Víme, že vás reklamy otravují, můžete nezávislou žurnalistiku podpořit i jinak, například prostřednictvím systému Darujeme.cz.
Roman Cajthaml dnes. Foto: se souhlasem Post Bellum
,

Utekl od „rakeťáků“, aby nechystal třetí světovou. Cesta na Západ skončila kvůli StB už v Polsku

Na začátku 80. let minulého století se komunisté v Československu připravovali na třetí světovou válku. Podle představ tehdejšího režimu měla začít útokem západoněmeckého Bundeswehru na Československo. Proto se plánoval i z ČSSR jaderný útok na Německo. Devatenáctiletý Roman Cajthaml šel raději do vězení, než aby se na těchto manévrech podílel.

Komunisté Cajthamla odsoudili na dva roky za zběhnutí do zahraničí v době vojenské služby. Devatenáctiletý Roman utekl z jednoho z nejutajovanějších útvarů Československé lidové armády: od rakeťáků, kteří se starali o sovětské taktické střely. Původně mu hrozil trest mezi 7-15 lety vězení.

Jak se vůbec „pankáč“ pohybující se v protikomunistické undergroundové sféře dostal k sovětským zbraním hromadného ničení? Jak ho vojenská kontrarozvědka dopadla? Jak to, že vyváznul „jen“ s dvouletým trestem?

Bundeswehr vám skočí na záda

Roman Cajthaml se narodil v roce 1962 v Hořovicích u Berouna. S respektem vzpomíná na své prarodiče: „Ti na mě měli nejzásadnější vliv. Děda odčiňoval svoji příslušnost k selské buržoazii tím, že ho donutili v družstvu hlídat jeho vlastní krávy. Matka kariérní úřednice, táta voják Československé lidové armády,“ představuje své nejbližší Roman Cajthaml, který patřil do tzv. „kádrově loajální“ rodiny.

Oba rodiče vstoupili do KSČ. Jeho maminka pracovala jako tajemnice na národním výboru, vedoucí kontrolorka celorepublikového Výboru lidové kontroly KSČ, lektorka marxismu-leninismu: „Když jsme šli po ulici, tak tátu zdravili: ‚Ahoj Jirko‘. Před matkou stáli skoro v pozoru. To bylo v trafice i zelenině: soudružko, soudružko!“

Roman Cajthaml na dětství vzpomíná například historkou z letního tábora, kam ho rodiče poslali. Nebyl to obyčejný pionýrský tábor, ale tábor lidových milicí. Tady se od postarších vedoucích dozvěděl, že Bundeswehr nám chce „skočit na záda“: „Já ale nevěděl, co je Bundeswehr a ani na který záda má skákat,“ směje se Roman Cajthaml, který se toho léta s rodiči i bratrem přestěhoval do Prahy. Tady objevil nový svět.

Tak už dost!

Roman vyrostl v mladého muže, jakého si rodiče nejspíš nepředstavovali. Začalo to prý úplně obyčejně – puberťáckou revoltou.

Vyměňoval desky, poslouchal Iggy Popa, chodil na punkové kapely Energie G a Zikkurat, což byli kluci, co mlátili do kytary někde v garážích a řvali: „Néé!!! Tak už dost!“. V Romanovi tenhle vzdor vytvořil cosi vzácného a svobodného, co si hodlal navzdory soudruhům chránit:

Musel jste buď deset let fárat, nebo jít do ČKD. Stal jsem se kádrem pro průmysl. Ale vojáci si pro mě stejně přišli

„Nejvíc mě na tom režimu štvalo, že člověk nemohl o sobě rozhodovat. Nutili vás mít radost z toho, co vám bralo smysl života. Oni vás nutili se na tom jejich svinstvu nějakým způsobem podílet. Už třeba tím, že vytáhnete prvomájová mávátka a jdete se promenádovat. Nutili lidi, aby se s nimi nějak ušpinili.“

„Když už jsem byl plnoletý, tak doma se odehrál konflikt. Říkal jsem, že k volbám nepůjdu! Oporou mi byli lidé z undergroundu, kteří k volbám nechodili. Co nám můžou?! Můžou přijít s urnou domů. Tak nebudu doma! Nikdo nechtěl být prvoplánově statečný, že jim na rovinu řekne, já nemám koho volit,“ popisuje dusivou atmosféru československé komunistické normalizace Roman Cajthaml.

Rakety? Já je neviděl

V roce 1980 Roman Cajthaml obdržel povolávací rozkaz. Aby se vojně vyhnul, podepsal závazek tzv. náhradní vojenské prezenční služby v ČKD.

Kartáčkem nebudu nikomu drhnout kanady, výt na měsíc, počítat listí na stromech. To ponižování mě nastartovalo.

Do ocelárny nastoupil na místo jeřábníka. „Byla ještě možnost předstírat schizofrenika. Ale u lékařských přezkumů se to odhalilo. Nečůráte-li na ulici, zdravíte sousedy, tak vám na to přišli. Já jsem se snažil vyhnout tou náhradní službou v ČKD. Musel jste buď deset let fárat, nebo jít do ČKD. Stal jsem se kádrem pro průmysl. Ale vojáci si pro mě stejně přišli,“ vypráví Roman Cajthaml, kterému jeho otec zařídil protekční místo pro synáčky důstojníků. Jeho rodiče se rozvedli. S otcem se vídal prý jednou za rok na deset minut, ale tentokrát ho otec vyhledal a řekl mu, že se vojně nevyhne, ale nemusí se bát, vezmou ho na protekční místo.

Romana Cajthamla vojáci odvezli kamsi za Jaroměř, k Josefovu. V lesích stál vojenský betonový objekt pro tzv. raketové vojsko: „Někteří kluci mi říkali, že viděli ty rakety SS-20, já je neviděl. Moje vojenské zařazení znělo – obsluha pasivního radiolokátoru. Vůbec nevím, co to je,“ usmívá se Cajthaml.

Poslední kapka: mazáci

O raketovém kompletu středního doletu SS-20 se kdysi mluvilo jako o zbrani, která mění rovnováhu ve zbrojení v Evropě. Tyto rakety Sověti umístili na Ukrajině a v Polsku, čímž prý vyrovnávali v Německu rozmístěné rakety středního doletu Pershing. Podle odborných studií Vojenského historického ústavu ovšem SS-20 nikdy v ČSSR umístěny nebyly, zato však o něco menší komplety SS-12.

Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy

Dovezeny byly ze SSSR poprvé v roce 1983 jako součást výzbroje sovětských vojsk na našem území. Operačně taktické i taktické nosiče umístěné na území ČSSR mohly nést jaderné hlavice, není ale prokázané, že se v našem prostoru tyto hlavice skutečně nacházely. Podle bojových plánů proti Německu, tehdejšímu úhlavnímu nepříteli, měli naši vojáci použít 131 jaderných raketových střel a atomových bomb. Jaderné hlavice by českoslovenští vojáci – podle plánů – dostali v případě válečného konfliktu během osmnácti hodin ze Sovětského svazu, dočítáme se ve studii historika Prokopa Tomka z Vojenského historického ústavu.

Devatenáctiletý Roman Cajthaml nechtěl sloužit u zbraní hromadného ničení, na útvaru, který oficiálně ani neexistoval. Poslední kapku mu zasadili služebně starší záklaďáci, tzv. mazáci:

„Kartáčkem nebudu nikomu drhnout kanady, výt na měsíc, počítat listí na stromech. To ponižování mě nastartovalo. Ne že bych měl nějaký pocit výjimečnosti, ale začal jsem předtím chodit do kostela a nebylo mi jedno, jak se mnou někdo zachází. Hned první den jsem začal předstírat, že mám žaludeční vředy.“ Roman Cajthaml jezdil s eskortou na lékařská vyšetření do Prahy. Lékař nařídil, že nováček Cajthaml má sníženou zdravotní klasifikaci, což ovšem znamenalo, že se vrací zpátky do kasáren a vyhnou se mu jen některé vojenské práce.

Útěk z kasáren

Roman si sbalil své civilní šaty do obalu od spacáku, který si schoval v posteli na marodce. Když hlídač nebyl na ubikaci, vyšel ven před budovu, kde se sebejistě připojil k několika vojákům, kteří džípem odjížděli do nedalekých kasáren v Jaroměři.

Tam vystoupil a opět sebejistě prošel bránou ven. Strážci ho pustili, protože na uniformě neměl insignie jejich útvaru: „A v tu chvíli začal úprk. Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy. Stopnul jsem wartburg, nějací důchodci mě vzali do Hradce,“ vypráví Roman Cajthaml, který se kdesi v křoví u řeky převléknul do civilu, uniformu naházel do vody. Z toho mimochodem později u vojenského soudu udělali strašný zločin „hanobení symbolu“.

Byl jsem v jiném světě. Šel jsem do telefonní budky a volal Američanovi. Ten mě zkontaktoval s lidmi z Výboru na obranu dělníků

Z Hradce se Roman chtěl dostat autobusem, ale neměl dost peněz. Pokusil se přemluvit autobusáka: „Poprosil jsem ho, jestli by mě za ty drobáky nevzal do Prahy, že víc nemám. Ani náhodou! Asi to nebyla vhodná chvíle. Jedl párek a pěnila mu kofola. Šel jsem zase na stop,“ popisuje Cajthaml.

Stopem se dostal až do Prahy. Vyzvednul si pas a vyhledal přátele: hudebníka a zpěváka Aleše Drvotu, zakladatele kapely Babalet a Petra Fouska, studenta ekonomie, kterého komunisté vyhodili ze školy, protože odmítal vstoupit do SSM. Fouskovu rodinu pronásledovala StB, protože přepisovali a distribuovali samizdaty. „Aleš mi dal číslo na amerického dopisovatele časopisu Jazz Forum ve Varšavě, který mluvil slovensky. Petra Fouska jsem poprosil, aby všechno vysvětlil mojí matce, že jsem utekl a jsem v Polsku.“

V Polsku jako v ráji

Do Varšavy se dostal bez problémů druhý den ráno. Byl květen 1981. Na peroně uviděl stolek s přehozenou polskou vlajkou, na něm stála skleněná pokladnička s fotografií polských vojáků zavražděných v roce 1940 Sověty v Katyni a na ní nápis Solidarność. Vedle stolku mladí Poláci drželi čestnou stráž. Lidé kolem procházející do ní vhazovali peníze.

Nikdy předtím Roman veřejnou sbírku neviděl. Fascinovaný byl i polskou vojenskou policií, které si všimnul. Na rukávech nosila stužku symbolizující Solidaritu: „Byl jsem v jiném světě. Šel jsem do telefonní budky a volal Američanovi. Ten mě zkontaktoval s lidmi z Výboru na obranu dělníků,“ popisuje první chvíle v Polsku, kde se o něj postaral KOR (Komitet Obrony Robotników – Výbor ochrany dělníků).

Na Náměstí neznámého vojína u varšavského nádraží na něj místo bratra čekaly dvě volhy. Civilně oblečení policisté ho strčili do auta a odvezli na místní prokuraturu

KOR byla polská iniciativa, který vznikla čtyři roky před Solidaritou, v roce 1976. O KORu někdo mluví jako o předobrazu Charty 77 nebo pozdějšího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. KOR vydával komuniké, kterými útočil na nezákonné jednání komunistů. To nejdůležitější na KORu bylo, že se jednalo o vůbec první svobodnou organizovanou a veřejnou iniciativu ve střední a východní Evropě.

Občané prostřednictvím KORu mimo jiné dávali vědět Západu, že v komunistických zemích žije nemálo lidí, kteří se snaží proti režimu cosi dělat a potřebují pomoc a podporu. KOR pomáhal mimo jiné i lidem na útěku.

Ještě naposled vidět bratra

Lidé z KORu předali Romanovi Cajthamlovi poměrně dost peněz na jeho potřeby a ubytovali ho na studentských kolejích. Zařídili jeho setkání se západními diplomaty na německé ambasádě:

„Říkal jsem jim, kdo jsem, kde jsem všude byl. Cítil jsem se bezpečně. Němci mi na ambasádě nabídli, že druhý den už můžu být v Německu. Řekl jsem jim, že chci lístky na výletní parník Gdaňsk – Hamburk. Za pár dní jsem měl v pase tranzitní vízum a několik lístků na loď,“ vypráví Cajthaml, který nechtěl odjet z Polska hned, protože z hlavní varšavské pošty odeslal dopis příteli Fouskovi. V něm ho poprosil, aby vyřídil jeho bratrovi, kdy a kde se s ním setká.

Chtěl se s ním – ještě než přejde železnou oponu – rozloučit, usmířit se: „Měli jsme mezi sebou kvůli našim povahám a smýšlení něco nedořešeného. Chtěl jsem se s bratrem vidět. Jenomže poštu Fouskovi kontrolovala StB.“

Na Náměstí neznámého vojína u varšavského nádraží na něj místo bratra čekaly dvě volhy. Civilně oblečení policisté ho strčili do auta a odvezli na místní prokuraturu:

„Přišel se tam na mě podívat československý velvyslanec, řval na mě jak pominutý, jestli vůbec chápu, co mám za průšvih! Odvětil jsem mu, že jsem slyšel, že v Krakově je sanatorium, kde by mě dali do vědeckého programu, operovali by mi hlavu a vyměnili mi mozek za ženský. A byl bych senzitivnější osobnost! Tohle nevydržel. Nechal si otevřít katr a dostal jsem před držku, že si z nich prdel teda dělat nebudu.“

Sociální případ, na vojnu se nehodí

Poláci předali hledaného Romana Cajthamla české tajné policii v Těšíně. Vyšetřování, které prý probíhalo korektně, trvalo dva měsíce. Civilní advokáti najatí jeho matkou byli z procesu vyloučeni kvůli údajnému vojenskému tajemství. Přidělený advokát toho prý u soudu mnoho neřekl:

„Furt jedl jablka. Strašně mě tím štval, dal bych mu nejradši do držky. Celé soudní líčení jedl jablka!,“ popisuje Cajthaml. Už během vyšetřování mu došlo, že jsou dvě věci, které ho mohou částečně zachránit. Jednak musí dostat příznivý psychologický posudek, což se mu povedlo. Stálo v něm, že je sociálním typem, který se na vojnu nehodí. Ale ještě důležitější: znevěrohodnit svoji vojenskou přísahu.

Snažil se dokázat, že v době útěku nebyl vlastně vojákem. V době, kdy ostatní skládali vojenskou přísahu, on doložitelně ležel na marodce a podepsal jen nějaký cár papíru, což měla být ona slavnostní vojenská přísaha. U soudu se hájil, že nedostal povinné poučení, jak se podepisují vojenské řády.

Dva roky vězení ovšem dostal prý kvůli zásahu své matky: „Ať má kdo chce co chce proti korupci, ve vší slušnosti, myslím si, že to prémiové spoření patnáct, dvacet tisíc padlo na to, že to matka musela někomu u soudu dát,“ vypráví Roman Cajthaml, který se po roce 1989 věnoval laickému studiu teologie, angažoval se při „vymísťování“ armády z památkových objektů v jihozápadních Čechách. Dnes žije v Českém Krumlově, má dva syny, o které se stará na plný úvazek jako otec na „mateřské“ dovolené.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Líbil se vám tento text?

Podpořte nás prostřednictvím Darujme nebo převodem pomocí QR kódu

Moc děkujeme za podporu!

QR kód
Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Podpořte novináře

6 komentářů

  1. skeptik napsal:

    A v tu chvíli začal úprk. Snažit se dostat do Polska přes zelenou hranici prostě nešlo. Potřeboval jsem pas, takže jsem musel do Prahy. Konec citátu. Tak to je nějaké divné. Vždyť disidenti z Charty 77 se stýkali se členy Solidarności právě přímo na zelené hranici, kterou nikdo nehlídal. A dále, jak to, že si neuvědomil, že StB kontroluje poštu kamarádovi Fouskovi, zvláště když se jednalo o dopis ze zahraničí?

    • Jiří Choun napsal:

      Co se Vám na tom nezdá? byl to 19-ti letý kluk se zájmem o alternativní hudbu, navíc z komoušské rodiny, žádný disident. Takže o možném přechodu přes zelenou hranici do Polska nemusel nic vědět. Navíc ani tam to nebylo bez rizika a není pravda, že by nebyla hlídaná. Že ji používali k setkání naši a polští disidenti bylo spíš díky tomu, že terén dobře znali a ani tak to nebylo bez rizika. S mírnou nadsázkou bych to přirovnal k přechodu naší západní hranice po r.48 do stavby zátarasů. Přechod s pasem byl rozhodně menší riziko a vyšel mu.
      Z téhož důvodu nezkušenosti nemusel ani tušit o kontrole dopisů ze „spřáteleného“ Polska, i když v dobách Solidarnośći až tak moc spřátelené nebylo. Z textu navíc není ani patrné, zda se setkání s bratrem mělo uskutečnit v Polsku nebo u nás – usuzoval bych spíš na Polsko a na to, že u vlakového nádraží měl na bratra čekat. Prostě se nechal v tehdejším Polsku ukolébat atmosférou Solidarnośći i tím, že její stužku nosila dokonce i vojenská policie.
      Měl prostě málo zkušeností, podcenil to a risknul setkání s bratrem. Když jsem jel začátkem listopadu 1989 s kamarády do Polska na slavnou akci do Wroclavi, tak jsme jeli přes NDR a stejně nás na zpáteční cestě odchytili kvůli razítkům v pasu. Naštěstí jsme i to předpokládali a „závadné“ materiály odložili ve skříňce na nádraží v Drážďanech a další den je vyzvedl kamarád s „čistým“ pasem.

      • skeptik napsal:

        I když jsem na rozdíl od toho kluka nebyl z komoušské rodiny, disidentem jsem nebyl také. A o tehdejších poměrech na československo – polské hranici jsem toho v jeho věku určitě věděl mnohem více než on a jak se zdá, vím toho o tehdejších poměrech na československo – polské hranici i více než vy. Neměl jsem to k ní tak daleko. Že se tyto hranice nedaly přejít bez pasu není pravda.

    • petrph napsal:

      Mimochodem, tu odpověď proč potřeboval pas se dočtete o pár odstavců níže
      „..zařídili jeho setkání se západními diplomaty na německé ambasádě: ..
      Za pár dní jsem měl v pase tranzitní vízum a několik lístků na loď na trasu na výletní parník Gdaňsk – Hamburk.“

      Takže ten svůj pas opravdu potřeboval , bez toho by se ani na ten tranzit nedostal. Ovšem, jakej to měli v komunistickým Polsku režim, že si od nich mohl občan socialistického státu vyjet na Západ, jen na tranzitní vízum, které mu vydalo německé velvyslanectví, to ať vysvětlí polští vykladači totalitních režimů, určitě tam na to mají podobný vědecký ústav jako u nás…

      • Jiří Choun napsal:

        Komunistické režimy mají různé formy a způsoby útlaku a to i v možnostech vycestování. Např. z KLDR se prakticky nedostanete, z ČLR je to mnohem snazší. Dostat se z Jugoslávie za komunisty Tita nebyl žádný problém, obdobně jako u nás v letech 1968-69.
        Polsko mělo v porovnání s námi volnější režim, zejména od konce 60.let, o období Solidarnośći ani nemluvě. Jedním z důvodů byla ekonomická situace a Poláci pracující v zahraničí byli také vítaným z zdrojem deviz, které posílali svým příbuzným v Polsku. Poláci jsou také mj. národem námořníků a uhlídat dlouhé pobřeží je podstatně náročnější než uhlídat zadrátované hranice s vysokým el. napětím.

      • skeptik napsal:

        O tom, že by se mu ten pas mohl hodit i na něco jiného, než na překročení československo – polské hranice, ten kluk nic netušil, on ho chtěl právě jen na překročení československo – polské hranice. Němečtí diplomaté by s největší pravděpodobností byli schopni jeho cestu do Německa zařídit i bez československého pasu. Pro cestu do Německa by se bez tohoto pasu obešel. Kdyby bylo třeba, byli by němečtí diplomaté schopni mu zařídit pas jiný.

Přidávání komentářů není povoleno