Kauza Peroutka: Kdo vlastně nese odpovědnost za urážky z úst Miloše Zemana?
Kancelář prezidenta republiky v pátek oznámila, že se odmítá omluvit za slova prezidenta Miloše Zemana na adresu novináře Ferdinanda Peroutky. Proti rozsudku, který jí to nařizuje, podá dovolání k Nejvyššímu soudu a požaduje v něm odložení jeho vykonatelnosti i právní moci. Právník Aleš Rozehnal v analýze pro HlídacíPes.org rozebírá, kdo (a zda vůbec) je vlastně odpovědný za výroky Miloše Zemana pronesené v roli hlavy českého státu.
Laická i odborná veřejnost přijala poněkud s rozpaky názor soudu, že se za výroky prezidenta Miloše Zemana učiněné na adresu novináře Ferdinanda Peroutky má omlouvat nikoli Miloš Zeman, ale Česká republika zastoupená Kanceláři prezidenta republiky.
Čtěte též:
Zemanovo vítězství aneb Jak číst rozsudek v kauze Peroutka
Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací vyšly z předpokladu, že prezident Zeman učinil difamační výroky na Peroutkovu adresu v rámci svého projevu na konferenci u příležitosti 70. výročí osvobození Osvětimi pořádané Evropským židovským kongresem v prostorách Pražského hradu, a nejednalo se tudíž o výroky jakožto soukromé osoby, ale o výroky Miloše Zemana jakožto prezidenta republiky.
Prezident není ministr
Tato úvaha je zcela jistě správná. Dále provedený myšlenkový postup soudu však již pochybnosti vzbuzuje. Soudy vycházely z hypotézy, že výroky pronesené prezidentem v rámci jeho pravomoci nevybočují z plnění funkcí státu, tj. nejedná se o exces, ke kterému by došlo tehdy, pokud by prezident sledoval výlučně uspokojování svých osobních zájmů či potřeb.
K zásahu do cti a důstojnosti Ferdinanda Peroutky tak došlo prezidentem, který ale v daném okamžiku vystupoval za Českou republiku, a tudíž případné sankce mohou postihovat pouze samotnou Českou republiku. Pouze v případě, kdy by prezident vybočil z rámce fungování České republiky, tj. dopustil se zmiňovaného excesu, mohly by směřovat občanskoprávní sankce přímo proti němu.
Tato úvaha soudu je rovněž v zásadě správná a zcela by platila např. u difamačních výroků učiněných ministrem vlády České republiky. Soud však pomíjí skutečnost, že prezident je ve zcela jiném postavení. Podle Ústavy České republiky totiž není prezident republiky z výkonu své funkce odpovědný.
Neodpovědný prezident
Okruh právních poměrů, na které dopadá neodpovědnost prezidenta republiky z výkonu své funkce, není v Ústavě vymezen. Je však zřejmé, že se jedná o dvě formy odpovědnosti, a to ústavně-politickou a právní. Absence ústavně-politické odpovědnosti vůči prezidentu republiky znamená, že žádný ústavní orgán není oprávněn na základě svého politického rozhodnutí docílit zánik jeho funkce.
Právní neodpovědnost prezidenta republiky vylučuje, aby mu v důsledku jeho protiprávního jednání spojeného s výkonem jeho funkce byla uložena sankce. Právní neodpovědnost se nevztahuje pouze k široce komentované odpovědnosti trestněprávní, ale i k odpovědnosti občanskoprávní, tedy i k odpovědnosti za výroky zasahující do cti a důstojnosti jiných osob.
Pokud je však založena právní neodpovědnost prezidenta za zásahy do cti a důstojnosti jiných osob, není možné, aby se tato neodpovědnost prezidenta měnila na odpovědnost České republiky.
Nešťastná úprava prezidentství
Jak již bylo uvedeno, Česká republika je odpovědná za výroky svých představitelů. Je tomu tak z toho důvodu, že představitel státu se považuje za zmocněnce státu, za něhož odpovídá Česká republika stejně, jako by újmu způsobila sama.
Pokud je však tento představitel neodpovědný, což znamená, že odpovědností právní poměr vůbec nemůže vzniknout, není žádného důvodu, proč by měl vzniknout ve vztahu k České republice.
Je to podobné situaci, kdy by zaměstnanec způsobil škodu, za kterou by nevznikla odpovědnost, např. z toho důvodu, že zaměstnanec odvracel přímo hrozící nebezpečí újmy, tj. jednal by v krajní nouzi, avšak přitom by z nějakého, právem nepopsaného důvodu vznikla odpovědnost za tuto škodu jeho zaměstnavateli.
Právní úprava občanskoprávní odpovědnosti prezidenta není zcela šťastná. Je výsledkem smísení koncepce prezidenta neodpovědného, avšak nuceného žádat ke každému svému jednání kontrasignaci, a prezidenta plně odpovědného.
Faktor Zeman
Za urážlivé výroky prezidenta nenese odpovědnost nikdo, byť jsou soudy jiného názoru. Takový stav je nepřijatelný. Závěr soudu, že za tyto urážlivé výroky nese odpovědnost Česká republika, vede rovněž k nežádoucímu výsledku, protože taková odpovědnost zcela narušuje koncepci sankčního charakteru odpovědnosti.
Jakou asi satisfakci může pociťovat vnučka Ferdinanda Peroutky, pokud se jí omluví někdo, kdo do cti a důstojnosti jejího děda nezasáhnul?
Právo je velmi neúplným systémem norem, které ze své podstaty nemohou postihovat všechny životní situace. O ústavním právu to platí ještě více. Je však zřejmé, že tvůrci Ústavy zapomněli mimo jiné na jeden případ, a to případ, kdy se prezident nebude ochoten omluvit za svůj omyl.
Dokument
Postup KPR v případu Ferdinanda Peroutky
Kancelář prezidenta republiky se po pečlivé úvaze rozhodla podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v případu Ferdinanda Peroutky. Návrh obsahuje podnět k odložení vykonatelnosti a právní moci rozsudku Městského soudu v Praze v této věci ze dne 1. 9. 2016.
Kancelář prezidenta republiky, a to zdůrazňuje, nenapadá samotné odůvodnění soudu po věcné stránce ohledně hodnocení života a díla Ferdinanda Peroutky v letech 1938 – 1939, kdy toto odůvodnění považujeme za brilantní, avšak k tomuto zásadnímu kroku ji vede skutečnost možnosti precedentního přenosu odpovědnosti prezidenta republiky za jeho výroky na Českou republiku, reprezentovanou právě Kanceláří prezidenta republiky, kdy by mohl v případě nabytí právní moci a zveřejnění příslušné omluvy – jejíž zveřejnění by bylo samo o sobě nevratným plněním – nastat neudržitelný stav bezpočtu žalob na Českou republiku.
Tím by České republice vznikla závažná újma, se kterou občanský soudní řád právě spojuje možnost odkladu výkonu rozhodnutí a právní moci rozsudku odvolacího soudu. Jelikož se jedná o právní situaci zcela novou, je nade vší pochybnost nutné, aby o věci s konečnou platností rozhodl Nejvyšší soud ČR, případně Ústavní soud ČR.
Kancelář prezidenta republiky
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Publikaci lze získat pouze
jako poděkování za dar
v minimální výši 599 Kč.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Recommended (5901)Čtěte též
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
17 komentářů
Omluvte mi jestli se mýlím, ale mám za to že to je obráceně. Totiž nikoliv že „názor soudu byl (přijat)..že za výroky prezidenta Miloše Zemana ..se omlouvat nikoli Miloš Zeman, ale Česká republika …
Ale že tento názor již byl právně uveden v žalobě, která již byla podána přímo vůči České žalobě-nikoliv proti prezidentu republiky. Tedy že sami žalobci už od začátku měli právní vědomí že žalovat prezidenta nelze – a právě proto obešli Ústavu a právnickou fintou obrátili svou žalobu proti České republice. Která samozřejmě za nic nemůže. Z tohoto pohledu je potom právni námitka Hradu naprosto správná a dovolání k Nejvyššímu soudu nezbytné Protože pokud by byla uznána právní legitima takového „přesměrování žaloby“, ztratila by v podstatě smysl poslanecká imunita – a to právě v těch podstatných případech ochrany vyjádření názoru poslance ať v kritice, či návrhu zákona,atd. To by se pak stalo snadným a lukrativním cílem bezpočtu žalob proti České republice..
Tento případ už se bohužel přesunul z morálního selhání do soudní absurdity a může pokračovat až do zrůdné právní grotesknosti.
Přitom stačilo jediné – už před rokem v médiích konstatovat, že prezident morálně selhal když se neonluvil. (Ono se to napsalo stejně). A nebyl už další důvod pokračovat v této absurdní šaškárně, která není důstojná ani pozice prezidenta republiky (ať už jí zastává kdokoliv), ale ani jeho odpůrců co se zovou elitou národa..
Tento případ mimo jiné ukazuje nesmyslnost výkladu zákonů(ale i nařízení a předpisů) jen podle litery a ne podle smyslu (a tedy „cílového“ stavu, jehož dosažení bývá důvodem vzniku právní normy).
Jakou urážku? Řekl že něco napsal co dnes nemůže zatím doložit. Tím že se to dostalo až k soudu, udělala vnučka Peroutkovi medvědí službu když soud dal za pravdu Zemanovi když se potvrdilo že Peroutka zprvu Hitlera obdivoval.
Nacismus skutečně vyřešil mnohé problémy Německa po 1. s.v., proč o tom lhát? To je totiž typické, že změna, i od demokracie k totalitě, přinese většinou rychlé vyřešení problému, kterése zdály být neřešitelné. Otázkou ovšem je, za jakou cenu a ta není zpravidla dopředu známa. To utajení toho, „co za to“, je právě typické pro zkratkovitá pseudojednoduchá řešení. Proto i Hiler a nacismus se mohl leckomu, z pohledu nápravy na př. superinflace a obrovské nezměstnanosti v poválečném (po 1 s.v.) Německu, zpočátku zdát kladným jevem. To myslím, chtěl Zeman svým „osočením“ Peroutky ze sympatií k Hitlerovi, říct.
Popravte Nezvala za obdiv ke Stalinovi.Zpěv míru je nádherná báseň o neuskutečnitelné fikci, kterou mnozí stále ještě vyhrabávají z ruin socializmu.
Prezident Zaman by při svých výjezdech po republice měl lidem vysvětlovat proč v Rusku zase obdivují Stalina a zavádějí jeho metody a ne zbaběle špinit Peroutku, který se nemůže bránit. Měl by lidem, vysvětlit, proč se na sklonku života staví na stranu vraždění, deportací a hnusné propagandy. Takto by měla i pracovat média a né se zabývat jeho nesmysly.
No víte, kdyby jste si přečetl nebo poslechl celý Zemanův projev tam by jse veděl že Zeman mluvil právě o nebezpeči toho že by se mohla dnes opakovat rizika totalitních režimů a varoval před nimi, Ale vzhledem k tomu že jste se patrně spolehl jen na těch pár vytržených slov která z jeho projevu publikovala média, tak halt máte dojem že ten projev pronesl aby pošpinil Peroutku. To je pak těžký..
Pane Nováčku, Váš výklad je podobný soudnímu rozhodnutí, tedy rvněž domýšlí co tím chtěl básník (prezident říci). Zdá se mi,že každý právní pohled na „kecy“ našeho nejmilovanějšího prezidenta bude jiný. Ale fakt je, že jak tvůrcům znění Ústavy ČR tak následných zákonů není co závidět, předpokládat, že si voliči zvolí ukecaného prezidenta skutečně nikoho patrně nemohlo napadnout.
Ale ono je to právě obráceně. Autoři Ústavy přece právě podobné případy předpokládali a proto a hlavně proto dali do Ústavy imunitu zvolených zástupců – poslanců, senátorů a tay prezidenta. A to zejména – a musí se to říkat dokola, právě pro jejich verbální projevy. Jako naprostá nutnost jejich mandátu.
Ale abych dodal to podstatné, ono to dnes díky té mediální kampani vypadá že snad tehdy při tom projevu Zeman někoho otevřeně urážel a něco se cítíl dotčen. Kristepane jasně si pamatuji (a dalo by se to dohledat) jak ještě večer média konstatovala že Zeman pronesl velice pietní a slušný projev, ve kterém nkoho ale opravdu nikoho neurazil..To až potom jeho oponenti prosívali ten projev slovíčko po slovíčku, kontrolovali se slovníky v ruce každou informaci, až s nebývalou radostí zjistili že se spletl v údaji o Peroukovi a udělal z toho česke Watergate.,.
Také bych neviděl žádný mimořádný skandál v tom, že se Peroutka původně někdy, i opakovaně, pozitivně vyjádřil o nacismu a Hitlerovi (i když to bylo, jak dokládají ukázky z dobového tisku k jinému zde publikovanému článku, už v dubnu 1939, tj. již za okupace českých zemí a Protektorátu). Prostě se možná, vzhledem ke svému dalšímu osudu, poněkud pomýlil. Ostatně, jak je zmíněno i výše, Hitlerův režim se zdál být v lecčems úspěšný a přes některé jeho zjevné tendence (jež se však aspoň zčásti mohly zdát v tehdejší Evropě celkem normální), sotva se mohlo předvídat, kam až situace během příštích let dospěje. Hitler se před druhou světovou válkou dočkal sympatií i ze strany některých západních intelektuálů (což, mimochodem, ještě spíše platí o Stalinovi). Nebo Mussolini… Jeho režim sice nikdy neklesl, z hlediska řekněme morálně-etického, na roveň Hitlerova, ale… Vždyť někdy na přelomu 20. a 30.let i Winston Churchill (který se jako pozdější britský premiér u nás rozhodně těší spíše všeobecné úctě) se nechal slyšet, aby vyjádřil svůj obdiv k Mussolinimu, zhruba tak, že „kdyby byl Italem, stal by se fašistou“.
Mimochodem, našli se mnozí Češi, kteří šli ještě dál než Peroutka. Připomeňme třeba osud legionáře a vysoce postaveného čs. důstojníka Emanuela Moravce.
Ten totiž – po Mnichovu – na základě analýzy tehdejší evropské situace dspěl k názoru, že hitlerovskému Německu patří budoucnost Evropy. Takže v podstatě jinou možnost než se k němu přidat, náš národ ani nemá, Tudíž se stal horlivým zastámcem nacismu a stal se členem protektorátní vlády. To jen že pokud chceme hodntit tehdejší poměry a důvody lidí, nesmíme brát v úvahu ten dnes již známy happyend roku 1945 porážku fašismu. V tuhdy v letech 1938-39 nikdo moc nevěřil.
S dnešním odstupem ale víme (a už se to vědělo před cca 70-ti lety), že případ Peroutky lze v tomto ohledu těžko srovnávat s E. Moravcem, který zůstal horlivým kolaborantem s nacistickou mocí do svého konce. A pokud jde o to, v co kdo věřil v l. 1938/9… Shrňme hlavní události. Tzv. appeasement západních velmocí (Británie a Francie), který umožnil Hitlerovi na základě mnichovské smlouvy zabrat naše pohraniční oblasti, zmizel právě s německou okupací Prahy v březnu 1939. Británie zaujala ostřejší kurz vůči Německu, ale jak známo, válka vypukla až po německém napadení Polska v září 1939. Britové později odmítli Hitlerovy nabídky k míru, které by mohly znamenat, že české země a Polsko zůstanou v německé moci. Tak válka eskalovala. Asi bychom se dostali k různým „kdyby“, ale je fakt, že se mohla nabízet představa, že v Hitlerově moci zůstane nakonec přinejmenším celá Evropa. Situace v l. 1942/3 se tomu reálně hodně přiblížila. Kdyby už Němci nedobyli Londýn a Moskvu, stačilo by, aby Británie a SSSR (příp. USA, ale ty už jsou samozřejmě geograficky někde úplně jinde) přistoupily na nějaký potupný mír s Hitlerem.
Koho že to vlastně prezident urazil? Vnučku Peroutky? Proč se z toho dělá takový humbuk. Vždyť většina obyvatel (krom „kavárníků“) o Peroutkovi nikdy neslyšela a může jim být třeba ukradený.
Ti co neposlouchali Svobodnou Evropu asi o Peroutkovi nikdy neslyšeli, ale to byli jen komunisté.
To jste právník, když položíte tak nejapnou otázku? Vraťte diplom, pane.
A co Vy? Když někdo poukáže na to, že se jiný „někdo“ mýlil, tak by to snad ani nemělo být považováno za urážku, ale za konstatování. Ovšem urážkami obou je, když jedni novináři tu jednomu, jiní novináři tu druhému, nasazují psí hlavu. A nápad, že by kvůli zamyšlení se nad takovou lapálií, měl jakýkoliv právník odevzdávat diplom, je zcela mimo mísu.
Ve světě slyšíme samé nepokoje, vraždění, neklidná doba a nějaká káča se chce zviditelnit. Ta Kaslová rozvedla bývalého primátora, odvedla od rodiny a pracovala s ním, pokud se nemýlím. To byl ten pán, co – jak se tradovalo – prodal Francii naši vodu – Veolia- na dlouhodobou smlouvu a povídalo se něco o 15 milionech. Vnučka měla být hezky potichu, aby do toho někdo nezačal šťourat. Po čase se zase chtěl pokusit dostat do politiky znovu, nějak se nepodařilo. Sledovala jsem to. Pan bývalý primátor měl máslo na hlavě? Vysvětl to někdo?