Jedním z nejvýznamnějších zdrojů valut pro bývalou socialistickou NDR byly možná překvapivě vánoční ozdoby z foukaného skla. Tradice jejich výroby se zrodila v roce 1847 v horském městečku Lauscha v Durynsku a letos byla zařazena na německý seznam nehmotného kulturního dědictví Unesco. Navzdory slavné minulosti, včetně výroby oceňovaných očních protéz, je dnes město zadlužené a bojuje s vylidňováním.

„Z malých soukromých podniků byl v roce 1959 vytvořen jeden velký – VEB Thüringer Glasschmuck. Přestože státní firma začala vyrábět ozdoby i strojově, tradiční ruční výroba byla také zachována. Spočívala v tom, že skláři pracovali i nadále doma s kahanem, jak byli zvyklí, a hotové výrobky pak odevzdávali za plat,“ popisuje starosta města Lauscha Norbert Zitzmann.

Po revoluci pak ale přestal podnik dodávat sklo a odebírat výrobky a místní skláři zažili období nejistoty. V listopadu 1991 zprivatizovala bývalý státní podnik VEB Thüringer Glasschmuck bavorská firma Krebs a založila zde svoji dceřinou společnost Krebs Glas Lauscha GmbH.

Po třiceti letech si unikátní výrobky znovu našly místo na trhu, dluhy města z 90. let se ale daří zmenšovat hlavně díky výrobě nápojových skleněných lahví. Partnerským městem Lauschi je Železný Brod.

Know-how z Benátek

Obec Lauscha vznikla ze sklářské hutě, jejíž existence je doložena už v 16. století. V roce 1597 získala oficiální koncesi k výrobě skla. „První laušskou huť provozovaly dvě rodiny a postupně se k nim přidávaly další. Někteří pak odcházeli a zakládali další obce v okolí. Osídlení jižní části Durynského lesa skláři má tedy svůj původ právě v Lausche,“ shrnuje starosta

V Lausche a okolí se později rozšířilo know-how sklářů z ostrova Murano v Benátkách. Ti uměli vyrábět skleněné polotovary – trubičky a tyčinky, z nichž pak skláři zhotovovali konečné výrobky ve svých domácích dílnách pomocí olejových lamp. Právě tento způsob výroby se zde zachoval a zůstal zvláštností laušských sklářů, kterou se odlišují od ostatních.

Trubičky a tyčinky byly původně vyráběny jen dvakrát ročně, kdy byla v provozu sklářská huť – více dřeva nebylo k dispozici. Tyto polotovary pak skláři zpracovávali postupně v průběhu roku. Vyráběly se takto především skleněné perly, které fungovaly až do počátku 19. století i jako platidlo při výměnném obchodu.

„Po roce 1806 perly ztratily funkci platidla. Proto se skláři zaměřili na jiné výrobky – především modely ovoce. V období biedermaieru bylo módou zdobit dámské klobouky atrapami ovoce, ale klasické foukané sklo bylo příliš těžké. Ozdoby vyrobené pomocí olejové lampy byly mnohem lehčí a proto vhodnější,“ popisuje starosta Zitzmann. Když pominula móda ovoce, vymysleli místní skláři právě vánoční ozdoby.

Oční protézy i Edisonova žárovka

Ty se hned v následujících letech začaly vyvážet do celého světa včetně Ameriky. Sonneberg, dnes rovněž malé podhorské městečko vzdálené od Lauschi dvacet kilometrů, byl tehdy dokonce centrem obchodu Německa s Amerikou. „Druhý americký konzulát na německém území vznikl právě v Sonnebergu,“ připomíná Norbert Zitzmann. Do Anglie se vánoční ozdoby z Lauschi dostaly především díky princezně Viktorii von Sachsen-Coburg, matce anglické královny Viktorie, která pocházela z nedalekého Coburgu.

Lauscha se stala v 19. století pojmem ve světě nejen díky vánočním koulím, proslavily ji i oční protézy. Ty zde začal v roce 1837 vyrábět ve spolupráci s lékaři sklář Ludwig Müller-Uri.

„Oční protézy jako takové se vyráběly už pro mumie ve starém Egyptě, minimálně 500 let před naším letopočtem. Pro medicínské účely je pak začali vyrábět v 16. století benátští skláři, a po nich také Francouzi. Měly ale řadu nevýhod, byly těžké a dělaly se na nich tmavé fleky. Právě skláři z Lauschi přišli s novou technologií, začali vyrábět lehké protézy s mnohem lepšími vlastnostmi a brzy získali řadu ocenění po celém světě,“ líčí Norbert Zitzmann. Oční protézy se dodnes vyrábí z laušského skla, a z Lauschi pochází i mnozí současní výrobci či jejich rodiče.

Oční protézy z 19. století si mohou návštěvníci Lauschi prohlédnout v Muzeu sklářského umění. To je nejstarším svého druhu v Německu.

Skláři z Lauschi se uplatnili také ve vědě. Jeden z nich, Ludwig Karl Böhm, působil v laboratoři Thomase Edisona, a přispěl tak k vynálezu žárovky. Vyráběl pro Edisona skleněné žárovky i vakuové pumpy. Později pak v USA přihlásil minimálně patnáct vlastních patentů.

Sklem platili české pivo

Po pádu komunistického režimu se však Lauscha v 90. letech zadlužila a stejně jako další obce na východě Německa mělo město problém s přechodem do nových poměrů. „Během období komunismu byla Lauscha také velkým rekreačním centrem, kam odbory posílaly zaměstnance státních firem na dovolenou. Byly zde postaveny velké hotely a jezdily sem desetitisíce lidí. Výrobky sklářů šly na dračku, někdy ani nestíhali vyrábět,“ vzpomíná Norbert Zitzmann.

„Na černém trhu navíc fungovalo laušské sklo jako měna, skláři dostali za své výrobky jakékoliv nedostatkové zboží – pneumatiky, české pivo, salám… A pak najednou po otevření hranic v roce 1990 všechno tohle skončilo. Turisté přestali jezdit, státní podnik přestal dodávat materiál a odebírat zboží a skláři neměli žádnou představu o tom, jak funguje trh, jak se najednou mají uživit,“ dodává.

Město se snažilo situaci nějak kompenzovat a začalo investovat. „Například do výstavby koupaliště, což byl u nás v horách samozřejmě nesmysl. Vedlejší obec Ernstthal vsadila na zimní sporty a vybudovala sjezdovky a vleky. Všechno na úvěr, tehdy bylo snadné jej získat, ale s vysokými úroky – až 12%! V roce 1995 byl Ernstthal územní reformou přiřazen k Lausche a jejich velké dluhy se tak staly našimi,“ popisuje Norbert Zitzmann, jak přišlo město k obřím dluhům.

V posledních letech se sice podařilo Lausche zadlužení výrazně snížit, stále se ale pohybuje kolem necelých 1500 eur na obyvatele, což je zhruba dvojnásobek průměrného zadlužení měst ve spolkové zemi Durynsko.

Město zachraňují nápojové lahve

Dluhy se daří městu splácet především díky tomu, že zde stále prosperuje sklářský průmysl a Lauscha má díky tomu vyšší daňové příjmy. Vysoké zisky má především výrobna nápojových lahví. „Už zhruba 50 let zde funguje velký podnik na výrobu nápojových lahví, který zaměstnává kolem 600 lidí. Je největším zaměstnavatelem regionu. Velký boom zažila tato firma v posledních deseti letech v důsledku změny nařízení v obalovém průmyslu, kdy byly zvýhodněny skleněné lahve a plastové obaly začaly být naopak dražší,“ shrnuje starosta.

Kromě toho se v Lausche už od 30. let minulého století vyrábí průmyslově skleněná vlákna například pro izolační materiály jako je skelná vata. Jejich současný výrobce je velkým dodavatelem i pro automobilový průmysl.

Rozšířená je ale stále i ruční práce, především při produkci vánočních ozdob. Sídlí tu desítky menších podniků, často rodinných firem, které se této činnosti věnují už po několik generací. Specifický způsob domácí výroby ozdob pomocí olejových kahanů se zachoval v Lausche i po zestátnění malých rodinných podniků po nástupu komunistů k moci na území bývalé NDR.

„Ruční výroba ozdob stále pokračuje, ale sklářů pracujících tradičním způsobem je nyní čím dále méně. Odchází do důchodu a následovníky mají jen někteří,“ podotýká Norbert Zitzmann.

Řemeslo přesto v durynském městečku neumírá. Funguje zde odborná sklářská škola, která vznikla už na počátku 20. století a byla obnovena v roce 1991. V 50. letech udržovala partnerství a kontakty se sklářskou školou v českém Železném Brodě na Jablonecku.

Před několika lety města tyto kontakty obnovila a Železný Brod se stal partnerským městem Lauschi. „V Železném Brodě byla při tradiční výrobě skleněných předmětů používána trochu jiná technologie než u nás, ale přesto máme hodně společného – sklářskou školu, muzeum, tradiční akce, i milé lidi,“ usmívá se Zitzmann.

Migrace? Hlavně z východní Evropy

Počet obyvatel v Lausche ale v poledních letech klesá podle starosty až o dvě procenta ročně. „Tento úbytek je dán především vyšším počtem úmrtí než narození. Snižování počtu obyvatel v důsledku stěhování lidí do měst už není náš případ, více lidí k nám v posledních letech přichází, než odchází,“ zdůrazňuje Norbert Zitzmann.

„Stěhují se k nám lidé především z východní Evropy – z Polska, Rumunska atd. Získají u nás zaměstnání ve sklářském průmyslu a možnost výhodné koupě domu. Ročně máme díky tomu nárůst obyvatel zhruba o 10-15 lidí. Ale bohužel na to, abychom překonali počet úmrtí, to zatím nestačí,“ konstatuje.

Demograficky nevýhodné je pro Lauschu také to, že zde nyní nežije dostatek mladých žen, které by v příštích letech rodily děti. „Před dvaceti lety jsme neměli děti, dnes nám chybí matky. V takovém případě se toho nedá mnoho dělat,“ krčí rameny starosta.

V Lausche nežije na rozdíl od většiny německých měst ani jediný Syřan či Afričan. „Přesto v šestnáctičlenné radě města získali dvě křesla nacionalisté (NPD). A setkáváme se zde i s rasovou nenávistí, která se ale navenek neprojevuje, protože tady nejsou žádní cizinci,“ připouští Norbert Zitzmann.

Lauscha v uplynulých letech na rozdíl od jiných německých měst nemusela přijmout žádné migranty, protože zde v podstatě neexistuje realitní trh s byty. „Místní lidé žijí všichni ve svém, žádné byty se nepronajímají. Proto k nám ani nemohli být přiděleni migranti, protože by tady neměli šanci získat bydlení,“ vysvětluje starosta. Uprchlíci z Afriky či Blízkého východu ale nezůstávají ani v okolních městech, kde nějaké byty k dispozici jsou. V podstatě nikdo z příchozích totiž není sklář.