Jim Nix / Nomadic Pursuits via Foter.com / CC BY-NC-SA, zdroj

Aleš Rozehnal: Řecké a polské nároky na válečné reparace nejsou tak nesmyslné, jak tvrdí Německo

Napsal/a Aleš Rozehnal 9. září 2017

V nedávné době otevřely Polsko a Řecko otázku německých válečných reparací za škody, které Německo způsobilo okupací těchto zemí.

Oba státy spojuje to, že byly válkou a zejména okupací německou armádou postiženy mimořádnou měrou a přitom nedostaly reparace žádné, jako v případě Polska, nebo naprosto minimální jako v případě Řecka. Přesto je povaha reparačních nároků obou zemí zcela odlišná.

Stovky miliard eur

Polský průmysl byl v důsledku německé agrese a následků okupace zničen ze dvou třetin a infrastruktura byla zničena téměř celá. Skoro pětina Poláků v důsledku německých válečných a vyhlazovacích akcí zahynula.

Podle odhadů činila škoda způsobená Polsku Německem v dnešních cenách přibližně 600 miliard eur.

Řecko bylo postiženo podobně. Průmysl byl zničen z osmdesáti procent. Přístavy, cesty, železnice a mosty byly zničeny téměř všechny a zbylá infrastruktura přibližně z třiceti procent.

Přírodní zdroje byly zdevastovány z jedné čtvrtiny a německou agresi a následnou okupaci nepřežila přibližně desetina Řeků.

Německo jakékoli diskuze o reparacích pro Polsko nebo Řecko odmítá. V případě Polska argumentuje prohlášením polské vlády z roku 1953, kterým se nároků na reparace vzdalo.

Tato argumentace je však lichá, protože v této době bylo Polsko loutkovým státem Sovětského svazu a prohlášení učinilo na jeho nátlak.

Navíc bylo vzdání se reparačních nároků směřováno pouze vůči Německé demokratické republice. Relevantním argumentem pro odmítnutí polských nároků není ani Smlouva o konečném uspořádání ve vztahu k Německu z roku 1990, známá též pod označením Smlouva dva plus čtyři. Smluvní strany se v ní totiž otázce reparací vůbec nevěnují.

Inkasoval Sovětský svaz

Problém však spočívá v tom, že i když Polsko neobdrželo reparace žádné, přesto byly jeho reparační nároky uspokojeny. Podle článku III., odst. 2. závěrů Postupimské konference totiž německé reparace pro Polsko inkasoval Sovětský svaz.

Sovětský svaz se totiž na Postupimské konferenci zavázal, že vyrovná reparační nároky Polska ze svého podílu na válečných reparacích.

Podle této dohody byly tedy německé reparace ve prospěch Polska zahrnuty do reparací, které mělo Německo zaplatit Sovětskému svazu. Z těchto reparací pak mělo 15 % připadnout Polsku.

Vzhledem k tomu, že Polsko bylo vazalským státem Sovětského svazu, je nabíledni, že Polsko z reparací neobdrželo nic.

Podle závěrů Postupimské konference byly reparace ve prospěch Sovětského svazu, ale tedy zároveň i ve prospěch Polska uspokojovány převážně z majetku, který se nacházel na německém území, které Sovětský svaz okupoval.

Sovětský svaz tak čerpal z okupovaného území reparace více méně podle svého uvážení a tento jednostranný přístup Sovětského svazu k německým reparacím byl mezinárodním společenstvím jakožto fait accompli akceptován.

Čerpání reparací zastavil Sovětský svaz v roce 1953 ve snaze stabilizovat Německou demokratickou republiku. Z tohoto důvodu také přinutil učinit Polsko zmiňované prohlášení o vzdání se reparací.

Marky pro Řeky i od Řeků

Západní spojenci, mezi které v té době patřilo i Československo, pro řešení německých reparací uspořádali v roce 1945 v Paříži konferenci, na které měla být stanovena výše reparací pro vítězné státy.

Sovětský svaz ani Polsko se z výše uvedených důvodů konference neúčastnily. Pařížská konference o reparacích nestanovila absolutní výši reparací, ale poměry jednotlivých států, podle kterých měly být reparace rozdělovány.

Zároveň vznikla Spojenecká agentura pro reparace, která měla nad rozdělováním reparací dohlížet.

Podíl Řecka byl stanoven na 4,35 %. V roce 1960 obdrželo Řecko pouhých 115 milionů marek, což je při výši škod, která činila v dnešních cenách téměř 300 miliard eur, minimální částka.

Důvodem malé výše reparací bylo to, že západním spojencům záleželo na poválečné obnově Spolkové republiky Německo spíše než na odškodnění států postižených válkou.

Zdálo by se tedy, že i reparační nároky Řecka byly uspokojeny v souladu s mezinárodním právem, byť v naprosto nedostatečné výši.

Situace však není tak jednoduchá. V roce 1942 byla totiž řecká centrální banka přinucena půjčit Německu částku 476 milionů říšských marek, přičemž tato půjčka nebyla úročena. Půjčenou částku Německo Řecku nikdy nevrátilo.

Klíčová je přitom právní povaha této částky. Pokud by se jednalo o škodu způsobenou válkou, čemuž by nasvědčovala skutečnost, že se jednalo o půjčku vynucenou, byl by nárok na její vrácení zahrnut do částky, kterou Řecko obdrželo na základě Pařížské konference o reparacích.

Pokud by však tato částka byla skutečně půjčkou, dlužilo by dnes Německo Řecku částku ve výši 14 miliard eur a pokud by půjčka byla úročena 3 % ročně, činila by výše německého dluhu z této půjčky téměř 70 miliard eur.

Jestliže tedy uznáme, že 476 milionů říšských marek bylo Řecku ukradeno, nemusí je Německo vracet. Pokud se však jednalo o obchodní transakci, povinnost Německa vrátit Řecku půjčku nezanikla.

Řecko tedy nárok na reparace nemá, nicméně jeho nárok na vrácení půjčky je postaven na reálných základech.

Dva výše uvedené příklady jsou dokladem toho, že otázka německých reparací byla a je stejně složitá, jako bylo složité celé uspořádání Evropy v době studené války.

14 komentářů

  1. Jan Foitzik napsal:

    Pravni a vecna problematika je slozitejsi, clanek obsahuje nekolik chyb. Zasadne: Jestli jsou vsechny mezinarodni smlouvy Polska z let 1944-89 neplatne, tak si Polsko nemuze dodatecne vybirat jen ty, ktere se mu libi. Polsko obdrzelo nemecke reparace od Sovetskeho svazu, tez napr. nemecke patenty a 1945/46 neexistovala zadna NDR.
    Co se tyka cisel byly polske skody v roku 1947 polskou vladou odhadovany na 49 miliardy US-dolaru (1939), z toho se tykala vic nez polovina „budoucich skod“. Ty se sice podle reparacni dohody nepocitaly, ale Polsko tuto smlouvu nepodepsalo.

  2. Luboš Palata napsal:

    Autor především zapomíná na to, že Polsko získalo celou západní polovinu území, vyhnalo deset miliónů Němců a zabavilo jejich majetky. Pokud by po někom mělo Polsko požadovat odškodnění, tak je to Rusko, jako nástupnický stát SSSR, respektive Bělorusko, Ukrajina a Litva, které získaly bývalá polská území.¨
    Jenže na tom se nedá vytřískat tolik populistických bodů…

    • Jana napsal:

      Němci přišli do Sudet přišli po odsunutých Češích a v Polsku rovněž sedli do majetku zotročených a povražděných Poláků.

      • Oskar (hanák z Hané) napsal:

        Němce do Sudet zvali čeští králové. Od poloviny 13. století, především Přemysl Otakar II. Kolonisté přicházeli na pozvání českých panovníků, aby málo či zcela neosídlené pohraniční české oblasti kultivovali. Češi totiž žili převážně v nížinách podél říčních toků a neměli zkušenosti s životem v horských oblastech. Příchozí Němci tuto oblast osídlili, půdu zúrodnili a vesměs úspěšně zde hospodařili téměř 700 let, až do jeich odsunu v létech 1945-46.
        Tak to bylo paní Jano ve skutečnosti.

    • Jana napsal:

      Němci přišli na české území po odsunutých Češích a zabrali majetek, který tam zanechali, sebou toho Češi moc nepobrali, protože byli nevybíravě vyháněni a šli jim o život.V Polsku podobně Němci zabrali majetky a vlastníky buď povraždili, nebo je zotročili k práci.

    • Jan Cholínský napsal:

      L. Palata především zapomíná na to, že legitimní polská vláda v Londýně (tj. vláda věrného a v důsledku nejvíce krvácejícího bojujícího spojence protihitlerovské koalice) na sklonku války nepožadovala nové západní (německé) území, ale návrat svého východního území (tzv. Kresů), které od září 1939 okupoval Sovětský svaz, poté, co společně s Německou říší rozpoutal 2. světovou válku. Vlivem kontinuální sovětské dobyvačné politiky a západní zrady vůči Polsku (tj. faktického obětování Polska Sovětskému svazu) byla legitimní polská vláda se západním souhlasem nahrazena prosovětskou loutkovou vládou, která akceptovala sovětskou okupaci Kresů a připravila cestu k sovětizaci celého Polska. Současné Polsko by tedy teoreticky mohlo požadovat reparace nejen za zločiny Německé říše po Spolkové republice Německo (plným právem – připomeňme jen zničení Varšavy), ale také za zločiny Sovětského svazu po Rusku, ale dokonce i za zrádnou a fakticky zločinnou „jaltskou“ politiku Velké Británie a Spojených států amerických na konci války i později (byl-li zločinem rozbor Polska v důsledku paktu Stalin-Hitler, byl jím nejspíše i rozbor Polska v důsledku paktu Churchill-Roosevelt-Stalin).

  3. Nemec napsal:

    Vymáhat dnes reparace za druhou světovou válku je naprostý nesmysl. Asi takový, jako by naše oblíbené trio Zeman, Babiš a Okamura vymáhali odškodnění za naši okupaci Sovětským svazem po dnešním Rusku. Rozdíl je jen v tom, že Poláci na to mají odvahu a naše trio raději bojuje proti islámu.

    • ČERT napsal:

      Já jenom bych dodal, že požadavek reparací z naší strany vůči Rusku kvůli okupaci v r. 1968 se tu objevil už před lety. Teď nevím, jak to nakonec dopadlo (možná by se toho dalo někde dobrat), ale… Každopádně, Rusové tehdy tvrdili snad to, že se většinou jednalo o jednotky dislokované na území Ukrajiny nebo něco takového… Prostě, že by to tedy měla platit Ukrajina.

    • ČERT napsal:

      Ještě bych se pokusil trochu upřesnit k výše napsanému… Ti Rusové tehdy (už to bylo snad v Putinově éře, tzn. po r. 1999, ale určitě ještě hodně dlouho před Majdanem na Ukrajině) argumentovali tím, že ty jednotky byly podřízené vojenskému okruhu, zahrnujícímu Ukrajinu. Ale tak jistě, je známo, že sem v tom r. 1968 přišly i sovětské jednotky z NDR atd….

  4. ČERT napsal:

    Tak konkrétně v případě Polska bych zčásti navázal na jednoho z předřečníků (pan Luboš Palata)… Jak se píše i v článku, otázka polských reparačních nároků vůči Německu v r. 1945 byla úzce vázána na reparační nároky SSSR – a na jiném serveru zde byl před nedávnem zpřístupněn text, který právě v této souvislosti vysvětloval současný pohled z německé strany a podle kterého v první řadě SSSR v srpnu 1945 uzavřel smlouvu s Polskem, na jejímž základě ve prospěch Polska rezignoval na svůj nárok na veškeré německé majetky právě na předtím německých územích východně od Odry a Nisy, připojených v r. 1945 k Polsku. — Jaksi k celkové situaci… Je známo, jak se Polsko po druhé světové válce doslova posunulo z východu na západ oproti stavu před jejím vypuknutím. Připomeňme, že v r. 1945 získalo na úkor Německa oblast Slezska (včetně Vratislavi, polsky Wroclaw, v němčině známé jako Breslau, která dříve patřila k  nejvýznamnějším městům i v rámci Německa) spolu s oblastí Kladska, dále část Pomořan (Štětín), na severovýchodě část východního Pruska. Samozřejmě, otázka východních hranic, se SSSR, resp. jeho nástupnickými státy, je jiná záležitost. To je jasné dědictví paktu Molotov-Ribbentrop ze srpna 1939, i když je to zase komplikovanější s ohledem na události okolo obnoveného Polska po r. 1918, s vytyčením tzv. Curzonovy linie západními mocnostmi, polsko-sovětskou válkou, polskou okupací litevského Vilniusu… — Vzhledem k tomu, jak se Polsko vyvíjelo a „hýbalo“ po předchozích cca 1000 let, tak si myslím, že jeho dnešní hranice, vytvořené v r. 1945, jsou historicky docela, jakžtakž (!) „spravedlivé“ (že třeba Vratislav byla už svými kořeny polským městem, tak jako třeba Lvov městem ukrajinským atd.) – a samozřejmě bez ohledu na názory nějakých polských ultranacionalistů, kteří volali/volají po „Velkém Polsku“, sahajícím od Labe po Dněpr. Ale pochopitelně, tady už dost odbočuji od otázky polských nároků na válečné reparace od Německa.

  5. petrph napsal:

    Samozřejmě že „.. otázka německých reparací byla složitá, jako bylo složité celé uspořádání Evropy v době studené války.“
    Potíž je v tom, že současné uspořádání v rámci Evropské unie je ještě složitější tím že se země EU v rámci Lisabonské smlouvy vzdaly části své suverenity a podřídily se rozhodování institucí EU. Navíc je zde současný rozpor mezi starými západními a novými východními členy EU. A mnohé i právní vazby jsou tím ovlivněné. Čili se obávám že právní požadavek Polska na reparace vůči Německu podané u Soudního dvora Evropské unie dopadne naprosto stejně jako nynější spor ohledně kvót. Bude zamítnout a ještě se budou na Západě divit co zase ti šupáci ze střední Evropy chtěj. Sebrat jim dotace, a bude to…

  6. Jan Foitzik napsal:

    Polsky narodni duchod pro rok 1938 byl v Polsku vycislen na 447,17 milionu US-dolaru. Zahranicni dluhy byly vyssi. Jak se ale z toho daji vypocitat skody ve vysi 600 miliard eur?

  7. David napsal:

    Velmi zajímavý článek. Určitě se dá s řadou věcí polemizovat, věci nejsou černobílé ale složité. Jak v Řecku tak i v Polsku je otázka reparací zneužívána politiky, kteří se chtějí zviditelnit a odvést pozornost od vnitropolitických problémů. Ve skutečnosti sami v jejich vymahatelnost nevěří, ale „šikovně“ ukazují na vnějšího nepřítele.
    Na druhou stranu je ale pravda, že škody vzniklé za druhé světové války jsou astronomické a v podstatě je ani nelze vyčíslit. Jak vyčíslit třeba to, že demokratické Československo se změnilo v „socialistickou zemi“ – nebýt druhé světové války, asi by se to nestalo….
    Jenže co s tím?
    Řadě lidí uchází, že odpovědí na je právě sjednocená Evropa, EU, na kterou mnozí tak rádi nadávají. Evropské společenství byl v první řadě projekt proti budoucím válkám – země s provázanými ekonomikami tak nějak zájem o válečné konflikty mezi sebou ztrácejí…
    A finančně – idea strukturálních a kohezního fondu EU je pomoci „slabším“ zemím dohnat silnější ekonomiky. Německo je největším netto-plátcem do rozpočtu EU (ročně nyní přispívá více než 14 miliardami euro a sice netto – po odečtení toho, co dostane zpět). Do jisté míry by se dalo možná i říct, že platba přes EU je určitá, řekněme modernějsí forma reparací.

  8. Jan Foitzik napsal:

    Mam v tom chybu: Polsky narodni duchod cinil v roku 1938: 4,4717 miliard US-dolaru. Problem ale zustane.

Přidávání komentářů není povoleno
Vážený uživateli, tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s jejich použitím souhlasíte. Více informací o cookies