Mluvčí sudetských Němců Bernd Posselt. Foto: Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia

Sudetští Němci: vděčný terč vždy nadosah. Hodili se Klausovi, Zemanovi i Babišovi

Napsal/a Vojtěch Berger 25. května 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Jméno Bernda Posselta či pojem sudetští Němci funguje v Česku i osmdesát let po vyhnání německého obyvatelstva zcela spolehlivě jako červený hadr. Konkrétně pro tu část českých „elit“ i společnosti, která antipatie či rovnou nenávist k sudetským Němcům stále bere jako pevnou součást tuzemského života i politiky.

Když na začátku května vydaly Lidové noviny rozhovor s šéfem sudetoněmeckého landsmanšaftu Berndem Posseltem, neodpustil si bývalý jihomoravský hejtman Michal Hašek ironické šťouchnutí: „Lidové noviny pojaly připomenutí německé kapitulace a konce 2. světové války v Evropě v roce 1945 po svém. Proti gustu žádný dišputát.“ Nebyl sám.

Sním, nebo bdím?

Na nic nečekal ani Institut Václava Klause, který textem Petra Macinky stejné interview odsoudil jako „provokaci“. Mimo jiné sudetské Němce popsal jako „menšinu dlouhodobě nostalgicky zahlížející po chalupách a továrničkách v českém pohraničí“.

A když o pár dní později vyrazil prezident Petr Pavel na motorce do Bavorska a poděkoval tam šéfovi sudetoněmeckého krajanského sdružení Berndu Posseltovi za rozvoj česko-německých vztahů, nevydržel to už ani sám Václav Klaus:

„Pan Posselt byl otazníková osobnost pro nás pro všechny a Pavel mu nyní poděkoval za obří pomoc s vylepšováním česko-německých vztahů. Nevím, jestli sním, nebo bdím. To mě opravdu absolutně pobouřilo,“ řekl Klaus v televizi Prima CNN.

Specifický vkus pak prokázala část samozvané „vlastenecké“ scény na sociálních sítích, kde si třeba někdejší funkcionář Trikolóry (dnes ve straně PRO) Petr Viktorýn dělal legraci z Posseltovy tloušťky.

Idylka zkalená nenávistí

Vezměme to ale popořadě. Petru Macinkovi z Klausova institutu lze dát zapravdu v tom, že někteří sudetští Němci – dnes mimochodem zpravidla již velmi staří lidé ve věku kolem devadesáti let – skutečně „nostalgicky zahlížejí po chalupách v českém pohraničí“.

Zahlížejí na ně proto, že odtamtud byli po válce vyhnáni a když měli ještě přece jen možnost vrátit se nakrátko zpět, našli své věci rozkradené všude po vsi, a v jejich peřinách už spal někdo jiný. S podobnými zážitky by možná nostalgicky zahlížel na svůj rodný dům na sklonku života i pan Macinka.

Takoví Němci skutečně občas urazí stovky kilometrů a velmi ostýchavě zaklepou na dveře některých českých chalup, aby se podívali do svého rodného domu.

Když mají štěstí, aktuální český majitel s nimi naváže přátelský vztah. Takových příběhů známe ze Sudet poměrně dost, HlídacíPes.org popsal jeden z nich předloni. Odehrál se v severočeské Kytlici.

Zdánlivou idylku však kalila historka o tom, jak teprve nedávno, předloni, v sousedním lese někdo rozbil a hákovým křížem pomaloval smírčí kříž na památku Němců zavražděných Čechy. Místní pak pietní místo opravili, latentní zášť části české společnosti vůči sudetským Němcům se ale znovu připomněla.

Klaus minulý, nikoli budoucí

Vraťme se ještě k Václavu Klausovi. Ten coby premiér podepsal v roce 1997 Česko-německou deklaraci, která se stala jedním z pilířů novodobých dobrých česko-německých vztahů a obsahovala mimo jiné větu: „Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti.“

Jenže Klaus udělal pravý opak a minimálně posledních deset let podporuje v Německu i Rakousku hlavně takové síly, které hledají „inspiraci“ v minulosti. Třeba stranu Alternativa pro Německo, kterou i kvůli blízkosti části partaje k neonacismu dlouhodobě sleduje tajná služba.

Nebo rakouskou stranu Svobodných, v níž měli ještě nedávno výrazný vliv buršácké spolky částečně blízké krajní pravici a čerpající svou identitu v německojazyčném nacionalismu 19. století.

Mimochodem, letos v květnu Klaus přivítal ve svém pražském Institutu někdejšího rakouského politika za Svobodné a neúspěšného loňského prezidentského kandidáta Geralda Grosze. Ten s Klausem natočil rozhovor na svůj YouTube kanál, exprezidenta tituloval „politická legenda“ a celkově si oba notovali.

Co už nezaznělo, je fakt, že Grosz čelí v Bavorsku trestnímu oznámení poté, co bavorského premiéra Södera mimo jiné přirovnal k Adolfu Hitlerovi výrazem „Södolf“.

Beneš do Haagu a Zeman na Hrad

To, že se hra na sudetskou strunu vyplácí, si před deseti lety ověřil Miloš Zeman, jemuž na Hrad pomohla i poznámka protikandidáta Karla Schwarzenberga, že Edvard Beneš by za odsun Němců podle současných měřítek patřil před soud v Haagu. Zeman pak jeho výrok využil ve svůj prospěch a Schwarzenbergovi vzkázal, že „mluví jako sudeťák“.

Tak trochu „sudetský“ podtón měla i podstatně novější lež expremiéra Andreje Babiše v předloňské předvolební kampani, kdy se snažil obvinit Piráty, že chtějí sdílet chaty a chalupy s migranty. Dosaďte si místo migrantů sudetské Němce a jsme doma. Kdepak chalupy cizákům, na to už tu nejsme osmdesát let zvyklí…

Co na tom, že se sudetoněmecký landsmanšaft vzdal majetkových nároků směrem k Česku už před osmi lety (vypustil ze svých stanov zmínku o snaze získat zpět majetek zkonfiskovaný vysídlencům po druhé světové válce)? Slovo „sudeťák“ je v české předvolební kampani pořád jistota.

„Problém je, že běžní Němci se o české země příliš nezajímají, spousta věcí jim uniká, neorientují se,“ kritizoval své krajany Bernd Posselt ve zmíněném rozhovoru z počátku května. Ani tahle sebereflexe nepomohla, výsledkem interview byly na české straně stejně jen znovu zvířené protiněmecké emoce.

Kdo potřebuje nepřítele

V kontrastu s tím je smířlivý program nadcházejícího sudetoněmeckého sjezdu, který se o víkendu sejde v bavorském Řezně. Přátelských gest proběhla už dopředu řada: kromě cesty prezidenta Pavla do Bavorska i Posseltova rozhovoru je to i plánovaná účast ministra školství Mikuláše Beka na sjezdu samotném. Za zmínku však stojí i jeden spíše nenápadný bod v doprovodném programu sudetoněmeckého setkání.

Je to autorské čtení z knihy Knížka o Haně popisující život české disidentky Hany Jüptnerové. Ta mimo jiné byla na sklonku komunistického režimu jednou z řečnic na pohřbu disidenta Pavla Wonky ve Vrchlabí a po převratu se všemožně zasazovala o zlepšení česko-německých vztahů.

Ve svých vzpomínkách pro Paměť národa mimo jiné zmínila, že sama spala jako malá „v peřinách po Němcích“. Po revoluci pak začala současné a původní obyvatele pohraničí spojovat. S myšlenkou otevření česko-německého střediska vzájemného porozumění však narazila: „Veřejnost nebyla připravená, pokleslá politika potřebovala nepřítele – a tím byl sudetský Němec.“

Při pohledu na to, co dokáže v tuzemsku i osmdesát let po válce vyvolat jeden rozhovor a pár vstřícných slov prezidenta k německým sousedům, je zjevné, že část české společnosti nepřítele potřebuje stále. A sudetští Němci jsou v tomto ohledu skvělý, léty prověřený terč.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)