Žijete si s hlavou nad rybníčkem, co je dole, nevidíte. Sytý dnes o hladovém neví

Napsal/a Robert Břešťan 26. prosince 2018
FacebookTwitterPocketE-mail

O životech, pocitech a frustracích lidí v Česku a o důvodech, proč jich tolik volí extrémisty, populisty či Miloše Zemana, centrální média, politici ani ti, kteří neřeší existenční problémy, vlastně nic nevědí. Je o tom přesvědčen Tomáš Koloc, novinář z periferie, který se vedle psaní pro Kulturní noviny dlouhodobě věnuje tématu exekucí a sociální práci.

Sám prošel řadou manuálních profesí, a zná tak život lidí na okraji i z osobní zkušenosti. Sebe počítá mezi ty, kdo „žijí s hlavou nikoli nad hladinou, ale pod hladinou rybníčku“ a nabízí vysvětlení, proč se v Česku tolik daří populismu.

Jak si vysvětlujete, že téma exekucí pořádně nezvednou politici? Třeba sociální demokraté nebo komunisté? Vždyť v exekuci je přes 900 tisíc lidí, když přičteme rodinné příslušníky, tak máme obrovskou masu potenciálních voličů. Pokud tedy tito lidé k volbám přijdou…

O našich dnešních komunistech něco vím, protože když jsem začínal, tak první práci jsem měl v Haló novinách jako vedoucí příloh Zájmy a záliby a Tipy na víkend. Vydržel jsem tam půl roku, byl jsem patro pod ÚV KSČM a mohl jsem vidět, co jsou to ti dnešní komunisté. Jsou to v zásadě úspěšní podnikatelé, kteří jedou na vlně toho, co je mediálně zajímavé. Co můžete chtít od „levicové strany“, která opakovaně zvolila na Hrad ultraliberálního Václava Klause? Od strany,  která se spojila s druhým největším oligarchou v zemi Andrejem Babišem, o jehož provozovnách je i díky reportážím Saši Uhlové už dnes sdostatek známo, jaké jsou v nich pro zaměstnance poměry? O sociálních demokratech darmo mluvit. Já jako křesťan mám ale nejvíc spadeno na naše „křesťanské“ demokraty, jejichž předseda je schopen nahlas říct, že je-li matka samoživitelka chudá, měla by to řešit tak, že si pořídí chlapa. Už od roku 2013 jsem ale říkal, že i další prezidentské volby vyhraje Miloš Zeman, a to i díky exekucím. Vše se splnilo do puntíku.

Proč by zrovna Zeman měl vyhrát díky exekucím?

Protože se tyto problémy přetavují do odporu proti establishmentu, proti němuž pak tito lidé také volí. Zákon o exekutorech byl přitom schválený v době, kdy byl Miloš Zeman premiérem, podepisoval ho ještě Václav Havel. Dodnes má Miloš Zeman pocit, že si za exekuce mohou lidi sami, protože si brali půjčky a že je to až na výjimky jejich chyba.

Dolních deset milionů

A přesto tito lidé volili Zemana, i když opakuje tohle?

Tomáš Koloc

Protože Zeman, stejně jako Babiš, ovládá rétoriku, která dobře pracuje s míněním lidu. S těmi nižšími vrstvami, které se dříve označovaly jako proletariát, jejichž jediným „vlastnictvím“ bylo vlastní potomstvo. Dnes už proletariát neexistuje, ale je prekariát. To je termín, který vymyslela německá parlamentní strana Die Linke, a přijde mi geniální. Členem prekariátu je ten, kdo je v té prekérní situaci, že pracuje, ale může si za ten plat dovolit zaplatit sotva jídlo a bydlení. U nás někdy ani to ne.

Pracoval jsem jako sociální pracovník, staral jsem se o bezdomovce a znám exemplární případy – lidi, kteří kvůli exekuci skončili na ulici, kteří kvůli exekuci emigrovali, znám lidi, co normálně pracují, ale přespávat musejí v noclehárnách. Jsou to případy mediálně zcela nepokryté. Minulý režim akcentoval ty nejnižší, a tedy nejpotřebnější vrstvy, ten nynější se na ně neobrací vůbec a ony nenacházejí způsob, jak se něčeho dovolat.

Ale vždyť se na těch „dolních deset milionů“ obrací kdekdo – Zeman, Okamura, Babiš…

Politicky teď hraje hlavní roli antisystémovost, jak tomu, s prominutím, u vás v kavárně říkáte. Ti ohrožení, o nichž mluvím, už nechtějí slyšet ty řeči, které vede takzvaná pražská kavárna. Existuje přísloví sytý hladovému nevěří. Ale v našem případě je to jinak – sytý o hladovém neví. Sytí jsou pro mě ti, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku, pod jehož hladinou žijeme my další. I já jsem v příjmové skupině prekariátu a vím, jak lidi kolem mě popuzuje, že pořád slyší o „lidských právech a demokracii“, která si ale neumí poradit s jejich problémy. Jako je třeba to, že při exekuci se po nich „za exekuční služby“ vymáhá až sedmnáctkrát vyšší částka než je ta, na kterou se po přičtení všech úroků a soudních poplatků vyšplhal jejich dluh.

A to dávají za vinu pražské kavárně?

Na jedné straně máte demokraty jako byli třeba prezidentští kandidáti Horáček, Drahoš, Hilšer a další a od nich tito lidé slyší ušlechtilá slova o demokracii. Na straně druhé je Okamura, Zeman nebo Babiš, kteří jsou tak chytří, že tahle slova nepoužívají. Ani tito politici sice nijak neřeší to, co lidi dole skutečně nejvíc pálí, ale aspoň navenek se jejich populistický postoj více blíží nějaké empatii.

Mám celoživotního kamaráda, který je vysokým úředníkem švýcarského úřadu pro zaměstnanost. Ten prožil v České republice několik let a poté zdejší režim označil jako „banditokapitalismus“. Když jsem mu vyprávěl, co se tu dělo za minulého režimu, shodli jsme se, že jsme tu jako na houpačce. Minulý režim akcentoval sociální práva a hrubě marginalizoval ta osobní. Tento režim akcentuje osobní práva a hrubě marginalizuje ta sociální.

Lidé z druhého světa

Ekonomicky jsme se přitom v Česku dlouho neměli tak dobře jako teď. Ekonomika roste, nezaměstnanost je rekordně nízká, mzdy a platy stoupají, sociální síť funguje… K lidem pod hladinou rybníčku, jak říkáte, tedy tyhle dobré časy nedoputovaly?

Co jsou mi platné tyhle papírové informace, to neustálé upozorňování, jak roste průměrný plat a zaměstnanost, když vím, že nikdo z mých četných přátel (často sociální pracovníci) nemá plat přes dvacet tisíc a že řada lidí kolem mě kvůli exekucím nemůže legálně pracovat? Lidem v ČR to asi ani nepřijde, ale ať ten fakt, že u nás má sociální pracovník přesně takovou mzdu jako popelář, a univerzitní docent jako kvalifikovaný dělník, zkusí říct lidem ze Západu. Nebudou jim věřit. Máme jednu z nejnižších minimálních mezd v Evropě, ale vedle toho kupříkladu nejvyšší ceny vodného a mobilních tarifů v Evropě, a vyšší ceny a nižší kvalitu potravin, než jsou v sousedním Německu, kde je pětkrát vyšší příjem.

 

 

V naší zemi jsou řádově desetitisíce dětí, jejichž rodiče si nemůžou dovolit jim zaplatit obědy ve školní jídelně, což řeší nadšenci, kteří posílají peníze jídelnám, aby jim je dávaly zadarmo. Čtyři procenta Čechů nemůžou pravidelně třikrát denně jíst, koupit si pračku nebo televizi nebo jet na dovolenou. A přitom z částky, která se vydělá v provozovnách na území České republiky, zůstává jedna šestina doma a až pět šestin odtéká do zahraničí.

Takže jsme zase u rozdílu mezi těmi, jak říkáte, kdo mají hlavu nad hladinou rybníčku a pod ním…

Už pět let píšu o bezprecedentnosti českých exekucí. Před dvěma lety jsem jako sociální pracovník lidí bez domova napsal o svých klientech, kteří pracují, ale nemůžou si dovolit jiné bydlení, nežli to v noclehárně. Ale že by to někoho nahoře nějak zvlášť zajímalo… Populisté i takzvaní demokraté se v zásadě scházejí v téže kavárně, a ano – všichni mají hlavu nad hladinou toho našeho čím dál méně snesitelného rybníčku. Rozdíl mezi nimi je ale v tom, že populisté jsou schopni nasát vzduch a poznat, že pod hladinou se něco děje a že na tom můžou něco získat. Ti druzí si ale dál jen melou svou o demokracii a lidských právech a v každých dalších volbách se diví, kam jim mizí voliči.

Je to proto, že nezvedají témata, která by zvedat měli. Vždyť si vzpomeňte na prezidentské debaty. Nikdo ze zúčastněných neuchopil téma exekucí. Nikdo neřeší problémy lidí, kteří sice pracují, ale peníze jim na život nestačí. Před časem jsem se sešel s kamarádem, se kterým jsme pracovali jako asistenti v noclehárně pro bezdomovce. Jeho otec skoro třicet let provozuje malý obchůdek v provinčním městě. A kamarád mi jen tak mezi řečí povídá: „Tak tátovi spočítali důchod na sedm a půl měsíčně. To je sotva tak na tu noclehárnu. Budu muset vzít tátu na stáří na byt.“

Ve vašem případě bylo ze soudního poplatku za pozdě zaplacenou jízdenku za 40 korun nakonec nějakých šest tisíc korun v exekuci. Což je ale pořád ještě částka, nad níž dost lidí mávne rukou, možná se naštve, ale bez větších potíží to zaplatí. Je tohle ta pomyslná hranice, na níž se láme společnost? Že pro někoho je šest tisíc jmění a pro někoho nikterak citelný zásah do rozpočtu a ty dvě skupiny si absolutně nerozumějí…?

Dodám, že těch šest tisíc jsem si tehdy musel půjčit a splácet. Naštěstí bezúročně. Nikdy jsem si zásadně nepůjčoval od finančních ústavů a exekuční zkušenosti mě v tom jen utvrdily. Kdepak hypotéka! Ale k vaší otázce ohledně dvou skupin národa: ano, je to tak, a já mám pocit, že je to z velké části problém mainstreamových médií, která tato opravdu závažná témata zametají pod stůl. Něco z toho odkryla už zmíněná novinářka Saša Uhlová ve své sérii reportáží. Já mám oproti ní výhodu, že jsem v dělnických profesích byl prakticky polovinu svého produktivního života. Dělám sice celý život novináře, ale vedle toho jsem se živil i jako sociální pracovník i dělník. Saša byla půl roku po různých prekariátních prostředích, ale já v nich žil autenticky dlouhé roky.

Celkově asi dvacet procent obyvatel v tomto státě žije ve špatných podmínkách, kdy vzpomíná na minulý režim jako na dobu, kdy se dařilo líp. Desítky procent dalších spoluobčanů, kteří jsou spokojení a hlásají demokracii bez přívlastků, to naopak považují za naprosto zhůvěřilé. A ty dva světy se úplně míjejí, což se v posledních letech vyjevuje nejvíc kolem voleb.

Cítíte to míjení na vlastní kůži?

Když jsem lidem z toho „druhého světa“ říkal, že se živím jako sociální pracovník, namítali, že to přeci není práce, že nejdřív musím někde vydělávat, a tohle můžu dělat po práci. Nemají ani páru o tom, že dělat terénního sociálního pracovníka se službami o nocích, víkendech a svátcích je možná náročnější než jakákoli jiná práce. To vše za mzdu, kde šéfové berou patnáct dvacet tisíc měsíčně a o řadových pracovnících nehovořím. Když slyším obrat „dobrovolník pro sociální službu“, otevírá se mi kudla v kapse, a když to vyprávím kolegům ze Západu, kde je sociální pracovník ctěnější a lépe placené povolání než učitel, otevírají údivem pusu.


Tomáš Koloc (1977)

Studoval učitelství českého jazyka a společenských věd, a působil jako kulturní redaktor a recenzent v novinách (Haló noviny), časopisu (filosofický čtvrtletník Revue PROSTOR), rozhlasu (Český rozhlas 6 – Svobodná Evropa), později spolupracoval s reklamní agenturou, několika nakladatelstvími i televizí. Z mainstreamových médií odešel a živil se manuálními profesemi. Pracoval deset let jako sociální pracovník postižených a nemocných, ale i lidí bez domova. Nadále spolupracoval s nezávislými médii, pomáhal zakládat český nezávislý družstevní list Kulturní noviny, v nichž působí dodnes. Publikoval řadu reportáží z prostředí dělnických povolání a sociálně slabých komunit, intenzivně se věnuje i systému českých exekucí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)