a státních funkcí a musel odejít do ústraní,“ říká Pernes.

Dodává, že zásadní zvrat v demokratizačním úsilí československých komunistů přinesly lidové nepokoje v Polsku v létě 1956, a zejména lidová protikomunistická revoluce v Maďarsku na podzim téhož roku. Jejich průběh nejen členy KSČ, ale i většinu československé veřejnosti vyděsil a přispěl k opadnutí reformních nálad. Paradoxně tak v důsledku vedl k posílení režimu.

Většina Čechů a Slováků podle historika Pernese uvěřila tvrzení komunistické propagandy o „kontrarevoluci“ v Maďarsku a změny stávajícího režimu, byť i jen dílčí, odmítla. Stabilizovaná situace v Československu přispěla k uklidnění bouřlivého vývoje v sovětském táboře, který byl pro rok 1956 typický.


Čechoslováci a maďarská “kontrarevoluce”: sport a hry

Chladný přístup a nezájem československé veřejnosti o dění v Maďarsku, ale i v Polsku a dalších zemích krutě ve slavném Kapesním průvodci inteligentní ženy po vlastním osudu glosoval publicista a vydavatel exilového Svědectví Pavel Tigrid.

“V průběhu maďarské revoluce, zejména 31. října 1956, kdy události vrcholily, maďarský rozhlas v rukou povstalců vysílal pravidelné výzvy v češtině a ve slovenštině, výzvy k solidaritě. Pamatuji se na jednu z nich, určenou “drahým českým a slovenským přátelům”: “Bolí nás, že nás nepodporujete po vzoru polských soudruhů … je nám líto, že váš tisk o nás tak příkře píše … nevěřte pomluvám, které o nás šíří váš rozhlas … jste pár kilometrů od nás … pomozte!”  – A víte, co se toho dne, 31. října, dělo těch pár kilometrů od maďarských hranic? V Bratislavě tři a půl tisíce diváků sledovalo hokejový zápas. V Praze téhož dne 20 000 lidí fandilo domácím v zápase proti Slovanu Bratislava. V Brně v ten den 4000 diváků vypískalo soudce hokejového zápasu Spartak Motorlet proti Spartak Sokolovo. (…) V ty dny, kdy Maďaři bojovali, a nejen za sebe – docela jiný zápas, hlásila československá Sazka rekordní počet sázenek – hodně přes milión. Zároveň v téže době – a předtím i potom – nebylo u nás člověka, který by nenadával na poměry, nestěžoval si na bydlení a zásobování, neproklínal “ty nahoře”; ale když to měl říct nahlas, protestovat, nebo dokonce jít do stávky, nic z toho nebylo. Možná, dodal jsem, že tahle tradice byla zasuta nejdřív lávou kolaborantského dělnického oportunismu za německé okupace a pak tím vítězstvím “dělnické třídy” v roce 1948 a jejími důsledky. To bylo totiž vítězství slavomamu, oportunismu a občanské pokleslosti živené konzumní žravostí a špatným svědomím téže třídy.”


Ctirad a Josef Mašínovi odešli z americké armády

Dcera hrdiny protinacistického odboje generála Josefa Mašína a sestra protikomunistických odbojářů Josefa a Ctirada Zdena Mašínová po letech vzpomíná, že přes masivní komunistickou propagační kampaň byli lidé u nás díky vysílání zahraničního rozhlasu o situaci v Maďarsku poměrně dobře informováni.

Počáteční radost z úspěchů maďarských revolucionářů vystřídala u lidí ale hluboká skepse z porážky povstání. Zdena po pádu komunistického režimu hovořila se svými bratry několikrát i na toto téma. Připomíná zároveň, že pasivita svobodného světa v době maďarské revolty přispěla k odchodu jejích bratrů z americké armády.

V době maďarského povstání byl Josef Mašín příslušníkem Special Forces (Zelených baretů) americké armády. Tyto jednotky měly být v případě války se Sovětským svazem nasazeny v týlu nepřítele.

„Pro naši jednotku byl vyhlášen stav nejvyšší pohotovosti. Byl to okamžik, na který jsme čekali a důvod, proč jsme se ke Special Forces přihlásili. K nasazení nedošlo. Bylo to pro nás všechny, jak naše americké druhy ve zbrani, tak pro nás, kteří jsme přišli z oblasti za železnou oponou, velké zklamání, které přispělo k mému a Radkovu (bratr Ctirad – pozn. red.) rozhodnuti po ukončení našeho pětiletého závazku v roce 1959 z armády odejít. Svět byl trvale rozdělen na sféry zájmu. Naděje na porážku komunistického systému v dohledné době zmizela,“ vzpomíná pro HlidaciPes.org Josef Mašín.

Budapešť rok po porážce: Město pod dohledem

Místopředsedkyně brněnské pobočky Konfederace politických vězňů Milena Blatná byla v době povstání studentkou vysoké školy. Její budoucí manžel Jiří si již sedmým rokem „kroutil“ třináctiletý trest vězení za „protistátní činnost“ v rámci ozbrojené skupiny. O dva roky později po odpykání dvou třetin trestu byl Jiří Blatný podmínečně propuštěn na svobodu.

Také on své ženě popisoval změny v chování dozorců v době maďarských událostí. Mnozí se v té době dokonce chtěli alibisticky zalíbit politických vězňům. Celkově nastalo ve věznici určité uvolnění, které bylo však po porážce povstalců vystřídáno opět velmi tvrdým režimem. Blatný sám pak dostal několikadenní korekci o vodě a suchém chlebu za to, že ve dnech bojů v Budapešti projevil svůj názor na tyto dramatické události.

Paní Blatná navštívila náhodou v srpnu 1957 na několik hodin maďarskou metropoli. Bylo to při cestě vlakem do Bulharska na výměnnou studentskou stáž. Spoj, na který měla čtyřčlenná skupina československých vysokoškoláků v Budapešti přestoupit kvůli velkému zpoždění rychlíku z Prahy ujel. Měla tak možnost necelý rok po povstání na několik hodin vidět ulice města, po kterém chodilo velké množství dvoučlenných hlídek sovětských vojáků se samopaly.

Na ulicích potkávali také zamračené a nemluvné lidi, kteří měli evidentně strach navazovat s cizinci kontakt.  Všude v centru jen trosky domů. Budova Parlamentu byla ale prakticky nepoškozena, zatímco přístup na památník Halászbastya na Hradním vrchu Várhegy nebyl kvůli množství ruin možný.

Další člen brněnské pobočky KPV Vladimír Stehlík byl po porážce maďarského povstání odsouzen do vězení za sdružování proti státu. Z vězení byl propuštěn po amnestii v roce 1960. Společně se třemi přáteli mj. plánoval podpálení rušičky Svobodné Evropy na Žlutém kopci v Brně.

Novotný nabízel prý Chruščovovi vojenskou pomoc

Poté, co sovětské vedení definitivně rozhodlo o uskutečnění operace Vichr, tedy druhé intervence proti maďarským povstalcům, která začala 4. listopadu, si tehdejší sovětský nejvyšší představitel Nikita Chruščov pozval vedení „spojeneckých“ komunistických stran k jednání.

Podle historika Martina Svobody odjížděl Antonín Novotný jako vůdčí představitel KSČ do Moskvy s návrhem na vytvoření československého dobrovolnického sboru, který se měl po boku Sovětské armády účastnit zmíněné intervence. Chruščov to ale odmítl a od Československa pouze požadoval, aby uzavřelo dosud v podstatě prostupnou československo-maďarskou hranici. Vojska na území Slovenska byla uvedena do pohotovosti. Hraniční linie se neprodyšně uzavřela.

„Maďarské události byly v příštích dnech komunistickým režimem propagandisticky zneužívány. Navzdory masivní propagandě se ale u československé veřejnosti objevily sympatie s maďarským hnutím. A překvapivě také v armádě. Jedenáct důstojníků bylo ještě v listopadu zbaveno svých hodností, protože buď nesouhlasili se zásahem Sovětské armády nebo vyjádřili tím či oním způsobem sympatie s maďarskými povstalci. V celé společnosti bylo jen do 5. listopadu podáno 655 trestních oznámení na lidi, kteří nějakým způsobem sympatizovali s maďarskou revolucí,“ uvádí ve své diplomové práci s názvem Rok 1956 v Československu. Odezva událostí v Polsku a Maďarsku v Československu historik Martin Svoboda.

Úzká spolupráce Československa a Sovětského svazu vůči Maďarům se projevila ve zhoršení vztahů mezi Maďary na jedné straně a Čechy a Slováky na straně druhé. Podle již zesnulého historika Vladimíra Nálevky z tehdejších zpráv československých diplomatů, organizátorů hospodářské pomoci Maďarsku či dopisovatelů vyplývalo, že se po Budapešti raději pohybovali ve vozech pod vlajkou Červeného kříže než pod československou zástavou. Čechoslováci zde byli totiž víceméně oprávněně obviněni z toho, že vlastně jsou jediní ve střední Evropě, kteří výrazně podpořili Sověty při agresi vůči revoluci.

Aktivní účast dělníků v maďarském povstání za svobodu

Celonárodní povstání proti stalinistické diktatuře, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu, probíhalo v době od 23. října do 11. listopadu 1956. Jednou z rozbušek tohoto „výbuchu“ byla kulometná střelba příslušníků svou brutalitou smutně proslulé tajné policie AVH do neozbrojeného davu u Parlamentu.

Povstání si vyžádalo přibližně 4 000 mrtvých Maďarů a kolem osmi set sovětských vojáků. Po východoněmecké revoltě z června roku 1953 a povstání dělníků v polské Poznani v červnu 1956 šlo v pořadí o třetí velký a násilně potlačený konflikt lidu s totalitním komunistickým režimem nebo přímo s  okupační mocností v bývalých evropských satelitech SSSR.

Největším výbuchem nespokojenosti mas v bývalém Československu bylo Plzeňské povstání z 1. června 1953. Bylo reakcí na tragickou hospodářskou situaci a vyhlášenou měnovou reformu a největším z přibližně 130 stávek a nepokojů, které vypukly v dalších městech. Po celý den mělo asi 20 tisíc povstalců Plzeň pod kontrolou, večer ale revoltu rozprášila armáda. Na obou stranách bylo 250 zraněných, 331 lidí bylo následně za účast na povstání odsouzeno.

Povstání mladých dělníků

Zdánlivým paradoxem maďarské protikomunistické revoluce z roku 1956 je, že podobně jako předtím v bývalé NDR či Polsku patřili k nejaktivnějším bojovníkům mladí dělníci. Právě ti nejdéle vzdorovali nesrovnatelně lépe vyzbrojeným sovětským vojákům v opevněných budapešťských továrnách.

Po rozdrcení povstání mnohanásobnou vojenskou přesilou začala v Maďarsku další vlna komunistického teroru, který pod ochranou sovětské armády rozpoutala vláda Jánose Kádára. Přibližně 400 lidí bylo popraveno, více než 21 000 osob bylo uvězněno. Stovky zejména mladých lidí byly deportovány do Sovětského svazu. Mnoho zajatců popravili Sověti ihned, bez rozsudku.

Premiér Imre Nagy a jeho nejbližší spolupracovníci se uchýlili na jugoslávské velvyslanectví, odkud byli 22. listopadu podvodně vylákáni a vzápětí zatčeni. Následně byli internováni v Rumunsku. Na jaře 1958 byl Imre Nagy a jeho spolupracovníci v přísně utajeném procesu odsouzeni k smrti a 16. června popraveni. Jejich ostatky byly pohřbeny na neznámém místě.

Mezi popravenými byl také ministr obrany Nagyovy vlády plukovník Pál Maléter, který měl jistý vztah k Československu. Narodil se v roce 1917 v Prešově a nějakou dobu pak studoval medicínu na Karlově univerzitě v Praze.


Kristián Chalupa se dlouhodobě zabývá studiem totalitních režimů.

Je členem Česko-korejské společnosti a autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.

Chalupa

O autorovi

Autorem článku je Kristián Chalupa

Komentáře

Komentářů (39)
  1. petrph napsal - dne 25.10.2016

    Skutečně, Mašíni se zmýlili, a nejen oni. Amerika už tehdy neměla zájem kvůli státečkům střední Evropy rozpoutat globální válku se Sovětským svazem. Upevnila se na západní hranici Německa – a dohodla si se SSSR rozdělení sfér vlivu po světě. Samozřejmě nejen ve střední Evropě, ale i jinde.. kousek od Floridy už v té době stál “bolševický ostrůvek Kuba”, a ani ten se nepokusili američtí gerojové zlikvidovat.
    Ovšem, o co se pokoušela americká CIA neustále, tiše podporovat odbojové hnutí v jednotlivých státech, aby se vzbouřili a porazili bolševiky sami, bez americké pomoci. (Nakonec, pokud vím, tak i Mašínům bylo navrhováno už v Německu ať se do Česka vrátí a tam bojují proti bolševikům – ale bez amerických tanků. Ale takoví hujeři už zase nebyli aby na tom kývli.
    A právě tohle je poučení i pro dnešek.

    • ČERT napsal - dne 25.10.2016

      Máte plnou pravdu s tím “upevněním se” USA na hranici Německa a sférami vlivu, ale dovolil bych si vás trochu opravit s tím “bolševickým ostrůvkem Kubou” už v té době. V r. 1956 Castro teprve zahájil svoji guerrillu, partyzánskou válku proti režimu proamerického Batisty; a víme, jak obrovský problém později přinesly okolnosti přichýlení se Kuby k sovětskému bloku (tzv. karibská krize, 1962, kdy se svět ocitl na pokraji jaderné války mezi USA a SSSR). Jinak, USA se v Karibiku a ve Střední Americe, považovaných jimi za tradiční sféru vlivu, za studené války samozřejmě hojně angažovaly. Kromě toho, že aktivně podpořily kubánskou proticastrovskou opozici, už předtím, v r. 1954, CIA, za využití místních žoldnéřů a žoldnéřů ze sousedních zemí, zlikvidovala levicovou vládu v Guatemale. V r. 1965 zase americká armáda s dalšími armádami Organizace amerických států (což je trochu obdoba sovětské invaze spolu s ostatními státy Varšavské smlouvy u nás v r. 1968) zasáhla v Dominikánské republice, kde se v tamní složité situaci po zániku diktatury rodiny Trujillů silně aktivizovaly levicové, i vyloženě komunistické síly. A dalo by se pokračovat – např. Grenada 1983.

      • petrph napsal - dne 25.10.2016

        Máte pravdu, ta Kuba se konala o pár let později, Nicméně právě že ty Vaše v závěru uváděné (mini)příklady ve kterých zemích USA zasahovaly – oproti těm známým ve kterých nezasáhly dává asi neradostnou předpověď na to, zda my (nebo jiný srovnatelný stat ve střední Evropě ) a proti Rusku má naději na to že nějakou pomoc od západních velmocí dostane..

        • ČERT napsal - dne 25.10.2016

          Ty zmíněné země leží konkrétně od USA o hodně blíže než my – my, kteří jsme tehdy navíc patřily do sovětské sféry. Dnes je doba zase už jiná. Pokud máte na mysli konkrétně hrozbu ze strany Ruska… Tak nevím… Můžeme se spolehnout na NATO? Nebo, nakonec, i na naše členství v EU? Vždyť i bez USA, myslím si, že země západní části Evropy (V. Británie a Francie jako též jaderné mocnosti, Německo atd.) jsou pořád ještě potenciálně také dost silné.

          • Marek Zikmund napsal - dne 25.10.2016

            Otázka je spíše taková, jestli se NATO a EU můžou spolehnout na nás? Vzhledem k tomu, jaké vysíláme signály ze strany prezidenta a v poslední době od všech čtyř nejvyšších ústavních činitelů poklonkujících Číně, naše závazky se ztrácejí v oparu malosti a zbabělosti.

          • petrph napsal - dne 26.10.2016

            Víte kdybych se mohl spolehnout “na NATO”, tedy na jakousi mohutnou samostatně existující a rozhodujíci vojenskou organizaci, byl bych v tom klidnější. Ale bohužel je to jinak, “NATO” je pouze smlouva kterou spolu uzavřely západní státy. A tyto státy, resp. jejich ústavní činitelé se budou teprve po napadení jednoho z členských států rozhodovat zda mu půjdou na pomoc a rovněž tedy tímto vstoupí do války.
            Což by dejme tomu bylo (možná) snadné, kdyby šlo o nějakého slabšího nepřítele, proti kterému by šlo do nějaké lokálně omezené války poslat nějaký početně omezený vojenský kontingent.
            Ale snad se mnou budete souhlasit, že v případě srážky s Ruskem by šlo o globální jadernou válku, ve které by nepřítel mohl dálkově okamžitě napadnout i ćivilní území spojenců napadeného státu, a způsobit mu možná milionové ztráty na obětech.
            Tudíž domnívám se, že v případě že Rusko provede lokální útok na nějaký malý členský stát NATO na východě, tak politici západních států mu tu přímou vojenskou pomoc neposkytnou a do války s Ruskem nepůjdou. Ono ostatně, a říkají to i vojenští zástupci NATO? Rusko by nějaký menší stát na východě mohlo obsadit během několika desítek hodin, ještě než se politici západních států vůbec na něčem shodnou. A co potom?

    • Marek Zikmund napsal - dne 25.10.2016

      Začít výrokem “Mašíni se zmýlili” je výraz alibismu Čechů, kteří si nepřestávají mýt ruce nad svou lhostejností.
      Skutečnost je taková, že bratři Mašínové s Milanem Paumerem, jakmile se dostali do západního Berlína, sami navrhovali Američanům, že se nechají vysadit ve východním Německu, aby osvobodili zajatého Václava Švédu. Američané jim to neschválili. Pokud chcete vést diskusi, tak prosím s ověřenými informacemi.

      • jan rich napsal - dne 25.10.2016

        Pane Marku Zikmunde,nejde o alibizmus Čechů.Jde především o to,že Mašínové a spol. nebyli bojovníci za svobodu,ale prachsprosští teroristé.Zabíjeli nevinné a Gottwalda,Zápotockého,Slánského,Kauckého,Kopeckého a jim podobné nechali žít a ubližovat.Tak v čem byl jejich boj za svobodu?Ubohost sama.

      • petrph napsal - dne 26.10.2016

        No vidíte, a já vycházím z jiných publikovaných informací, a v nich se píše, že Američané navrhovali v Německu Mašínům, že je vysadí zpátky v Československu. Aby tam nadále prováděli záškodnické či výzvědné akce proti komunistickému režimu. A toto – toto Mašínovci odmítli. Protože – a bylo to napsáno mnohokrát i z jejich úst,že se chtěli vrátit do Československa až s podporou amerických jednotek. Tvrzení že prý se “..se chtěli nechat vysadit ve východním Německu, aby osvobodili zajatého Václava Švédu” je asi tak ze stejného neověřitelného soudku, jako tvrzení že -prý- chystali atentát na Gottwalda.
        Jo, mimochodem, když se nad tím zamyslíte, tak proč by se hlásili že osvobodí zajatého Švédu, když zcela vědomně nechali komunistům na pospas doma svojí rodinu? Jejich strýce komunisti popravili, jejich máma umřela v kriminále. Na těm jim nezáleželo??????

  2. Němec napsal - dne 25.10.2016

    Pěkný článek ale co se od té doby změnilo ? Zítra můžeme být zase okupování. Máme se moc dobře na to, abychom se nechali zabíjet ohromnou přesilou ? Armádu máme velmi slabou ale silnou skupinu zrádců a kolaborantů. Ne rodiče, ale naše školství nedovedlo vychovat novou, sebevědomou a vlasteneckou mládež. Proto je možný i dnešní hradní hnus. Dá se s tím ještě něco dělat? Naši nepřátelé si myslí, že ne a podle toho s námi jednají. Nebo se pletu?

    • Vlado napsal - dne 25.10.2016

      Ale kdeže dnes má školství napomoc Edici moderních dějin a knihy, které vydává jsou dějiny podávány v duchu současných intencí a kantoři obecných nauk jsou v tom řádně školeni. Je to bitva propagandy té západní i té východní. Jen prostřenictvím interneru je těch informací tolik, že si každý může utvořit svůj názor.

    • petrph napsal - dne 25.10.2016

      Situace je ještě horší než popisujete. Za prvé, naše školství nemůže vychovávat novou, sebevědomou a vlasteneckou mládež ochotnou bránit svůj stát se zbraní v ruce, protože vojenská služba u nás byla velice populisticky před řadou let zrušena. Což bohužel umožnilo školství (ale i jinde) vychovat generací nezodpovědných “hrdinných hujerů”, kteří se sice v různých diskuzích projevují tak že nedemokratické režimy je nutné zlikvidovat, ovšem se sebejistotou, že oni do toho boje posláni nebudou..
      No a pak je zde bohužel druhý aspekt, pokud píšete v závěru “Proto je možný i dnešní hradní hnus.” Nedej Bože, nedej Bože aby se někdo nechal mediálně vyprovokovat a tento takzvaný (legitimně zvolený) hnus se pokusil nějakým českým Majdanem zlikvidovat. Protože právě potom by nás čekal osud Ukrajiny a nikdo, nikdo ze Západu by pro nás nehnul ani prstem..

  3. ČERT napsal - dne 25.10.2016

    Sami maďarští povstalci v r. 1956 byli nepříjemně rozladěni z toho, že velmoci upínaly rozhodně větší pozornost souběžně probíhající tzv. suezské krizi (intervenci V. Británie, Francie a Izraele proti Egyptu v důsledku znárodnění Suezského průplavu) než událostem v Maďarsku. Jinak jistě, v souvislosti s maďarským povstáním dal Západ najevo, že v Evropě souhlasí se statem quo, vzniklým po druhé světové válce a s počátkem tzv. studené války (“železná opona”, sovětská sféra vlivu na východ od ní). Může se tu nabízet otázka, co kdyby se ten maďarský konflikt časově prodloužil i jinak rozšířil. Ona totiž s tou invazí sovětské armády do Maďarska (její jednotky na maďarském území ale, na rozdíl od Československa, pobývaly trvale už od konce druhé svět. války) se nabízela, pokud vím, myšlenka, že Maďarsko se ocitlo normálně ve válečném stavu se SSSR – ale premiér Imre Nagy (což byla ideologicky taková víceméně obdoba našeho Dubčeka v r. 1968) odmítl zajít až tak daleko.

    • nováček napsal - dne 25.10.2016

      “Ona totiž s tou invazí sovětské armády do Maďarska (její jednotky na maďarském území ale, na rozdíl od Československa, pobývaly trvale už od konce druhé svět. války) se nabízela, pokud vím, myšlenka, že Maďarsko se ocitlo normálně ve válečném stavu se SSSR-…” Já bych napsal … opět “ve válečném stavu”; sověti tam byli trvale z toho důvodu, že Maďarsko patřilo za 2.světové války ke spojencům Osy Berlín, Řím Tokio, tj. Německa, Japonska a Itálie a se SSSR bylo celou válku de facto ve válečném stavu.

      • nováček napsal - dne 25.10.2016

        Dodávám, že ze stejného důvodu byli v Německu dlouho vojáci Velké Británie, Francie USA a SSSR.

        • ČERT napsal - dne 25.10.2016

          Ano. Ale na rozdíl od Německa nebo Japonska, se kterými vlastně nikdo žádný mír nepodepisoval, jenom se později jednostranně prohlásil konec válečného stavu, Maďarsko (ale stejně i Itálie, Rumunsko, Bulharsko, Finsko) podepsalo v roce 1947 mír s vítěznými mocnostmi v Paříži. A SSSR tam i po r. 1947 nechal svoje vojáky s odůvodněním, že je potřeba zajistit spojení se svojí okupační zónou v Rakousku. Každopádně vím, že třeba z Bulharska se po té pařížské mírové smlouvě sovětská armáda stáhla. Kdyby tedy v r. 1956 nastal válečný stav mezi Maďarskem a SSSR, byla by to úplně nová válka než byla záležitost druhé světové.

        • ČERT napsal - dne 28.10.2016

          Jen dodávám, že jsem se zmýlil pokud jde o Japonsko, protože s ním podepsaly mírovou smlouvu státy OSN (ne však zrovna SSSR) v San Francisku v r. 1951. V případě Německa situaci dost zkomplikovala existence dvou německých států od r. 1949. A pokud jde o těch pět států, které v r. 1947 uzavřely mír v Paříži, tak vlastně všechny ještě v průběhu války fakticky změnily spojenectví, tedy vstoupily do války proti Německu, nebo aspoň uzavřely příměří se Spojenci. Za Maďarsko to udělala vláda gen. Dálnokiho v Debrecíně v lednu 1945 (zatímco v Budapešti vládla fašistická diktatura Szálásiho tzv. Šípových křížů).

    • petrph napsal - dne 25.10.2016

      No, víte už i v tom je poučení pro dnešek. Protože Imre Nagy už ani nemohl stačit nějak oficiálně vyhlásit že Maďarsko je ve válečném stavu se SSSR, protože ho během několika dní od počátku povstání nahradil jeho stranický kolega János Kádárm který ovšem vstup sovětských jednotek podporoval, a na jejich ochraně postavil svou vládní moc a likvidaci zbytku povstání plně legitimizoval..
      Což se bohužel může stát i ve střední Evropě dnes, kdyby k útoku Ruska došlo, ještě dřív než se západní velmoci v NATO dohodnou o nějaké akci..

      • ČERT napsal - dne 25.10.2016

        Pravda, že ty maďarské události měly docela rychlý spád a Nagy toho v této funkci premiéra moc nestihl (i když třeba ještě oznámil vystoupení z Varšavské smlouvy). To zformování Kádárovy tzv. dělnicko-rolnické vlády byl samozřejmě další důležitý faktor v celém procesu. – – – Ale co se může stát ve střední Evropě dnes…? To zatím jen můžeme pouštět uzdu fantazii. Je fakt, že pesimistických scénářů, a i jen v té konkrétní věci Ruska nebo vztahů mezi ním a NATO, se nabízí celá řada.

      • jan rich napsal - dne 26.10.2016

        Maďarská lidová republika v r.1955 “utíkala” socialistickému režimu SSSR.Uvolňovaly se tam komunistické mravy,revoltovalo se,v obchodech bylo možné nakoupit západní zboží,mládež se radikalizovala.Kdyby vedení státu v tichu vedlo společnost k prosperitě a mumlivě Moskvě imponovalo,mohlo republiku dovést do ekonomického stádia,které by ani Kreml nepřehlédl.Pak vedení mohlo klást podmínky.Ty by už nemohly být odsekatelné.Ale bohužel.

  4. Oskar (hanák z Hané) napsal - dne 25.10.2016

    Kdo jsou ti naši nepřátelé? Zatím jsem nikde, ani v t.zv. mainstreamu nečetl, že by někdo podnikl nějaký nepřátelský krok vůči ČR, že by nám třeba vyhlásil válku, nebo vznesl, nárok, či dokonce zabral, kus území, vypověděl našeho našeho velvyslance a pod.

    • Petys napsal - dne 25.10.2016

      A vy si jako myslíte, že máme počkat, až totalitní Rusko znova okupuje naše území a pak teprve prohlásit že je nepřítel?
      Na to bude asi dost málo času, protože pak 90% českého národa začne ze zvyku kolaborovat s okupační silou.
      To opravdu nemáte moc dobře vymyšlené, dá se říci, že jste historicky nepoučitelný.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal - dne 25.10.2016

        Jsem už mnoho let v důchodu. Zažil jsem okupaci nacisty i okupaci sověty. Vím, jak ta která okupace probíhala.Jisté rozdíly tu byly (i když jsem prý byl, podle prohlášení generálního ředitele, jeden za sedmnácti zaměstnancův jednom n.p., který považoval vstup spřátelených vojsk, za okupaci a trval na tom (a který se také přiznal, že podepsal 2000 slov). Ale, k věci : co si představujete pod “že máme počkat, až totalitní Rusko znova okupuje naše území”? Proč, otázka “kdo jsou ti naši nepřátelé” Vás přiměla k prohlášení, že mám vůbec něco vymyšlené? Kdybych měl, neptal bych, ale napsal bych, že jsem si vymyslel, že “totalitní Rusko” je náš nepřítel. Ale, protože v Rusku pracuje pro západní firmy, z Anglie a Německa, několik mých známých z doby, kdy jsem ještě pracoval, od kterých vím, že ten kapitalizmus, po kterém jsme tak dlouho toužili, je právě tam, tak nic o Rusku nevymýšlím (nebudujeme už přece opak kapitalizmu socializmus) a jen se ptám : Kdo že je vlastně ten náš nepřítel?

      • petrph napsal - dne 25.10.2016

        Ale proboha samozřejmě že nemůžeme oficiálně a diplomaticky prohlásit, že nějaký stát je náš nepřítel než nás napadne. A dokonce i když napadne nějaký náš spřátelený stát, je věcí obtížného rozhodování vlády – a souhlasu parlamentu, zda se přidáme na stranu napadeného státu a označíme útočníka za svého nepřítele (protože potom můžeme nést riziko následků války).
        Samozřejmě jako osobní názor, i na toto má každý u nás nárok. Smutné a nebezpečné je když se takových výroků dopouštějí ´státní činitelé, a média to po nich našeně hýkají a to pouze za účelem aby si mohli kopnout do svých politikých oponentů

    • jan rich napsal - dne 26.10.2016

      Já jen z občanského života vím,že když někdo někoho nas*al,dostal pěstí a pak se z toho dostával podle tonáže pěstitele.

  5. Němec napsal - dne 25.10.2016

    O okupaci a na okupaci si mohu dovolit psát, protože jsem ji zažil. Hlavně tu rychlost a zděšenost našich komunistických důstojníků. A na nějaké spojenecké smlouvy nevěřím. Máme svoji historii. Dnešní mladá generace žije ve svém světě a ani ve snu je napadne, že se historie může opakovat. Mně k těmto myšlenkám přivádí mimo jiného chování našeho prezidenta. Zeman se chlubí hrou v šachy a znalostmi tahů dopředu. Dnešní hnus s tím nevyznamenaným starým pánem je pro mne naprosto šokující. Takže posledním Zemanovým tahem může být naše okupace. Na to pozor.

    • petrph napsal - dne 25.10.2016

      Víte – i když bych moh sdílet Vaše obavy ohledně Zemanova “posledního tahu” tak za to nemůže Zeman ale naše celková postbolševická parodie na demokracii. Protože, opakuji to zde mnohokrát, v demokracii nemůže a nikdo nesmí mít pravomoc k tomu aby mohl sám vládnout státu, ani činit sám, či v malé skupince taková fatální rozhodnutí, porušující smysl Ústavy Od toho má být moc ve státě rozdělena na řadu na sobě nezávislých instituc´í, které se mají vzájemně kontrolovat… Bohužel současný uznávaný výklad Ústavy je takový že pod heslem “vítěz (voleb) bere vše” taková koncentrace moci možná je..ale nedrží jí prezident…

      • jan rich napsal - dne 25.10.2016

        I když nejsem legislativcem,jsem přesvědčen,že naše ústava a zákony vytváří mantinely pro chování našich volených zastupitelů na všech úrovních.Ty však nejsou dodržovány a kontrolní instituce je blahovolně přehlíží.Pro mne bylo zásadní rozhodnutí Ústavního soudu při žalobě Senátu na prezidenta Klause za neústavní činnost.Uznal jeho vinu a současně prohlásil beztrestnost,protože jeho mandát mezitím uplynul.To minimum,že už nemůže nikdy usilovat o prezidentský úřad,tu všemi očekávanou tečku,tu se Ústavní soud neodvážil vyhlásit.Jak pak může občan důvěřovat moci soudní.

        • petrph napsal - dne 27.10.2016

          S tím, žen “naše ústava a zákony vytváří -teoreticky- mantinely pro chování našich volených zastupitelů na všech úrovních.Ty však nejsou dodržovány a kontrolní instituce je blahovolně přehlíží.” naprosto souhlasím.
          Ale – s tím Klausem to bylo “díky bohu” trochu jinalk. ÚS totiž vůbec nerozhodl o jeho vině. Ústavní soud totiž řízení proti Klausovi zastavil- právě proto že že už skončil jeho mandát takže “trest” ztatil smysl. Ono to jistě bylo trochu alibistické. Ústavní soud se rozhodně nenechá zavlést do současné destabilizace politiky mediálním kopáním do politických protivníků, a ani k tomu nepříspěje tím, že by sám odvolal bez vážných důvodů prezidenta..

  6. Němec napsal - dne 25.10.2016

    My už okupování jsme. Čínou ekonomicky a Ruskem ideologicky. Jen se ještě čeká na rozpad EU. Kulturním rozdělením Československo si nás cenil celý svět. Zeman nás sráží na úroveň zbabělců a nejostudnějšího státu dnešní Evropy. Kdo mu to ale řekne do očí a vrazí pořádnou facku ?

    • petrph napsal - dne 29.10.2016

      Asi se mýlíte. Proč bychom měli být “ekonomicky okupováni právě Čínou, když za a) většinu našich podniků vlastní západní investoři (a odvádějí si od nás zisky) a za b)jsme lacinou montárnou Německa? Oproti tomu těch několik kšeftů s Čínou nehraje roli.
      No a za druhé, proč bychom měli být ” okupování Ruskem ideologicky” když většinu našich legislativních norem přejímáme mechanicky z Bruselu?
      Mimochodem když už tedy píšete o “kulturním rozdělení Československa”, tak to bylo způsobeno naopak ryze pragmatickou dohodou Klause a Mečiara. Nechat to na dohodách humanistů typu Havla, tak k žádnému rozdělení nedošlo ale dál jsme se se Slováky hádali v jednom státě dál, a byla by z toho podobná ostuda jako ted přisuzujete Zemanovi..

  7. jan rich napsal - dne 25.10.2016

    Mašínové přeci byli teroristé.Vraždili osoby,které s jejich protestem proti komunistickému režimu neměli nic společného.Proč nezavraždili Gottwalda?Jednodušší byla likvidace účetního,nebo vrátného.A jeden z nich si dovolí posuzovat historii.Kdyby bylo po “mašínovsku”,pak jsme se atomově smažili po událostech v Polsku,Maďarsku,Kubě a Berlíně.Proto odsuzujme nejen minulost Mašínů,ale i jejich(jeho) přiblblou snahu soudit minulost.

  8. Karel Kuba napsal - dne 26.10.2016

    Neustále se jaksi pozapomíná, na které straně stálo Maďarsko za války.

  9. Němec napsal - dne 26.10.2016

    Není pochyb o tom, že Mašínové se mohou posuzovat jako vrazi. Ale komu vadí ty miliony zavražděných za Stalina a zavražděné novináře za Putina ? Jak je možné, že má dnešní Rusko tak velkou podporu v ČR když nám vyvraždili naše válečné hrdiny ? Jak je možné, že dnešní naši mládeži nevadí naše okupace Rudou armádou? Dokonce o to ani nevědí. Kde to zase žijeme.

    • petrph napsal - dne 29.10.2016

      To by jste se taky mohl zeptat,jak je možné že u nás má dnes takovou oficiální státní ideologickou podporu Německo, které nám skutečně za války vyvraždilo tisíce lidí, naše tehdejší hrdiny a elity národa…:)

      • ČERT napsal - dne 29.10.2016

        Na tohle bych trochu reagoval. Když budeme spravedliví, tak musíme uznat, že oficiální distanc současného Německa od nacionálně-socialistické Třetí říše je rozhodně mnohem větší než distanc dnešního Ruska od sovětské minulosti. O Putinově Rusku by se dalo říci, že v podstatě navazuje na imperiální tradice své carské i sovětské minulosti, ale v případě Německa je to komplikovanější. Vždyť víme, že ten Hitler i po více než 70-ti letech slouží jako takový “strašák”, a v případě Němců hraje asi také roli přinejmenším symptom porážky v r. 1945 se svými následky (vč. denacifikace apod.). A to se teď nechci zmiňovat o nějakém sebemrskačství za nacistickou epochu, až stupidně vypadajícím v nevhodných souvislostech, protože to bychom se dostali někam úplně jinam. – – – Zatímco tedy třeba i Stalin může být mnoha Rusy vnímán za velkou osobnost v relativně pozitivním duchu (a to přesto, že tam jistá destalinizace proběhla dokonce už za Chruščova po r. 1956), přinejmenším právě kvůli vítězství ve stejné válce, k Hitlerovu odkazu se v Německu otevřeně (a zároveň nelegálně) hlásí asi jen skuteční neonacisté. Vždyť i síly, které nějak tíhnou k německému nacionalismu (jako PEGIDA), užívají na svých demonstracích symboly bismarckovsko-císařského Německa, ale aspoň nevím o symbolech nacistických – ostatně zakázaných. – – – Ale je pravda, že to nemusí být trvalé. Nevíme, co bude za pár let. Vždyť Turci také “oprašují” Osmanskou říši. Nebo Francouzi jsou dávno hrdí na své Napoleony, toho “velkého” Napoleona I. a jeho synovce Napoleona III. – i když oba skončili víceméně také následkem válečné porážky, z čehož ten první také ve válce, válkách s celou koalicí evropských států. Ostatně, ten Napoleon I. je s Hitlerem také docela často srovnáván – ale i když svého času platil za “korsickou bestii” a “nestvůru”, nikdy nebyl ocejchován tak oficiálně za zločince jako Hitler. Nesporně právem- ale ona také doba v r. 1945 byla zase už někde jinde než v r. 1815.

        • petrph napsal - dne 3.11.2016

          Právě že, i Rusko provedlo určitou “destalinizaci” po Stalinově smrti. A otevřeně, mezinárodně pak v 90.letech za Gorbačova a jeho glásnosti. Tehdy
          se o zločinech stalinismu hovořilo zcela otevřeně, včetně oficilních omluv. A pak se tedy dokonce zdálo, že Rusko pomalu naustupuje na cestu demokracie. Než ve volbách nastoupil Putin, který je jistě pro Západ rizikem. To že Rusové volí “svého Putina”, je skutečně “..navazání na imperiální tradice své carské i komunistické minulosti”, ovšem nikoliv jen seshora, ale i zezdola. Je to asi podobný případ jako krach “arabského jara”, spousta lidí zkrátka o tu demogracii nestojí, zvlášt když i my dnes vidíme, že není tak ideální jak se tvrdí.
          Mimochodem,kdybych dal jiné srovnání, demokratické Československo postoupilo Sudety a za pár měsíců celé území nacistickému Německu bez obrany, demokratická Francie kapitulovala před Německem za dva měsíce.
          Ruští občaném trpící pod Stalinem dokázali o hladu a mrazu bránit Leningrad dva roky. Ti svůj stát ubránili, jak před Napolenem, tak Hitlerem. Docela hezký příklad pro zamyšlení se, o co vlastně lidé stojí, když si uvědomí že vytrubované čisté ideály neexistují nikde…

          • ČERT napsal - dne 4.11.2016

            Jen dodávám, to, že Rusové nazývají svůj boj proti Německu atd. za druhé svět. války, od r. 1941, velkou vlasteneckou válkou, to jasně evokuje ruskou vlasteneckou válku proti napoleonské invazi r. 1812 – takhle to jasně vnímal i Stalin, ale podobnosti se nabízely i protivníkům, jako oddílům z vichystické Francie, které se dočasně zúčastnily německého protisovětského tažení (Napoleon totiž také vtáhl do Ruska spolu s vojsky svých, pro změnu, německých vazalů). Ale pokud srovnáním toho případu SSSR s ČSR a Francií narážíte na nějakou “horší akceschopnost” demokracie, to by bylo na dlouhý rozbor. Ono bychom také mohli poukázat třeba na to, že Stalinovu režimu pomohlo, že se invazoři v r. 1941 většinou nechovali jako nějací osvoboditelé, což od nich mnozí skutečně očekávali. Pozastavil bych se ale u té Francie v r. 1940. Když jsem se tu zmínil o napoleonských válkách, tak ty byly v r. 1940 samozřejmě už dávnou minulostí, ale stále v relativně čerstvé paměti byla doslova jatka první svět. války – teprve necelých 22 let od jejího konce. Já bych si totiž položil i otázku, do jaké míry (!) se na tom “poraženectví”, “kapitulantství”, nepříliš velké chuti bojovat, ve Francii 1940 jaksi psychologicky nepodílely právě také tyhle otřesné vzpomínky. V každém případě, důsledky první svět. války přispěly v západní Evropě po r. 1918 k ideálům určitého pacifismu – a nakonec, jedním z důvodů, proč západní Spojenci za druhé svět. války dlouho otáleli s otevřením fronty v západní Evropě, byla snaha předejít tomu, aby se tam opakovalo to, co v l. 1914-18, tj. stav poziční, neobyčejně krvavé války. Ostatně, v případě Francie, V. Británie nebo třeba Itálie (ale platí to i u nás, českých zemí) součet všech obětí za druhé svět. války nedosáhl počtu těch, kteří zahynuli za první svět. války.

  10. ČERT napsal - dne 26.10.2016

    Komentář k petrph, 26.10.: Trochu jsem nad tím přemýšlel a tak se pokusím stručně odpovědět. Je fakt, že válka mezi USA a Ruskem je dost těžko představitelná. Když teď zcela opomenu období studené války, ona se ta představa prezentovala cca před dvěma roky, v souvislosti s Ukrajinou. Dovedl bych si možná představit, že by došlo k vážným potyčkám mezi ruskými a americkými vojenskými oddíly, ale, aspoň odhaduji, že např. došlo-li by na jedné či druhé straně ke ztrátám v počtu stovek, tisíců obětí, už by bylo hodně blízko k jaderným zbraním. Ale pokud jde o eventualitu dalšího především pozemního ruského postupu směrem na západ… Nás, ČR, dělí od Ruska bariéra jiných států (když nepočítám Kaliningrad, přes Polsko, pak Slovensko s Ukrajinou, Polsko s Běloruskem). Takže si myslím, že bychom v tom úplně sami stejně nebyli. Kdyby se nabízelo něco srovnatelného… Předpokládám, kdyby byla vůle k obraně, že bychom byli v lepší pozici než Gruzie v r. 2008.