Dietricha Kocha držela tajná policie dva roky ve tmě, László Regéczy-Nagy kličkoval před sovětskými tanky v Budapešti a Władysław Frasyniuk čelil v Polsku brutálnímu násilí i výhrůžkám. Před třiceti lety se komunismus v Evropě zhroutil. V Polsku, Maďarsku a východním Německu se předtím režimu stavěly na odpor tisíce lidí, kteří nasazovali své životy, trpěli ve vězeních. Osudy tří z nich přibližují Příběhy 20. století.

Pětadvacetiletý Władysław Frasyniuk pracoval jako řidič autobusu ve wroclawském dopravním podniku. Gdaňsk, Štětín i Wroclaw byla místa, kde se v srpnu 1980 stávkovalo.

Władysław Frasyniuk v mládí (Foto: Post Bellum)

Když komunisté konečně přistoupili na požadavky stávkujících, chtěl se vrátit za volant. Těšil se, že se mu splní dětský sen a stane se řidičem kamiónu. Plán změnil po tom, co mu do autobusu naskočil jeho známý Aleksandr Labuda, disident, spisovatel a básník: „Naskočil a povídá: ´Kurva, lidi, Solidarita, odbory, tohle v Polsku nikdy nebylo, neposerte to!´ To mě vyburcovalo a stal jsem se aktivistou,“ vypráví Frasyniuk.

Popularita Solidarity nezůstala bez odezvy. Policejní zásah proti ní přišel 13. prosince 1981. Generál Jaruzelski vyhlásil výjimečný stav. Tajná policie začala zatýkat. Vůdci Solidarity se ale na fungování v ilegalitě připravovali: vybrali peníze z účtů, zapečetili v obálkách jména náhradních vůdců, schovali tiskárny.

Šuplíčky v hlavě

Władysław Frasyniuk se skrýval deset měsíců. Do svého zatčení vystřídal přesně 38 bytů. Jakmile o jeho úkrytu věděly více než tři osoby, stěhoval se dál. Konspirace vydržela do 5. října 1982, kdy ho policisté zatkli na chodbě domu, ze kterého právě utíkal:

„Hodili mě na zem, nasadili pouta a hned začali se zastrašováním: zabijeme tě, řekni, kde jsi byl,“ vypráví Frasyniuk, kterého ve vyšetřovně tloukli přes genitálie, šest měsíců strávil v izolaci, vyhrožovali, že znásilní jeho ženu a dvě malé dcery.

Líbí se vám naše texty? Dejte nám hlas v anketě Křišťálová lupa 2019 – klikněte na obrázek níže.

Děkujeme za podporu. Redakce HlídacíPes.org

„Ta agrese a brutalita donutí člověka k tomu, že se zbaví emocí. Musíš si vymyslet, že máš v hlavě šuplíčky. A šuplíček s názvem rodina – děti je zamčený, na něj prostě vůbec nereaguješ. Musíš se zbavit představy, že nemáš na něco vliv. Jediné, co můžeš, je zachovat se slušně,“ vypráví pro Paměť národa disident Frasyniuk, kterého propustili na amnestii v roce 1984.

Za mříže za Solidaritu putoval už v červnu následujícího roku. U soudu dostal tři a půl roku. Osvobodila ho opět až amnestie. Když po roce vyšel na svobodu, cítil, že se něco ve společnosti změnilo. Že nastal čas obnovit Solidaritu, vyjít z podzemí a formálně zahájit dialog s komunistickou vládou o svobodných volbách. Poprvé se disidenti s komunisty sešli na jednání 6. února 1989.

Ve svobodném Polsku založil bývalý autobusák, disident a politický vězeň Frasyniuk přepravní firmu. Angažoval se v komunální politice ve Wroclawi, deset let do roku 2001 působil jako poslanec. Po roce 2005 se z politiky stáhl. V posledních letech se zapojuje do protivládních demonstrací jako občanský aktivista: „Přišel čas zatnout zuby a překonat toto nelehké období. Svoboda je hodnota, kterou nedáme,“ říká dnes.

Z uniformy na pastvu

V roce 1925 se v Maďarsku v Budapešti narodil chlapec jménem László Regéczy-Nagy. Jeho pradávný předek byl králem jmenovaným správcem na hradě Regéc. Rodina už takové sídlo dávno nevlastní. Žijí ve skromném bytu v domku na jednom budapešťském kopci, s úctou ale šlechtický přídomek Regéczy užívají dodnes. Druhé jméno Nagy, je snad nejčastějším příjmením v Maďarsku, v překladu znamená „veliký“.

László Regéczy-Nagy jako maďarský důstojník v Budapešti (Foto: Post Belllum)

László Regéczy-Nagy se v roce 1944 stal profesionálním vojákem. Za 2. světové války ho zajaly na německém území britské jednotky: „Můj útvar byl v blízkosti holandských hranic v jednom německém táboře. Blížili se Angličané, už jsme slyšeli výbuchy děl. S několika dalšími důstojníky jsem se snažil dostat do Dánska. A skoro jsme se tam dostali,“ vypráví.

Britové se k maďarským důstojníkům chovali prý nanejvýš zdvořile. V táboře panovaly zcela rozdílné podmínky, než které zažil později v lágru v Rakousku v sovětské zóně, kde vězni trpěli hladem, nemocemi a především strachem, jestli je nepopraví nebo neodvlečou do gulagu na Sibiř.

Po válce maďarského důstojníka Regéczy-Nagye, protože ho zajali Britové, považovali „za zápaďáka“, a podle toho s ním zacházeli. Zbavili ho hodnosti i práce:

„Musel jsem do civilu. To byl pro mě cizí svět. Všechno fungovalo jinak než u vojáků. Pak jsem přišel na to, že ve všem hořkém musíme najít i humornou stránku. Představte si, vrátil jsem se jako důstojník z povolání a druhý den jsem pásl kozy tady na kopci Šváb.“

Lászlo se živil jako pastevec, skladník a řidič náklaďáku. Když britské velvyslanectví vyhlásilo konkurz na řidiče, přihlásil se a místo získal: „Pracovní dobu jsem trávil v demokracii západního ražení a pak jsem šel domů do diktatury proletariátu podle Rákosiho. Každý den tohle pendlování.“

Nebyl čas se bát

Dne 23. října 1956 propuklo v Maďarsku povstání. Lidé protestovali proti režimu a požadovali nezávislost na Sovětském svazu. V noci vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Zemi zachvátilo násilí. V čele povstalecké vlády stanul Imre Nagy, který vyhlásil nezávislost.

Tisíce lidí umíraly přímo v ulicích, včetně západních novinářů. László po městě jezdil jako sanitář: „Tenkrát u nás už bylo spousta západních novinářů. Jeden Rusák do nich vystřílel celý zásobník. Byla temná noc. A mě poslali pro lékaře. Kličkoval jsem temnými ulicemi, kde se tenkrát vůbec nesmělo jezdit. Na každé větší křižovatce hlídkoval sovětský tank, který mě sledoval namířenou hlavní. Ale neměl jsem čas se bát,“ vypráví Nagy.

Sovětský svaz touhu Maďarů po svobodě krvavě potlačil. Vůdce Imre Nagye popravili. Tisíce lidí tajná police uvěznila. Mezi takové patřili i přátelé Lászla – disident, tehdejší ministr povstalecké vlády István Bibó a opoziční politik, lidovec Árpád Göncz, po pádu komunistického režimu prezident Maďarska.

Právě tito dva – Bibó a Göncz – se postarali o to, aby spisy „Na obranu národa“, které sepsal Imre Nagy, dostal do ruky řidič britského velvyslanectví Lászlo a ten je diplomatickou cestou vyvezl na Západ, kde vyšly knižně. Bibóa a Göncze poslali soudruzi do vězení na doživotí, László Regéczy-Nagy dostal „jen“ 15 let.

Býval by přitom do vězení vůbec nemusel. Když jeho přátele odvlekla tajná police, Lászlo krátce před tím odcestoval do Vídně. Tady se o zatýkání dozvěděl. Později vzpomínal, že se vrátil, protože mu čest nedovolovala, aby v tom ostatní nechal:

„Víte, co řekl Luther před soudem? Stojím tady, nic jiného dělat nemohu, suďte mě. Moji protestanští předci se ve mně rozhýbali. Už na hranicích se mi estébáci řehtali. Bylo by hrozné ve Vídni číst, co se stalo s mými přáteli. Jak jsem se vrátil, okamžitě mě zatkli. Chudák manželka, byla v osmém měsíci. Ale my jsme to spolu probrali a ona do toho šla,“ popisuje těžké chvíle Lászlo Nagy, který svojí dceru neviděl vyrůstat. Svůj vztah budovali přes mříže a jen na občasných návštěvách. Prožil ve vězení skoro šest let.

Po propuštění v roce 1963 pracoval jako pomocný dělník, později jako překladatel. V roce 1988 založil Výbor pro historickou spravedlnost, organizaci, která sdružuje oběti perzekucí v komunistickém období. Podobnou organizací je u nás Konfederace politických vězňů.

Tohle neututláte

V centru východoněmeckého Lipska stál gotický chrám svatého Pavla. Komunisté z Jednotné socialistické strany Německa chtěli město proměnit, zbourat a přestavět. Udělat z něj výspu německého socialismu. Kostel sv. Pavla postaveny roku 1240 přežil bombardování za 2. sv. války, osudným se mu ale stal komunismus.

Němečtí soudruzi v květnu 1968 rozhodli, že ho vyhodí do povětří. Na místě plánovali postavit politicko-kulturní centrum, nebo novou univerzitu Karla Marxe. Kostel prostě socialismu překážel.

Kostel soudruzi uzavřeli a zapečetili týden před demolicí. Lidé se podivovali. Když se dozvěděli o socialistických plánech, začali se každý den před chrámem srocovat. Policie jejich demonstrace rozháněla. Mezi protestujícími byl i jednatřicetiletý pracovník akademie, vědec, fyzik Dietrich Koch, vědecký pracovník akademie věd v Lipsku.

„Bylo to nejdůležitější místo kulturního a duchovního života v Lipsku a toto nejdůležitější duchovní a kulturní místo zmizelo. V tom kostele působil Johann Sebastian Bach a Felix Mendelssohn Bartholdy. Měl jsem k němu opravdu osobní vztah. Moje první žena Eva Maria sem chodila na hodiny k varhaníkovi,“ vypráví Koch.

Protestoval každý den během onoho posledního týdne před demolicí. Na jedné z těchto demonstrací si poranil koleno a policistům neutekl. Zatkli ho, sepsali protokol a pustili domů. Východoněmecká tajná policie Stasi, obdoba StB, zařídila jeho okamžitý vyhazov z akademie.

„Když se kostel zhroutil, tak se komunisté a Stasi cítili být o něco blíže socialismu. V den výbuchu jsem jim napsal dopis, že tohle neututlají,“ vzpomíná.

Nevzdal se a spolu s bratrem a několika přáteli zorganizoval občanský protest, na jaký komunisté ze socialistických zemí nebyli zvyklí.

Dva roky ve tmě

Během závěrečného ceremoniálu mezinárodní Bachovy soutěže v Lipsku, který přenášela televize a v sále seděla tisícovka lidí a mnoho novinářů z celého světa, se najednou rozvinul mohutný plakát s nápisem „Požadujeme výstavbu kostela“.

Fyzik Koch vymyslel důmyslné zařízení. Použil budík, do kterého namontoval hřebík. Budík posloužil jako časový spínač. Jak nadešla chvíle, kdy měly nastavené hodiny zvonit, hřebík vypadl, uvolnil lanko a nainstalovaný plakát se rozvinul. Policie dva roky marně pátrala, kdo to provedl.

Ditricha Kocha udal v roce 1970 nějaký mladý socialista ze západního Německa, který se o protestu během onoho Bachfestu dozvěděl přes známého. Stasi třicetiletého fyzika zatkla a nutila, aby se přiznal, udal spolupracovníky a stal se agentem tajné policie. Koch odmítl:

„Strčili mě do cely se zastavěnými okny, byla tam tma i přes den. Dostával jsem ke snídani a večeři dva krajíce chleba a půl šálku bílého cukru. Nic tam nebylo. Neměl jsem dovolené návštěvy, nic jsem si nemohl koupit, nechodila mi pošta, nedostával jsem ani noviny, stejně bych je ve tmě nemohl číst. Po šesti týdnech jsem byl znovu vyslýchán a opět jsem odmítl všechna obvinění a znovu jsem musel čekat. Nejhorší byla nejistota,“ popisuje Koch, který během třiaadvacetiměsíční vazby uvržený do malé betonové cely zažíval samotu, hlad a smyslovou deprivaci.

Kromě výslechů neviděl živého člověka, v přítmí jen holé zdi. Přesto se odmítl přiznat či obvinit ostatní. Po dvou letech ho tajná policie umístila na psychiatrii, kde ho donutili užívat psychofarmaka. Ve spisu Stasi uvedla, že se jedná „o patologicky nerozumného disidenta“.

V roce 1972 se o jeho případu dozvěděl filozof ze západního Německa Carl Friedrich von Weizsäcker. Požádal o pomoc spolkového prezidenta Gustava Heinemanna, který se za Kocha přimluvil. A tak se vězen Dietrich Koch dostal na svobodu. Tajná policie ho naložila do mercedesu a vyvezla na západ. Koch tam vystudoval filozofii a učil na univerzitě v Essenu, kde žije se svojí ženou dodnes.

Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.