J. A. Alcaide / Foter / CC BY-NC-ND,

Nový pohled na Masaryka: podzemní práce, konspirace, špionáže i propaganda

Napsal/a Robert Břešťan 2. srpna 2015

Úsilí o vznik samostatného státu u T. G. Masaryka provázely velké zpravodajské a konfrontační hry. Vstupovaly do nich krajanské spolky a zahraniční emigrace vůbec, zpravodajské služby, policie, cenzura, propaganda, justice a rovněž jednotliví politici, novináři i bezejmenní vlastenci.

Spíše opomíjenou kapitolou Masarykova života se věnuje nová kniha historiků Eduarda Kubů a Jiřího Šouši T.G. Masaryk a jeho c.k. protivníci.

Masarykovo zahraniční působení autoři nahlížejí v méně známém kontextu. „Jednalo se o činnosti, jež zjevně nenáleží k oněm oslavovaným. Nicméně pomáhaly sociálně a ekonomicky spoluvytvářet základ velkého díla politického. Daly mu ekonomické zajištění, získávaly mu klientelu, doma i v zahraničí,“ píší sami autoři v předmluvě s tím, že ve své práci „nahlížejí do praktických receptur masarykovské odbojové kuchyně“.

Podklady pro Album velezrádců

Popisují „houstnoucí zpravodajské hry“, vysílání konfidentů a agentů do okolí Masaryka (toho času ve Švýcarsku) a jeho spolupracovníků.

Získané materiály měly sloužit jednak jako materiál pro justici, ale také pro doplňování rakouskou policií systematicky budované databáze monarchii nepřátelských osob a jejich případné eliminaci.

Při pražském c. k. policejním ředitelství byla za účelem evidence osob, jež provádějí vlastizrádnou činnost v nepřátelské či neutrální cizině, zřízena zvláštní obranná zpravodajská skupina.

Její činnost ústila ve zpracovávání důvěrných abecedních indexů zahrnujících stručné popisy a fotografie takovýchto osob. Soubor o 1400 položkách byl shrnut do kompletu vydaného po válce pod názvem Album velezrádců.

Tyto materiály měly sloužit nejen k represím, ale také ke kontrapropagandě, spočívající v diskreditaci významných opozičních osobností jako neloajálních zrádců, konstatují autoři.

Ti v doslovu ke své práci podpořené detailně popisují rámec, v němž jejich práce vznikala.

HlídacíPes.org níže přetiskuje redakčně zkrácenou verzi doslovu autorů Eduarda Kubů a Jiřího Šouši.


Švýcarské období Masarykovy zahraniční akce je obdobím konstitutivním. Položilo základy legitimizačního úsilí československého odboje, zahájilo proces akreditace ideje samostatného
československého státu v prostředí dohodové diplomacie.

Značí přechod od konspirativní zpravodajsky pojaté práce založené na aktivizaci zahraničních Čechů a jejich spolků k vytvoření oficiálního koordinačního centra jako mluvčího ujařmeného národa v jeho rezistenci proti habsburské monarchii.

Je ohraničeno nástupem kvalitativně nové vyšší fáze rezistence, jež vstupuje do akčního pole dohodové zahraniční politiky, třebaže zatím jen v podobě osobních kontaktů a milostivých audiencí.

Zkušenosti z konspirace a špionáže

Ani v následujících letech se praktiky konspirativně zpravodajské činnosti zcela nevytratily, byly jen zatlačeny do pozadí faktory novými, především vojenskou silou, formováním legií a s tím
spojeným vstupem do skutečné diplomacie a velké politiky, jejímiž subjekty se Masaryk s Benešem a jejich Národní rada československá bezpochyby stali.

Ženevské období přispělo, a to je méně známé, k personálnímu formování ministerstva zahraničních věcí nové republiky. Masarykovi spolupracovníci ženevského období do něj vnesli zkušenosti z podzemní práce, konspirace, špionáže i placené propagace.

Publikování vzpomínek kurýrů a „pěšáků“, kteří zajišťovali zpravodajské a jiné tajné úkoly, vyvolalo na počátku nové republiky dokonce nevoli několika představitelů československé zahraniční služby, neboť měli pocit, že zveřejnění některých odbojových aktivit znamená nejen ztrátu těžce nabytého know how, ale i jistý úbytek aury, která se kolem zakladatelů stá-
tu vytvořila.

Naše dílo vyjadřuje napětí mezi dvěma navzájem se vylučujícími přístupy k budoucnosti monarchie, tedy odbojem ústícím v její disoluci (rozdělení) a úsilím o zachování její integrity.

Konflikt mezi nimi otevírá sled otázek právních, mravních, hledání jiných alternativ řešení. Úvahy nad nimi vždy budou vyjadřovat jistý rozptyl názorů. Základní obrysy porozumění, jak je níže naznačeno a jak mu rozumíme i my, však zůstávají. Jsou součástí doktríny obnovené české/československé státnosti.

Monarchie se nedá reformovat

Habsburská monarchie byla státem svou podstatou multinacionálním, byrokratickou kulturou ovšem dominantně nacionálně německým, od roku 1867 německo-maďarským. K dalším národům se chovala autoritativně přehlíživě až diskriminačně. Dualistické řešení se stále více ukazovalo jako řešení dočasné a dlouhodobě neobhajitelné.

V okamžiku, kdy se armádní špičky a část špiček politických pokusily za cenu válečného dobrodružství konzervovat stávající státoprávní a sociální podobu i vnitřní řád monarchie, vyvstávala před neněmeckými a nemaďarskými nacionálními společenstvími otázka opodstatnění respektování či nerespektování právního řádu Rakouska-Uherska, občanské loajality k němu a nakonec i jeho rozbití.

Tyto skutečnosti T. G. Masaryk již na počátku války velmi dobře chápal a kladl si existenciální otázku po reformovatelnosti či nereformovatelnosti monarchie. Po kratším přemítání došel k odpovědi negativní.

Od ní se potom odvíjelo Masarykovo rozhodnutí odejít do zahraničí a zahájit svou akci. Řešení české otázky přestalo být otázkou evolučního politického diskurzu v rámci státních struktur a stalo se otázkou jejich nahrazení institucemi jinými, tedy otázkou revoluční.

Přitom Masaryk měl před válkou k revolučnímu radikalismu vztah zdrženlivý až odmítavý a ještě ve třicátých letech 20. století cítil potřebu proměnu svého vnímání revoluce a její opodstatněné mravnosti za Velké války vysvětlovat.

Kdy se revoluce stává mravnou?

Připouštěl, že v minulosti psal proti revolucím a vysvětloval, že revoluce není „puč“, poukazoval na rozdíl mezi „revolucí,“ „rebelií“ a anarchickým činem jednotlivce vyjádřeným „atentátem“.

Zdůrazňoval, že atentát je často vražda, nejen zabití. Revoluce byla pro Masaryka cestou modernizační změny, kde postupná reforma zákonnou cestou selhává.

V rozpravě se světově významným novinářem a spisovatelem Emilem Ludwigem na jeho otázku, kdy se revoluce stává mravnou, odpověděl: Je-li posledním prostředkem obrany svobody a spravedlnosti. Napřed se musí náprava zkusit pokojně.

K tomu doplnil, že revoluce se stává mravnou nejen úspěchem („pravda vítězů“), nýbrž se posuzuje jako každý jiný čin podle jejích motivů, neposuzuje se jen jako celek, ale mravnímu soudu podléhá jeden každý její čin.

Tím popřel známou, často hojně užívanou tezi rozličných revolucionářů a pseudorevolucionářů, kteří jednali a opodstatňovali své nespravedlnosti, ba krvavé křivdy okřídleným: „Když se kácí
les, létají třísky.“

Masaryk skutečně ve své „revoluční práci“ považoval za podstatné, aby ve jménu „velké myšlenky“ nebyly páchány činy, jež by na ní zanechaly nesmazatelné kaňky.

 

2 komentáře

  1. petrph napsal:

    Tedy ne že bych chtěl nějak kácet modlu velkého Masaryka. Ale ono v případě revolucí platí že “ jsou páchány činy, jež na ní zanechají nesmazatelné kaňky „, jakož tedy že “ „Když se kácí les, létají třísky“, a konají se někdy přímo ne-mravné činy. A to z toho důvodu že starý režim se obvykle brání, plnou svojí mocí a všemi prostředky.

    Ale asi je v mentalitě Čechů, že oni vlastně už od dob Masaryka žádné revoluce neprováděli-pouze čekali a pak přebírali moc v době kdy už se předešlý režim rozpadal a nebyl schopen odporu. Jak v roce 1918, tak 1989..

  2. Petr Homoláč napsal:

    Zajímavé by bylo vědět, co by asi Masaryk říkal na pád republiky do ruského impéria, na propad životní úrovně oproti Rakousku a nakonec i na neslavnou současnost. A zda by, věda o těchto důsledcích svých činů, celé své snažení zcela nepřehodnotil. Já bych se za to rozhodně přimlouval. Mé vlastenecké pocity jsou neblahou realitou již výrazně zdecimovány.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies