Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Odebrání dětí v Norsku. Česká média selhávají

 -   - 

leeks (1 of 1)Journalist Rules” Autor: Leeky-Boy

Média informují o kauze nezletilých chlapců, které norské úřady odebraly jejich matce syny kvůli údajnému zneužívání. Jsou prezentovány jejich podobizny s páskou na očích, jejich matka poskytuje rozhovory a celou situaci obsáhle komentuje. Na práva chlapců se ohlíží málokdo.

Česká média však jako by si neuvědomovala, že i oni dva osudem zkoušení chlapci mají osobnostní práva. I oni mají právo na soukromí. Demokratická společnost musí chránit soukromí minimálně těch, kteří se nedopouštění protiprávního či nemorálního jednání, jakožto součást jejich osobní svobody a musí jim nabídnout právní zajištění toho, aby měli na výběr, jaké aspekty svého soukromého života chtějí sdílet s druhými. Tato svoboda vyvěrá ze stejného pramene jako svoboda projevu.

Komunistické i fašistické režimy omezovaly soukromí občanů ve prospěch státu, k čemuž jim sloužil aparát informátorů a policejních špionů a cenzorů. Úlohou demokratických právních států je toto soukromí chránit.

Zóna vztahů nezletilých k dalším osobám dokonce i ve veřejném kontextu, kterým je bezpochyby zásah státu do rodinných vztahů, je předmětem osobního života. Mezi nezpochybnitelné omezení svobody projevu patří zvláštní vztah médií k dětem, což by mělo zahrnovat neobtěžování dětí ve škole, nereportování o dětech s tím, že ani známost rodičů neospravedlňuje informování o jejich potomcích.

O soukromí si rozhodujeme sami

Právo na osobní soukromí je právem rozhodnout, zda a v jakém rozsahu mohou být skutečnosti tvořící osobní soukromí fyzické osoby zveřejněny a právo bránit se neoprávněným zásahům do soukromí.

Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti), právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém.

Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení.

Součástí soukromého života je též rodinný život zahrnující i vztahy mezi blízkými příbuznými. V případě šíření skutečností tvořících osobní soukromí je nerozhodné, zda se někdo dozvěděl o těchto skutečnostech oprávněně nebo nezákonně. Skutečnosti tvořící osobní soukromí mohou být využity pouze se souhlasem dotčené osoby.

Neexistuje žádná zákonná licence pro použití těchto skutečností bez souhlasu osoby, které se týká. Tato absence zákonných licencí je odůvodněna tím, že osobní soukromí představuje vždy intimní sféru fyzické osoby a nemůže být nikdy věcí úředního, uměleckého, vědeckého nebo zpravodajského zájmu.

Kolébka, škola, toaleta a další tabu

Vzhledem k tomu, že zmiňovaní nezletilci nemají takovou míru svéprávnosti, aby rozhodli sami o tom, co z jejich soukromí má být zveřejněno a co být zveřejněno nemá, není možné z jejich soukromí zveřejňovat nic. Rozhodnutí o odkrytí jejich soukromí za ně jejich zákonný zástupce (tedy matka) učinit nemůže, navíc v situaci, kdy mohou být její zájmy a zájmy nezletilých dětí v rozporu.

Média dále zcela ignorují tzv. i modifikovaný tzv. „náhubkový zákon“, který byl vlastně novelou trestního řádu a zákona o ochraně osobních údajů. Tento zákon byl reakcí na referování o tzv. „kuřimské kauze“ týrání malého chlapce, při níž se všechna média bez rozdílu chovala ostudně a umožnila identifikaci týraného.

Chlapci, kteří byli norskými úřady odebráni matce, totiž mohou být teoreticky obětí trestného činu.

Náhubkový zákon zakazuje médiím zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti poškozeného, který je osobou mladší 18 let nebo vůči němuž byl spáchán některý z násilných trestných činů. Tak, jak média o chlapcích referují, je však zcela jistě identifikovat lze.

Česká média vykazují obecně malý respekt k osobnostním právům lidí, o kterých píší, ale osobnostní práva dětí zcela ignorují. Evropské pojetí svobody projevu je široké, ale informace o „kolébce, škole, nemocnici, toaletě, ložnici a hrobu“ lidí by měly být tabu, neboť veřejný zájem v těchto případech nikdy nemůže převážit nad nejniternějším soukromím osob, nad zájmem ochrany nezletilých, nemocných či umírajících.

Autor je právník

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Komentáře

Komentářů (2)
  1. petrph napsal - dne 3.2.2015

    Jenže, v tomtom případě jde o něco naprosto opačného. Jména těch dvou chlapců jsou známá. To který zločin na nich měl být spáchán je rovněž známé-ale rovněž je známé že norská policie pro přešetření zjistila že k tomu zločinu nedošlo.
    Takže jediné co zůstává utajeno jsou důvody rozhodnutí norských úřadů a soudů o jejich odebrání.To je nějak podivné, mohl by mi pan právník odcitovat nějaký paragraf který “z důvodu ochrany soukromí” nařizuje takovou absurdní antiochramu? To spíš přípomíná soudní procesy 50.let za bolševické totality. “Pan Arnošt Novák popraven za zločiny proti lidu”, Víc nebylo potřeba zveřejňovat–

  2. Karol napsal - dne 4.2.2015

    Dobrý deň. Nevšimli ste si že v Európe máme teraz ďaleko závažnejší problém? Že v severských štátoch, v UK ale aj v Nemecku a iných eur. krajinách dochádza preukázateľne k závažnému porušovaniu ľudských práv orgánmi štátu a to opakovane, systematicky s požehnaním tamojších vlád a súdov? A práve zákaz medializácie týchto prípadov alebo úplne tajné rodinné súdy v UK, kde mnohí rodičia sú vo väzení za to, že o svojom prípade prehovorili len pred známimi alebo širšou rodinou, slúžia práve na to aby tieto prípady odňatých detí často na základe vyfabrikovaných dôvodov, krivých svedectiev, falšovaných súdnych dokumentov a krivých výpovedí aby pred súdom ostali skryté pred očami verejnosti? Rovnako ako rozhodnutie súdu /zdôvodnenie/? Vyzerá to z mojej strany ako odvážne a nepodložené tvrdenia? Skúsme nájsť informácie zo zdrojov, ktoré by sa dali považovať za dôveryhodné. John Hemming MP v UK, Sir James Munby, sudca a prezident President of the Family Division of the High Court of England and Wales – jeho verejné vyhlásenia ponúkajú sami o sebe zaujímavý vhľad do situácie v UK v tejto oblati, Christopher Booker, cenami ovenčený novinár z The Telegraph a v neposlednom rade Severský výbor pro lidská práva – za ochranu práv rodiny v severských krajinách (NCHR): “Správu podpísali právnici, bývalí sudcovia, profesori z oblasti práva a psychológie, psychológovia, švédski lekári, členovia riadiacieho výboru Severského výboru pre ľudské práva – za ochranu práv rodiny v severských krajinách (NCHR), všetko ľudia zaoberajúci sa problematikou umiestňovania detí do náhradnej starostlivosti. Odborníci, ktorí správu zostavili, žiadajú od Rady Európy, jej Výboru ministrov a Parlamentného zhromaždenia náležité vyšetrenie veľmi rozšíreného a deštruktívneho odoberania detí, ku ktorému denne dochádza v severských krajinách.” je v PDF pod výcucom, naozaj odporúčam prečítať: http://www.justice.gov.sk/Stranky/aktualitadetail.aspx?announcementID=1683 Čiže ja verejnú kontrolu moci, štátnych úradov považujem za kľúčovú ale chápem aj právo detí na súkromie ako tom píšete, lenže pri takomto hrubom porušovaní ľudských práv orgánmi štátu, práv detí a rodičov by som na to pozeral trochu benevolentnejšie.