Dmitri Rafalský v roce 2017

Sověti hned po osvobození mučili v Praze ruské „zrádce“. Lidé mizeli na desetiletí nebo navždy

Napsal/a Post Bellum 16. května 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Během chvíle tak zmizel i Vladimír Rafalský. „Přišli nějací pánové. Pozvali otce k nim na návštěvu, že by si s ním chtěli pohovořit, za dvě hodiny prý bude zpátky doma. Čekali jsme na otce ty dvě hodiny… Pak to byly dva dny, dva měsíce, dva roky, dvacet let… Už jsme ho nikdy neviděli,“ říká Rafalského syn Dmitri. Jeho vzpomínky patří do Příběhů 20. století.

Sovětský svaz považoval někdejší Československo za své území. Jak napsali historici Vít Smetana a Jaroslav Hrbek v knize Draze zaplacená svoboda – Osvobození Československa v letech 1944-1945:

„Je nepochybné, že se Československo do sovětské sféry zařadilo nejpozději koncem roku 1943 víceméně z vůle vlastních politických představitelů, a západní Spojenci to byli postupně nuceni akceptovat jako danou věc. Jako jediný stát regionu, který za války uzavřel se Sovětským svazem spojeneckou smlouvu pro období poválečné, patřilo Československo k pilířům nově budované sovětské sféry vlivu a Moskva je tak od samého počátku vnímala.“

Temnou kapitolou této podřízenosti Moskvě je mimo jiné sovětské zatýkání ruských exulantů, kteří v Československu našli domov po roce 1917. Příslušníci zvláštní jednotky sovětské vojenské kontrarozvědky SMERŠ (či SMĚRŠ neboli Směrť špionam) pozatýkali v květnu 1945 na československém území několik set lidí, kteří byli většinou odvlečeni do Sovětského svazu, někteří však zemřeli ještě dřív.

Například Vladimír Rafalský – otec Dmitri Rafalského. Československé úřady se těchto prvních obětí sovětského systému u nás nedokázaly účinně zastat, ani se o to příliš nesnažily.

Syn diplomata, vnuk generála

Dmitri Rafalský je herec, bydlí v Paříži, ale narodil se 8. října 1930 v Praze, kde žil až do září 1968. Hrál například ve filmu Spalovač mrtvol režiséra Juraje Herze (1969) nebo (o dvacet let později) v thrilleru Ronin Johna Frankeinheimera. Otec Vladimir Rafalský (1886-1945) byl polyglot a diplomat, který zastupoval ruskou vládu a v roce 1917 odmítl spolupracovat s bolševiky. Působil v Římě a v Paříži, do Československa přijel v roce 1919, stal se tajemníkem ruské diplomatické mise v Praze, živil se také jako soudní tlumočník z devíti jazyků.

Vladimir Rafalský s manžekou Marií (foto: Post Bellum)

„Narodil jsem se v pražské Pštrossově ulici, kde sídlil ruský konzulát. Otec byl de facto zástupcem Rusů, kteří byli v Československu v exilu,“ vzpomíná Dmitri. Jeho matka Marie Rafalská byla dcerou generála Dmitrije Grigorjeviče Ščerbačeva, který byl za první světové války vrchním velitelem rumunské armády a ve 20. letech odešel na penzi do francouzského Nice:

„Maminka žila od svých čtrnácti let ve Francii. Když pak ve 20. letech přijela na návštěvu do Čech za starší sestrou Kateřinou, která zde byla provdaná, seznámila se s tatínkem.“ Vzali se v roce 1927, v roce 1929 se jim narodila Dmitriho sestra Irena.

„Vyrůstal jsem mezi českými kluky na Slovanském ostrově a kolem Žofína, kde jsem trávil dětství. Česky jsem uměl perfektně. Nechodil jsem ani do ruské školy, ale do francouzské, kterou ovšem za války zavřeli,“ líčí Dmitri, jehož školní docházku komplikovala válka a poté složitá poválečná situace, pro ruskou menšinu nepříznivá. Po různých peripetiích absolvoval gymnázium v Resslově ulici v Praze, ale to předbíháme.

Hon na ruské exulanty

Nacistickou okupaci přežili Rafalští bez úhony (otec tehdy nebyl veřejně činný, pracoval v bance), tragédie je však postihla hned v prvních dnech po osvobození Prahy. Dne 11. května dorazili do jejich domova ve Pštrossově ulici agenti SMERŠ.

Pro vysvětlení: jednalo se o zvláštní jednotky, zřízené v roce 1943. Jejich úkolem bylo odhalování většinou údajných „zrádců a kolaborantů“ z řad Rudé armády, námořnictva a NKVD, bezprostředně po osvobození měly též za úkol vyhledávat a násilně repatriovat ruské exulanty, kteří se provinili tím, že odešli z Ruska nebo se do Ruska nevrátili, protože odmítali bolševický režim. Zatčení mizeli většinou v táborech gulagu, jejich počet se dodnes nepodařilo přesně určit. Z Československa takto Sověti odvlekli několik set lidí.

Vila v Dělostřelecké ulici 11, kde příslušníci Smerš vyslýchali zatčené ruské emigranty (foto: Post Bellum)

„V deset hodin přišli nějací pánové. Chovali se přátelsky. Pozvali otce k nim na návštěvu, že by si s ním chtěli pohovořit, za dvě hodiny prý bude zpátky doma. Čekali jsme na otce ty dvě hodiny… Pak to byly dva dny, dva měsíce, dva roky, dvacet let… Už jsme ho nikdy neviděli,“ říká Dmitri Rafalský. Rodině nikdo neřekl, kam byl otec odveden a co se s ním stalo:

„Celý život jsem míval sny, že se táta vrátil. Po válce nebylo možné obrátit se na úřady, nebyl žádný úřad, který by nám mohl pomoci. Chodil jsem po Dejvicích a Bubenči a hledal tátu, díval jsem se do oken, jestli v nějaké vile nezahlédnu vojáky a zadržené Rusy. Marně.“

Pro Marii Rafalskou to nebylo jediné trápení, protože agenti SMERŠ zatkli také jejího bratra Alexandra Mitjeviče Ščerbačeva: „Strýc, který nám byl velice blízký, samozřejmě věděl, že tátu zatkli, že je zle. Maminka ho nabádala, aby rychle odjel, ale nechtěl nás opustit. Přišli si pro něj 16. května. Byl připravený, měl v kapse mýdlo a zubní kartáček. Zmizel stejně jako táta.“

Rodina měla po válce existenční potíže. Marie Rafalská nemohla pobírat vdovský důchod, neboť oficiálně vdovou nebyla. Případem Vladimíra Rafalského se nikdo nezabýval, československá vláda se bála u sovětských orgánů razantně intervenovat, věc byla komplikovaná i z toho důvodu, že Vladimír Rafalský nepožádal o československé občanství, ačkoli žil v Praze téměř 30 let. Měl tzv. nansenovský či Nansenův pas (uprchlický osobní dokument, pojmenovaný po Vysokém komisaři pro válečné zajatce při Společnosti národů Fridtjofu Nansenovi, blíže zde).

„Živili jsme se tehdy, jak se dalo. Maminka pracovala po nocích načerno v kožešnictví, já jsem se například snažil prodávat knihy z otcovy knihovny, ale nikdy jsem nebyl dobrý obchodník. Pak jsem také vypaloval do dřeva obrázky Prahy, takové příšernosti pro turisty, a maminka je malovala,“ vzpomíná Dmitri: „A občas se stalo, že kdosi zazvonil, ale za dveřmi nikdo nestál, byla tam jen taška s mlékem, vejci, rohlíky a podobně. Nechali nám to tam nějací solidární Rusové. Mamince přiznali důchod až po 15 letech, kdy byl otec úředně prohlášen za mrtvého.“

Osud Alexandera Ščerbačeva

Po komunistickém převratu v únoru 1948 už neměli příbuzní odvlečených lidí vůbec žádnou naději. Dmitri Rafalský měl štěstí alespoň v tom, že se mu v následujícím roce podařilo odmaturovat (sestra Irena na tom byla hůř – studovat nemohla), začal se věnovat herectví, působil v různých oblastních divadlech.

Dmitri Rafalský v Herzově Spalovači mrtvol (foto: Post Bellum)

Nějakou dobu po Stalinově smrti, zřejmě v roce 1956, přišel Marii Rafalské dopis, podepsaný jménem zemřelé babičky. Napsal ho její bratr Alexander Ščerbačev, počínal si takto opatrně kvůli cenzuře, nicméně rodina se z listu dozvěděla, že byl propuštěn z tábora gulagu, že se pokusil odletět z Moskvy za příbuznými do Francie, ale odlet mu byl znemožněn. Musel se vrátit do Vorkuty, propadal beznaději, chtěl se vystěhovat alespoň za příbuznými do Československa a žádal svou sestru, zda by nemohla intervenovat u československých úřadů. Marie Rafalská podle Dmitriho dělala, co se dělat dalo, psala i prezidentovi, až se jí nakonec podařilo získat pro bratra svolení.

Alexander Ščerbačev se však do Československa nedostal. Zemřel krátce poté, co se dozvěděl, že může ze SSSR vycestovat – dostal infarkt, zřejmě v důsledku nervového vypětí. Když se to dozvěděla Marie Rafalská, stihlo srdeční selhání i ji. Přežila, ale slabé zdraví ji trápilo až do smrti, posledních sedm let prožila na lůžku. Zemřela v roce 1973.

Panebože, vždyť je to Rafalský!

Pravdu o otcově osudu se Dmitri Rafalský dozvěděl teprve po sovětské okupaci Československa. V září 1968 emigroval do Belgie a přátelé v Bruselu mu tehdy půjčili knihu – deník, který napsal Nikolaj Siněvirskij, pravým jménem Michael Mondič (pracoval pro SMERŠ jako tlumočník, kniha vyšla i česky, vydal ji ÚSTR pod názvem SMERŠ. Rok v táboře nepřítele).

„Přátelé mi řekli, že se v té knize píše o otci, že je to hrozné a že bych to snad ani neměl číst. To nebylo možné, tak jsem si ten text vzal a sedl si sám do pokoje. Stručně řečeno, Siněvirskij popisuje, jak přísušníci SMERŠ mučili zatčené Rusy. Když jsem v květnu 1945 hledal otce v Dejvicích a okolí, nebylo to od věci. Drželi ho v jedné vile v Dělostřelecké ulici, zemřel při výslechu, hned druhý den po zatčení,“ říká Dmitri, pro kterého je dodnes těžké o otci mluvit.

Siněvirskij v deníku píše: „Na betonovém dvoře ležel člověk. Panebože, vždyť je to Rafalský! Kolikrát jsem ho viděl v Nikolajevském chrámu. Vždycky jsem obdivoval jeho ušlechtilý vzhled: bílé vlasy, bílá bradka, moudrá a výrazná tvář. ´Umírá, pronesl major Nadvornyj.` `O jednoho banditu míň,` odtušil major Popov. Hleděl jsem na krví zalitou tvář, na mozek smíšený s prachem. Lubjanka! Proč jezdit do Moskvy, aby člověk viděl Lubjanku? Ta je i tady. Tam se lidé vrhají z okna, aby skončili svůj život sebevraždou. A totéž se děje i zde. Lubjanka v Praze, v Dělostřelecké ulici č. 11.“

Dmitri Rafalský je přesvědčen, že jeho otec byl zabit při výslechu a následně vyhozen z okna. Stejný názor měla i jeho sestra Irena Rafalská (zemřela v roce 2018). Jejich matka Marie se o Siněvirského knize a manželově smrti nikdy nedozvěděla – Dmitri jí o tom z emigrace nenapsal, obával se, že by jí tak zkrátil život.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)