Zápotocký nebyl ušaté torpédo s Dědou Mrázem. Historik Stehlík chystá jeho biografii
S výjimkou publikace popisující detailně život prezidenta Gustáva Husáka žádná důkladná biografie některého z dalších komunistických prezidentů dosud nevznikla. Změnit to chce historik Michal Stehlík. Už nyní v archivech nachází zajímavé informace o muži, který mimo jiné podepsal desítky rozsudků smrti a naopak omilostnil nacistické vrahy.
Zápotocký je podle historiků „docela složitý případ“. „Žil poměrně dlouho a má i díky tomu obrovské archivní fondy. Dalším důvodem je jeho velká životní aktivita,“ říká historik Michal Stehlík, který se specializuje na moderní české dějiny a působí v Národním muzeu.
„Každopádně je to rozporuplná postava spojená s řadou i temných kauz zejména v 50. letech. Od bojovníka za dělnická práva před první světovou válkou až k muži, který spolurozhoduje o popravách,“ dodává.
Pověst muže z lidu
Aktuálně dostal Stehlík možnost důkladně zapátrat v archivu Pražského hradu. „Zajímavou vlastností dokumentů právě z hradního archivu je to, že na rozdíl od jiných prezidentů má Zápotocký k dokumentům mnoho osobních přípisů. Řadu svých rozhodnutí udělal vysloveně písemně.“
I díky šíři dostupných dokumentů se postupně skládá přesnější obraz prezidenta, který měl pověst „muže z lidu“. Zastával však nejvyšší funkce ve státě v době, kdy vrcholila vlna represí a politických procesů. Podle Stehlíka je Zápotocký nezaslouženě poněkud zapomenutá postava československých dějin.
„Lidé ho berou v povrchní paměti často jen jako „ušaté torpédo“ na Hradě, jak se mu za zády přezdívalo, znají ho díky výroku o tom, že Ježíšek zestárl a změnil se v Dědu Mráze nebo se připomíná jeho lhaní do poslední chvíle, že měnová reforma z roku 1953 nebude. My ale chceme jít mnohem hlouběji; do toho, jak různé měl životní role: od sociálního demokrata a odboráře, přes bolševika a vězně, premiéra i prezidenta, ale i rodiče a nakonec i člověka, kterému se pěstoval kult jakéhosi dělnického táty.“
S výjimkou Gustáva Husáka, jehož osud před několika lety důkladně popsal a zpracoval mladý historik Michal Macháček, dosud podobná biografie některého z komunistických prezidentů nevznikla.
„Na životopise Antonína Zápotockého (1884–1957) nyní děláme vlastně už druhým rokem s kolegou Martinem Jelínkem. On spíše starší období do první republiky, já novější od bolševizace do smrti. Jen covid a zavřené archivy to zpomalily,“ popisuje Michal Stehlík.
Podle něj žil Zápotocký de facto „několik životů“: za Rakouska byl přesvědčeným socialistou, za 1. republiky bolševikem, který se nakonec přikloní ke Gottwaldovi, po válce pak mužem nejvyššího vedení strany a státu, který stojí u řady komunistických zločinů.
„Jsem si jist, že se v archivech objeví něco nového,“ je přesvědčen Stehlík. To se už ostatně částečně podařilo. Dlouho se čekalo, až se otevřou archivy, které měly údajně obsahovat žádost nizozemské vlády o Zápotockého vydání za válečné zločiny. Opakovaně se totiž vracelo tvrzení, že Zápotocký údajně jako kápo v koncentračním táboře Sachsenhausen týral holandské spoluvězně.
„Během covidu jsem se k těmto materiálům dostal – a nepotvrdily vůbec nic. Zdá se, že je to kombinace šeptandy a následně protikomunistické propagandy. I takto studená válka fungovala,“ říká Stehlík, který tuto část svého pátrání popsal v nedávném vydání časopisu Paměť a dějiny.
„Z důvodu, že se Československem šíří informace, že poslanec Zápotocký měl týrat nizozemské občany vězněné v koncentračním táboře Sachsenhausen, a že proto nizozemská vláda požádala o jeho vydání, prohlašuje nizozemské vyslanectví v Praze, že vláda Jeho Veličenstva o vydání Zápotockého nepožádala,“ cituje Stehlík z nalezené nóty nizozemského vyslanectví ze srpna 1946.
Trest smrti pro politické oponenty
Z osobního života komunistického prezidenta může být podle Stehlíka zajímavý osud Zápotockého nemanželské dcery, o níž se dosud mnoho neví. Z hradního archivu pak podle něj plyne, že doba nebyla tak černobílá, jak se to při zpětném pohledu často jeví.
„Objevuje se tam například vícero dopisů či pohledů s náboženskými motivy, které přejí soudruhu prezidentu vše dobré a vyprošení požehnání, dokonce jsou tam žádosti na Marii Zápotockou, aby se stala kmotrou dětí. My žijeme v černobílém světě ideologických nepřátel církve a KSČ, ale pro občany této země to tak být vůbec nemuselo a prostě se modlí za hlavu státu, který přitom církev krutě potlačuje.“
Výše zmíněný fakt, že Zápotocký řadu oficiálních dokumentů opatřoval svými osobními poznámkami a přípisy, podle Stehlíka nutně neznamená, že o to vyšší je jeho vina na zhruba stovce trestů smrti politických vězňů, jež za dobu svého prezidentování podepsal. „Na druhou stranu to bezpochyby svědčí o tom, že nežil v nějaké skleněné kleci, kde by nevěděl, co se děje. Věděl, že sedí u rozhodování o trestech smrti pro politické oponenty. Věděl, že v rámci zpravodajských her dává třeba milosti nacistickým zločincům a podobně. Nejde tedy o nějakou otázku viny, pokud bychom použili tento pojem, ale o doklad toho, že byl jednoznačně zorientován v tom, co činí a za co nese odpovědnost.“
A co by Zápotockému Stehlík jako historik přičetl nejvíce k tíži? „Nechci být a priori Zápotockého soudcem, hlavně ne ve chvíli, kdy pracuji na jeho životním osudu. Myslím, že mnoho temných okamžiků vyplyne právě z textu knihy. Obecně by se však bezpochyby jednalo o období, kdy stojí jako jeden z představitelů v čele státu – jako premiér i prezident. Je to období věznění a poprav. Stejně jako je znám příběh toho, jak se snažil co nejdéle zdržovat Rudolfa Slánského u sebe na večeři, aby mohla StB u Slánského doma dobře připravit zatčení… Těch momentů bude bezesporu zejména po roce 1948 více.“
Za osobně nejzajímavější pak Stehlík považuje tu kapitolu Zápotockého života, kdy byl zhruba mezi léty 1921 až 1929 skutečným hybatelem komunistické strany – ještě před bolševickým převzetím stranické moci Klementem Gottwaldem.
„Když pak přijde bolševizační převrat ve straně, Zápotocký jako jeden z mála „starých“ zůstane v Gottwaldově vedení. Bezesporu zde sehrávala roli jeho mimořádná poslušnost Moskvě, což se ostatně projevovalo po celý jeho život. Moskva měla vždycky pravdu, jakkoliv mohla měnit názory,“ konstatuje Stehlík.
Biografii Antonína Zápotockého by „při všech archivních covidových komplikacích“ rád měl hotovou v průběhu letošního roku, vydána by pak mohla být v roce příštím.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
29 komentářů
Práce to bude pro pana Stehlíka zajímavá, ale na druhé straně – opravdu si to bezcharakterní komunista zaslouží? Myslím tu knihu. Poučení z toho nevzejde a papír bude umatlán činy pana prezidenta…
Jak můžete vědět, že z toho poučení nevzejde? Vy se obáváte, že by v knize bylo černé na bílém, co všechno napáchali komouši? Trefil jsem se, že, pane Bílku? 😉
Vy máte umatlané myšlení, dnes, tak jako v minulosti bylo mnohem více špatných lidí i prezidentů. Co se jednou napíše o současnosti? Co ten zločin s covidem a podvod s očkováním?
No tak z knihy „Mráz přichází u Kremlu“ víme, že Zápotockému se tehdejší praxe kom. stran v čele z Moskvou docela zajídala a už tehdy vyjadřoval přesvědčení, že ti mladí (Vladimír Mlynář aj.) už to vezmou do rukou podstatně jinak. To se také stalo.
Pana Stehlíka si jako historika velice vážím. Kniha o prezidentu Zápotockém je jistě záslužná věc. Ne na počest Zápotockého, ale jako zdroj informací o vládě komunistické strany v Československu.
Ano souhlasim, ale jen bude li toto vychazet z faktu. Zcela urcite je potreba zacit s povalecnou smlouvou a uzemnim rozdeleni evropy a vlivum jednotlivych mocnosti na toto usporadani. Asi tezko by se nejakym zpusobem dalo vysvetlit popravovani a jine odstranovani lidi , ale jista logika a tudiz i duvody by se najit mohly.
Zcela jistě je potřeba začít tím, že i země ve sféře vlivu totalitního russovětska dokázali fungovat jako demokratické země s tržní prosperující ekonomikou bez zadrátovaných hranic, profízlované společnosti a statisíců zdevastovaných lidských životů. A to proto, že jejich představitelé byli odvážní jedinci s rovnou páteří a ne bezcharakterní komunisti jako v Československu.
Krásné! Bezcharakterní komunista! Zato politici jiných politických stran jsou ryzí charakteři. Obzvlášť v poválečném období, v době studené války. Jednoduché myšlení je prostě zabiják poznání. Dnes vítáno u voličů. S lidmi černobílého myšlení se nejlíp manipuluje. Díky za Stehlíkovu práci. Pokud půjde přes ideologické předsudky, bude nám ponaučením. Asociálnist vrcholových politiků je obvykle stejná vpravo i vlevo. Je dobré znát její vývoj.
Vy nerozlišujete míru, což je pro bývalé komouše a jejich obhájce příznačné. Komunisti vraždili, kriminalizovali, psychicky týrali a ničili životy ne pouze obětem, ale také jejich rodinám, dětem, příbuzným. To je stejné jako byste masového sadistického vraha položil na úroveň nějakého bankovního defraudanta. Komunisti nepáchali o nic menší zločiny než nacisti, Wake Up!
Číst to je ztráta času …
Škoda peněz, času a úsilí pro bádání a publikování osudů jednoho českého bolševického vraha.
V projevu (asi 1954) při dokončení jedné přehrady Zápotocký řekl, že násilně založená JZD jsou k ničemu, že strana a vláda nikomu nebude bránit v soukromém hospodaření. Výsledkem byl rozpad poloviny JZD. Proti zakládání kolchozů byl i Gottwald. Násilné zakládání JZD však pokračovalo až do roku 1960. Kdo tedy kolektivizaci se zabavením veškeré zemědělské půdy, což nemělo ve světě obdoby, asi řídil?
Ten projev byl na Klíčavě (nedaleko Lán?). Straničtí byrokrati i vysocí funkcionáři byli na něho naštvaní, ale tak dramatické následky to zas nemělo…
Sám jsem byl (ve svých 19) na zakládací schůzi posledního JZD na Blanensku v Bořitově 1960. Byla to spíš manifestace a lidová veselice. Svorně, bez nátlaku. Tak neplkejte!
Fakta o komunistickém násilí ti nejdou pod nos.
Ano, máte pravdu, v roce 1960 se v Bořitově konala slavnostní schůze, při níž nebylo JZD zakládáno, ale oslavovalo se už 10. výročí jeho založení. Takové lidí, kteří měli radost z toho, že můžou majetek dát komunistům, jsem nikdy neviděl. Možná oslavovali to, že se zbavili dřiny a starostí.
Úloha jeho otce Ladislava Zápotockého – zakladatele Soc. dem. ho jistě významně formovala – v knize jistě bude zmíněna.
Ročník 1958, takže už jsem četl hodně; ale hrál v hospodě na harmoniku nebo ne?
O vyhrávání Antonína Zápotockého v hospodách jsem slyšel, ale pravdivost tohoto tvrzení potvrdit nemohu. Mělo se však dít v dobách, kdy se mu o úřadu prezidenta ani nesnilo. Stejně tak nemohu potvrdit, že Antonín Zápotocký údajně neměl rád železničáře, neboť prý na tu harmoniku vyhrával i ve vlacích a za svoji produkci pak vybíral prý peníze. Protože jezdil vlakem zásadně bez lístku, byl po kontrole průvodčím údajně pokaždé z vlaku vyhozen.
Nehrál. 🙂
Pamatuji, že jsem jako student byl v roce 1957 na povinné účasti při smutečním aktu, který se pjeho)mrtí konal na náměstí v jednom východočeském městě. Je zvláštní, že nikdo slzy neronil. Na rozdíl od tryzny za Stalina, na které se soudružky v pláči předháněly.
Už pochopili co je to za system.
Zápotocký byl vyučený kameník.Uvědomoval si nespravedlnost systému a tak organizoval dělníky,aby dokázali bojovat za zlepšení svých sociálních a pracovních podmínek. Znal se s Leninem a Stalin ho neměl rád.Říkal o něm,že není žádný bolševik,ale odborář.Uměl hrát na harmoniku a jako vrcholný politik utíkal ochrance do hospody,kde popíjel pivo a hrál a zpíval s obyčejnými lidmi,mezi kterými mu bylo nejlépe.Vědomě poškodil svou pověst a jméno,aby zmenšil národohospodářské škody před měnou v roce 1953. Osobně inicializoval jen jeden zákon a to o snížení prezidentského platu.
Pověsti o jeho chování v koncentračním táboře Sachsenhausen pocházejí zřejmě z události na konci války,kdy po útěku dozorců,část vězňů (mezi nimi i Zápotocký) vytvořila organizaci,udržující v táboře pořádek (zřejmě i za pomoci drsnějších metod) a bránila anarchii až do příchodu spojeneckých vojsk,čímž ale zachránili spoustu životů.To si asi uvědomovali i postižení a proto nikdy nečelil trestnímu oznámení.
Zápotocký pracoval jako kameník ve Vídni s mistrem Josefem Šípem ze Štěkně. Po roce 1948 vždy když jel kolem Štěkně u Strakonic se vždy u J. Šípa zastavil a ptal se “ Jak se máte pane Mistr?“ A ten “ Dobře Toníku „
Vidíte,to jsem nevěděl.A přitom to do Štěkně (jak říká Švejk – Štěkno) nemám daleko.
Vzpomínám, že ještě v šedásých letech byly ve Vystrkovské hospodě zapsány na futře, jeho nezaplacené pitky. Chodil tam nedalekého vládního „rekreačního“ střediska na pivo, poroučel pití pro všechny a neměl nikdy peníze. Taky říkali místní, že při návratu ho občas museli doprovázet místní myslivci a střílet do vzduchu. Mezi tím se motala jeho ochranka, které velmi často utekl. Museli po něm pátrat v okolních hospodách a to nejen na Vystrkově.
Vzpomínky nám zůstanou… Tož Orlík byl dokončen 1961, až pak se začaly stavět vily pro nejvyšší – členy politbyra. Viz http://www.historickykaleidoskop.cz/toulky-domovem/byvaly-vladni-areal-orlik-vystrkov.html Povídačky, pane…
No mně svým způsobem zachránil život – dal milost mojí těhotné matce, kterou zavřeli za to, že věděla, že náš známý prodává rodinné zlato (a táta byl navíc západní voják). Kdybych se byla narodila ve vězení, tak jsem asi dopadla špatně.
A co činnost A.Z. za války v koncentračním táboře a nizozemští odbojáři ?
Zápotockého životopis si rád přečtu, zvlášťě, od kolegy Stehlíka. Ale jinak se moc těším na erudovaný a objektivní životopis Miloše Zemana, snad ho někdo z Ústavu pro soudobé dějiny brzy napíše.