Autor mnoha vysoce ceněných odborných i populárních publikací Milan Zelený analyzuje pro HlídacíPes.org slabiny české ekonomiky.  

Věci se dějí – nejen ve světě, ale i v ČR; obzvláště v ekonomice.

Spolupráce

V éře akcelerující masivní inovace a podnikatelství, nutnou podmínkou ekonomické budoucnosti země, je spolupráce mezi podniky a univerzitami. V ČR dnes existuje pouze nespolupráce (anebo „spoluprátse“).

Efektivní spolupráce podniků a univerzit je závislá na několika základních předpokladech:

• Důvěra podniku ve schopnosti, kvalitu a spolehlivost univerzity musí být bezvýhradná.
• Podnik a univerzita musí dlouhodobě spolupracovat za účelem produkce absolventů plně a okamžitě uplatnitelných na trhu.
• Podniky musí být v přímém kontaktu s finálním zákazníkem – hlavním to generátorem efektivních inovací.
• Ani podnik, ani univerzita nemohou být kriticky závislé na „třetím agentu“, např. na státní podpoře nebo na státním rozpočtu.
• Tzv. „základní výzkum“ univerzit a institucí musí být doprovázen silnou podnikatelskou schopností a ambicí k uplatnění; jinak dojde ke zneužití, podcenění anebo ztrátě cenných výsledků.
• Vzdělávání, inovace, nové produkty a služby, stejně jako veškeré úsilí podniků, univerzit a institucí, musí významně přidávat hodnotu.

Pokud nejsou základní předpoklady splněny, nemůže efektivní spolupráce podniků a univerzit vzkvétat. Budoucnost takové „nespolupracující“ ekonomiky je odsouzena k závislosti, nesvéprávnosti a podřízenosti zájmům ekonomik „spolupracujících“. ČR stále nemá jedinou Podnikatelskou univerzitu (koncepce J. A. Bati).

Podle procenta univerzitního výzkumu a vývoje financovaného podnikovou sférou lze jednotlivé ekonomiky porovnávat jako více či méně „spolupracující“; tak je zachyceno v následujícím grafu podle procentuálního skóre OECD z r. 2013.

Česká republika je zde zcela jistě na chvostu „indexu“ spolupráce. Proč? Ani jeden ze základních předpokladů spolupráce není splněn. (Kliknutím si tento i následující grafy zvětšíte.)

©©

Zahraniční závislost

Zahraniční kapitálový podíl je v ČR kolem 50%, tj. nejvyšší ve střední Evropě. Stejně tak má ČR největší podíl kapitálu z tzv. daňových rájů. Hlavní důvody kapitálové účasti v ČR jsou: daňová optimalizace, ochrana majetku, anonymita vlastnictví a únosná byrokracie. Navíc, z ČR se vyplácí na dividendách do zahraničí třetí největší podíl HDP v Evropě (kolem Kč 300mld ročně – a to jen na dividendách. Ostatní úniky se ani nesledují.)

Z 50 největších koncernů je pouze 11 v domácích rukou. Velké firmy mají přitom 67% podíl na HDP. Jejich váha, bohužel, oproti malým a středním podnikům, opět roste.

Bez ohledu na vlastnictví, většina ekonomiky v ČR je subdodavatelská, tj. bez přímé návaznosti na konečného spotřebitele. Podíl na konečné přidané hodnotě produktů je tedy malý nebo žádný. Platby za subdodavatelské služby jsou v kontrahovaných cenách nebo mzdách, bez ohledu na celkovou přidanou hodnotu.

Na čem jsme to vlastně závislí?

Především – politicky, ekonomicky i kulturně: na Německu.

Tedy na mýtu tzv. „motoru Evropy“. Vezměme nejspolehlivější míru vlivu a budoucnosti uplatnění dané ekonomiky: dynamiku podílu v % HDP země na celkovém světovém HDP. Podíl Německa na světovém HDP za posledních 25 let klesá, a to nejrychleji ze všech vyspělých zemí: z 5,96 na 3,72% Takhle nevídaný propad vlivu vysvětluje mnohé z politicko-mocenského chování Německa v posledních letech. ČR tento propad pouze kopíruje, i když se zpožděním: 0,37 na 0,33%. Navíc má Německo jen 1% domácností s vysokorychlostním internetem (méně než Makedonie). Doufejme, že se česká sázka na „výbušný motor“ Evropy nakonec vyplatí.

Přidaná hodnota

V následující „smějící se křivce“ jsou relativní podíly přidané hodnoty zachyceny: nejvyšší PH (přidaná hodnota) je v koncích hodnotového řetězce, tj. ve výzkumu a vývoji, designu atp., jakož i v prodeji a službách pro konečného spotřebitele. Nejnižší (a stále klesající) PH je uprostřed, v součástkách a montážní fázi procesu. Proto tzv. „montovna“ ČR produkuje stále méně přidané hodnoty, jediného to předpokladu růstu zisků i platů.

©©

Není divu, že se v ČR vybírá stále méně daně z přidané hodnoty. Zatímco nejvyšší státní účetní hledají příčinu (již návykově) ve zlodějně a únicích, klesající míra přidané hodnoty jim uniká. Jde přece o daň z přidané hodnoty: tedy je nutno hodnotu maximálně přidávat, ne minimalizovat. Na dalším obrázku je znázorněn trend tržeb za průmyslové produkty.

©©

Důležitá tedy není přidaná hodnota, která se z ČR vyveze, ale kolik za svoji subdodavatelskou spoluúčast ČR nakonec obdrží. Při mediálním vytrubování růstu HDP je tedy v ČR vždy třeba počkat až na skutečné tržby. Jinak jsou politicko-mediální oslavy předběžné a bezpředmětné.

Odprodej subdodavatelských řetězců

Současná vláda „prolomila“ další významné tabu. Zatímco polistopadové vlády prodávaly klíčové výroby producentům finálních výrobků (jako auta), a odsoudily tak českou výrobu k nízkohodnotovým subdodavatelským službám, nová strategie inscenuje do cizích rukou odprodej samotných subdodavatelských služeb (jako pneumatiky a svítidla).

Například, nové korejské pneumatikárně vláda poskytuje „daňovou pobídku“ ve výši Kč 3,5 mld. Tradiční čeští subdodavatelé podobné „úlevy“ nikdy nedostanou. Přijdou tak o již tak nízkohodnotovou příležitost, ve své vlastní zemi.

Tzv. nákup 1000 pracovních míst (volebních hlasů?) je zcela pofiderní. Vysoce robotizované výroby takové lidi přece nepotřebují. Když ale stát platí, tak to vezmou: dají je někde do skladu po dobu trvání dotace. Až dotace vyprší, tak je propustí a dovezou si kvalifikované pracovníky z Jižní Koreje; dovezu si z domova i další, přidružené subdodavatelské služby – až ovládnu celý hodnotový řetězec. Jediné co od ČR nakonec požadují je kus území ve středu Evropy – a to jim ekonomicko-političtí geniové prodávají za „mísu čočovice“. To už není jen prolomení, ale průlom. Proč se vláda vůbec schází? A o čem asi diskutují?

I jazykově „na chvostu“

Jak říkával Jan Baťa: „A neumíme jazyky.“ Říkával to ostatně i TGM. Dnes nejde o jazyky, ale o jeden jazyk: angličtinu. Angličtina se stala latinou 21. století. Angličtina není cizí jazyk, ale univerzální komunikační nástroj, jako třeba matematika. Nelze jej ničím nahradit, ani dabingem, ani překlady, ani „českým“ internetem.

V následujícím grafu znalostí angličtiny v populaci sdílíme poslední místo v EU (se Španělskem).

ZDROJ: CMC pro World Economic Forum

ZDROJ: CMC Graduate School of Business pro World Economic Forum

I zde tedy zůstáváme „na chvostu“. Věci se nedějí.

P.S. Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři, a polovzdělanci o tom, co nikdy v české škole a televizi neslyšel, nebo v novinách ani na internetu nečetl, nevyprávěj.

Nové české přísloví