Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Ochrana novinářského zdroje – od komanda na Kavčích horách k odposlechům Janka Kroupy

 -   - 

11. března 2011 obsadili budovu zpravodajství České televize příslušníci Vojenské policie. Hledali kompromitující dokumenty týkající se bývalého šéfa Vojenské rozvědky Miroslava Krejčíka. Cílem bylo zjistit, kdo je jejich autorem. Ústavní soud poté zákrok označil jako nezákonný.11. března 2011 obsadili budovu zpravodajství České televize příslušníci Vojenské policie. Hledali kompromitující dokumenty týkající se bývalého šéfa Vojenské rozvědky Miroslava Krejčíka. Cílem bylo zjistit, kdo je jejich autorem. Ústavní soud poté zákrok označil jako nezákonný.

Nejvyšší soud České republiky opět podlehnul pokušení zákony opravovat či vylepšovat, tvrdí v souvislosti s případem policejního odposlouchávání novináře Janka Kroupy právník Aleš Rozehnal. Argumentuje přitom rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva i českého Ústavního soudu.

Nejvyšší soud České republiky nedávno rozhodnul, že právo na ochranu novinářského zdroje lze v některých případech prolomit, a to například tehdy, když vlivný člověk poskytne žurnalistovi tajnou informaci s cílem zmařit vyšetřování korupce nebo jiné závažné trestné činnosti ve státních strukturách.

Pokušení Nejvyššího soudu

V takových případech podle Nejvyššího soudu připadá v úvahu odposlech novináře s cílem zjistit, kdo a s jakým úmyslem informaci poskytl. Podle soudu nemůže být v zájmu demokratické společnosti chránit osobu působící ve státních strukturách, která neveřejnou informaci vyzradí s cílem probíhající šetření zkomplikovat či dokonce zmařit jeho úspěšnost anebo proto, aby tímto způsobem dosáhla svého obohacení.

Nutno konstatovat, že toto rozhodnutí soudu nemá oporu v hmotném právu a že Nejvyšší soud České republiky opět podlehnul pokušení zákony opravovat či vylepšovat.

Osoba, která se podílela na získávání nebo zpracování informací pro uveřejnění nebo uveřejněných v periodickém tisku, má právo odepřít soudu, jinému státnímu orgánu nebo orgánu veřejné správy poskytnutí informace o původu či obsahu těchto informací a právo odepřít předložení nebo vydání věcí, z nichž by mohl být zjištěn původ či obsah těchto informací.

Právo na ochranu zdroje je koncipováno mimořádně široce a připouští velmi málo výjimek. Polemika, zda je to správné či nikoli je jistě na místě, stejně tak jako to, že pokud platí takto široce pojaté právo na ochranu zdroje, měly by ho soudy respektovat.

Kauza Goodwin vs. Tetra Ltd.

V roce 1989 získal britský novinář William Goodwin tajné informace týkající se ekonomické situace společnosti Tetra Ltd. Tato společnost následně zahájila soudní řízení, kterým se snažila dosáhnout zákazu publikování článku a zjistit, jakým způsobem a od koho došlo k úniku důvěrných informací. Soud novináři nařídil tento zdroj prozradit, což odmítnul a byl za pohrdání soudem pokutován částku 5.000,- liber.

Po vyčerpávání všech vnitrostátních opravných prostředků se William Goodwin obrátil na Evropský soud pro lidská práva. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že právo na svobodu projevu zahrnuje právo novinářů, aby nezveřejňoval svůj zdroj informací. Soud rovněž zdůraznil, že ochrana novinářských zdrojů je jednou ze základních podmínek pro svobodu projevu, a že bez této ochrany se zdroj informací může nechat odradit od pomoci médiím při informování veřejnosti o otázkách veřejného zájmu.

V důsledku toho by byla ohrožena zásadní role médií jako veřejného hlídacího psa a schopnost médií poskytovat přesné a spolehlivé informace.

Vojenské komando na Kavčích horách

Prakticky stejnou argumentaci použil Ústavní soud, když zrušil soudní příkaz, který umožnil v březnu 2011 vojenské policii zasahovat v budově zpravodajství České televize na Kavčích horách. Komando hledalo u redaktora Karla Rožánka spis Vojenského zpravodajství, který souvisel s kauzou bývalého šéfa vojenské tajné služby Miroslava Krejčíka.

Ústavní soud konstatoval, že orgány činné v trestním řízení nevyčerpaly všechny možnosti, které měly k dispozici, aby si opatřily dostatek informací, aby zjistily, kdo byl vlastně původcem vyzrazení utajované informace. Ústavní soud připustil, že za určitých okolností může být omezeno právo na ochranu zdroje a svobodu projevu – zejména v situaci, kdy jsou ve hře vážné zájmy státu a jeho bezpečnosti. Mimochodem taková úvaha vzbuzuje pochybnosti, protože výjimky z ochrany zdroje jsou velmi detailně stanoveny zákonem.

Korupce? Na výjimku slabé

Ochrana profesionální vztahů mezi novináři a jejich zdroji má vyšší význam než skutečná hodnota informací pro veřejnost. Prozrazení zdroje by mohlo mít odrazující účinek na připravenost budoucích zdrojů poskytovat novinářům informace, což by v konečném důsledku vedlo k omezení práva na informace. Státní orgány se rovněž musí zdržet opatření, která vedou k faktickému omezení práva na ochranu zdroje, tedy např. domovních prohlídek či zabavování věcí novinářů.

S ohledem na důležitost ochrany novinářských zdrojů pro svobodu projevu v demokratické společnosti je možno toto právo omezovat jen tehdy, pokud je to odůvodněno naléhavým požadavkem ve veřejném zájmu. Právo na ochranu zdroje a obsahu informací je koncipováno široce, ale není absolutní. Neuplatní se v případě, že by novinář pomáhal pachateli trestného činu v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu.

Stejně tak by se právo na ochranu zdroje a obsahu informací se neuplatnilo v případě, kdy by se novinář hodnověrným způsobem dozvěděl, že někdo připravuje, páchá či spáchal trestný čin vlastizrady, rozvracení republiky, teroru, teroristického útoku a další závažné trestné činy. Maření vyšetřování korupce tedy takovou výjimkou z obecného pravidla ochrany zdroje není.

Povinnost mlčet

Některé členské státy Rady Evropy zavedly do svého vnitrostátního práva dokonce striktní povinnost zachovat mlčenlivost o novinářských zdrojích, které váže i samotné novináře. Takový postup je však přehnaný a není nutno sankcionovat novináře, kteří se rozhodli odhalit své zdroje. Novináři by obecně měli mít silný profesionální zájem na udržení jejich důvěrného zdroje, aby nedošlo k odrazení jejich budoucího zdroje a tudíž k ohrožení jejich vlastní budoucí práce.

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.

Komentáře

Komentářů (3)
  1. petrph napsal - dne 14.5.2015

    Jistěže, jenomže v tomto případě je to mnohem horší.I pokud by se dal uznat argument o zájmu státu “zjistit osobu která má cíl zmařit vyšetřování ..atd..”, měl by tedy pouze vyžadovat aby novinář jméno té osoby (svého zdroje) sdělil.Popřípadě-pokud její jméno nezná, tak poskytl podporu při jejím zjištění.
    Jenomže, namísto toho povolit široký odposlech novinářových telefonních hovorů, ze kde si může policie (státní orgány) zjištovat daleho více než je požadovaná informace, to už je vlastně pohrdání demokratickými principy ze strany justičních orgánů.
    Opět to potvrzuje ten fakt, že u nás vlastně mení demokracie, u nás se jenom konají volby

  2. Taoiseach napsal - dne 16.5.2015

    Citovaný výrok ESLP je nerelevantní. Štrasburský soud totiž nestanoví žádné precedenty, nýbrž posuzuje každý případ nezávisle na předchozích. Takže nechť pan Kroupa vyčerpá vnitrostátní prostředky a potom se může obrátit na uvedený soud.

    • petrph napsal - dne 21.5.2015

      V tom je právě ta grotesknost našeho práva. Pan Kroupa se nemůže obrátit na soud, protože nemá oficiální právní informaci o tom že je legálně odposlouchán.Samozřejmě něo jiného by bylo kdyby byl odposlouchávám nelegálně.Ale totoje “legální” protože to je se souhlasem soudu. A zákon říká že policie má sdělit občanovi informaci o tom že byl sledován až po ukončení vyšetřovaní(jehož se odposlech týká). Což tedy policie stejně nečiní. Čili, pan Koupa musí vyčkat, možná řadu měsíců či let než toto vyšetřování skončí /pokud se to dozví, protože policie není povinna ho informovat.Potom počkat příměřenou? dobu zda ho policie bude informovat o tom že byl odposloucháván, pravděpodobně zbytečně.Takže potom se s žádostí obrátit na vedení policie, aby mu tuto informaci poskytlo. V horším případě kdy policie odmítne (z různých důvodů) si bude muset tuto informaci vynutit soudní cestou.
      A až potom (možná za 5 let) se bude moci s potvrzenou informací že byl odposloucháván obrátit na soud se žádostí aby ono dávné povolení odposlechu zamítla..Větší spravedlnosti se asi nedočká…