Když účastníci mezinárodní konference v roce 1971 procházeli Hradcem Králové, nestačili se divit. Mladý inženýr Jan Doskočil, který jim předchozího dne přednášel, stál ve výkopu a oháněl se krumpáčem. Poznali ho a fotografovali. Západní odborníci tehdy museli žasnout, co vše je v komunistické zemi možné.

Konference s mezinárodní účastí se tehdy konala asi měsíc poté, co byl Jan Doskočil pro „narušení socialistického řádu“ vyhozen z Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky. Neprošel normalizačními prověrkami a nově pracoval jako kopáč u národního podniku Silnice Hradec Králové. Na zmíněné konferenci však měl z dřívějších dob přihlášenu přednášku v angličtině o svém výzkumu syntézy barium titanátu.

„Vzal jsem si tedy volno z práce a přednášku jsem absolvoval,“ vyprávěl Doskočil pro Paměť národa. „Pak ale bylo nutné zameškanou směnu nějak napracovat. Pracoval jsem u Bílé věže po krk v díře, hlína lítala. No a lidé z konference šli shodou okolností kolem, poznali mě a velmi se podivili.“

„Převrat“ v ústavu

„Byl jsem takový hodný chlapeček,“ vzpomínal Jan Doskočil na své dětství. „Rodiče i prarodiče mě vždy nabádali, abych se do ničeho moc nepletl. A už vůbec ne do politiky, protože politika je svinstvo,“ dodával muž, který se v 90. letech stal královéhradeckým primátorem.

Zpočátku se ale opravdu do ničeho ještě moc nepletl. Od dětství ho fascinovala chemie, vystudoval chemickou průmyslovku v Hradci Králové a následně i Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Šťastně se oženil, takže při odchodu na jednoletou vojnu se s ním loučila manželka už společně s malým synem. V roce 1965 pak nastoupil do oddělení základního výzkumu Výzkumného ústavu elektrotechnické keramiky v Hradci Králové. Měl štěstí na skvělé spolupracovníky a nic v té době nenasvědčovalo, že by se měl jeho pokojný život nějak významně změnit.

Když jde o svobodu, dokážeme být vytrvalí. A to i doslova. Paměť národa zve v květnu na charitativní běh. V Praze, Brně, Plzni a dalších místech se poběží za všechny, kteří se nevzdali.

Každý může věnovat svůj běh někomu, kdo inspiruje k vytrvalosti, a udělat dobrou věc.

www.behpropametnaroda.cz

Přišlo však Pražské jaro. Ve výzkumném ústavu probíhaly diskuse o všem možném – a především pochopitelně o politice. Doskočil se už neřídil radami svých rodičů a prarodičů, aby se do ničeho nepletl: společně s dalšími kolegy svolal shromáždění, které mělo řešit nepřístojné chování komunistické nomenklatury ve výzkumném ústavu. Na něm byli odvoláni téměř všichni komunističtí členové Revolučního odborového hnutí – tak se za minulého režimu nazývaly odbory. O „převratu“ tehdy psal i východočeský komunistický deník Pochodeň.

Jan Doskočil začal působit také v lokálních strukturách Klubu angažovaných nestraníků (KAN), což bylo politické hnutí vzešlé z Pražského jara a sdružující opozici vůči komunistům. Královéhradecká sekce KAN chystala ustavující sjezd na září 1968.

Vyhazov mu posílil sebevědomí

První strana Doskočilovy výpovědi z politických důvodů. Foto: archiv pamětníka, se souhlasem Paměť národa

Svého sjezdu se už ale královéhradecký KAN nedočkal. Přišel srpen 1968 a okupace Československa. Netrvalo dlouho a ve výzkumném ústavu se plíživě organizovali normalizační konjunkturalisté. Někteří zaměstnanci začali litovat svých postojů.

„Přišly stranické prověrky a pak začaly také prověrky s nestraníky. Pro všechny zaměstnance byly připraveny dotazníky s pečlivě formulovanými návodnými otázkami. Otázky byly vedeny tak, aby si lidé posypali hlavu popelem a podepsali to,“ vzpomínal na počátek normalizace Doskočil. Sám prokázal pevný charakter i odvahu tím, že dotazník nepodepsal.

K nesouhlasu s „bratrskou pomocí spřátelených armád“ mu připočetli všechny další hříchy z nedávné minulosti jako odvolání komunistických členů odborů a činnost v KAN. Následovala výpověď pro narušení socialistického řádu.

Formulace dokumentu se z hlediska dnešního pracovního práva může zdát úsměvná. V právním státě by takto formulovaná výpověď nemohla u nezávislého soudu projít. Tehdy ale znamenala ukončení slibné kariéry výzkumného pracovníka.

„Pro mě to tenkrát bylo osvobození. Cítil jsem se najednou volnější a svobodnější a posílilo mi to sebevědomí,“ říkal ale překvapivě Doskočil: „Těm, kteří se káli, nic nevyčítám. Je to lidské, je to pochopitelné, měli rodiny.“ Přitom sám měl velkou rodinu – manželku a tři syny – a velkou existenční nejistotu před sebou. Ze tří stovek zaměstnanců výzkumného ústavu se takto čestně zachovali pouze tři lidé.

Zachovat kontinuitu hodnot

Po vyhazovu z výzkumného ústavu dlouho nemohl sehnat nové pracovní místo. Nakonec na přímluvu známých získal místo kopáče v národním podniku Silnice Hradec Králové.

„Kolegové cikáni mě naučili házet lopatou celý den tak, abych se neunavil,“ vyprávěl s úsměvem. „Není to xenofobní, myslím to upřímně, oni uměli fyzickou práci dělat tak, že při ní dokázali zapojit všechny svaly.“

V národním podniku Silnice se postupně dostal k práci, která byla fyzicky méně náročná: „Naučil jsem se jezdit s vibračním válcem a po dvou letech jsem už obsluhoval celou betonárku, jezdil jsem s buldozerem i s náklaďákem.“

Jan Doskočil při natáčení pro Paměť národa v roce 2018. Foto: se souhlasem Paměť národa

Teprve mnohem později ale šťastnou shodou okolností našel místo ve vodohospodářské laboratoři. Jezdil pak odebírat vzorky ze studní i z odpadních vod. Nakonec vystudoval postgraduální kurz z hydrochemie, a stal se pak dokonce vedoucím laboratoře.

Většina bývalých kolegů, kteří zůstali ve výzkumném ústavu, s ním přerušila styky. „Pravidelně jsme se setkávali jen s těmi vyhozenými a s mým bývalým šéfem,“ vzpomínal na tuto dobu.

„Nijak výrazně politicky jsem se pak už neangažoval, ale chtěl jsem přispívat k zachování kontinuity hodnot. A to pro mě byla křesťanská víra a z ní vyplývající hodnoty.“

Účastnil se proto akcí „podzemní církve“, organizoval bytové semináře, na nichž se probírala křesťanská filozofie a distribuoval se samizdatový INFOCH neboli Informace o Chartě. Své děti také posílal na ilegální křesťanské tábory organizované salesiány, tzv. chaloupky.

První náraz roku 1989 si Jan Doskočil prožil, když se mu prostřední syn vrátil z nepovolené demonstrace z Prahy zmlácený a pořezaný od střepů. Příslušníci pohotovostního oddílu ho totiž prohodili skleněnými dveřmi telefonní budky.

„V listopadu 1989 nám oba starší synové volali telefonem o událostech na Národní třídě. Tentokrát se ale oběma podařilo vyhnout se přímému střetu s policejními obušky.“

Ve svém bytě pak začali organizovat studentské akce. „U nás byla přestupní stanice pro výjezdy studentů do různých míst v kraji. Já jsem se pak angažoval v Občanském fóru.“

Muž, který se dokázal rozhodnout správně

V roce 1994 se Jan Doskočil stal za Občanskou demokratickou alianci (ODA) náměstkem primátora Hradce Králové. Když pak byl primátor odvolán půl roku před koncem svého funkčního období, bylo nutné jmenovat v rozjitřené politické situaci někoho, kdo má morální a osobnostní autoritu u všech znesvářených stran. Jan Doskočil se tak stal primátorem Hradce Králové.

Po skončení svého působení na magistrátě začal pracovat jako pracovník biskupské kurie v Hradci Králové. Stal se vedoucím odboru správy majetku, připravoval restituce. V roce 2009 mu papež udělil vyznamenání Pro Ecclesia et Pontifice, nejvyšší vyznamenání, jaké může laik od církve získat.

Jan Doskočil zemřel 10. února 2023. Když se s ním v Hradci Králové loučil plný kostel Nanebevzetí Panny Marie, hovořilo se o tom, že odešel člověk, který neoplýval velkými slovy a gesty a který „se dokázal rozhodnout vždycky správně“. Byť měl důvod cítit se ukřivděný a mohl dávat najevo svému okolí, že on je ten statečný, zatímco oni podepsali „normalizační úpis“, nikdy se tak nestalo. Jan Doskočil byl opravdovým představitelem pravé křesťanské pokory a odpuštění. Svůj život shrnul pro Paměť národa takto: „Povedlo se mi manželství, povedly se mně děti, co si víc můžu přát.“

Autor textu Luboš Janhuba působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.