Co kdyby Řecko odešlo z Evropské unie – a uspělo? Klíčová otázka, která vysvětluje víc než všechny hrozby, nadávky a invektivy na adresu Řecka. Rozkol mezi Francií a Německem se prohlubuje a dělení Jihu proti Severu čeká jen na návrat Sarkozyho a revitalizaci jeho Středoevropské unie. Nedůvěra v Řecko je, v porovnání s rostoucí nedůvěrou mezi hlavními aktéry unie, spíše marginální, míní ekonom Milan Zelený.

Evropská unie se nedá opustit, z Evropské unie se nesmí odejít. Jediný úspěšný odchod by spustil řetězovou reakci v hluboce nestabilní říši pravidel tzv. „úsporných opatření“. Tato pravidla zajišťují splácení dluhů – protože celá EU je o žití „na podpoře“ a „na sekyru“; zajišťuje tak maximální dlouhodobou závislost občanů na vládnoucím superstátu bankéřů a byrokratů.

Půjčujte si na splátky!

Tato pravidla (mylně „reformy“) nezajišťují hospodářskou nezávislost, ekonomický úspěch nebo dokonce důstojný život, obzvláště pro mladší, nastupující generace. Politická reprofilace dluhů není hospodářská reforma, ani pokusem o oživení ekonomiky, ale snahou o hlubší zavázání Řecka (a ostatních) do nekonečné smyčky „zadlužování za účelem splácení pro další zadlužování“. Účelem je udržení EU a zmírnění strachu vládnoucích v rozpadající se unii.

Hospodářská reforma nespočívá v náruživém zajišťování schopnosti splácet. I jazyk reforem by byl zcela jiný: vzdělávání, podnikatelství, inovace, kapitálové investice, zlepšování produktivity, atp. Bez toho žádná ekonomika, obzvláště v éře transformace a kvalitativní metamorfózy, fungovat nemůže.

Řecko nesmí uspět. V EU, ani mimo něj

Řecko se musí stát „černým strašákem v žlutých polích řepky“, odstrašujícím příkladem, jak EU trestá nedodržování německých pravidel. Žádná jiná země nesmí ani pomyslet na hledání vlastní cesty. Jednou v EU – navždy v EU, až do vlastního samorozpadu. Řecko nesmí uspět, ani v EU, ani mimo EU.

Když Řekové zůstanou v EU, budou podrobeni takovým podmínkám, že se jejich ekonomika již nikdy nevzpamatuje; stanou se pouhou recyklační „prádelnou“ přebytečných peněz Evropy. Jestli by ale sami vystoupili, tak se okamžitě stanou pokryteckým „humanitárním“ případem, odkázáni na charitu bývalých „přátel“. Nepomůže jim pak ani Rusko, ani Čína, protože nezodpovědné řinčení zbraněmi (a sankcemi) doprovází tzv. „humanitární“ pomoc.

Eskamotérské kouzelnictví a manipulace politických stran a nomenklatury EU nakonec odnesou prostí občané Řecka. Budou trápeni, týráni a ponižováni co nejdéle, a co nejdále, i když vlastně za nic nemohou: jen volí zkorumpované politické strany, tak jak je běžné v ostatních zemích dnešní Evropy.

Proč evropské banky Řecku půjčují?

Zadlužení Řecka (nyní €320 miliard) představuje zcela nesplatitelnou částku, obzvláště v éře dlouhodobé sekulární stagnace a klesajícího globálního růstu. Někdo však musel takové politické sumy zapůjčit: to jsou skuteční viníci, ne řecký národ. Dalších €80 miliard je třeba pro zajištění jen několika let splácení. Co potom? Proč k tomu vůbec dochází? Jenom 10% takových „půjček“ jde do řecké ekonomiky; zbytek je poukazován přímo do německých a francouzských bank.

Proč vlastně banky EU půjčují? Je třeba si uvědomit, že žijeme v době nulových úrokových měr. Banky nemohou vydělávat na úrocích svých půjček; vyžadují ručení od státu – a jen proto nadšeně vrší nesplatitelné dluhy na nesplatitelné dluhy.

Toto „ždímání“ peněz může pokračovat do nekonečna, a dosáhnout astronomických čísel, dokud dlužník hraje stejnou hru. Jakmile přestane splácet, přecházejí platby na ručitele, tj. přímo na daňové poplatníky věřitelů, tj. Francie, Německa, atp. Proto ten náhlý strach; strach z vlastní populace.

Jsme svědky prvního a konečného pokusu Německa o „Gleichschaltung“ Evropy podle pravidel, měny, chování a kultury německé. Muselo to přijít. V případě neschválení Řecka Bundestagem může EU opustit jako první i Německo. Postačí hrozby nadcházejících voleb v jižní unii EU.

Řekové se vzepřeli jako první

Řekové, se z donucení stali prvním evropským národem, který se vzepřel byrokratické nomenklatuře úředníků, bankéřů, nikým nezvolených EU-politiků a jejich ekonomických „papoušků“. Za to obdrželi jistou recesi, ohrožení vnitřní politické stability a významné národní ponížení výměnou za trvalé zadlužení.

Řecká krize tak otevřela cestu k akceleraci dalšího posílení superstátu, tj. výrazné integrace politické, ekonomické, fiskální i finanční. S tím zmizí i požadavek jednomyslnosti v rozhodování v EU a dominace Německa by konečně byla totální. A splácet bude celé EU, ne jen eurozóna – přes trapné výkřiky místních politiků, připomínající klasický film „Myš, která řvala“.

Otázkou je, proč se EU a menší státy Evropy tak dobrovolně podřizují Německu, a také proč se Německo za každou cenu snaží chopit diktátu EU právě nyní. Jak mohou mama Merkel a její Streik-Reich, a papa Juncker a jeho Luxembourg-Korruption, dnešní Evropě ještě nějak imponovat?

Odpověď lze nalézt v markantním ústupu Německa ze světové scény. Stačí se podívat na čísla. Z hlediska podílu země na celkovém světovém HDP, Německo zaznamenává nejrychlejší propad a ztrátu vlivu ze všech vyvinutějších ekonomik, a to už přes 25 let: z původního 5,96%, podíl Německa nepřetržitě klesá, až na dnešních 3,385%. Je to hodně nebo málo? Je to hodně málo. Zapřáhnout malou ekonomiku za takový “motor“ hraničí s latentním šílenstvím. V Německu přístup k vysokorychlostnímu internetu pouhé 1% domácností (méně než Makedonie) – jaký to prospekt do znalostní budoucnosti?

Jde samozřejmě o hlubší proces: základní dynamika růstu podílu HDP země na celkovém světovém HDP ukazuje ekonomiky, jejichž podíl v % za posledních 25 let klesá (1), anebo naopak stoupá (2); stav v (nedokončeném) roce 2015 je červeně:

(1) USA 25,44→19,31(16,277), Japonsko 9,77→5,40(4,475 ), Německo 5,96→3,72(3.385), Brazílie 3,57→2,79 (2,872), Česká republika 0,37→0,33(0.28), Řecko 0,58→0,30(0.266)

(2) Čína 3,81→15,40(16.479), Indie 3,13→5,83(6.801), Nigerie 0,35→0,55(0.989), Vietnam 0,18→0,41(0.476), Singapore 0,22→0,40(0.416)

Čtenář jistě zachytil, že Čína letos předstihla USA; ČR svůj propad zvyšuje a Řecko již kleslo až pod její úroveň. Mýtus Německa jako „motoru Evropy“ je politicky neudržitelný ( viz blog z röku 2012: Německo – Zimní pohádka. Quo Vadis?)

Je logické, že zapadající země Západu začnou geopoliticky „řádit“, řinčet zbraněmi, vyhlašovat „klatby“ sankcí a dovolávat se minulosti, zatímco vycházející země Východu se budou sdružovat a navzájem podporovat, s pohledem upřeným do budoucnosti.

Národ versus stát

Telegraficky: Řecko je národ, ale ne stát. Ostatní země EU jsou státy, ale ne národy. Řekové objevili, že jsou národ – skrz své referendum (Proto jejich ženy tančily celou noc v ulicích). Stranické volby nevytvářejí národy; rozdělují a ničí je. Pouze referenda vytvářejí národ.

Je vzrušující a úžasné znovuobjevit národ. Je deprimující a dekadentní, že vám zbyl jenom stát. Nejhorší je „národní stát“ – kdy stát podřídí zájmy národa svým vlastním, ideologickým ambicím. Oslabeni národního státu je v Evropě otázkou přežití, po dvou světových válkách.

Národní stát lze oslabit umělým inženýrstvím nahoru – směrem k superstátu, anebo přirozeně a organicky dolu – směrem k samosprávným lokalitám a regionům. Evropa zvolila inženýrství lidských duší. Celý svět závidí Řekům národ, ale pochybuje o jejich státu. Nikdo však nikomu nezávidí perfektní stát bez jakýchkoliv stop národa.

Neschopnost nebo neochota diferencovat mezi národem a vládnoucím režimem, jako např. mezi Němci a vládou Národně socialistické strany, nebo mezi Rusy a vládou Komunistické strany (bolševické) je zdrojem všeho zla. Je třeba umět rozlišit mezi národními zájmy a politickými zájmy režimu vládnoucí strany. Zájmy národní nevyplývají ze zájmů politických. Národní hrdost není totožná s hrdými politiky – a už vůbec ne s mezi-národní nenávistí.

Budoucnost patří národům, ne státům

Proč je národ pro budoucnost důležitější než stát? Stát vyžaduje pravidla, konzervatismus, vyrovnané rozpočty, efektivní výběr daní, atp. Je to bolestné a zbytečné. Národ umožňuje soudržnost, inovace, podnikatelství, autonomii, samosprávu a dobrodružství poznání. Každá kultura si volí podle svých vlastních inklinací. V nastávající transformaci určitě zvítězí národ, ale stát se nevzdá bez boje, bez sabotáže a bez konzervatismu. Je to škoda, ale je to nevyhnutelné. Jediné, co nikdo nechceme, je „národní stát“.

Experiment EU začal velmi slibně. Bohužel původní ekonomický model byl brzy přetvořen na model politický, převládla integrační tvorba superstátu, nebezpečné národní státy byly nahrazeny ještě nebezpečnějším superstátem, založeném na byrokratizaci politického i hospodářského života. Dnes už bude návrat k modernímu a funkčnímu modelu EU velmi náročný a transgenerační. Jeho základní dimenze měly být:

1. Evropské hospodářské společenství (EHS) optimálních a samosprávných evropských regionů, založené na přirozené diferenciaci doplňujících se ekonomik; ne na jejich glajchšaltaci a vzájemné konkurenci.
2. Obranný pakt NATO, očištěný od politických vlivů současných severských „šéfů“, řízený profesionálními vojenskými odborníky.
3. Oslabení nebezpečí historického nacionalismu národních států přirozeným směrem dolů, k autonomii regionů, ne umělou konstrukcí nahoru, k superstátu.
4. Obnovení koncepce Evropy regionů, založené na místní a regionální spolupráci podniku, univerzity a samosprávy.
5. Strategické zaměření Evropy na masové podnikatelství, inovace a technologický progres malých a středních podniků.

To vše už dávno mohlo být. I dnešní Řecko by mělo větší benefit z podnikatelských univerzit, inovačních inkubátorů a rozvíjení podnikatelských talentů mladých generací, než z miliard pro prosté zaručení splácení bankám EU (viz projekt Nadace ZET, která však tohoto roku teprve vzniká.)