Andreas Kollmorgen via Foter.com / CC BY,

Islamoložka Zora Hesová: Islámská identita muslimů v Evropě

Napsal/a Zora Hesová 17. prosince 2015

Hovořit o selhání integračních modelů je přinejmenším nepřesné. Evropské státy totiž žádné systematické integrační modely donedávna neměly.

Přesněji řečeno – neměly akční integrační plány a spoléhaly se na národní modely komunitní integrace (Británie, Holandsko), asimilace (Francie) a na policejní kontrolu.


Toto je pokračování první části textu islamoložky Zory Hesové: Muslimové a mýty o integraci do evropských společností 


Přistěhovalectví nebylo řešeno systematicky. Ovšem v 90. letech např. v Německu začali muslimové „vadit“ tím, že pro sebe požadovali kolektivní náboženská práva (halal maso, výuku islámu ve škole) a otázku doprovázely emocionální společenské debaty o tzv. Leitkultur (otázce přijímání německého způsobu života migranty) a paralelních společnostech.

Jejich tón byl nacionálně konzervativní, podobně jako paralelní debaty např. o právech gayů. Téma bylo též využíváno pravicí.

Multikulturalismus selhal…

Akutně politický aspekt získalo soužití s Araby, Turky, Kurdy a lidmi z jihovýchodní Asie po roce 2001. Americká „válka proti teroru“ vyvolala jak plošnou negativní reakci Evropanů vůči muslimům, tak i první kontroverze kolem islámu a politicky motivované vraždy (Theo van Gogh).

V roce 2006 prohlásil tehdejší ministr vnitra Wolfgang Schäuble, že Německo není imigrační zemí. Výrok kancléřky Merkelové o tom, že multikulturalismus selhal, znamenal v zásadě to, že sociální, kulturní a politická integrace menšin neuspěla tam, kde byl stát pasivní.

Kontrast k absenci integrační politiky v Německu představuje např. plánovaná a ne vždy ideálně probíhající integrace tzv. Spätaussiedler. Od roku 1990 přišlo do Německa asi 2,5 milionu ruských a rumunských Němců a jejich integrace měla především jazykový a sociální aspekt.

Tam, kde migranti našli rychle práci (v západním Německu), probíhala rychleji, jinde, zejména v bývalém východním Německu, kam byli migranti podle kvót podobným dnešním přesídlováni, byla doprovázena sociálními problémy a spoléhala se hojně na charity.

Možná právě nedávná zkušenost s masovou integrací dává Německu sebevědomí, že zvládne integraci migrantů z arabských zemí. Dalším důvodem je i to, že právě v Německu postupně utichly debaty o integraci bývalých gastarbeiterů – díky aktivní státní politice.

Opožděné integrační strategie

Až na začátku tisíciletí se evropské státy s velkou muslimskou menšinou začaly o tyto menšiny aktivněji zajímat a reagovaly v zásadě podobným způsobem.

Všechny země se snažily přispět k vytvoření (nebo přímo vytvořily) zastřešující islámskou organizaci: v Británii jde od 1997 o Muslim Council of Britain, ve Francii od 2003 o Conseil Français du Culte Musulman (CFCM) a v Německu o tzv. Deutsche Islamkonferenz (od 2006).

Nikde proces neprobíhá hladce. Státy se snaží o to, aby Rady byly reprezentativní, mají tedy spojovat různé muslimské proudy, organizace (často sponzorované ze zahraničí, např. z Turecka nebo Alžírska), ale také např. súfijce, liberální nebo dokonce sekulární muslimy.

Přesto postupně vznikají více či méně reprezentativní struktury, které s vládami vyjednávají o náboženských záležitostech (výstavba mešit, náboženská výuka ve školách, výuka imámů) a právních záležitostech (občanství), ale také o problémech uvnitř komunit. Jasným cílem je posílit míru sebeorganizace a také sebekontroly muslimů .

V posledních asi deseti letech se tyto státy také věnují sociální integraci. Od roku 2007 má Německo národní integrační plán, Francie modernizuje bytový fond ve vyloučených oblastech a od roku 2008 má tzv. Novou politiku pro banlieues, tedy vyloučené lokality na předměstích.

Postupem času se debaty o islámu posunuly. Už se neřeší kompatibilita muslimských menšin s většinovou společností, ale naopak konkrétní aspekty, jako europeanizace muslimských obcí, a především výuka imámů a sociální integrace.

Právě tato diskuse je ale často nejobtížnější, protože se týká širšího problému nezaměstnanosti a přístupu na pracovní trh.

Otázka identity

Co prohlubuje specificky „muslimský“ problém, je světové dění a jeho vliv nejen na migranty z válkou zasažených zemí, ale i na samotné evropské společnosti.

Arabští, turečtí, kurdští migranti a gastarbeiteři přicházeli od 60. let za prací, zůstali i po konci poválečné rekonstrukce, přivedli si rodiny. Byla mezi nimi i islamistická opozice z diktatur na Středním Východě.

Ti dostali azyl a policie o nich věděla. Zvlášť bedlivě sledovala ty, v jejichž zemích probíhala válka – Francie např. byla poměrně efektivní v rozbíjení alžírských skupin, Velká Británie zase pravidelně zkoumá místní zastoupení Muslimského Bratrstva, Německá policie dlouhodobě infiltruje tureckou islamistickou emigraci, zejména hnutí Millî Görüş.

Potom přišlo září 2001 a ze všech migrantů najednou byli jednoduše muslimové – a co víc, plošně podezřelí muslimové.

Mýtus tzv. třetí generace, která má mít radikální tendence, je také založen na zrnku pravdy. Mladí muslimové mají často obtíže s identitou. Mnohdy ale právě proto, že o integraci a identifikaci s novou zemí usilují. Často bohužel neúspěšně.

Pro první generace pracovních migrantů totiž nebyla integrace a identita tématem. Němečtí gastarbeiteři byli v 60. letech nabíráni s tím, že se nemusí učit německy, natož se integrovat, měli totiž odpracovat své a vrátit se.

To se nestalo, Turci, Kurdové a Arabové se v Německu usídlili natrvalo. Ovšem bez znalosti jazyka a v hospodářství, které s dezindustrializací postupně pozbývalo právě ta pracovní místa, kvůli kterým přišli.

Maghrebinci ve Francii neměli problém s jazykem, měli se ale do Francie asimilovat coby Francouzi. Otázka integrace se začala během 90. let řešit jako sociální problém přistěhovalectví a stala se politickým problémem až po roce 2001: migranti byli nejprve vnímání jako gastarbeiteři, potom jako přistěhovalci a nakonec jako muslimové.

Třetí generace

Druhá a třetí generace naopak integraci řeší: lidé narození v Evropě mají omezený vztah k zemím svých rodičů, často neovládají jazyk a cítí se být obyvateli své nové země. Přejí si být jako takoví uznáni.

Ovšem stát se Francouzem nebo Němcem není pro muslimy jednoduché. První překážkou je, jako ostatně pro každého migranta, sociální aspekt integrace. Uspět v cizí zemi, „to make it“, znamená většinou najít si trvalou práci a s ní spojený sociální respekt.

Perští, arabští a pákistánští lékaři a architekti problém s integrací nemají. Lidé ze sociálně slabých rodin a s nestálou pracovní situací naopak zůstávají cizinci.

Druhou překážkou je stigma islámu: kromě reálné diskriminace při zaměstnávání z důvodu sociálního nebo kulturního původu čelí i problému identity. Mezi německým Turkem a Němcem tureckého původu leží celá sociální propast.

Obecně lze říct, že evropské společnosti nejsou ochotny uznat muslimům statut spoluobčanů: podobně jako Češi nevnímají české Romy jako Čechy, i když mají český pas.

Stigma muslima je stigmatu Roma podobné. Generace v Evropě narozených muslimů, zvlášť těch sociálně slabších, se ale objektivně nachází ve zvláštní situaci. Turci, Kurdové, Maghrebinci narození v Evropě už nejsou Alžířany a Maročany, ale ještě se nestali ani Francouzi a Němci.

To platí zvláště pro ty sociálně znevýhodněné, vystavené reálné diskriminaci a rasismu, s malými šancemi na pracovním trhu.

Někteří migranti se musí smířit s tím, že jsou občany druhé třídy. Vznikají tak trvalé hybridní identity: ve Francii se hovoří o tzv. beurs (Arab pozadu v slangu verlan), v Německu o Kanacken (pejorativně Turek).

Tyto pojmy bývají někdy naplněny i pozitivním obsahem, podobně jako bylo německé pejorativní slovo schwul (teplý) převzato gay komunitou. Kolem beurs vzniká subkultura, kterou nesla např. slavná toulouská kapela Zebda (arabsky máslo, hra na slovo beur/beurre), stejně jako kolem Kanacken, např. kolem aktivistické skupiny spisovatele Fahrudina Zaimoglu Kanack Attac.

Právě kultura, sport a politika jsou výtahy, jimž se do oficiální národní kultury dostávají pozitivní kulturní modely úspěšných muslimů, zmiňme jen Fatiha Akina, držitele Evropské filmové ceny, fotbalistu Zinedina Zidana nebo řadu britských muslimských MP.

Podobně jako u našich Romů a jejich úspěchu v popkultuře jsou tyto úspěšné modely velmi důležité, ukazují, že úspěch umožňuje stát se muslimským Francouzem nebo Němcem.

Islám jako identita

Narozdíl od Romů mají ale muslimové často záložní identitu, a tou je právě islám. Pro některé z nich je islám dokonce jedinou pevnou identitou. Zůstala jim, když postupně zjistili, že národní identita většinové společnosti jim je uzavřená a že společnost v nich také vidí primárně muslimy.

Proto se s islámem identifikují více než předchozí generace. Už to ale není tradiční islám jejich rodičů, ale islám, který si vytvářejí sami. Není to nutně negativní jev. Naopak, v Evropě vyrůstá celá generace muslimů, kteří se k islámu vracejí, budují si vlastní vztah k tradici a často získávají i svobodu vůči konzervativním reflexům svých rodičů. Mnozí islám studují na evropských univerzitách.

Katedry orientalistiky v Německu jsou plné studentů a zvláště studentek tureckého, arabského a kurdského původu. Učí se tam svému jazyku, ale i kritickému vztahu k vlastní tradici.

Řada absolventů a opět zejména absolventek orientalistiky je potom aktivní v charitativních, kulturních a často ženských spolcích. Někteří se stávají akademiky a, jako Mouhanad Khorchide v Münsteru, učí generaci místních imámů v duchu muslimské, ale i německé kritické akademické tradice. Tato generace potom vytváří to, čemu v Evropě říkáme evropský islám.

Ovšem akademie a tradiční nebo progresivní muslimské obce nejsou jedinými místy, kde se islámská identita buduje. Existuje i síť fundamentalistických obcí a spolků, ve kterých se pěstuje panislámská, neliberální identita.

Salafistické obce jsou dnes bezesporu v Evropě i v arabském světě na vzestupu a představují problém, pokud šíří neliberální myšlení. Salafistů jsou ale omezené počty. Odhaduje se, že ve Francii jich žije asi 12 tisíc, v Německu pak asi 10 tisíc. Někteří z nich propagují agresivní protizápadní postoje.

Ovšem tyto skupiny jsou poměrně málo početné a jsou většinou známy a sledovány policií. V Německu jde např. o skupinu kolem bývalého boxera a konvertity Pierra Vogela, v Británii to byla dnes již zakázaná skupina al-Muhajiroun, která je spojována s polovinou všech teroristických útoku v zemi i mimo ni, v případech útoků, do kterých byli zapojeni mladí Britové.

Tyto skupiny sdružují extrémisty podobné evropským neonacistům a jsou podobně jako oni předmětem trvalého policejního dohledu.

Závěrem: Není tedy pravda, že by se třetí generace plošně radikalizovala – radikalizace je marginální fenomén. Podobně jako otázka integrace je i radikalizace součástí komplexního vývoje soužití muslimských menšin s většinovou společností v Evropě, na niž má přístup samotných muslimů stejnou míru odpovědnosti jako přístup států a obecně společenské přijetí.

5 komentářů

  1. petrph napsal:

    Bohužel dnes už je podpora islámu v Evropě mnohem dál, čili muslimové už se s požadavky nemusí obracet na politiky přes nějaké zmíněné komise či co. Ale obracejí se se svými nezrušitelnými a stále rostoucími nároky přímo na soudy, které jim je musí uznávat. Protože v tom udělal Západ ohromnou chybu, že v ústavních zákonech a dokonce mezinárodních deklaracích povýšil práva vyplývající z náboženských svobod nade vše ostatní zákony a principy států. V naivní představě že právě všechna náboženství jsou nírumilovná, bezkonfliktní a uznávající rovnost, práva, svobody, morální principy všech (i všech ostatních)tak jak to chape západní demokracie. A toto už nelze „běžnými “ politickými ani demokratickými metodami zvrátit.

  2. český maloměšťák napsal:

    Zajímalo by mě, zda v těch zemích EU, které disponují velkou menšinou 😀 osob, které vyznávají islámskou verzi starověkého exceptuálního konceptu, existují politické strany vyhraněné takovým způsobem, že by měly být přitažlivé pro voliče z řad takovýchto věřících – tím, že zdůrazňují významy aspektů spojených právě že s totuto verzí starověkých věroučných ideologií.
    A zejména to, jak se jim daří oslovovat takové své voliče, zda jejich počty stagnují, jsou mizivé, rostou….

    P.S. Místo “ desindustrializace“ bych raději doporučil užít slova “ deindustrializace“, viz : “ Ovšem bez znalosti jazyka a v hospodářství, které s desindustrializací postupně pozbývalo právě ta pracovní místa, kvůli kterým přišli“. Zavádějící je ale obojí, správnější by asi bylo užít slovního označení “ restrukturalizace průmyslu“, ještě lépe však “ restrukturalizace ekonomiky“ (viz např. podíl reexportu na německých vývozech, jeho růst – na úkor poklesu ryze domácí industriální produkce…z čehož mimochodem profituje i česká exportní část ekonomiky, kdy zde naopak hlad po dotyčných pracovních místech rostl a aktualně roste …. což vyvolává mylné představy různých sociálních inženýrů, že tomu bude tak i napořád, a že tedy je možné integrovat i nevzdělané imigranty, díky takovéto nabídce /kdy ale např. stačí pouze zahýbat měnovými kurzy a celý tento balíček z karet se zhroutí/).

  3. J.Němec napsal:

    Výře nerozumím a proto jsou u mne věřící poloblázni. Abych byl slušný člověk tak na to nepotřebuji žádné náboženství. Jen tvrdou pěst abych se dokázal bránit. Každému přistěhovalci bych dal papír se seznamem jak se bude chovat, což by musel podepsat. Při nerespektování těchto pravidel by byl jednou upozorněn a podruhé už zastřelen. Není to blbost, je jich strašně moc, jinak by oni zničili nás. I my jsme součásti přírody.

  4. lexx napsal:

    Dominantní názor článku se dá vyjádřit prostým sloganem:

    „Za všechno zlo můžou bílý…!“

    A tak děkujeme …

  5. Pospec napsal:

    Jasně, za jejich problémy můžeme my (potažmo němci), protože jim pomáháme málo a ještě blbě. A kdo pomáhá nám?

    Apropo srovnávat romskou otázku s muslimskou je blbost, protože rom se narodí jako rom mezi ostatní romy v ghettu a neudělá s tím nic, i kdyby se 100 x snažil. Islám je ale NÁBOŽENSTVÍ a s tím se člověk nerodí, stačí se nechat pokřtít nebo se stát ateistou, problem solved !

    Napadlo to vůbec někdy někoho?

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies