Tato stránka používá cookies ke sbírání statistik o návštěvnosti. Více informací

Kauza Nagyová: Je správné z jednání vyloučit veřejnost? Pro a proti

 - 

8947870060_c9cb631cfc_zCreative Commons LicensePetr Nečas a média” Autor: ODS

Soud z jednání ve věci bývalé šéfky premiérova kabinetu Jany Nečasové vyloučil veřejnost, protože výpovědí mohou obsahovat informace v režimu utajení. Učinil tak k velkému zklamání médií, která očekávala další online proces. Do jaké míry má či nemá být soudní proces veřejně šířen rozebírá právník Aleš Rozehnal. .

  • Soudy argumentují, že on-line zpravodajství ze soudní síně ohrožuje soudní řízení, zastrašuje svědky a povzbuzuje advokáty, aby hráli pro kamery.
  • Malé nehlučné kamery umístěné otevřeně v místech určených soudem neruší nebo neznervózňují více než standardní bezpečností kamery, na které jsme všichni zvyklí.
  • Veřejnost procesu sleduje také důležitý terapeutický a profylaktický účel, který pomáhá usměrňovat emoce a nenávist veřejnosti.
  • Žádná civilizace až do dnešních dob nebyla svědkem takových spektakulárních soudních jednání, jako byl např. proces s O.J. Simpsonem.
  • Televizní přenos může způsobit, že soudci jsou více pozorní, advokáti lépe připravení, někteří svědci jsou si schopni vzpomenout na více detailů.

Při zpravodajství z projednávání trestní věci působí mnoho protichůdných zájmů, a je velmi obtížné najít jejich průsečnici. Na jedné straně je zde právo obžalovaného na ochranu jeho osobnosti a jeho právo na spravedlivý proces, na druhé straně je zde zájem veřejnosti na informování o daném soudním procesu, na spravedlivém soudním systému, ale i zájem veřejnosti na řádném průběhu řízení. Není možno odhlédnout ani od zájmu soudu na udržení důstojnosti soudu. Tenze těchto práv a zájmů se změní v konflikt vždy tehdy, pokud snaha získávat zprávy vytvoří atmosféru předsudků proti obžalovanému.

V praxi se často lze setkat s argumentem soudů, že on-line zpravodajství ze soudní síně ohrožuje soudní řízení, zastrašuje svědky a povzbuzuje advokáty, aby hráli pro kamery. Média argumentují tím, že přítomnost médií při soudních řízení je klíčová pro jejich roli v demokratickém systému právního státu, zajištuje transparentnost soudního procesu, a tím zvyšuje kredibilitu soudního systému a snímá ze soudního systému tajemství. Média v soudních síních jsou zástupcem veřejnosti. Média usilují o umožnění přenosů soudních jednání v televizi či rádiu či na internetu s tím, že soudy nepatří toliko soudcům, a právo na informace je jedním ze základních lidských práv.

Emoce, nenávist, lynč?

Skutečnost, že většina hlavních líčení je veřejná, samozřejmě ještě neznamená, že jeho průběh může být veřejně šířen. Právu obžalovaného na veřejný soudní proces neodpovídá korelativní právo veřejnosti na veřejnost procesu. Je velká vzdálenost mezi právem veřejnosti na svobodu slova a informace a televizním přenosem soudního procesu. Tato vzdálenost není podpořena historickými zkušenostmi. Existují různá omezení veřejnosti procesu, např. v tom, že osoba, která má zájem proces vidět nemůže opustit zaměstnání, soudní síň nemá tolik míst nebo že veřejnost je vyloučena z projednávání věci. Otázkou tedy je, do jaké míry umožní soudní systém uspokojení apetitu diváků na přenos z procesu.

Většina lidí se v současné době nemůže fyzicky účastnit soudního procesu. Omezené prostory ve většině soudních síní znamenají, že jen málo osob může být fyzicky přítomno na soudu. Televizní a internetové zpravodajství rozšiřuje potenciální diváctvo tak, že každý může mít stálý přístup k řízení. Místo získávání informací o procesu z první ruky sledováním nebo vyprávěním od těch, kteří byli přítomni, lidé získávají informace zejména prostřednictvím tištěných a elektronických médií. V této době většina obyvatel považuje elektronická média za svůj primární zdroj informací. Pro velmi málo osob jsou noviny zdrojem informací. Tento fakt posiluje argument, že neexistuje žádný smysluplný přístup veřejnosti k soudním jednáním bez televizního pokrytí. Moderní technologie navíc eliminovaly problémy spojené s elektronickým přenosem procesů a jejich zvukovým či prostorovým rušením jednání. Malé nehlučné kamery umístěné otevřeně v místech určených soudem neruší nebo neznervózňují více než standardní bezpečností kamery, na které jsme všichni zvyklí[1].

Čerpání informací takřka výhradně z televize, rádia a internetu zdá se ospravedlňovat nárok médií sloužit jako zástupce veřejnosti. Televizní kamery jsou nejbližší možná náhrada skutečné přítomnosti veřejnosti. Zákaz televizních či internetových přenosů velkému segmentu veřejnosti k soudním procesům hrozí eliminovat nebo redukovat potenciální přínos veřejného přístupu.

Veřejnost procesu sleduje také důležitý terapeutický a profylaktický účel, který pomáhá usměrňovat emoce a nenávist veřejnosti. Přirozená lidská reakce na trestné činy je zlost, protest, frustrace a touha po lynči a svépomoci. Výsledek procesu pak uspokojuje přirozenou touhu společnosti po satisfakci. Neinformování o tomto výsledku či způsobu, jakým se k němu dospělo, zmenšuje veřejnou důvěru v justici.  Lidé nevyžadují neomylnost institucí, které si vytvořili pro fungování společnosti, ale je obtížné po nich požadovat, aby bylo zakázáno tyto instituce sledovat. Protokoly z jednání jsou velmi nedokonalou reprodukcí toho, co se děje v průběhu jednání či hlavního líčení. Dokonce i úplný záznam, ke kterému má výjimečně přístup veřejnost, nemůže poskytnout např. nonverbální informace, které získá přímý recipient.

Pouze televizní pokrytí může nabídnout úplný vizuální a okamžitý dojem, který nemůže poskytnout tiskové médium. Vizuální informace je důležitá k poskytnutí plného a přesného obrazu soudního řízení, včetně atmostéry v soudní síni, gesta a emoce účastníků řízení. Veřejnost procesu slouží také k tomu, aby soudce jednal nestraně a vykonával svoji funkci řádně. Dá se předpokládat, že před zrakem veřejnosti se soudce bude více snažit, aby se nedopustil neprofesionálního či dokonce protiprávního jednání, které by ohrozilo jeho pozici ve společenství.

J.O.Simpson, Škárka a ti druzí

Uskutečňovat obrazové nebo zvukové přenosy a pořizovat obrazové záznamy v průběhu soudního jednání lze jen s předchozím souhlasem předsedy senátu nebo samosoudce. S vědomím předsedy senátu nebo samosoudce lze pořizovat zvukové záznamy. Pokud by způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání, může předseda senátu nebo samosoudce jejich pořizování zakázat.

V nedávné minulosti jsme byli svědky dvou případů, kdy zpravodajství ze soudní síně vyvolalo vzrušené diskuze. První z nich byla kauza nájemné vraždy novinářky Slonkové, kdy Česká televize chtěla přenášet v přímém přenosu jednání v odvolacím řízení tehdy obžalovaného Karla Srby. Odvolací senát tehdy tento přímý přenos zakázal s poukazem na to, že by došlo k zásahu do práva obžalovaného na obhajobu. Dalším případem byl postup soudce Obvodního soudu pro Prahu 5, který umožnil de facto přímý přenos z hlavního líčení s obžalovanými Bártou a Škárkou v korupční kauze s tím, že usoudil, že oba obžalovaní, ale i všichni svědci jsou osoby natolik mediálně protřelé, že právo obžalovaných na obhajobu tímto masivním referováním narušeno nebude. Další subjekty zúčastněné na řízení, které tak mediální protřelé nejsou, nezohlednil, a odvolací soud konstatoval, že způsob vedení procesu, který umožňoval on-line zpravodajství, je v rozporu se zásadami trestního řízení.

Neexistuje žádný empirický výzkum o vlivu mediálních přenosů ze soudního procesu na soudní řízení. Empirické výzkumy, které byly prováděny v USA, se zaměřují pouze na účastníky řízení, soudce, advokáty nebo svědky a používají naprosto scestnou metodologii založené výhradně na sebereferování. Neexistují naprosto žádné výzkumy o vlivu on-line procesů na veřejnost. Problém přípustnosti kamer v soudní síni však není ani tak závislý na empirických důkazech, ale závisí na vztahu mezi kognitivní a objektivní manifestací vlivu televize, resp. vizuálního zpravodajství.

Zákon zajišťuje veřejnost procesu, ale je otázka, zda to znamená, že musí být přístupný každému, a že tedy každý, kdo má schopnost přijímat obrazy a zvuky z televize, rádia či internetu, je veřejností. Princip veřejnosti procesu není v tom, že každý člen společnosti má mít možnost vidět ho nebo ho slyšet. Veřejnost procesu spočívá v tom, že je více otevřený než uzavřený a veřejnost, tedy nejen vykonatelé státní moci, mají možnost se ho zúčastnit. Veřejnost procesu existuje proto, že svobodomilovní lidé mají odpor k tajným procesům, ke kabinetní justici a k inkvizičním procesům Nedostatek otevřenosti soudního řízení bylo vždy synonymem pro zaujaté rozhodování. Veřejné soudy podporují nestranné rozhodování a čestné výpovědi svědků. Historický koncept veřejnosti procesu byl projektován pro shromáždění menšího počtu lidí, nikoli pro arénu celého národa. Žádná civilizace až do dnešních dob nebyla svědkem takových spektakulárních soudních jednání, jako byl např. proces s O.J. Simpsonem.

Soudce nebo herec?

Soud je dle naší tradice tichým místem, kde se hledá spravedlnost ctihodnými a důstojnými soudci v důstojné atmosféře. Pokud některý stát koná soud na veřejných místech za přítomnosti velkého množství lidí, např. na stadionech, jedná se vždy o stát s totalitním režimem. Takové soudy nekonvenují naší představě o tiché důstojnosti a emocím nepodléhajícímu hledání spravedlnosti.

Pozornost soudu, advokátů a svědků má být koncentrována na proces samotný a nemá být dělena mezi televizní publikum, které se o proces zajímá spíše ze zvědavosti. Účastníci řízení se pak více zabývají tím, jaký vyvolávají dojem u publika, než hájením svých práv. On-line zpravodajství ze soudního procesu tudíž může vyústit v nespravedlnost procesu. Televizní pokrytí soudního procesu nepřispěje ke zjištění spravedlnosti, ale spíše představuje příležitost pro různé situace, které mohou způsobit nespravedlnost procesu. Televizní přenos odvádí proces od původního účelu a má nevyhnutelný vliv na účastníky. Proto způsobuje snížení důstojnosti a důvěryhodnosti soudu obecně. Obžalovaný, jehož proces je mediálně pokryt, je vystaven větší míře předsudků než ten, jeho proces mediální pozornost nepřitahuje.

Je zřejmé, že přítomnost médií v soudní síni má vliv na chování hlavních aktérů soudního procesu. Známý je případ prokurátorky vystupující v kauze O.J. Simpsona Marcia Clark, která z důvodu televizních přenosů procesu změnila svůj image, aby nepůsobila příliš drsným dojmem[2]. Je nerozumné předpokládat, že když lidé mění svůj fyzický vzhled, protože se mají objevit před kamerou, což myslím, nerozporuje nikdo, že mohou měnit i své projevy? Státní zástupci, advokáti i soudci jsou pouze lidé a pokušení aby hráli pro galerie je příliš silné. Vědomí, že soudci, svědci a další právníci jsou na jevišti, je nevyhnutelně odvede od jejich hlavního úkolu, tedy hledání práva. Pokud se stanou navíc herci, aniž by si to přáli, je porušena jejich základní důstojnost jako lidských osobností. Pokud se stanou herci o své vůli, je zde nebezpečí, že spíše než pravdou a spravedlností, která bude rozhodovat o životě, svobodě či majetku, se budou zabývat tím, jaké podávají herecké výkony. Pozornost soudce je nezbytně rozdělena mezi sledování, zda se obžalovanému dostává spravedlivého procesu a dohlížení na činnost médií v soudní síni.  Je zde nebezpečí pro obžalovaného, jakož i pro další účastníky, že bude rozptylován kamerou a ztratí koncentraci na proces, který rozhoduje o jeho dalším osudu.

Soudní řízení je vždy emotivní a dramatickou záležitostí. Televizní přenosy tuto dramatičnost nevyhnutelně zvyšují a vytváří napjatou atmosféru, které nevede ke zmíněnému  tichému hledání spravedlnosti. On-line zpravodajství ze soudní síně není v souladu s tradičním vnímáním spravedlivého procesu. Hlavním důvodem je to, že lidé, kteří jsou obžalováni, by měli mít ochranu před náladou davu. Dav navíc často nemá zájem na výkonu spravedlnosti, ale chce, aby byly ukojeny jeho základní pudy. Uspokojení zvědavosti davu je daleko od principu svobody slova. Pokud několik milionů televizních diváků slyší a vidí obžalovaného z podnikatelského světa, politika, ale i jinou osobu, která nemá možnost mu bránit se těm, kteří ho jakožto diváci obviňují, ani předkládat důkazy na svoji obranu, bude usvědčen nebo kompromitován bez ohledu na to, jak skutečně takový soud dopadne. Celý koncept presumpce neviny je nahrazen konceptem inkvizičních nástrojů.

Nálada veřejnosti je namířena většinou proti obžalovanému. Veřejnost má vždy méně důvěry v obžalovaného a jeho zástupce než ve státní zástupce. Tato nálada pak zvyšuje nebezpečí, že svědek při své výpovědi podlehne této náladě a nebude chtít svědčit ve prospěch obžalovaného, protože by byl proti této veřejné náladě. Pokud je soudní proces přenášen médii, jedná se o soud, kde celý národ zasedá jako porota. Televizní proces může vytvořit takovou atmosféru, která ovlivní svědka tak, že je lepší uspokojit předsudky národa proti obžalovanému než poskytnout úplné a pravdivé svědectví. Přenosy ze soudních procesů mohou vyvolat u účastníků strach z návratu do své vlastní komunity nebo znejistět svědky, pokud budou vypovídat nekonformně s náladou veřejnosti. Velký tlak, který na svědky soudní řízení klade, je zvýšen, pokud vědí, že se na ně dívají miliony lidí. Zatímco svědci mohou být zastrašení přítomností médií, mohou se jiní účastnící snažit vzbuzovat pozornost a přehánět tak, aby získali veřejnou pozornosti.

Důstojnost soudního procesu

Nezbytnou podmínkou každého procesu je, že musí být zajištěna důstojnost soudního řízení, která je zabezpečována i vnějšími formálními atributy. Soudy jsou designovány stejným způsobem jako chrámy a kostely. Místo oltáře je zvýšený soudní stůl, který nutí každého, kdo je v soudní síni, aby vzhlédl nahoru k soudci. Soudní řízení je ritualizované, vykazuje určitou míru pompéznosti a ceremoniálnosti. Rozhodovací proces soudu samotný je pak tajný a je zahalen poněkud mysteriózní atmosférou. Dekorum soudní síně je důležitým elementem toho, zda má obžalovaný zajištěn spravedlivý proces. Z tohoto pohledu se jeví, že pořizování záznamů ze soudní síně během jednání nebo jeho vysílání v televizi či na internetu zbavují toto jednání základní důstojnosti procesu a degraduje soud. Média mají ale také svoji důstojnost, stejně jako soud.

Přenos soudních procesů v televizi nebo na internetu dává tyto procesy na úroveň dalších forem zábavy, které se v televizi a na internetu běžně vyskytují a tím snižuje integritu soudního procesu. Většina záběrů ze soudní sině bývá použita pouze jako ilustrační záběry spíše, než aby podala zpravodajství slovy. O soudním procesu tak takové zpravodajství poskytlo pouze velmi základní informace.

Televize či internet navíc nepřenášejí celý proces a jedná se tedy o nekompletní zpravodajství, ale jen jeho části vzbuzující senzaci. Televizní pokrytí nepřináší vysokou míru detailnosti o procesu a z tohoto důvodu signifikantně nezvyšují informovanost o fungování justičního systému. Televize neumožňuje veřejnosti sledovat proces žádným smysluplným způsobem. Režisér takového přenosu si musí vybrat, co bude ukazovat. Tím, že se zaměří na určité aspekty procesu a pomine druhé, dává televizní pokrytí veřejnosti nepřesnou představu, co se vlastně při procesu děje. Zkreslení, které je inherentní televizi, je dokonce více nebezpečné neboť je subtilní a může zůstat nepovšimnuto. Diváci pak mají pocit, že dostávají celý obraz, ale přitom získávají obraz pouze z jedné perspektivy. Toto nebezpečí však existuje i při fyzické přítomnosti u procesu.  Divák totiž musí provádět stejnou volbu, jako dělá režisér, a to s podobnými výsledky. Přímý divák se rozhoduje, zda zaměří svoji pozornost na senát či svědky, zda bude sledovat proces několik minut i několik hodin. Jeden rozdíl však zůstává, a to ten, že přímý divák činí tuto volbu sám, ale v případě televizního přenosu činí tuto volbu za diváka režisér.

Česká média pramálo chápou soudní systém 

Svoboda slova nikdy nebyla určena k tomu, aby ohrožovala právo člověka na spravedlivý proces. Obžalovaný je souzen za určitý trestný čin a nemá být odsouzen a trestán za to, co veřejnost označují jako špatný charakter nebo špatnou pověst. Pravidla dokazování mají chránit obžalovaného proti předsudkům. Procedurální omezení a bezpečností kontroly používaných prostředků k dosažení nějakého výsledku jsou často důležitější než výsledek sám.  Největší ohrožení svobody pochází od těch, kteří chtějí více svobody na úkor procedury, která ke svobodě vede.

Účelem procesu není primárně vzdělávat veřejnost. Hlavní rolí justice je najít spravedlnost na základě provedených důkazů. Vzdělávací funkce nemůže být brána na úkor funkce hledání spravedlnosti. Edukační efekt on-line procesů je navíc relativně nízký a riziko ohrožení spravedlnosti soudního řízení je relativně vysoké. Veřejný benefit je relativně malý a nedostatečný, aby překonal rizika negativního efektu na svědky a průběh procesu. Neexistuje žádný důkaz, že by přímé přenosy ze soudních jednání přispěly ke zvýšení edukační úrovně. Existují ale jasné důkazy, že při prezenci médií v soudní síni jsou svědci nervóznější.

On-line zpravodajství je problematické i z toho důvodu, že se tím zvyšuje možnost vlivu na výkon spravedlnosti. Lidé z médií mají své vlastní politickou filozofii a své vlastní představy, jak by měla být spravedlnost vykonávaná. Pokud se jedná o média s koncentrovaným vlastnictvím, hrozí nebezpečí, že veřejnost bude saturovaná jednostranným pohledem na určitý konkrétní případ.

Druhou stranou téže mince jsou případy, kdy média vytvoří atmosféru, která významně ovlivní rozhodování soudů. Spektakulární pseudosoudy v médiích mají pak fatální důsledky, obzvláště v případech, kdy se jedná o složité a subtilní nuance práva. Je skutečně extrémně nebezpečné, pokud média vytvoří klima očekávaného soudního rozhodnutí s určitým obsahem a soudce má problém tomuto klimatu a očekávání odolat. Tomuto trendu napomáhá extrémně nízká úroveň soudní žurnalistiky v českých médiích. Často se zdá, že po více než 20 letech fungování demokratického právního systému média stále nepochopila roli a fungování soudnictví.  Zdá se, že nepochopila například to, že v trestních věcech nejsou soudci hledači pravdy, ale rozhodují o tom, zda byla vina prokázána bez rozumných pochyb.  Média by měla být trestána, pokud indikují, jak by měl soud dopadnout.

Za zcela nepřípustné je rovněž nutno označit úvahy médií o vině osoby, která nebyla pravomocně odsouzena, neboť konstatace viny je záležitost výhradně soudu. Jakékoli spekulace médií o vině před pravomocným rozhodnutím jsou nejen protiprávní, resp. protiústavní, ale též neetické a neprofesionální. Média by se právě před pravomocným rozhodnutím o vině a trestu měla zdržet jakýchkoli komentářů či úvah, neboť by navíc mohla ovlivnit rozhodování soudu samotného. Mělo by být rovněž vyloučeno, aby po pravomocném zprošťujícím rozsudku média tento rozsudek zpochybňovala a napadala či zesměšňovala. Jestliže se však určitá právní norma nebo způsob její aplikace dostanou do hrubého rozporu s obecným chápáním spravedlnosti, není kritické zhodnocení takové skutečnosti nebo takové aplikace právní normy na závadu. Takové kritické hodnocení však nikdy nesmí zpochybňovat existenci a podstatu soudního systému. V současné době jsme svědky hrubého rozporu aplikace právních norem a pojetí spravedlnosti, a to zejména v otázce absence trestního stíhání v korupčních kauzách, o kterých média dnes a denně referují, a v otázce přiměřenosti nutné obrany při útoku na život, zdraví a majetek oběti trestného činu.

Princip otevřené spravedlnosti

Je nutností si uvědomit, že veřejnost dostává zprávy většinou prostřednictvím televize a nikoli z novin. Justice je vykonávaná nejlépe tak, když je veřejnost informována o soudních procesech a expozice v televizi je mocný a účinný nástroj, jak má být veřejnost informovávána. Výhodou je také to, že toto informování propaguje integritu soudního systému jako takového. Bez publicity jsou všechny ostatní kontrolní mechanismy nedostatečné. Svědectví také často neznamená jen to, co bylo řečeno, ale také jak to bylo řečeno. Pokud soudci dovolují novinářům mít pero a notebooky, není důvod zakazovat jim mít u sebe nahrávací zařízení. Vyloučení elektronickým médií by navíc zvýhodnilo printová média. Zakazovat novinářům elektronických médií používat v soudní síni kamery a diktafony je stejné, jako bychom zakazovali reportérům z tiskových médií vzít si notes a pero. Takový přístup by byl diskriminační k jednotlivým typům médií a jako takový nepřípustný.

Společnost si zvykla na pokrytí zpravodajstvím 24 hodiny denně a z tohoto důvodu je pokrytí soudních jednání pouze printovými médii nedostatečné. Samozřejmostí je zákaz snímků ohrozitelných svědků a soudců. Navíc platí, že svědci také spíše říkají pravdu před veřejností, než aby vyprovokovali lží někoho jiného, aby je za jejich lež diskreditoval. Přístup veřejnosti k soudním řízením je esenciální element opravdové demokracie. To jediné může zabezpečit transparentnost soudního systému.

Výkon soudnictví by měl spočívat na principu otevřené spravedlnosti. Výjimka by měla nastat jen při nebezpečí snížení důstojnosti nebo ohrožení svědků, snížení důstojnosti soudu, narušení spravedlivého procesu. Jeden z aspektů práva na svobodu projevu a informace je princip, že spravedlnost musí být nejen vykonávaná, ale také musí být vidět, jak je vykonávaná. Veřejnost je totiž duší spravedlnosti a novináři jsou její hlídací psi. Veřejné mínění ve vztahu k soudům je důležitou složkou soudního systému. Účelem přenosů je demystifikace a objasnění fungování soudního systému. Při otevřenosti soudnictví může veřejnost sama posuzovat kvalitu výkonu spravedlnosti, a zda platná právní úprava nevyžaduje změnu. Právo na svobodu projevu by nemělo význam bez práva na veřejnou kontrolu, to znamená společně s právem svobody projevu na právo veřejnosti být zpravován, diskutovat, komentovat a kritizovat justici. Spravedlnost je realizována veřejně právě proto, aby o ní mohla probíhat veřejná diskuze a kritika.

Je zřejmé, že přenosy ze soudních jednání mají svoji edukační hodnotu, byť možná malou, a že veřejnost by k nim měla mít co nejširší přístup při zachování všech práv obžalovaného, aby lépe pochopila, jakým způsobem je vykonávána státní moc. Účelem veřejného procesu je tedy rovněž výchova veřejnosti, která se většinou vyznačuje značnou mírou ignorance problematiky vedení státu a soudů. Není žádná jiná oblast státní moci, o které by byli lidé tak málo informováni jako o justici.

Princip otevřené justice také pomáhá veřejnosti pochopit roli práva a fungování soudního systému. Soudci jsou veřejné osoby, které požívají veřejné privilegia a musí na oplátku akceptovat vystavení kriticismu, pokud je činěno v dobré víře. Soudcům totiž neškodí zprávy o nich, ale odhalení jejich případného nesprávného postupu. Kritizovat soudce je možné, ale taková kritika nesmí ohrožovat veřejnou důvěru v soudnictví. Občané prostřednictvím médií mají nezpochybnitelné práva komentovat věci veřejného zájmu. Publicita je totiž duší justice a je zárukou, že jsou soudy řádně vedeny.

Je známo, že rozsudek musí být vynášen veřejně, ale novináři, resp. veřejnost může být z řízení vyloučena z důvodů morálky, veřejného zájmu nebo národní bezpečnosti, nebo tam kde to vyžaduje zájem mladistvých nebo ochrana soukromého života. Tedy vždy tam, kde zájem spravedlnosti převládá nad zájmem o publicitu případu. Pokud se však vyloučí veřejnost a tedy i novináři nad tento rámec, zbyde pouze frustrace veřejnosti, protože se nedozví, jaké důkazy vedly k rozhodnutím, které veřejnost může vnímat kontroverzně.

Jen informovaná veřejnost může monitorovat a v případě potřeby měnit zákony a procedury, které slouží demokratickému právnímu státu. Jen informovaná veřejnost může kontrolovat, zda tyto zákony a procedury jsou spravedlivě a po právu implementovány představiteli státní moci.

Televizní přenos může způsobit, že soudci jsou více pozorní, advokáti lépe připravení, někteří svědci jsou si schopni vzpomenout na více detailů a dalším osobám je dáno na vědomí, že mohou poskytnout svědectví ve věci. Lidé mají právo vědět, co se děje na soudech, a veřejnost by měla mít právo, získat tyto informace prostřednictvím kteréhokoli média si přeje. Televizní přenosy ze soudních procesů také mohou snížit veřejnou podezřívavost k soudnímu rozhodování a zvýšit přesnost tiskových médií, zejména bulváru při referování o soudních kauzách. Svoboda slova zahrnuje i svobodu poslouchat, což vylučuje uzavření soudní síně médiím.

Jen malé procento případů přitahuje pozornost médií. Média přitahují kauzy, jejichž atraktivita je dána buď osobou obžalovaného nebo oběti nebo výjimečností nebo senzačností případu. U vysoce sledovaných kauz je případný společenský benefit často značně podezřelý. U těchto kauz se zvyšuje nebezpečí využití jejich zábavné hodnoty. Toto pokrytí ohrožuje nejen integritu soudního systému, ale také právo obžalovaného na spravedlivý proces. Je tedy nezbytné, aby se nestalo ani jednou, že média vytvoří takovou situaci, kdy je obžalovanému odňato právo na spravedlivý proces z důvodů předprocesního zpravodajství o soudním procesu.

Jak to řešit

Závěrem je tedy možno konstatovat, že by bylo vhodné vytvořit nové standardy pro používání kamer v soudní síni. Mezi tyto standarty by mělo patřit nerušit nadmíru proces televizním přenosem, a to zejména nasvícením, rozmístěním kamer či nekoordinovaným pohybem novinářů. Dalším standardem by mělo být monitorování, jakým způsobem je o kauze referováno sdělovacími prostředky a jakým způsobem je tedy o účastnících řízení zpravována veřejnost. To zahrnuje i možnost takové informování zakázat v případě excesu. Přenos ze soudního řízení by také měl respektovat osobnostní práva účastníků a přenos bez jejich souhlasu by měl být odůvodněn pouze mimořádným veřejným zájmem. Nejdůležitějším standardem by pak mělo být to, aby soud v každé chvíli zvažoval, zda přímý přenos nemůže ohrozit spravedlivost a férovost procesu[3].

[1] Remshak, Jonathan M. 1996. „Truth, Justice, And The Media: An Analysis Of The Public Criminal Trial.“ Pp. 1083–1116 in Constitutional Law Journal, 6.
[2] Sloviter, Dolores K.. 1997-1998. „If Courts Are Open, Must Cameras Follow?“ Pp. 873–889 in Hofstra Law Review, 26 (873).
[3] Sager, Kelli L., Frederiksen, Karen N. 1996. „Televising The Judicial Branch: In Furtherance Of The Public’s First Amendment Rights.“ Pp. 1519–1549 in Southern California Law Review, 69 (1519).

O autorovi

Autorem článku je Aleš Rozehnal

Advokát. Přednáší právo na Právnické fakultě UK a dalších vysokých školách.