Zákon o národní bezpečnosti, který začal platit v Hongkongu začátkem července, podle kritiků zaručuje zachování svobody slova jen formálně. Hongkongská média se tak obávají o svou nezávislost. „Zákon postihuje drakonickými tresty nenásilné vyjádření politického názoru,“ shrnuje v rozhovoru pro HlídacíPes.org sinolog Martin Hála, zakladatel projektu Sinopsis.

Podle Chrise Yeunga, předsedy Hongkongské asociace novinářů, je svoboda tamních médií nejnižší za posledních třicet let. Jak se v Hongkongu historicky vyvíjela mediální situace i v kontextu rostoucího vlivu Číny? 

Za britské správy se Hongkong těšil svobodě médií srovnatelné s mateřskou zemí. Místní tisk v čínštině i angličtině patřil k nejživějším v Asii a některé listy, jako třeba South China Morning Post, měly mezinárodní renomé. Hongkong navíc sloužil jako oáza pro periodika a knižní publikace, které nemohly vycházet na čínské pevnině. Bezprostředně po předání teritoria Čínské lidové republice v roce 1997 se situace příliš nezměnila, byť se příležitostně začala projevovat plíživá autocenzura, spíše preventivního rázu.

Tlak na média se postupně zvyšoval hlavně komerční cestou. Podniky z pevninské Číny začaly skupovat místní média, což byl nakonec případ i již zmiňovaných novin. V roce 2016 je koupila čínská společnost Alibaba. Již předtím je vlastnil od roku 1993 malajsijský podnikatel čínského původu Robert Kwok s rozsáhlými obchodními zájmy v Číně. Ty se různou měrou odrážely na jejich fungování. V některých obdobích se tu měnili šéfredaktoři pod různými tlaky každých pár měsíců. Jednoho z nich jsem docela dobře znal, a měl jsem tak informace o dění v redakci z první ruky. Podobné procesy probíhaly i v dalších médiích, a poněkud skrytěji v distribučních kanálech, které postupně ovládaly čínské entity.

KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG

Peking sází na autocenzuru

Jak se situace změnila s nástupem nového generálního tajemníka, prezidenta Si Ťin-pchinga?

Od jeho nástupu v letech 2012 – 2013 se začala situace rychle zhoršovat. Došlo k několika fyzickým útokům na místní novináře. V roce 2015 dokonce k únosu pěti hongkongských knihkupců, kteří vydávali publikace nepohodlné pro pekingské vedení. Jednomu z nich se podařilo uniknout a podat svědectví o brutálním vyšetřování v Čínské lidové republice. Nicméně až do nedávného zákona o Státní bezpečnosti se hongkongským médiím dařilo přes všechny tlaky uchovat si značnou míru nezávislosti a profesionality.

Zákon ale zaručuje zachování svobody tisku i slova… 

Svobodu projevu zaručuje na deklarativní úrovni i současná čínská ústava, aniž se to nějak zvlášť projevuje v každodenním životě. Zákon o státní bezpečnosti v Hongkongu je se svobodou tisku a slova těžko slučitelný, protože postihuje drakonickými tresty, včetně doživotního vězení, nenásilné vyjádření politického názoru, například na státoprávní uspořádání teritoria. Kromě toho zavádí velmi vágní trestné činy, jako třeba „vyvolávání nenávisti k ústřední vládě“. Pod ty by mohla spadat v podstatě jakákoliv kritika čínské vlády, nebo i jen komunistické strany, která se s vládou do velké míry překrývá.

Kritici zákona argumentují i tím, že je velmi obecný a povede pravděpodobně k tomu, že se novináři budou bát zastávat kritický názor a bude výrazná autocenzura. Nebude nakonec právě autocenzura efektivnější nástroj než razantní kroky, nové zákony a zákazy?

Ano, to je podstata čínského přístupu ke kontrole veřejného mínění. Cílem je outsourcovat cenzuru na nejnižší možný článek řetězce – k vydavatelům nebo pokud možno přímo k samotným autorům. Tedy tak, aby čínské orgány většinou ani nemusely aktivně zasahovat. Zákon o státní bezpečnosti jde ovšem ještě o krok dále, a v podstatě nárokuje extrateritoriální platnost zákona i na činy mimo území Hongkongu a ze strany subjektů, které nejsou jeho rezidenty. Tak široký výklad jurisdikce je v současnosti samozřejmě těžko vymahatelný, ale bude mít dozajista určitý „chilling effect“ (odrazující účinek, pozn. red.) u osob a korporací, které musí Hongkongem alespoň projíždět, a ocitnou se tak, byť jen krátkodobě, v dosahu orgánů čínské státní bezpečnosti, jež se mají podle zákona v Hongkongu zřizovat.

Nejde jen o novináře

V Hongkongu jsou média a novináři, kteří jsou k čínskému režimu kritičtí. Co je nyní čeká? 

Pro některé zahraniční novináře to již vyřešily místní úřady tím, že jim neprodloužily novinářská víza. Ostatní se ocitnou ve složité situaci, protože zatím není jasné, jak se bude zákon aplikovat. To se navíc bude určitě měnit i v čase podle momentální situace a do jisté míry i podle reakcí mezinárodní veřejnosti. Nejde však jen o novináře.

V Hongkongu tradičně sídlili představitelé řady neziskových organizací, které nemohou působit přímo v Číně. Ti se asi budou muset přemístit, dost možná na Tchaj-wan, případně do Japonska nebo i do Singapuru. Ten ovšem není k neziskovým organizacím ani médiím také úplně nejvstřícnější.

Máte nějaké konkrétní příklady?

Například mezinárodní organizace jako Reportéři bez hranic již preventivně založily svá asijská sídla v Tchaj-peji na Tchaj-wanu. Digitální redakce amerického deníku The New York Times se musela po odmítnutí víza pro novináře Chrise Buckleyho přesunut do Soulu v Jižní Koreji. Další asi budou následovat. Také některé kritické listy jako Apple Daily nebo The Initium Media již mají tchajwanské redakce a je možné, že s nimi jejich hongkongské protějšky prostě splynou.

Hongkong funguje nejen jako ekonomický most mezi Čínou a západním světem, ale také umožňuje svobodně získávat informace o Číně. To je teď tedy ohroženo…

Zákon dost možná povede k tomu, že Hongkong přestane tuto svou tradiční roli plnit. Rychleji v oblasti informační, ale nakonec v delším časovém horizontu i v té ekonomické.