Oko za oko: neliberální tendence a krajní pravice v zemích Visegrádu

Napsal/a Aspen 31. července 2016
FacebookTwitterPocketE-mail

Rozšíření neliberálních tendencí je typické pro celou EU, ale v uplynulých měsících byl tento jev zvlášť patrný v zemích Visegrádu, varuje v textu pro Aspen Review CEE Anton Šechovcov, vědecký spolupracovník Institutu pro euroatlantickou spolupráci na Ukrajině.

Dne 16. března 2016 oznámil slovenský premiér Robert Fico vznik nové vládnoucí koalice. Po volbách konaných začátkem března zůstala jeho strana Směr – sociální demokracie nejsilnější stranou v zemi, ale přišla o parlamentní většinu, a musela tudíž najít politické partnery, s nimiž vytvoří vládu. Těmito partnery se staly středová strana Most–Híd a Síť a také Slovenská národní strana (též známá pod zkratkou SNS).

Od Sloty…

Fico nespolupracuje s SNS poprvé. Už v roce 2006 vytvořil koalici s nimi a s národně-konzervativní stranou Vladimíra Mečiara, někdejšího premiéra, který nesl odpovědnost za většinu neúspěchů Slovenska při přechodu k demokracii v 90. letech 20. století.

Problémy v zahraničí však Ficovi nezpůsobilo spojení s kontroverzním přízrakem minulosti, ale právě s radikálně pravicovou stranou SNS. V roce 2006 pozastavila Směru – sociální demokracii členství Strana evropských socialistů (SES), jedna ze dvou největších stran v Evropském parlamentu, protože Směr nedodržel požadavek SES, aby její členové nevstupovali do politické aliance nebo spolupráce s jakoukoliv politickou stranou, která rozdmýchává nebo se pokouší podněcovat národnostní předsudky nebo rasovou nenávist.

I když pozastavení členství slovenské sociální demokracie v SES patrně posílilo její nacionalistické a izolacionistické křídlo, přece jen dosáhla tato poměrně mírná sankce jistého výsledku, alespoň pokud jde o prohlášení koalice určená zahraničnímu publiku. Fico a tehdejší předseda SNS Ján Slota napsali dopis vedení SES, v němž se zavazují dodržovat práva menšin. Tyto záruky napomohly ke zrušení sankcí, ale nikterak vládnoucí koalici nebránily v tom, používat nenávistnou a rasistickou rétoriku na domácí scéně a využít ultranacionalismu k mobilizaci voličů.

Tentokrát však na to, že součástí vládní koalice na Slovensku je radikálně pravicová strana, nezareagovala ani SES, ani žádný jiný subjekt EU. Je patrné, že EU zaměstnávají jiné, zdánlivě závažnější problémy: uveďme například uprchlickou krizi, pozvolný kolaps schengenského prostoru, teroristické útoky islamistů, referendum o odchodu Británie z EU a válku, kterou vede Rusko proti Ukrajině.

Vytvoření nové vlády na Slovensku i předcházející volební kampaň a samotné výsledky voleb jsou však příznakem děsivého vývoje, který se v důsledku může být pro EU stejně rozkladný, jako jsou ty takzvané větší problémy. Tímto vývojem mám na mysli šíření neliberálních tendencí v Evropě, které ohrožují EU zevnitř. I když je tento vývoj příznačný pro celou EU, v uplynulých měsících a letech se zvlášť patrně projevil v zemích Visegrádu.

… ke Kotlebovi

Ficovo Slovensko není neliberální demokracie, ale jeho předchozí vlády podkopaly slovenskou demokracii tím, že nedokázaly provést změny, a Ficův taktický odpor vůči nepohodlným domácím i zahraničním tlakům na reformy se stal typickým rysem provázejícím postupný odklon Slovenska od výslovného liberalismu z doby dřívějšího premiéra Mikuláše Dzurindy.

Kromě toho vytvořil Fico z uprchlické krize kouřovou clonu, která zakrývá neliberální tendence v zemi. Na podzim a v zimě 2015–2016 vedl Fico xenofobní kampaň, v níž zdůrazňoval, že odmítá, aby Slovensko přijímalo uprchlíky.

Na billboardech jeho strany Směr – sociální demokracie stojí „Chráníme Slovensko“, a Fico dokonce v souvislosti s kvótami na uprchlíky, jež navrhuje německá kancléřka Angela Merkelová, pohrozil, že vystoupí z EU.

Fico samozřejmě svou výhrůžku nemyslel vážně – Slovensko má ze členství v Unii značný prospěch a slovenské politické elity zažívají hospodářské úspěchy, které jsou důsledkem štědrých evropských strukturálních a investičních fondů – ale mobilizace voličů v duchu populismu a ultranacionalismu je často velice účinná a Fico zjevně nechtěl promarnit příležitost.

Z Ficovy xenofobní kampaně měly prospěch i další dvě strany: SNS a krajně pravicová Lidová strana – Naše Slovensko, v jejímž čele stojí Marian Kotleba, obdivovatel Jozefa Tisa, prezidenta loutkové slovenské vlády podporované nacisty v letech 1939–1945. SNS získala 8,6 % hlasů, zatímco Kotlebova strana, která je ještě radikálnější než SNS, obdržela 8 %.

Příklad Ukrajina…

Experti a novináři sice právem poukazují na nebezpečí spojená s nástupem krajní pravice, ale relativní úspěch obou těchto stran poukazuje na jiný významný aspekt vývoje na Slovensku. Fico už s SNS v minulosti spolupracoval a věděl, že se přizpůsobí pravidlům jeho vlastní politické hry.

Považoval tedy SNS za výhodného, ba dokonce poslušného partnera a média, která mají blízko ke Směru – sociální demokracii, během volební kampaně SNS podporovala, aby bylo zaručeno, že se dostane do parlamentu (to se SNS nepodařilo v roce 2012) a pomůže Ficovi, aby se udržel u moci.

Úspěch Kotlebovy krajně pravicové strany byl pro Fica také užitečný, protože šokující zvolení extremistů do parlamentů z velké části odvedlo pozornost od Ficova partnerství s méně radikální, ale stále krajně pravicovou SNS. Relativní úspěch slovenské krajní pravice má tedy i jiný význam než jen bezprostřední ohrožení, že dojde ke vzestupu ultranacionalismu. Tohoto úspěchu totiž mohou využít zjevně umírněné politické síly ke svým vlastním účelům.

V neposlední řadě často pomáhá vzestup krajní pravice vládnoucím politikům rozdrobit voličskou podporu opozice. Typický příklad instrumentalizace krajní pravice bylo možné pozorovat na Ukrajině v letech 2010–2012.

Tehdy Strana regionů bývalého prezidenta Viktora Janukovyče tajně podporovala krajně pravicovou stranu Svoboda, aby tak oslabila nacionálně-demokratickou opozici a „připravila“ čelného představitele Oleha Tjahnyboka v druhém kole příštích prezidentských voleb na úlohu bubáka, což mělo zajistit Janukovyčovi vítězství.

Vládní televizní kanály za tímto účelem dramaticky zvýšily mediální viditelnost strany Svoboda, a přispěly tak k jejímu úspěchu v parlamentních volbách v roce 2012 – vůbec poprvé v ukrajinských dějinách vytvořila radikální pravicová stran vlastní parlamentní klub.

Příklad Maďarsko…

Experti Michal Šimečka a Benjamin Tallis mají patrně pravdu v tom, že „migrační krize odhalila jinou krizi – krizi liberální demokracie v postkomunistických společnostech“. Za slovenskými jižními hranicemi, v Maďarsku, buduje premiér Viktor Orbán takřka oficiální neliberální demokracii poté, co omezil Ústavní soud a média, a prosazuje politiku hospodářského nacionalismu.

A i zde vidíme, jak Orbán a jeho strana Fidesz, ideologicky pravý střed, používá ultranacionalistickou rétoriku, aby mobilizovala voliče. Na jaře 2015 se začal Orbán zasazovat o to, „aby se diskutovalo o otázce trestu smrti“, čímž přímo zpochybnil evropský konsenzus. Zároveň zahájila vláda „národní konzultaci“ o imigraci a kromě jiného rozeslala dotazník, který byl formulován tak, aby vytvářel negativní obraz o imigrantech v Maďarsku, rozdmýchával xenofobní nálady a podporoval přísná protiimigrantská opatření.

Během uprchlické krize se Orbán stavěl proti systému kvót, který navrhovalo Německo, a povolil použít slzný plyn, pepřový sprej a vodní děla proti uprchlíkům, kteří se snažili vstoupit na maďarské území. Ale Orbánovy ultranacionalistické politiky a rétorika rovněž vytvořily podmínky pro další vzestup radikální pravicové strany Jobbik.

Radikální pravice je nyní nejsilnějším oponentem Fideszu, z čehož má prospěch především Fidesz. Fidesz využívá Jobbik před zahraničním publikem jako strašáka, díky kterému se Fidesz jeví jako umírněnější strana, ačkoliv podle výzkumu budapešťského institutu Political Capital zavedl Fidesz nejméně deset opatření, která byla původně součástí programu Jobbiku. Kromě toho funguje Jobbik jako testovací balónek, jímž Fidesz posouvá hranice politicky únosné rétoriky a rozšiřuje prostor pro (krajně) pravicový segment politického spektra.

Příklad Polsko…

Za slovenskými severními hranicemi, v Polsku, se zdá, že národně-konzervativní strana Právo a spravedlnost (též známá pod polskou zkratkou PiS) následuje příkladu Fideszu a pokouší se omezit ústavní soud a média. Krátce před volbami v době vrcholící uprchlické krize prohlásil vůdce Práva a spravedlnosti Jarosław Kaczyński, že uprchlíci z Blízkého východu mohou do Polska zavléci nemoci a parazity.

Kromě Práva a spravedlnosti zaznamenala ve volbách značný zisk pravicově populistická strana Kukiz’15, která spolupracovala s Národním hnutím, které bylo původně vytvořeno jako aliance hnutí krajní pravice. Dva týdny po vítězství Práva a spravedlnosti uspořádaly krajně pravicové organizace největší protest v polských novodobých dějinách „proti invazi nebělochů do Evropy“.

V krátkodobém výhledu může PiS rovněž využít osvědčený trik a využít a usnadnit vzestup této strany, která je jako politická síla i v ulicích na krajní pravici, a tak se prezentovat jako umírněná stran a zastírat neliberální vývoj v zemi.

Česko zatím odolává…

Česká republika pokušení neliberalismu z velké části odolává, ale i tak jeví znepokojivé příznaky, které jsou patrné v ostatních visegrádských zemích. V době vrcholící uprchlické krize se prezident Miloš Zeman účastnil protimuslimské protestní akce, kterou uspořádalo krajně pravicové hnutí Blok proti islámu, a stál bok po boku čelného představitele tohoto hnutí Martina Konvičky.

V době, kdy píšu tento článek, čelí Konvička hrozbě až tříletého vězení za podněcování k nesnášenlivosti proti muslimům mimo jiné tím, že napsal na Facebook, že „by muslimové měli být deportováni do koncentračních táborů nebo by měli být namleti do masokostní moučky“.

Sám prezident Zeman pak proslul svými protimuslimskými a protiuprchlickými výroky. Jednou prohlásil, že uprchlíci budou kamenovat nevěrné ženy, utínat zlodějům ruce a připraví Čechy o ženskou krásu, protože ženy budou zahaleny burkou. Později pak Zeman tvrdil, že vlna uprchlíků a migrantů do Evropy byla naplánována egyptskou islamistickou organizací Muslimské bratrstvo jako součást spiknutí na ovládnutí Evropy.

V českém politickém systému má prezident, i když je volen přímo, jen velmi omezené pravomoci, proto Zeman nemůže změnit zemi tak, jako to dělá Fidesz v Maďarsku nebo PiS v Polsku.

Během Zemanova působení v úřadu prezidenta nedošlo koneckonců ani ke změně právního rámce demokracie: ústavy a právního systému. Zemanovy xenofobní výroky však zdaleka nejsou neškodné: neliberální rétorika se díky němu stává součástí mainstreamu a Zeman přispívá k vytvoření nového prostředí – „neobčanské společnosti“ – což může v budoucnu usnadnit pokusy otevřeně podkopat ústavu nebo rozvrátit demokratické instituce.

Kromě Zemanova ultranacionalismu, protizápadního postoje a proruských nálad je v České republice patrný ještě další znepokojivý vývoj, a sice berlusconizace českého politického prostoru spojená se soustředěním politické a mediální moci v rukou ministra financí Andreje Babiše, jehož vlastní politická strana ANO 2011 je v současnosti nejoblíbenější stranou v zemi.

A co Evropa…

Krajní pravice je na vzestupu v řadě evropských zemí, ale mezi jejími úspěchy v Evropě panují významné rozdíly. Například se zdá, že ve Francii jsou strany hlavního proudu stále schopné spojit se, aby zabránily Národní frontě Marine Le Penové, aby získala křesla v obecních radách.

Politické strany ve Skandinávii, které bylo možné považovat v 90. letech 20. století za radikální pravici, se značně změnily a umírnily, aby získaly hlasy občanů, a některé z nich, například Pokroková strana v Norsku, už za krajní pravici označit nelze.

Zároveň jsme však v zemích Visegrádu svědky pokusů vládních představitelů, jejichž loajalita k liberální demokracii je pochybná, využívat krajně pravicové strany a současně vnášet krajně pravicovou rétoriku do hlavního politického proudu.

Kombinace těchto dvou procesů může vést k situaci, kdy se dobře daří neliberální demokracii a kdy se zavádí politika krajní pravice, aniž by se tato politická síla chopila moci.

Anton Šechovcov

Autor je hostující vědecký pracovník v Legatum Institutu ve Spojeném království a vědecký spolupracovník Institutu pro euroatlantickou spolupráci na Ukrajině


aspen_logoVELKE

Text zveřejnil HlídacíPes.org na základě spolupráce se čtvrtletníkem Aspen Review Central Europe, který přináší veřejnosti různé úhly pohledu na aktuální témata. V podání renomovaných autorů a myslitelů střední Evropy nabízí nezávislé komentáře, eseje, analýzy či rozhovory.

Aspen Review vydává Aspen Instute Prague o. p. s. Jde o neideologickou platformu, na níž setkávají představitelé politiky, neziskového sektoru, byznysu a osobnosti z umění, sportu či vědy. Cílem Aspenu je rozvíjet mezioborovou spolupráci a podporovat středoevropské lídry z různých sektorů v jejich osobním a profesním rozvoji.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)