POZNÁMKA. Rozmohl se nám v posledních letech v Česku takový nešvar: tiskové konference bez otázek, případně výhradně na předem stanovené téma a nic jiného, blacklisty novinářů, jimž se na otázky neodpovídá a nejsou připouštěni na tiskové konference. S novou vládou to snad bude lepší, ale určitě ne všude…

Zůstávají nám stále mnohé hradby mlčení, kde se na každý kritický článek pohlíží jako na osobní útok. Příkladem je Pražský hrad, Arcibiskupství pražské, Český rozhlas, ale i některé soukromé firmy, které nabudou dojmu, že se o ně někdo neférově otřel a zaslouží si potrestat. Alespoň tím mlčením. Činnost tiskových oddělení pak spočívá v tom, že se dotaz hodí do koše, smaže, ignoruje. Případně alespoň bezelstně přizná, že daná redakce je prostě na blacklistu.

Vyškrábat se o pár pater výše

Jako by ten, kdo požaduje odpovědi, musel být k tomu, aby je dostal, servilní a klást bezpečné dotazy po srsti. Kdo má kritický přístup – jakkoli právě to je podstata kvalitní žurnalistiky – má smůlu.

Dokonce uvnitř jedné nejmenované ctihodné mediální instituce – podle svědectví zainteresovaných – si kolegové ze zpravodajství občas stěžují na autory kritických publicistických pořadů, že jim kazí práci, protože politici pak s nimi nechtějí mluvit…

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Roli médií často přebírají sociální sítě – nekritické, fanouškovské, zaujaté, předpojaté, potírající jiný názor, nedávající prostor druhé straně. To ale práci médií nahradit nemůže. Demokratická společnost kritická, svobodná a nezávislá média potřebuje. Novináři se mocných a vlivných neptají za sebe, ale za veřejnost. Na rozdíl od pseudonovinářů pak informace ověřují, dávají je do kontextu a dávají prostor druhé straně.

Ne nadarmo jsou ty nejvyspělejší společnosti v Evropě i ve světě zároveň vysoko na žebříčcích svobody médií. A naopak. Česko je aktuálně čtyřicáté.

Bylo by hezké, kdyby se Česká republika po letech propadu či stagnace opět vyškrábala alespoň o několik pater výše. I když se najde dost těch, co si to nemyslí, svoboda médií je zkrátka lakmusovým papírkem demokracie. Jistým problémem je, že se žel najde dost těch, kdo o „nějakou demokracii“ vlastně vůbec nestojí, protože „za tohle jsme klíči nezvonili“. Tím si ale už nebudeme kazit Vánoce.

Jako maličký hmyz

Á propos – už před více než stoletím vzniklo známé Vánoční poselství šéfredaktora Churche. Nebudeme zabíhat do detailů, ty si každý může dohledat přes odkaz v předchozí větě. Ve stručnosti jde o to, že se kdysi, roku 1897, jedna dívka z New Yorku obrátila na nyní už neexistující deník Sun, o němž její táta tvrdil, že vždycky píše pravdu. A chtěla vědět, zda skutečně chodí Santa Claus. Šéfredaktor Francis Church nechtěl důvěru malé čtenářky „ve vševědoucnost a pravdomluvnost médií“ zklamat.

Úvod jeho dopisu stojí za to ocitovat – a vypůjčit si jeho aktualizované vyznění pro dnešní svět plný podezíravosti, přesvědčení, že nějací „oni“ nám neustále lžou a záměrně zatajují pravdu, která je „někde jinde“:

„Tvoji malí přátelé nemají pravdu. Věří pouze tomu, co sami vidí; věří, že nemůže existovat nic, co nemohou postihnout svým malým rozumem. Všechen lidský duch je malý, ať náleží dospělému nebo dítěti. Ve vesmíru se ztrácí jako maličký hmyz. Takový mravenčí rozum nepostačuje, abychom postihli a pochopili celou pravdu.“ Tak hezké Vánoce.