Snaž se a pojedeš do Artěku. Kádrová výchova v Československu běžela naplno až do pádu režimu
Začátkem roku 1989 zbývaly komunistickému režimu v Československu do zhroucení už jen poslední měsíce. Strana ale stále chrlila nové mladé kádry, pionýry i svazáky. Celá mašinérie Mezinárodních táborů míru a takzvaných pionýrských aktivů se chystala na další sezónu, nikterak netušíc, že bude ta úplně poslední. Pro nejaktivnější pionýry byl jako každoročně ve hře i pobyt v proslulém sovětském dětském táboře Artěk.
„Milá pionýrko, pionýre,“ mohly ještě v březnu 1989 číst v dopise desítky pečlivě vybraných dětí z celého Československa. Šlo o pozvánku na soutěž „Pionýrská Seč“, kde se dal vyhrát právě i pobyt dětském táboře Artěk na Krymu v tehdejším Sovětském svazu.
Do soutěže se kvalifikovali ti nejaktivnější pionýři z takzvaných pionýrských aktivů: několikatýdenních pobytů v Ústřední politické škole Socialistického svazu mládeže (ÚPŠ SSM) v Seči v Železných horách. Výše zmíněný dopis je součástí fondu dokumentů ÚPŠ SSM v Národním archivu, které HlídacíPes.org prostudoval.
Jen pro ty, s nimiž se počítá…
Ústřední politická škola Socialistického svazu mládeže jako hlavní instituce pro ideologické vzdělávání dětí a mládeže vznikala v Seči už od začátku 50. let 20. století. Tehdy u Sečské přehrady vyrostl – podle vzoru sovětského Artěku – stálý Československý pionýrský tábor. Areál se až do pádu komunismu neustále rozšiřoval, pracovalo tam v jeden čas až kolem 250 lidí.
Hlavní náplní činnosti ÚPŠ SSM byly koncem 80. let takzvané pionýrské aktivy – delší „výchovně-vzdělávací“ pobyty pionýrských skupin, letní Mezinárodní tábory míru a kromě toho také několikaměsíční kurzy pro svazácké funkcionáře. Tato podoba komunistické indoktrinace a stranické přípravky je dosud jen málo popsaná.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
V roce 1987 dostal pozvání do Seče i Petr Býma z Hodslavic u Nového Jičína: „Když to přišlo domů, rodiče nevěděli, co s tím. Táta byl proti, mamka z toho byla taková vykulená,“ popisuje trochu paradoxní cestu do elitního kádrově-výchovného zařízení. I když byl, jak říká, „pionýrskou dvojkou na okrese“, o režimu si u nich doma mysleli své a poslouchali i zahraniční rozhlas.
„Z tátovy strany nám komunisti ukradli grunt a pole, takže, když dopis přišel, táta se začal rozčilovat a nadávat. Z druhé strany zase mamka nemohla jít studovat gymnázium, protože druhý děda nesouhlasil se vstupem vojsk v šedesátém osmém,“ vypráví Býma.
Do Seče přesto nakonec jel a získal tam i vyznamenání prvního stupně. Spíš než ideologii si ale vybavuje volnočasové aktivity. „Oni to netlačili úplně na krev, to si pamatuju. Já jsem si z toho odvezl hlavně to, že to byla pro mě zábava,“ říká s 35letým odstupem.
„Jel jsem tam už s tím, že v téhle zemi není něco v pořádku, takže mě to nezměnilo ani nezlomilo. Ale dokážu si představit, že na lidi z jiného sociálního prostředí nebo třeba na ty trochu naivnější to v tom věku mohlo zapůsobit,“ dodává. Ostře to kontrastuje s tím, jak se v dobových dokumentech plných komunistického žargonu vůči pionýrům snažila prezentovat sama škola.
„Vybraný pionýr musí být žákem 6. ročníku základní školy, ne z jazykové nebo speciální školy s rozšířenou výukou některého předmětu, aktivní pionýr, se kterým se počítá pro funkci ve SR (skupinová rada pionýrské skupiny, pozn. red.),“ stálo jasně v podmínkách, které ÚPŠ SSM poslala krajským funkcionářům Socialistického svazu mládeže v roce 1988.
Několikatýdenní turnus ve zvláštním zařízení pro výchovu kádrů tedy ani v posledním tažení režimu nebyl zdaleka pro každého. Za pozornost také stojí, že pobyt nebyl pro děti zdarma, přesná částka se odvíjela od příjmu rodičů, necelé dva měsíce pobytu dítěte vyšly rodinu zhruba na 500 tehdejších československých korun.
„Trochu jako vojna“
Detailní představu o tom, co během zhruba sedmitýdenního pobytu ve „škole“ pionýry vlastně čekalo, nabízí dopis vybraným účastníkům s pokyny o programu a přípravách na cestu. Konkrétně tento byl určen pionýrům, kteří na Seči měli strávit období od půlky ledna do začátku března 1989:
„Vlastní příprava pro výkon tvé funkce bude dělena do dvou částí. Na část teoretickou, kde si budeš prohlubovat své znalosti o PO (pionýrská organizace, pozn. red.), mezinárodním pokrokovém hnutí (…), a na část praktickou, kde budeš získávat základní návyky pro práci v pionýrském aktivu, pří řízení pionýrské skupiny.“
Součástí areálu v Seči byla i základní škola, která zajišťovala, aby šesťáci z celého Československa během několikatýdenního pobytu mimo své bydliště nezameškali učivo.
Denní rozvrh připomínal poměrně „přísnou“ školu v přírodě: budíček v 6:30, dopolední zhruba čtyřhodinová výuka, polední klid a po něm dva bloky „mimoškolní činnosti“. Do postelí šli pionýři v devět večer.
„Museli jsme být hodně v krojích a byly tam takové formalizované nástupy. Bylo to někdy trošku jako vojna,“ vybavuje si Petr Býma.
Jak už bylo řečeno, do Seče se dostaly jen přesně vytipované děti, které byly z hlediska režimu „perspektivními kádry“. K ještě lepším výkonům jim ale přímo na místě měla pomoci motivace – třeba v podobě příslibu pobytu v sovětském Artěku.
Výjezdní doložku s sebou
„Nejlepší a nejaktivnější pionýři jsou odměňováni vyznamenáním ÚPŠ SSM – III., II., I. stupně. Nositelé I. stupně vyznamenání se mohou zúčastnit celostátní soutěže Pionýrská Seč,“ stálo ve „zvacím dopise“ pionýrům. Samotná soutěž se konala o zhruba rok a půl později a škola znovu poslala nejaktivnějším pionýrům přesné pokyny:
„Vzhledem k tomu, že můžeš obsadit jedno z prvních tří míst a získat tím poukaz na MTM Artěk (Mezinárodní tábor míru, pozn. red.) v SSSR, musíš přivézt s sebou Seče svůj platný cestovní pas nebo výjezdní doložku s fotografií,“ zněla další z mnoha instrukcí. Nechyběla připomínka, že pionýry při soutěži čekají otázky ze znalostí pionýrské organizace či všeobecného přehledu a aktualit.
Soutěžit o zájezd do Artěku pár měsíců před pádem komunistického režimu se do Seče v květnu 1989 vydaly desítky dětí z celého Československa. Poukaz do Artěku tehdy vyhrály tři dívky ze Slovenska, dalších 12 pionýrů získalo pobyt v některém z Mezinárodních táborů míru v Česku nebo na Slovensku.
Za zmínku stojí, že mezi soutěžícími pionýry figuruje i jméno současného generálního ředitele Českého rozhlasu Reného Zavorala (viz dobové foto níže).
Účastníci finále Pionýrská Seč v květnu 1989. Snímek vyšel v časopise Oheb, který tehdy vydávala ÚPŠ SSM ve spolupráci s komunistickou buňkou v Seči. Foto: HlídacíPes.org, se souhlasem státního okresního archivu Chrudim
O zájezd do Artěku měl soutěžit i Petr Býma, i on si totiž z pionýrského aktivu v Seči původně odvezl vyznamenání prvního stupně. Je také v seznamu tehdy pozvaných účastníků za Severomoravský kraj; do Seče už se však nakonec nevrátil. Mohla za to možná i nenápadná historka z prvního dvouměsíčního pobytu.
„Byl jsem zvyklý denně číst noviny, včetně zahraničních článků, které přebíral časopis 100+1. Noviny jsem četl i v Seči. Jednou tam vyšla fotka Gorbačova a já jsem před jedním Slovákem ze srandy řekl, že by bylo lepší, kdyby tam byl Reagan. On to pak potom někomu řekl a začalo se to strašně řešit. Pozval si mě dokonce ředitel, jestli je to pravda. Ale měl jsem strach, tak jsem to zapřel,“ vzpomíná po letech.
Kromě vzdělávání, respektive indoktrinace pionýrů probíhal v rozsáhlém areálu v Seči až do samotného pádu režimu také další běžný celoroční program – například několikaměsíční kurzy připravující mladé svazáky na studium Vysoké škole Komsomolu v Moskvě nebo návštěvy z bratrských socialistických zemí z celého světa, od Nikaragui po Etiopii.
Na dobových fotografiích ze Seče tak vedle československých pionýrů v košilích a se šátky defilují třeba černošské děti v tradičních afrických oděvech.
Listopad 89 a váhající rodiče pionýrů
Listopadové události roku 1989 znamenaly pro prestižní režimní kádrové zařízení zásadní zlom a nejistotu. Výmluvným dokladem jsou další dopisy rodičům pionýrů, které škola tehdy posílala.
Zatímco verze z 8. listopadu 1988 je ještě protknutá komunisticko-pionýrskou hantýrkou a končí slovy, že „příprava obohatí činnost dětí ve vlastním oddíle a na pionýrské skupině“, o rok mladší verze z 30. listopadu 1989 už je viditelně „zdemokratizovaná“ a zjevně odráží menší ochotu rodičů v podmínkách hroutícího se režimu posílat své děti na několik týdnů do podobné instituce.
Na to si ostatně škola stěžuje v dopise vedoucím pionýrských skupin ze stejné doby: „Jsme si vědomi, že tato práce je obtížná a v dnešní době i problematická (…). Zároveň je nám zřejmé, že největší problémy jsou asi v přesvědčování rodičů.“
V přiloženém dopise rodičům pak stojí: „Vážení rodiče, umožněte svému dítěti pobyt v našem zařízení, sami budete překvapeni výsledky naší práce po návratu dítěte domů. Vaše dítě bude patřit k 750 šťastným dětem, které se zde během roku vystřídají.“
Už ale nenásledovalo žádné „se soudružským pozdravem“ jako o rok dříve, ani zmínky o „projevené důvěře“ v dotyčného pionýra. Dopis vyznívá spíš jako podprahové volání, aby přijely vůbec nějaké děti.
HlídacíPes.org stál i o vzpomínky posledního ředitele Ústřední politické školy SSM Milana Bukače, který ve funkci zažil právě sametovou revoluci. Ten ale rozhovor odmítl.
Obavy komunistického vedení školy se každopádně potvrdily a po listopadu 1989 se do té doby privilegované stranické zařízení muselo začít starat o to, aby přežilo v novém tržním prostředí.
Mezinárodní tábor míru ještě v roce 1990 proběhl, pak ale areál namísto pionýrů a svazáků začaly zaplňovat školy v přírodě, účastníci různých kurzů a na čas také uprchlíci z války v bývalé Jugoslávii. Dnes je v budovách sanatorium pro duševně nemocné.
Tématu bývalé Ústřední politické školy SSM se bude HlídacíPes.org věnovat i v dalších textech.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Tajemné město Michengrads. Po stopách otce, který uprchl z transportu smrti
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
24 komentářů
na arteku byli jedni moji znami z mladi
matka soudruzka delnice, otec neznamej, oni na zakladce zadni geniove nebyli, ani nevim, ze by se nejak angazovali, pak sli do ucnaku
prijeli s ocima na vrch hlavy, fakt byli presvedceni, ze CCCP je zeme zaslibena, my jsme se jim vysmivali, pak to ale nekdo (z dospelejch) utnul asi aby nebyl problem
cca konec sedmdesatek …
To už ale bylo zařízení úplně odtržené od reality a asi nejspíš hlavně pro děcka komunistických papalášů „určených k výrobě“ dalších novodobých mladých papalášů. V sedumdesátých letech jsem 7 – 8 let každé prázdniny jezdil na obvykle dva třítýdenní pionýrské tábory , u nás a potom i taky v Německu a Polsku a nikdy jsem ani jen o nějaké možnosti se nějak dostat do Artěku neslyšel. A to jsem byl z otcovy strany z komunistické rodiny,
Myslím, že do toho tábora v Seči se snažili vybírat podobné profesionální funkcionáře, jako jsou dnes vybíráni třeba na místa předsedů a dalšího vedení dnešních studentských parlamentů. Lidi. kteří už tehdy v mladém věku jsou připraveni a jsou vhodní k tomu živit se výhradně politikou. tehdy politikou rudou v Komunistické straně,, dnes v dresu nějaké politické strany v našem nebo evropském parlamentu. Nejspíš za zelené, to je dnes přes aktivisty typově podobná strana jako kdysi byla přes svazáky ta komunistická.
Byl jsem pionýr a o Artěku jsem četl jako o tom nejlepším, co může pionýra potkat. Jednou jsem ovšem četl, že při poledním klidu musí všichni ležet a kdo zvedne hlavu, jde k hlášení. Nevím, jestli to nakonec byla pravda, ale o té chvíle bych nebyl chtěl do Artěku ani za nic.
Tak to jste asi nejezdil ani na žádné jiné tábory té doby. Samozřejmě že že při poledním klidu musili všichni ležet. :)))
Samozřejmě jsem jezdil na tábory a polední klid jsme měli. Ale nebylo to na pláži v řadách a nikdo nemusel ležet bez hnutí.
to nemáte pravdu ,mi na táboře ležet nemuseli jen jsme prostě byly v chatičkách a bylo na každém co chtěl dělat ,ale většina se vážně jen povalovala .ono stejně nebylo většinou co jiného dělat .já chodil za chatku do lesa a z kůry vyřezával lodičky a nebo sbíral houby a borůvky
Byl jsem v UPŠ SSM jako žák 6. třídy. V té době jsem byl místopředsedou skupinové rady členem Obvodního štábu PO SSM. Do Seče odcházela pracovat naše skupinářka , která se velkou měrou zasloužila o to , že jsem krátce po jejím odchodu dostal pozvánku do Seče.a to na 2 měsíce. Průběh byl přesně takový ,jak je popsán v článku , ale přestože jsem byl aktivní pionýr, tento režim se mi příliš nezamlouval, vydržel tam měsíc a prosadil si odjezd domů. Nebylo to jednoduché, předpokládám, že jsem byl možná první v historii. Byly kolem toho tahanice, ale povedlo se. Jestli z toho byly do budoucna nějaké následky, netuším, ale je fajt, že když jsme chtěli po pár letech uskutečnit mezinárodní putovní tábor, pořádaný ÚR PO SSM, z nějakých nepochopitelných důvodů nám to nebylo povoleno….
Cituji: „Dnes je v budovách sanatorium pro duševně nemocné.“
To je celkem zábavné… V dřívějších dobách dětem vymývali mozky a (svým způsobem) z nich dělali duševně nemocné, takže je celkem logické, když byl tento „genius loci“ zachován…
Usmíval bych se nad tím ale daleko víc, kdyby už v politice nefigurovaly komunistické kreatury… No, třeba se jednou dočkám…
Evidentní snaha odvrátit pozornost od dnešních existenčních problémů mnoha rodin a samoživitelů, tak se tu vytáhne co bylo před 40 lety. Nikdo nikoho do vstupu do pionýra nenutil a bylo to svobodné rozhodnutí žáků či jejich rodičů. Tytéž tábory existují dodnes akorát se tomu říká jinak.
…Nikdo nikoho do vstupu do pionýra nenutil a bylo to svobodné rozhodnutí žáků či jejich rodičů…
Asi takhle, soudruhu: do Pionyra se vstupovalo tak nejak automaticky, po absolvovani Jisker.
Paklize se nekdo po dosazeni vstupniho veku nestal clenem Pionyra, bylo to zejmena proto, ze nebyl ideove vhodnym kadrem. Cili ono to bylo cele takove povinne-nepovinne. A opravdu me zarazi slovni spojeni „svobodne rozhodnuti‘ zasazene do casoveho ramce 1948-1989.
A co ti zabránilo na ty „existenční problémy“ upozornit vlastním článkem, vašku?
Václave,máte pravdu nikdo vás do pionýru nenutil,ale propaganda udělala své.Měl jste jinou volbu než být pionýr.Byly i jiné organizace,kde se mohlo žactvo přihlásit?Pionýr byl projekt komunistické propagandy.Dodnes pamatuji,nástupy žáků celé školy s pionýrskými šátky ,kdy trubači troubili a vzorný žák zástupce vrchní prdelaté pionýrské vedoucí jí podával hlášení.Pionýři nepovinně- povinně chodili na prvomájové a lampionové průvody.Nevím,jestli u vás je to starost o existenci rodin a matek samoživitelek,nebo nostalgie komunisty nad starými časy,které autor článku znevážil.Když někdo napíše článek o protinacistickému odboji je to taky odvrácení pozornosti?HP. by neměl publikovat jiné články než o problémech samoživitelů,tečka!
… není dobré se tady odhalovat kdo co byl v minulosti, protože to všechny může i po té době dohnat… Stále očekávám, že ÚSTR pro záslužnou činnost začne zkoumat z minulosti právě svazáky až do pionýrů a jisker… A to se teprve uvidí jaký byl svazák např. Pavel Žáček nebo Monika McDonagh-Pajerová, Jan Ruml… Musí se oddělit zrno od plev…
Jinými slovy, josef jako svazák má za to, že i ostatní byli svazáci.
Tedy, mohu se třeba nechat poučit, ale obávám se že nějakých jiných organizací, kam by se mohlo žactvo přihlásit za komunistů mnoho nebylo. Ony totiž všechny legální organizace, přes ty sportovní až k zahrádkářům byly sdruženy a tudíž povoleny jako součást jednotné Národní fronty. Jejíchž vedoucí představitelé museli projevovat aspoň formálně souhlas s politikou KSČ.
Takže, ani pro děti žádná volnost ve výběru přiliš nebyla. A že by tam snad brali rebely co odmítli vstoupit do pionýra, o tom si mohli leda zdát..
Přesně tak pane Václave…..pan bože, kdyby nebylo minulého režimu, na co by si ti potrefení stěžovali…..za všechno můžou komunisté :-)) ….to už je tak ohraná deska, že to snad ani není pravda.
Oline,máte pravdu,za všechno opravdu můžou komunisté.Když to všechno zkur-vili ve 48,mohli to napravit po 68 .Čínští soudruzi na to přišli po masakru na náměstí Nebeského klidu.Vy jste začali v 66.roce a mohli jste to dotáhnou pod vedením strany do konce a mohl být u nás jak v Číně sockapitalismus.Nemusela by být jak vy tvrdíte divoká privatizace.Jenže jste byli zbabělci,prospěcháři a tak jste zavedli normalizaci.Jak jste zjistili,že hospodářství jde do kopru,tak jste převlekli kabáty rozkradli jste co zbylo (zmiňovaná divoká privatizace) a stali se z komunistických prospěchářů kapitalisté.Zbytek co nic neurvali nebo zkrachovali se stali zakyslými obhájci minulé doby.Stálo to 20 let zaostalosti,ale pozitivní na tom je,že už stále míň tady smrdíte.Bohužel bude to ještě asi dvacet let trvat než ten smrad zmizí úplně.
Potrefený olin si nevšim, že jediný, kdo si tady stěžuje, je on.
Od roku 1989 nám kapitalisté a kapitalističtí politici vymývají mozky, abychom uvěřili, že v dnešní společnosti je demokracie, svoboda a lidská práva. To je výmysl, Dnešní společnost je kapitalistická, je v ní bohatství a touha po moci kapitalistů, bída, bezpráví, útlak kapitalistů, nesvoboda, tržní ekonomika a konkurenční boj. Myšlenka socialismu byla správná. Omylů a chyb se dopustili lidé s průkazkou KSČ, kteří komunisty nikdy nebyli, byli to jen prospěcháři a ti po konci socialismu přešli lehce ke kapitalismu. Pionýrská organizace socialistického svazu mládeže měla vychovávat nové řádné občany socialistické společnosti. Někdy se to nedařilo, právě pro prospěcháře v KSČ. Dnes víme, že socialismus skončil koncem roku 1989, ale ještě v létě roku 1989 se plánovalo daleko do budoucna. Dnešní kapitalistická společnost nás nutí myslet peněžně a nechce, abychom mysleli lidsky. Nutí nás svými výmysly, abychom nevěřili ani tomu co jsme sami zažili a najdou se lidé, kteří v tom této společnosti pomáhají.
Co k tomu napsat.Přesně to samé o socializmu jsem jako 20.letý řekl před dvěma staršími kolegy.Řekl jsem jim,že myšlenka socialismu je dobrá,ale že jí kazí lidé.Dívali se na mě jak na debila a vůbec se tomu po 50.létech nedivím.Socialismus byl v mnoha zemích a nikde se neuchytil.kde byl tam byla zaostalost,justiční vraždy,nesvobodaDnes si můžete psát nesmysly,dříve jste se bál na veřejnosti promluvit ,něco jiného se mluvilo doma něco jiného na veřejnosti.Bujelo udavačství.mrtví a dráty na hranicích atd.I v té Číně se změnil na sockapitalizmus.Zůstal akorát v KLDR.Tam je beztřídní společnost je všechno všech. ,dle potřeb.V dnešní kapitalistické společnosti pomáhá stát,neziskové organizace jako je armáda spásy,charita,spousta dalších.Kdo může pomáhá ve sbírkách na charitu.Jenom letos se vybralo 9 mld.Kč od lidí.
Důležité je nezaměňovat likérku Drak s kapitalismem, mirečku.
Já byl v 88 ve Východním Německu v Arendsee, hned za táborem byla čára do Západního Německa. 🙂 Jinak pionýr byl vedený převlečenými skauty :-), a pak to tak podle toho vypadalo (v dobrém).
Mám zetě Jardu,takto výborného instalatéra a elektrikáře ,který byl jako kluk v Artěku.Nevím jestli jeho otec byl komunista,byl také instalatér. Já jsem byl v padesátých letech na pionýrském táboře na Želivce a později na dvou minstranských táborech,které organizoval páter kotík, blahé paměti. Ten v každé farnosti kde působil zanechal stopu ,nové zvony rekonstrukce kostelů atd.Padesátá léta nebyla jednoduchá doba,strýc byl zavrený proto,že nechtěl do JZD.Ještě si vzpomínám na Maďarské události,naše armáda ležela rozvinutá u jejich hranic připravená k zásahu,který provedl SSSR. Bylo postiženo několik mladých ročníků Maďarů,další odešli do exilu.Nyní po více jak šedesáti letech mají Maďaři svuj názor na Ukrajinu,nedodávají zbraně ,jen humanitární pomoc. Přesto nedovedu pochopit nenávistné osočování premiéra Orbána za jeho politiku.Pamatuji si rok 8/1968,kdy k nám vtrhla spojenecká vojska ,byl jsem v Praze,pracoval jsem v Pragovce a vím co se odehrávalo.Stavět se s holýma rukama tankům ,jak se dělo u rozhlasu bylo nesmyslné.Národ musel přežit,Dubček a jeho spolustranici to zvorali a šli od válu.To jsou dějinné zvraty,které nejsou dobré,ale to co se děje na Ukrajině je válečný stav,který je vyprovokován a je mi z toho zle. Nikdo nedovede zahájit mírová jednání jen se válčí a devastuje.Před II.světovou válkou to byl Habeš a Španělsko.Stejně se bude muset jednat o míru na Ukrajině a může to byt i nepovedený mír ,který bude lepší jak současné válečné běsnění a válečná propaganda obou stran.
Nebyl jste mezi 99.pragováky co poslali zvací dopis?Jinak máte pravdu,Dubček a jeho kumpáni to fakt zvorali,Husák,Bilak a jejich kumpáni k tomu přidali zradu národa,kolaboraci.Sakra tak už mi soudruzi žekněte,jaký je rozdíl mezi Hitlerem a Putinem?Hitler bránil Německé obyvatelstvo v Sudetech,Putin brání Rusky mluvící obyvatelstvo na Ukrajině.Hitler podle vás okupoval,Putin jen osvobozuje.Jediný rozdíl je,že Putin zatím díky Ukrajině nerozpoutal III.S.V.Jsem přesvědčen,že většina mírumilovných zastánců Ruské agrese pochází z řad bývalých komunistů,důchodců hlavně tady na Ostravsku.