Vojenská sanitka před ostravským panelákem. Je jaro 2020 a o covidu nevíme skoro nic. Jen se ho ještě všichni bojíme. Foto: Jan Žabka, HlídacíPes

Zpátky do doby, kdy byl covid „jen chřipečka“: Kdybys to neměl, nevěřím, že to existuje

Napsal/a Jan Žabka 19. března 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

Je březen 2020 a v Česku začíná první vlna koronavirové pandemie. Lidé šijí roušky, tleskají na počest zdravotníkům, v panice skupují mouku či toaletní papír, ale také se skrz prsty dívají na nakažené. Situace je přitom naprosto odlišná od toho, co nás čeká půl roku poté. Vloni na jaře se ještě počet nových případů pohyboval v nižších stovkách za den a počet mrtvých v jednotkách. Mezi pozitivně testovanými byl i autor tohoto textu, tehdy jako jeden z mála.

Foto: Jan Žabka, HlídacíPes

„Kdybys to neměl, nevěřím, že to existuje.“ Po tom, co jsem dostal pozitivní výsledek testu, je začátek většiny konverzací téměř totožný. Není se ale čemu divit, covid je zatím skutečně „neviditelný zabiják“. Jsem jeden ze sotva deseti tisíc lidí, kteří se dle statistik v průběhu první vlny v desetimilionovém Česku nakazili.

Můj průběh je lehký: ztratil jsem čich, chuť a bolí mě hlava. Žádný z těchto symptomů zatím není vnímán jako hlavní příznak koronaviru. Mezi ně se zatím počítá především teplota a suchý kašel.

„Jestli máte rýmu, tak ztráta čichu a chuti je její běžný projev. Pokud nemáte jiné příznaky, počkáme a uvidíme,“ říká mi do telefonu doktorka. Uklidňuje mě to. Rýmu skutečně mám a hlava mě může bolet ze stresu, jelikož právě píšu bakalářskou práci.

Nemedializované ohnisko

Ani o několik dnů později se ale čich a chuť nevrací. Volám proto na hygienu, kde mi paní na druhé straně telefonu objednává sanitku. Zdravotníci s ní jezdí otestovat lidi, kteří nevlastní auto a nemohou se přijet sami otestovat do nemocnice na drive-in stěry.

„Může to trvat i několik dní, musí otestovat hodně lidí,“ dozvídám se. Ani ona, ani já přitom netušíme, že o pár měsíců později bude ten nápor výrazně větší. Neuvědomujeme si, že mrtvých bude více než nakažených za celou první vlnu nebo že lůžka pro covidové pacienty v nemocnicích budou na hranicích svých limitů.

 

 

Po třech dnech od hovoru s hygienou a deseti dnech v izolaci skutečně před naším ostravským panelákem zastavuje vojenská sanitka. Nasazuji si ručně šitou roušku, kterou jsem dostal od známé. Na vchodových dveřích vidím přilepený papír s jasným sdělením: „POZOR! V domě je potvrzený případ nákazy virem COVID-19.” 

Při testování vidím zvědavé sousedy, jak dění před jejich domem pozorují z oken. Mám ale štěstí, nepřijel jsem ze zahraničí, takže na rozdíl od jiných nečelím jejich nadávkám ani nařčení z toho, že jsem k nám koronavirus zavlekl. To mnozí jiní, kteří byli v začátcích epidemie na evropském kontinentu na horách v Itálii, říct nemohou.

Výsledek testu je pozitivní. Teprve později se dozvídám, že společně se mnou nákaza postihla jen u nás v domě minimálně šest dalších rodin. Naše adresa se tak stala silným, byť nijak nemedializovaným ohniskem nákazy. 

Koronavirová loterie

Koronavirus v začátcích pandemie vyvolal jistou mezilidskou solidaritu a zájem o bližního svého. Možná právě proto se mi po tom, co jsem o své nákaze napsal na sociálních sítích, ozvala i spousta lidí, s nimiž jsem už dlouho nebyl v kontaktu.

Jsou dvě otázky, které se opakují. Všichni se mě ptají, kde jsem se nakazil, na což nemám jednoznačnou odpověď. Nejspíš u nás v domě. Před projevením příznaků jsem totiž dodržoval opatření. Chodil jsem pouze do obchodu a pokud jsem byl venku, jel jsem na kole a zdržoval se mimo lidi.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Druhá otázka pak je, jaký mám průběh. Odpověď je, že mírný, přičemž nad tím celá řada lidí mávne rukou, jako bych je zklamal. Nepřejí mi přitom horší průběh, ale jsem pro ně většinou jediné přímé svědectví pozitivního případu, který však nezhmotňuje závažnost situace prezentovanou politiky a v médiích.

Obě zmíněné věci jsou ostatně také to, díky čemu chápu zrádnost koronaviru. Člověk nikdy neví, kdy se setká s nakaženým ani jaký bude mít průběh, pokud se nakazí.

Já jsem jsem „jen“ ztratil čich na čtyři měsíce, můj padesátiletý soused ale skončil na tři týdny na kyslíku. Kromě věku neznám důvod, proč bych si příště nemohl kratší sirku vytáhnout já. 

Začátky vedoucí k apatii

Píši zde skoro rok staré vzpomínky na dobu, kdy naše země pandemii zatím zvládala. Byla to ale klidná první vlna, jako ticho před bouří. Tvrdé restrikce a všudypřítomný strach v kombinaci s nízkým počtem nakažených a mrtvých vedly po masivním rozvolnění k všudypřítomné apatii.

Mnozí z těch, kteří na jaře měli strach nebo se báli byť jen před dveře přinést nákup, v následujících měsících brojili proti rouškám a dalším omezením. Jaro 2020 jako by jim dovolilo tvrdit, že nebezpečí spojené s covidem se neprokázalo.

To, společně s papalášstvím politiků, často protichůdnými nařízeními vlády a vlnou covidových dezinformací, vyhnalo část frustrovaných lidí do ulic. A skeptiky nezastavily ani násobně vyšší počty nakažených a mrtvých. Vždyť jen v Česku za rok 2020 zemřelo o sedmnáct tisíc lidí více než za ten předchozí…

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)