Komunistická strana Číny vydala 16. května 1966 oběžník s těmito tezemi – Zničíme všechny staré ideje, starou kulturu, staré zvyky vykořisťovatelských tříd. Srazíme reakční buržoazní autority, všechny buržoazní roajalisty, srazíme všechny nestvůry a démony. Velká kulturní revoluce byla odstartována v srpnu roku 1966 na plenárním zasedání ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde předseda Mao Ce-tung uveřejnil text nazvaný „Bombardujte hlavní stan“.

Velká proletářská kulturní revoluce, kterou před padesáti lety vyhlásil čínský vůdce Mao Ce-tung, skončila po deseti letech rozvratem čínské společnosti. Jejím cílem mělo oficiálně být definitivní zničení přežitků kapitalismu pomocí permanentní revoluce a neustálé mobilizace širokých mas. Ve skutečnosti prostřednictvím této „mobilizace“ mas si Mao chtěl upevnit svou vlastní moc.

Hlavní údernou silou kulturní revoluce se staly zfanatizované „Rudé gardy“, které se dopouštěly násilností a zároveň likvidovaly mnohé kulturní památky, považované za jeden z přežitků bývalé doby. „Rozhněvaní“ mladíci a dívky, často ve věku školáků, při svých akcích mávali tzv. Rudou knížkou s Maovými citáty.

Předzvěstí kulturní revoluce byl tzv. velký skok vpřed

V roce 1958 vyhlásil předseda čínských komunistů Mao Ce-tung politiku Velkého skoku vpřed, který měl představovat rychlý růst národního hospodářství. Ještě rok předtím vedení ČLR oceňovalo úspěchy Sovětského svazu.

Při své návštěvě Moskvy v říjnu 1957 se Mao pochvalně vyjádřil o sovětských úspěších, zvláště ve světle nedávného sovětského výkonu, kdy se SSSR stal první zemí na světě, která na oběžnou dráhu vyslala umělou družici Země. Mao tehdy prohlásil, že „v konfliktu mezi Západem a Východem začíná vítězit východní vítr nad západním“ (Archie Brown Vzestup a pád komunismu, nakl. Jota, 2011).

Plán „Velkého skoku“ nakonec však znamenal pouze obrovský růst chaosu, aniž by bylo dosaženo nějakých přesvědčivých ekonomických úspěchů. Tento skok dopředu, kdy venkovské obyvatelstvo bylo rozděleno do lidových komun, se tak změnil spíše v cestu zpět. Rolníci namísto práce na polích byli mj. nuceni vyrábět v malých hutích železo, které bylo logicky nekvalitní. Počet obětí tzv. Velkého skoku doprovázeného hladomorem je odhadován až na 40 milionů.

„Vesničané například vyprávěli, že v roce 1959 -1960, byli tak vyhladovělí, že neměli ani sílu sklidit dozrálou rýži, a přitom to bylo dobrý rok. Mnoho z nich umíralo hlady a přitom se dívali na to, jak opadává uzrálá rýže do polí….“ (Černá kniha komunismu, II. díl, str. 36, nakl. Paseka 1999). Ve stejné době ČLR začala pracovat na vývoji vlastní atomové zbraně.

Mao Ce-tung zavelel k palbě na štáby

Velká kulturní revoluce byla odstartována v srpnu roku 1966 na plenárním zasedání ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde předseda Mao Ce-tung uveřejnil text nazvaný „Bombardujte hlavní stan“. Téhož dne vyšel zmíněný text v Lidovém deníku (Žen-min ž‘-pao).

©©

Dalšími aktéry této kampaně se kromě Mao Ce-tunga stali armádní maršál Lin Piao a tzv. banda či gang čtyř v čele s Maovou čtvrtou manželkou Ťiang Čching. Kampaň byla zaměřena proti přežitkům, jakými jsou staré myšlení, kultura, obyčeje a návyky.

Kromě toho byla akce zaměřena proti tehdejším politickým špičkám – Liou Šao-čchiovi a Teng Siao pchingovi a rovněž proti „buržoazii a revizionismu“ uvnitř samotné strany. Hnací silou této tzv. revoluce se stala mládež, která vytvářela zmíněné Rudé gardy.

Jejich cílem bylo prosazovat kult Mao Ce-tunga, odhalovat a likvidovat odpůrce revoluce, přesněji řečeno samotného velkého kormidelníka, jak byl tehdy Mao oficiálně označován.

Různé frakce rudých gardistů se pak doslova předháněly v usvědčování a terorizování „nepřátel lidu“ a snažily se dokázat, že právě oni jsou ti nejopravdovější, nejpřesvědčenější maoisté. Jako důkaz nepřátelství postačovala například znalost cizího jazyka, pobyt v zahraničí či cizojazyčná kniha.

„Viník“ byl nucen na důkaz vlastního pokání chodit za soustavného bití po kolenou a poté byl uvězněn. Záminkou pro příslušníky Rudých gard se mohlo stát třeba i to, že podezřelý u sebe v danou chvíli neměl Maovu rudou knížku.

„Pouhé“ tři miliony obětí

Krutosti Rudých gard dokládá například průběh výslechů, při nichž bylo přiznání vynucováno různými druhy mučení. Odsouzencům na smrt byla před veřejnou popravou přeťata průdušnice a nahrazena ocelovou trubičkou – aby mohli dýchat, ale nemohli vykřikovat protistátní hesla.

Renomovaný britský politolog a historik Archie Brown ve své devítisetstránkové knize Vzestup a pád komunismu (nakl. Jota, 2011) v kapitole Kulturní revoluce na str. 403 píše, že nejhůře byly za kulturní revoluce postiženy školy a univerzity. Miliony učitelů se ocitly na pranýři a v roce 1966 byly univerzity na několik let uzavřeny, aby se studenti mohli v Rudých gardách účastnit revolučního procesu.

V závěru tzv. kulturní revoluce začaly dokonce jednotlivé frakce Rudých gard bojovat navzájem mezi sebou o to, která lépe brání či prosazuje Maovo učení. Situaci nakonec zklidnila a pořádek musela zjednat až armáda. Většina příslušníků Rudých gard byla poté poslána na venkov, na převýchovu k práci na polích.

Definitivní konec „kulturní revoluce“ znamenala až smrt Mao Ce-tunga v roce 1976. V následném boji o moc se pak dokázal prosadit odpůrce Rudých gard Teng Siao-pching, který začal v ČLR postupně prosazovat reformy.

Tentýž reformátor Teng, ale nechal v roce 1989 krvavě potlačit prodemokratické hnutí studentů na náměstí Tien an men, kde na Bráně nebeského klidu dodnes visí obří portrét destabilizátora a diktátora Mao Ce-tunga. Na rozdíl od tzv. Velkého skoku byly lidské ztráty na životech v době „kulturní revoluce“ podstatně nižší. Podle odhadů zahynuly maximálně „pouhé“ tři miliony lidí.

Maova Rudá knížka je po bibli druhou nejvydávanější knihou

©©

Rudá knížka s citáty „nesmrtelného“ Mao Ce-tunga se hned po bibli stala druhou nejvydávanější knihou na světě. V průběhu „kulturní revoluce“ vyšla v Číně až miliarda jejích výtisků a občané ČLR byli nuceni učit se z ní zpaměti celé pasáže.

Nynější čínský vůdce Si Ťin-pching je podle politologů obdivovatelem Mao Ce-tunga a vrací se k jeho terminologii i některým jeho ideám, uvedl před nedávnem britský deník The Guardian.

Malá ukázka z „moudrých“ myšlenek Mao Ce-tunga obsažených v rudé knížce:

• Čínská komunistická strana je jádrem komunistické revoluce a jejím základním principem je marxismus-leninismus. Kritika může být přednášena a zveřejňována jen uvnitř strany.
• Naším principem je, že strana vládne pušce, a puška nikdy nesmí vládnout straně.
• Socialismus musí být vyvinut v Číně a cesta k úspěchu vede přes demokratickou revoluci, která dovoluje dlouhodobou konsolidaci mezi socialisty a komunisty. Je ovšem důležité sjednotit se se středními rolníky a naučit je, jaké jsou nevýhody a chyby kapitalismu.
• Ženy reprezentují velmi velkou produkční sílu v Číně, a rovnost mezi oběma pohlavími je jedním z cílů komunismu. Mnohá břemena, která jsou kladena na bedra žen, musí být ulehčena.
• Revoluce a rozpoznání a určení tříd a třídní boj jsou nezbytné pro rolníky a čínské obyvatele, aby měli tito převahu nad zahraničními a domácími nepřátelskými elementy. Toto ovšem není jasný, jednoduchý ani rychlý boj.
• Komunista musí být nezištný a musí mít v srdci zájem o dobro mas. Měl by také být prozíravý.
• Neantagonistický a demokratický vztah mezi důstojníkem a člověkem vytváří silnější armádu.
• I kdyby za každého amerického vojáka padlo deset našich, stejně vyhrajeme.

Zemřít musel i „prezident“ Číny

Nejvýše postavenou obětí represí za kulturní revoluce byl předseda (prezident) Čínské lidové republiky Liou Šao-čchi. Do čela ČLR se dostal po nevydařeném „Velkém skoku vpřed“ a pokoušel se provést ekonomické reformy, které by aspoň částečně napravily škody po Maových nesmyslných experimentech. To se mu však stalo osudným právě v průběhu tzv. Velké proletářské kulturní revoluce.

V roce 1967 byl zatčen a vězněn v těžkých podmínkách. Údajně mu byly mu odpírány i potřebné léky na cukrovku. Málem v té době na následky nedostatečné zdravotní péče zemřel. Hlavní iniciátorka jeho zatčení Maova žena Ťiang Čching ho potřebovala jako hlavní terč svého tažení na 9. sjezdu Komunistické strany Číny, a tak byl dočasně zachráněn.

Na zmíněném sjezdu pak Ťiang Čching skutečně strhla na sebe velký díl moci. Liou Šao-čchi byl v usnesení označen za reakcionáře, zrádce, revizionistu a imperialistického agenta. Brzy poté ve vězení za nejasných okolností zemřel.

Až do počátku 80. let byl tento politik Teng Siao-pchingem, kterého za kulturní revoluce rovněž perzekvovali, plně rehabilitován a dodatečně mu byl uspořádán státní pohřeb.

Maoismus v západní Evropě

Někteří extrémně levicově orientovaní mladí lidé v západní Evropě se k maoismu a jeho kulturní revoluci nadšeně hlásili. Přes brutální násilí, které dění v Číně provázelo. S portréty Che Guevary a Mao Ce-tunga bouřlivě protestovali v ulicích Paříže, západního Berlína, Frankfurtu nad Mohanem a dalších západoevropských měst na jaře 1968 tisíce levicových studentů. Jejich vůdcové, mezi něž patřili mj. Rudi Dutschke a pozdější europoslanec Daniel Cohn-Bendit, se netajili svými sympatiemi k Maovi.

©©

Osobně jsem se setkal 22. srpna 1968 v západoněmeckém městě Siegen (Severní Porýní-Vestfálsko) s několika přívrženci maoismu. Bylo to na demonstraci proti právě zahájené sovětské okupaci Československa. Protest organizovali studenti místních odborných a středních škol.

Tři nebo čtyři nejhlasitější účastníci pochodu městem měli na oděvu odznaky s portrétem Mao Ce-tunga. Když jsem po skončení manifestace s jedním z nich krátce hovořil, mladíček mi řekl, že jedině Čína může Československu proti Sovětskému svazu pomoci.

V podobném duchu se ale vyjádřil i podstatně starší německý průvodčí mezinárodního rychlíku Paříž – Praha, kterým jsem se o dva dny později vracel do okupované republiky.

Československo a maoismus

Rovněž v Československu se v 60. a 70. letech objevili jedinci z řad mladých lidí, kteří si chodili na čínské velvyslanectví v Praze pro rudou knížku s citáty velkého kormidelníka Maa. Byli to ale opravdu pouze jednotlivci. Profesor Jan Holzer z katedry politologie Fakulty sociálních studií MU v Brně potvrdil, že nemá žádné povědomí o přítomnosti nějaké historicky relevantní maoistické „filie“ v československé politice dané éry.

I podle dalších pamětníků to byly opravdu jen výjimečné případy. Maova knížka citátů sloužila mladým lidem spíše pro pobavení a recesi. Někteří tito jedinci v ní ale mohli hledat i zdroj odporu proti okupaci a „normalizaci“. Státní bezpečnost proto aktivity čínského velvyslanectví bedlivě sledovala.

Poznal to na vlastní kůži i jeden můj spolužák, který byl jako státní úředník počátkem 70. let obviněn ze zpronevěry jakési finanční částky. Když mu při domovní prohlídce policie objevila propagační materiály z velvyslanectví ČLR v Praze, včetně několika knížek Maových citátů, případ si převzala StB.

Nepodmíněný trest vězení byl pak citelně vyšší, než mu hrozil za kriminální delikt.

Radio Peking a československá „normalizační“ propaganda

Šest dnů po obsazení Československa Sovětskou armádou (27. srpna 1968) bylo zahájeno první vysílání Radia Peking v českém jazyce. Kromě špatné češtiny se toto vysílání vyznačovalo mimořádně trapnou propagandou doprovázenou nekompromisními útoky na adresu sovětských sociálfašistů, revizionistů a samozřejmě také amerických imperialistů.

©©

Ve druhé polovině 60 let vysílala v češtině také rozhlasová stanice Tirana, která zpočátku víceméně propagovala myšlenky svého tehdejšího hlavního spojence, kterým byla po roztržce se Sovětským svazem právě ČLR.

Albánie po sovětské srpnové invazi také vystoupila demonstrativně z Varšavské smlouvy, i když Radio Tirana označovalo od počátku Dubčekovo vedení za superevizionistické, které důsledně „cválá k západním polím“. Později se Albánie „rozhádala“ i s  Čínou a začala hlásat svou vlastní cestu k socialismu.

Československé „normalizační“ sdělovací prostředky přinášely v 60. a v 70. letech o událostech v ČLR, o „kulturní revoluci“ a tamním mocenském boji poměrně obsáhlé zpravodajství, které bylo samozřejmě poznamenáno vlastními propagandistickými zájmy a především opakováním prosovětských tezí o čínské zradě socialismu a společného boje proti americkému imperialismu.

Odsuzování čínské politiky v zemích sovětského bloku vyvrcholilo historickou návštěvou prezidenta USA Richarda Nixona v Číně v únoru 1972.

Významné postavy moderních dějin ČLR

• Kromě Mao Ce-tunga a jeho protihráče Liou Šao-čchiho, který svůj boj koncem 60. let prohrál, patřili k nejvýznamnějším postavám Lidové Číny té doby také maršál Lin Piao (1907 -1971), jenž byl považován za jednoho z nejschopnějších vojevůdců Čínské lidové osvobozenecké armády v občanské válce proti  Čankajškovu Kuomintangu i v bojích proti císařskému Japonsku. Velel komunistickým vojskům, která v roce 1949 vítězně obsadila hlavní město Peking. V letech 1966-1971, tedy v první fázi tzv. Velké proletářské kulturní revoluce, byl designovaným nástupcem Mao Ce-tunga v čele Komunistické strany Číny. Zahynul údajně při zřícení svého letadla nad Mongolskem, když se pokoušel se synem uprchnout do Sovětského svazu v obavách, že upadl v nemilost a čeká ho obvinění z pokusu o vojenský převrat.
• Ťiang Čching (1914-1991) byla čtvrtou manželkou Mao Ce-tunga. Tato neúspěšná herečka a aktivní organizátorka Rudých gard v době tzv. kulturní revoluce nakonec svůj boj rovněž prohrála. Po smrti Maa, který ve věku 82 let zemřel v roce 1976, vypukl boj o moc mezi zastánci pragmatického proudu a radikální skupinou. Ta se vytvořila právě kolem vdovy Ťiang Čching, která byla nejdříve vyloučena z komunistické strany. V roce 1980 ji pak postavili před soud a jako ideová vůdkyně „gangu čtyř“ byla odsouzena k trestu smrti. Později jí byl absolutní trest změněn na doživotí. Ze zdravotních důvodů byla po roce z vězení propuštěna. V květnu roku 1991 údajně spáchala sebevraždu.
• Teng Siao-pching (1904-1992) komunistický politik, reformátor a faktický vůdce ČLR od konce 70. let až do počátku 90. let minulého století. S podporou předsedy vlády Čou En-laje bylo Tengovi povoleno vrátit se do úřadu místopředsedy vlády v roce 1972. Jeho mocenský boj proti „ultralevičákům“ vyvrcholil v období let 1975–1976. Teng byl opět na čas odstraněn, ale po zásahu armády a odstranění „gangu čtyř“ se vrátil do úřadu v roce 1977. Na zasedání ÚV KS Číny v roce 1978 pak jeho politická frakce plně ovládla situaci v zemi. Teng si formálně ponechával ale jen nižší úřady, přesto byl až do konce života považován za nejmocnější osobnost v ČLR. Ve své politice prosazoval strategii „socialistické tržní ekonomiky“ a otevřel lidovou Čínu světovému trhu. I když miliardovou zemi převzal zpustošenou kulturní revolucí a dalšími maoistickými experimenty, pomohl ji přeměnit v jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Teng byl však zároveň spoluzodpovědný za pokračující potlačování lidských práv. Je rovněž spoluzodpovědný za velmi brutální likvidaci pokojných protestů studentů v roce 1989 a rovněž za tzv. politiku jednoho dítěte, od níž Čína nyní ustupuje.
• Zcela mimořádnou osobnost na politickém nebi komunistické Číny představoval Čou En-laj (1898-1976). Tento v zahraničí uznávaný diplomat a politik, který ve dvacátých letech studoval v západní Evropě, byl v době od roku 1949 až do roku 1976 předsedou vlády ČLR. Ve vysoké funkci dokázal přečkat i běsnění Rudých gard v době tzv.  kulturní revoluce, přestože ji nikdy aktivně nepodporoval. Později připravil a zorganizoval historicky první návštěvu prezidenta Spojených států amerických v Číně. Čou En-lajova smrt byla nejen v rozvojových zemích, ale i ve svobodném světě vnímána jako velká ztráta. „Byl jedním ze dvou nebo tří mužů, kteří na mne ze všech lidí, s nimiž jsem se kdy setkal, udělali největší dojem svou filozofií, pamětí, historickou analýzou, taktickými sondami a pohotovostí ke vtipné odpovědi.“ Takto hodnotil osobnost čínského premiéra Čou En-laje bývalý ministr zahraničních věcí USA Henry Kissinger.

Je autorem knihy Osobnosti, lidé a podlidé.