Sjezd abstinentů na protialkoholním oddělení v psychiatrické léčebně Dobřany, 1984. Foto: archiv Heleny Škopkové, se souhlasem Paměti národa

Socialismus prosáklý alkoholem. Pro první flašku se šlo v deset dopoledne

Napsal/a Post Bellum 4. února 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

V práci, na oslavě MDŽ, na schůzi. V době normalizace se alkohol stal všudypřítomným. Léčba alkoholismu se ale často stávala doménou lékařů s kádrovými škraloupy, protože nikdo jiný to nechtěl dělat. Počet alkoholiků se u nás od 60. do 80. let ztrojnásobil.

„V době deziluze po roce 1968 se prokazatelně zvýšila spotřeba alkoholu. V zaměstnáních se strašným způsobem chlastalo,“ říká Vladimír Řehan, někdejší ředitel protialkoholní léčebny ve Šternberku, a pokračuje:

„‚Akce deset‘ znamenala, že každý hodil nějakou kačku a nejmladší letěl pro flašku. Pilo se běžně, na stavbách úplně děsně.“

„Ve skupinovém sezení mi jeden dělník vyprávěl, že když chlapi v pondělí přijedou na stavbu a není úplně ideální počasí, sednou a začnou pít. A někdy pijí celý týden. Vedoucí jim pak musel vykazovat fiktivní výkony.“

Vladimír Řehan s pacienty. Foto: se souhlasem Paměti národa

Všeobecná skepse a nemožnost realizovat různé ambice často vedly k tomu, že opilost se stávala vítaným a společensky poměrně akceptovaným únikem z šedivé reality. Snadno to lze pozorovat ve zvyšující se spotřebě: zatímco v roce 1948 průměrný Čech vypil 2,4 čistého alkoholu ročně, v roce 1981 to už bylo 9,4 litru. A v tomto objemu ještě není započítána doma načerno pálená kořalka.

Počet registrovaných alkoholiků se od šedesátých do osmdesátých let ztrojnásobil. To sice můžeme částečně přičíst na vrub narůstajícímu počtu protialkoholních poraden, na druhou stranu alkoholismus jako neřešený problém často prosákl i jinde, třeba v manželských poradnách: „Byl to jeden ze způsobů, jak lidé řešili vnitřní tenzi,“ říká psycholožka Helena Klímová.

Místo rumu Ostravský kahan

Komunistický režim považoval alkoholismus za velký problém, který byl zpočátku samozřejmě vydáván za „dědictví kapitalismu“. V padesátých letech se kampaně proti alkoholismu vedly zejména na Slovensku.

Božena Beňová vzpomíná, že v době jejího dětství na východním Slovensku bylo popíjení kořalky tak zažitou společenskou nutností, že její rodiče se stali členy metodistické církve, jež zapovídá pití alkoholu: „Na Zemplíně se strašně chlastalo, z kostela se šlo vždy rovnou o hospody a kdo nepil jako ostatní, neměl šanci. Členství v naší církvi bylo určité řešení, jak se tomu tlaku vyhnout.“

Helena Škopková (vlevo) v psychiatrické léčebně Dobřany, 1960. Foto: se souhlasem Paměti národa

Jenže spotřeba alkoholu stoupala i v Čechách a zavádění nepopulárních razantních opatření bylo ošemetné. Komunisté se jim snažili čelit zvyšováním ceny lihovin, zejména těch luxusních. Například láhev francouzského koňaku Martell stála začátkem šedesátých let 250 korun, gruzínský koňak 76 korun (průměrný plat v té době byl 1300 Kčs).

Zdražování piva ovšem nepřipadalo v úvahu. Stanislav Měřínský, znalec tehdejšího vinařství, vzpomíná, že jedním ze způsobů, jak se režim snažil snížit spotřebu lihovin, byla propagace vína: „Na Ostravsku chtěli brojit proti tomu, aby horníci chlastali destiláty – vodku, rum. Tak tam postavili vinařský závod a dělal se tam Ostravský kahan. Víno má třeba 12-13 % alkoholu a rum 40 %, takže se jim trošku snažili zachraňovat zdraví.“ Kvalita tehdejšího tuzemského vína byla podle jeho slov ovšem pochybná: „Lidé netoužili po suchých vínech. Dělaly se takové sladké limonády. Dneska bych to vůbec nedokázal polknout.“

Nepít bylo nenormální

Zásadní osobností protialkoholního hnutí v Československu se stal docent MUDr. Jaroslav Skála, který již před únorem 1948 založil Klub lidí usilujících o střízlivost, inspirovaný myšlenkami Anonymních alkoholiků. Jenže jejich program, obsahující také spirituální prvky, byl pro komunisty nepřijatelný, a po nástupu totality klub nemohl pokračovat.

V září 1948 nicméně Jaroslav Skála založil první specializované pracoviště pro léčbu alkoholismu v Praze u Apolináře. „Docentu Skálovi se podařilo prokázat, že to, co bylo považováno za obyčejnou lidskou neřest, do roku 1961 byl alkohol při nehodě dokonce polehčující okolností, se dostalo do ranku nemocí,“ říká Vladimír Řehan.

Vladimír Řehan ve Šternberku. Foto: se souhlasem Paměti národa

„Alkoholismus jako nemoc spousta lidí nebyla ochotna přijmout. Pití bylo normální a nepití bylo nenormální.“

Nutno podotknout, že práce s alkoholiky v té době rozhodně nebyla prestižní lékařskou specializací. Často se jí ujímali lidé, kteří kvůli kádrovým škraloupům neměli šanci uplatnit se v jiných oborech. Když Petr Riesel, který pracoval jako závodní lékař, projevil zájem vést ve volném čase protialkoholní ambulanci v Chomutově, ředitel mu řekl: „Ve tvém případě by to prošlo i politicky, to nikdo jiný nechce dělat.“

Podobnou zkušenost má i Helena Škopková, která byla v dobřanské psychiatrické léčebně zprvu proti své vůli přidělena na protialkoholní oddělení: „Ředitel mi řekl: ‚Nikoho jiného na to nemám, musíš tam nastoupit.‘“

Nadšení nedotčené politikou

Právě díky inspirativní osobnosti docenta Skály však Helena Škopková postupně našla pro tento obor nadšení a účastnila se psychoterapeutických výcviků, které u Apolináře pořádal. Postupně se kolem Jaroslava Skály soustředil okruh zapálených osobností, mnohdy i z řad disidentů, pro které se tato práce – z pohledu komunistického režimu zcela neatraktivní – stala životní náplní. Jednou z nich byla i Jitka Vodňanská: „Byl to takový ostrůvek pozitivní deviace,“ říká o prostředí u Apolináře.

„Docent Skála byl neuvěřitelně zářivá bytost a byl nějakým způsobem rezistentní vůči tomu, co se dělo okolo. Udržoval si proud svého nadšení a myšlení, které bylo politikou nedotčené.“

Jitka Vodňanská s Jaroslavem Skálou (vlevo) a Kamilem Kalinou, 1984. Foto: se souhlasem Paměti národa

„Myslím, že kdyby nebylo Skály, tak nejsem psychoterapeutka, nevedu výcviky, jeho důvěra pro mě byla nejvíc, co jsem pro svou profesi dostala,“ dodává Jitka Vodňanská.

V prostředí psychoterapií a terapeutických výcviků, kde se lidé zpovídali z nejintimnějších problémů, však Státní bezpečnost pochopitelně chtěla mít své lidi. Jeden z nich se v 70. letech objevil také na psychoterapeutickém výcviku SUR, jehož se účastnila:

„Bylo to pro mě obrovsky objevné a úplně přetvářející. Zpočátku jsem já byla ta, co tam přináší hodně svých osobních problémů. O těch mluvili samozřejmě všichni, ale já jsem byla takové naivní trdlo, takže jsem toho pravděpodobně říkala víc. Byl tam ale i psychiatr, který neřekl skoro nikdy nic, a jak se později ukázalo, byl to fízl. Později, když jsem byla u výslechu, dozvídala jsem se od estébáků věci, které jsem o sobě běžně neříkala. Jak se to dozvěděli, jsem zjistila až po letech,“ vypráví Jitka Vodňanská.

Kontroverzní terapie nenávistí

Metody léčby se v jednotlivých zařízeních velmi lišily. „To záviselo čistě na odborné kompetenci příslušného týmu. Znal jsem oddělení, kde pracovali s pacienty čistě na bázi psychoanalýzy, což nebylo moc účinné,“ říká Vladimír Řehan. Na jiných odděleních se pracovalo výhradně s drastickou averzivní terapií: „Dvakrát denně pacientovi píchnete injekci emetinu nebo apomorfinu, dávidlo, a pak ho necháte napít se piva nebo si k němu jen čuchnout. Spolehlivě se vyzvrací. Po týdnu je zralý žaludek si vytáhnout a vyprat si ho v neckách.“

„Po třech měsících získáte jeho nehynoucí nenávist a strach, co by se stalo, kdyby se do léčebny vrátil. Já jsem to považoval za zrůdné a odporné.“

O kontroverzní averzivní terapii mluví také Helena Škopková: „Očekávalo se, že na základě dávivého reflexu vznikne i trvalý podmíněný reflex, odpor k alkoholu. Ale vůbec to nefungovalo, ukončili jsme to velmi rychle.“

Terapeuti se shodují, že v tom, jestli pacient nad svým alkoholismem dokáže zvítězit, hraje největší roli vlastní motivace, k níž se ne každý dokáže propracovat: „Skála vždycky říkal: ,Jestliže ze třiceti lidí, které mám na oddělení, bude jeden abstinovat, tak to stojí za to, aby se tenhle člověk do života vrátil,‘“ říká Helena Škopková.

Vladimír Řehan dodává: „Kdo nechtěl, u toho to nemělo smysl. Šlo nám o změnu pohledu člověka na sebe samého. Ne o to dát mu řešení, ale pomoci mu najít smysl života. To nemusí být žádná fanglička. Tím smyslem života pro někoho může být fotbal nebo prachy. Když někomu chcete něco vzít, musí mít v zásobě něco silnějšího, co ho táhne dál.“


Autorka textu Barbora Šťastná působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)