Sexuální útoky v médiích očima nastávajících novinářek: Nikdo nás na to nepřipraví
Jednou chtějí být samy novinářky, zatím ale z povzdálí sledují, do jakého prostředí se v médiích vlastně časem dostanou. Součástí jejich úvah je i riziko sexuálního obtěžování, které se nevyhýbá ani redakcím, jak ukázala třeba letošní kauza bývalého zástupce šéfredaktora Seznam Zpráv Jiřího Hoška. Studentky českých kateder žurnalistiky připouštějí, že je univerzity na riziko sexuálního nátlaku od kolegů-novinářů během studia nijak nepřipravují a že téma by si zasloužilo větší pozornost.
Zhruba ve stejné době jako Jiří Hošek musel z funkce odejít i šéfredaktor nejčtenějšího německého deníku Bild Julian Reichelt. I když nešlo o totožné kauzy, společné měly sexuální výpady či nátlak starších a profesně zkušenějších novinářů-mužů vůči jejich mladším redakčním kolegyním.
Na jejich místě by se mohly časem ocitnout některé ze současných studentek žurnalistiky, které se na vstup do mediální branže teprve chystají. HlídacíPes.org několik z nich oslovil. Shodují se, že větší debata na téma sexuálního obtěžování v médiích zatím ve školách chybí, včetně rad, jak se v podobných situacích zachovat.
Redakce jako bezpečná zóna?
Studentky vesměs očekávají, že se v rámci profese setkají s nevhodnými poznámkami, sexuálními narážkami či podceňováním ze strany diskutujících na sociálních sítí a některých respondentů. Samotné redakce však podle svých slov dosud vnímaly jako jistou „bezpečnou zónu“.
„Případ Jiřího Hoška pro mě působil jako silná deziluze, prostředí redakce jsem si představovala jako bezpečné prostředí, které je rovnocenným prostorem pro ženy a muže. Navíc informace o tom, že Hoškovo chování bylo ‚veřejným tajemstvím‘, je děsivá,“ říká Adéla Černá, studentka bakalářského programu žurnalistiky na Karlově univerzitě v Praze.
KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG
Dokáže si však představit, že se mladá novinářka, která se setká se sexuálním obtěžováním ze strany svého nadřízeného, „netroufne ozvat, navíc v mediálním prostředí, které je často dost soutěživé“.
Podobně situaci vnímá i studentka žurnalistiky na univerzitě v Olomouci Jane Kotrášů. Překvapilo ji, že si takové chování dovolil právě zástupce šéfredaktora. „Zanechalo to ve mně takový nehezký pocit, že se to může dít i v jiných médiích. Přeci jen ve většině českých médií jsou ve vedoucích pozicích muži, tak mám obavy, že se to může stát i mně nebo někomu, koho osobně znám,“ říká.
Studentku bakalářského studia žurnalistiky na Masarykově univerzitě v Brně Terezu Tůmovou zase zaráží, že média, která přináší zprávy o sexuálním obtěžování, měla ve svých kruzích někoho, kdo se takového chování sám dopouštěl.
„Je samozřejmě otázkou, kolik lidí z vedení o tom skutečně vědělo, ale za mě už jen zvěsti o tom, že se v redakci pohybuje člověk, který se chová nevhodně k ostatním kolegům a kolegyním, by bylo dobré prověřit a zabývat se jimi. To, že to nebylo dlouhodobě řešeno, je opravdu zarážející,“ říká.
„Docela mi to zavání pokrytectvím, že zrovna takovou věc, která je v dnešním kontextu dost hlasitá, nechala redakce dlouho bez řešení,“ dodává další studentka žurnalistiky na Karlově univerzitě Linh Nhi Vu.
Ve srovnání s jinými podobnými případy ale vyzdvihuje Hoškovu následnou veřejnou reakci, kde své nevhodné chování uznal s tím, že vyhledá odbornou pomoc. „V Česku jsme zvyklí na zapírání a mlžení do eufemistických frází, jako například, že se dotyčný prostě a jednoduše ‚zachoval negentlemansky‘,“ říká Nhi Vu.
Jsme rády, že se o tom mluví
„Média by si měla přiznat, že i jejich novináři mohou udělat chybu a pokud ji udělají, měla by jít při jejím řešení ostatním příkladem a zastat se obětí,“ souhlasí studentka Tereza Tůmová. Novináři či novinářky by podle ní o tématu měli psát právě i proto, že sexuální obtěžování na pracovišti se může týkat i jich. Podobně to vidí většina oslovených studentek.
„Setkat se s tímto typem jednání můžeme na spoustě dalších pracovišť, ale domnívám se, že zde to může lidem víc otevřít oči. Každou takovou kauzou se nastavují parametry toho, co je na pracovišti přijatelné, a co nikoliv,“ říká Lenka Zemanová, studentka Katedry mediálních studií a žurnalistiky Masarykovy univerzity v Brně.
„Když slyším historky ze stáží od spolužaček, tak si říkám, že mám doopravdy štěstí. Dělá mi ale radost, že kluci si uvědomují, co ženy zažívají, a snaží se jim pomáhat. Kamarád se mi například svěřil, že se zastal kolegyně v redakci, když jí starší a váženější kolega sahal na zadek a měl nemístné poznámky,“ popisuje Kristina Němcová z bakalářského studia žurnalistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci.
Doufá, že třeba kauza Jiřího Hoška odstartuje na české mediální scéně diskuzi, jak zajistit ženám novinářkám bezpečné pracovní podmínky. Mohlo by podle ní pomoci třeba vytvoření pozice profesního ombudsmana nebo větší zastání u některých novinářských organizací.
Ne u všech kauz sexuálního obtěžování ale byly důkazy tak jasné. Mimo mediální prostředí se letos řešila i svědectví žen proti exposlanci Dominikovi Ferimu nebo psychiatrovi Janu Cimickému. Feri kvůli obviněním odešel z politiky, Cimický z Českého rozhlasu, kde působil jako příležitostný moderátor. Oproti kauze Hošek se však jejich případy lišily, vnímá Linh Nhi Vu.
„U Hoška jeho chování bylo zřejmě i prokazatelné, ale takový případ Cimický, či třeba Feri, je pro novináře výzva. Dokážeme o tom informovat lépe než jen slovo proti slovu?“ ptá se s tím, že jí česká novinařina zatím nepřipadá dostatečně vyspělá na to, aby tyto kauzy kvalitně pokrývala. „Upřímně mě ale nenapadá stát, ve kterém bych hledala jasný vzor,“ připouští.
Nikdo nás na to nepřipravil
Větší roli v obraně proti možnému sexuálnímu obtěžování by mohly podle studentek sehrát univerzity, konkrétně právě katedry žurnalistiky. Nejen učit studenty, jak o podobných kauzách informovat v médiích, ale také jak postupovat, když se sami stanou oběťmi či svědky sexuálního obtěžování v redakci.
Z reakcí oslovených studentek ale vyplývá, že tématu sexuálního obtěžování se v průběhu jejich studia ve škole nikdo příliš nevěnoval. Větší diskuze nezaznamenaly ani v souvislosti s letošními zmíněnými kauzami.
„Pokud téma naše katedra nějak reflektuje, tak jsem si toho nevšimla. Dost možná je to ale upozaděno jako podružná záležitost vzhledem k pandemii covid-19. Možná mám zkreslený pohled, ale nikde jsem to řešit neviděla,“ říká Jane Kotrášů z Univerzity Palackého v Olomouci.
Na katedrách se mluví především o tom, že žurnalistika je psychicky náročná profese z hlediska pracovního vytížení, komunikace se zdroji, řešení citlivých či emotivních témat a podobně. „O rizicích jako sexuální obtěžování nebo jiné nepříznivé situace v redakčním prostředí se však nijak výrazně nemluví,“ potvrzuje Tereza Tůmová z brněnské katedry.
Připouští ale, že v případě nouze je škola schopna zasáhnout. „Došlo například k pár nemilým střetům na stážích a katedra tyto problémy aktivně řešila a snažila se studentům pomoci.“
Podobné je to na Karlově Univerzitě v Praze, říká studentka Linh Nhi Vu: „Máme nově studentského ombudsmana, tak snad to by mohlo něco vyřešit. Jinak u nás ve škole se já osobně cítím bezpečně a kdyby se něco stalo, tak si myslím, že bych se dovolala zastání.“
Od chvíle, kdy studentky školu opustí, se však už proti sexuálním útokům v mediálním světě musí zpravidla bránit na vlastní pěst.
Save as PDF
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)
27 komentářů
Já nevěřím vlastním očím. VŠ by měla připravovat studentky na možnost sexuálního obtěžování?
Je to snad mezi elitou národa (novináři) standard?
Nebo z těch škol lezou taková nesamostatná jelita neschopná řešit složitější životní situace na vlastní pěst?
A co třeba sekretářky, kadeřnice nebo dělnice u pásu…. ty by taky měly mít kurs Jak se bránit sexuálnímu obtěžování pořádanému FF UK. Když rovnoprávnost, tak i ta profesní!!! 😀
Docela se směju požadavku na kurz proti sexuálnímu obtěžování… ten nějak zastaví sexuálního loudila? Hošek šel od válu až tehdy, když věc dostal na stůl právník. Je zbytečné se některými věcmi trápit nebo se je pokoušet „řešit“ sama. Zaměstnání se dá změnit, sebeúcta je jen jedna.
A proč jen profesní rovnoprávnost? Proč také nechránit muže před sexuálními útoky žen? Každý přece ví, že ty bývají mnohem rafinovanější, častější, nebezpečnější, destruktivnější, závažnější.
Oběť může následkem sexuální agrese trpět znechucením, doživotní impotencí, tím pak neschopností se rozmnožovat, a vzhledem k masovosti tohoto jevu reálně hrozi, že by mohlo dojít i k vyhynutí lidstva!!!
Proto v zájmu zachování druhu doporučuji: zakázat ženám rtěnky, šminky, pushapky, výstřihy, sukně nad kotníky, parádičky všeho druhu, plastické operace, silikonové implantáty, kadeřníky, a všechny další přípravy na sexuální agresi vůči mužům. Zavést povinnou výstroj, obvyklou v muslimských zemích. Tím budou před sexuální agresí ochráněni nejen muži a jejich prostaty, ale i chudinky budoucí novinářky. Těm pak vřele doporučuju změnit pro jistotu i obor studia, a věnovat se například racionální výživě, vaření, hygieně domácností, apod.
Závěrem chci poděkovat všem sexuálním agresorkám v mém životě, nebýt jejich nevybíravých sexuálních útoků, jimž nebylo možno se ubrániti, tak bych si v 90 procentech případů sám netroufl!
Ženy neví co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Bane, ony to vědí moc dobře, a chtějí to víc než muži. A většinou dosáhnou toho, oč usilují – jenom se tomu pak hrozně diví.
Ta poslední věta trefila hřebík přímo do hlavičky. Až se zajiskřilo.
Bohužel, bohužel…. Souhlasím, to byla trefa přímo na solar.
Byl bych docela opatrný s tím označením „nesamostatná jelita.“ Vyzní to totiž tak, že pokud se někdo nedokáže vypořádat s podobnou situací, může si za to do jisté míry sám. Uznejte, že to je pitomost, která vlastně omlouvá agresora (v tomto případě sexuálního) a oběť označuje minimálně za spoluviníka. A to je samozřejmě nesmysl.
Zkuste si představit, že by se něco podobného stalo třeba vaší dceři, ženě atd. Asi byste jí za jelito neoznačil, nebo ano?
To jsem v létě pásl krávy v našem JZD a najednou jsem si všiml, jak jeden býk se postavil na zadní, a předními se zezadu opřel jedné krávě o boky. Ona pokročila dopředu a on spadl zpátky na přední, aniž dosáhl, čeho zamýšlel. – Sexuální agrese jak bejk! Pomyslel jsem si, co kdyby to byla moje dcera, a okamžitě jsem na něj podal trestní oznámeni. Předběžné opatření – okamžitá kastrace, následoval rozsudek – omezení osobní svobody až do dosažení jateční zralosti. Než rozsudek nabyl právní moci, praskl oné krávě grafův folikul. Ona v náhlém pominutí smyslů rovnou z pastvy volala mobilem předsedovi senátu, že už si to rozmyslela, ať býka pustí zpátky na pastvu. Předseda vyhověl, a vůl se vrátil zpět mezi ty krávy. Poučen a “ošetřen”, ani si jich nevšiml, mohly se o něj otírat, jak chtěly. Frustrované krávy přestaly žrát, pak i dojit, některé chcíply – nikdo neví proč. Někteří tedy vědí, ale nesmí o tom mluvit, aby neurazili maltskou evropskou komisařku, která si u nás v JZD pod stromeček na VÁNOCE objednala dva balíky sena té nejlepší kvality
Poučen, přestal jsem poroučet větru a dešti, přírodě, hormonům. Kocourkov už není místem, kde hledám moudrost.
Vývoj lidské společnosti zhruba: prvobytně pospolná společnost – otrokářská – feudální – kapitalistická – socialistická – kapitalistická (1990 – 2004) – korektně kocourkovská spol (v ČR od r. 2004 dosud a ještě několik málo let) – nová doba kamenná, spol. prvobytně pospolná (jen v Evropě na západ od Ruska, tam bude vývoj postupovat sice pomalu, ale dopředu, protože tam nemají kvóty na černochy a na ženy ve funkcích)
Už nám soudruzi vyčítali, že v počítačové hře Kingdom Come, odehrávající se za vlády Lucemburků, nemají tvůrci žádné černochy. Tihle lidé jsou prostě bezcenný odpad.
No pokud máte pocit, že se lidé mají chovat jako volové (pardon, býci), pak je vše v naprostém pořádku.
Díky za pěknou bajku 😉
Já bych jim udělal základní vojenskou službu. Tam se člověk, mimo jiné, naučil (nic jiného mu nezbývalo) vycházet se sebevětším blbem, pokud to byl jeho nadřízený („čítať neviem, písať neviem, no vojnu vám urobiem“).
A ještě jeden klasický, leč reálně padlý, citát (ze školení v rámci vojenského cvičení): „Stě tu samí doktori a profesóry a daktorí z vás majú aj maturítu.“
99 procent všech událostí v oblasti erotiky, sexu, se děje z iniciativy žen. (Budouci novinářky nevyjímaje)
Velmi výstižně to vyjadřuje pravdivé, i moudré, avšak nekorektní rčení:
“Když .ena nechce, tak si pes ani nečuchne!”
To je sousto pro tebe, chudáčku hyperkorektní korektore – ná, tumáš, malej!
Pane, nezlehčujte to, ta příprava je velmi důležitá, představte si, že nebudou připravené, přijde sexuální útok, ony zareagujou nevhodně, a překazí ho !!! A kdoví, jak dlouho pak budou čekat na další příležitost!
Taky už by se nemusely dočkat! Taková oběť potom může trávit denně dlouhé hodiny před zrcadlem, zkoušet ty nejsvůdnější blůzičky, šortečky, nejkratší sukýnky, chodit naostro nahoře i dole celé roky, marně, může přitom nastydnout, chytit infekci, přenést infekci a pořád nic, i kdyby se při tom stavěla na hlavu! A když na vysoké škole neabsolvuje kurs a tudíž zase nebude připravená, a ten útok zase přijde, tak ona ho zase propase! Jenom proto, že ji to vůbec nenapadlo, že to vůbec nečekala!
Žeby pomohla výchova v rodině?
Myslíte Plotna ?
Sexuální predátorka(ka) je často autorita, má odbornou úroveň a renomé, má vyšší sociální status. Potenciální oběť ho (ji) leckdy profesně obdivuje. Málokdy dojde hned k tvrdému útoku, spíš to jsou postupné kroky jako letmý dotek (náhodný?), dvojsmysl, může přijít nabídka na spolupráci. Oběť je potěšena, dostalo se jí zdánlivého vyznamenání. Pak nechápe, co se vlastně stalo a dává si to za vinu.
Přesně popsáno, díky!
V prezentovaných názorech studentek lze nalézt poměrně dost nekonzistencí. Např.: – „…redakce však podle svých slov dosud vnímaly jako jistou „bezpečnou zónu“ oproti „…v mediálním prostředí, které je často dost soutěživé“. To se podle mne vylučuje, v opravdu soutěživém prostředí je všelijak jen ne bezpečně.
Některé názory mi přijdou dost nebezpečné: „…případ Cimický, či třeba Feri, je pro novináře výzva. Dokážeme o tom informovat lépe než jen slovo proti slovu?“ Jak „lépe“ o tom chtějí informovat, když nic nevědí? Spustit rovnou lynč, protože je to chlap a tudíž á priori násilník a predátor?
Perlička na konec: „Od chvíle, kdy studentky školu opustí, se však už proti sexuálním útokům v mediálním světě musí zpravidla bránit na vlastní pěst“ – tak už se to ve skutečném životě děje, milé sněhové vločky, nejen v sexuální oblasti, nejen holkám a nejen žurnalistům se skořápkou na zadku.
Tedy že při těch děvách stojím, dobře že se ozvaly, chlapy by se měli chovat k ženám jako gentlemani.
Co mne ale překvapuje, že jsou i v médiích takové poměry. Protože, co se jenom i tady na HP sepsalo, jaké že tam mají etické kodexy,. To je jako nedodržují a mají je tam vyvěšené formálně na zdi asi jako kdysi závazky BSP?
Naprosto souhlasím, bohužel prasáci se vyskytují všude, ve fabrice i na VŠ. A ty etické kodexy mohou fungovat pouze tehdy, když je všichni zúčastnění chtějí dobrovolně dodržovat. Když ne, je to pouze onen cár papíru na nástěnce.
Držím palce všem holkám (i chlapům), co si nenechají kálet na hlavu, ale mají kuráž se ozvat. Zdaleka ne každý ale odvahu najde. Zazlívat to však takovému člověku nelze a stavět ho do pozice spoluviníka, či dokonce největšího viníka takové situace, je sprostota nejhrubšího zrna. Bohužel u nás jde o častý jev 🙁
Je zajímavé, že nám to harašení bují zejména v liberálně progresivistickém prostředí. Šéfredaktor Seznam.cz, Dominik Feri, na humanitně zaměřených VŠ, tuším, že i na DAMU, na bývalé Klinice dokonce tak nějak transgenderově……. Přemýšlím, jestli je to náhoda nebo určitý trend.
Pokud začnete opravdu přemýšlet, dojde vám rychle, že v prostředí, kde se o tom nemluví a není to tematizováno jako problém, prakticky nemá šanci se nic provalit. Říká se tomu tabu.
Stoletá tradice církve nás o tom může dost poučit, i když i tam se začínají věci prolamovat.
Stejně tak nejvíce znásilnění není ve Švédsku, pouze se tam nejvíc nahlašuje, protože je tam největší osvěta. Což je dobře.
V Česku se neoznamuje cca 90 % znásilnění, u obtěžování je to celosvětově ještě větší číslo. Vyloženě potrestaných pachatelů jsou tak 2-3 %. Agresoři se nemusejí bát, oběti naopak mají téměř jistotu, že se spravedlnosti nedovolají.
On je problém v tom, co je jako znásilnění považováno zákony, a co normálními lidmi, kteří se nenechali dosud oblafnout hlasateli liberálně progresivistických sexuálních zvráceností.
Faktem je, že kdyby se všichni řídili tomu, co progresivisté hlásají, tak by lidstvo během jedné generace vymřelo.
Jinak doporučuji kapitoly o lidské sexualitě z Vondráčkova Fantastické a magické. Autor byl v této oblasti, na rozdíl od hlasatelů „sexuálního obtěžování“ důkladně vzdělán.
No, něco na tom je, ale i tak ve mě červíček hlodá. Konzervativní člověk má jisté pevné historicky dané morální ukotvení, kdežto v liberálním či neoliberálním prostředí si určití lidé myslí, že dovoleno je vše . Ale i v tom co píšete, určitě je kus pravdy. Co se církve týče, tak to je kapitola sama pro sebe, která se z důvodů svých specifik vymyká výše uvedeným kategoriím.
Nemyslím si, že by to bujelo zejména v tomto prostředí. Prasáci jsou všude, řekl bych. Spíš je možné, že v tomto prostředí se najde víc lidí, kteří si to nenechají líbit a ozvou se. Ale jak píši, myslím si to, pravdu mít nemusím.
Je mi až líto to připomínat, ale trend jaký to upomíná jsou počátky fašismu ještě během 20.let zvláště v Itálii. Tedy ještě ne ten válečný ale politický a společenský V něm byly podobné protichůdné excesy poměrně obvyklé. Až postupem času se to zredukovalo, a ty nevhodné skupiny i s jejich názory a chováním byly označeny za amorální, protistátní a obvinění likvidováni.
Na soudním nám kdysi vysvětlili, že znásilnění, mimo naprosté dysproporčnosti pachatele a oběti (kulturista versus školačka), nebo většího počtu pachatelů, prostě neexistuje. Přirovnali to k situaci, kdy jeden mává jehlou a druhý se do ní snaží navléct nit.
Čili většina toho, co je označováno za znásilnění je fakticky soulož pod pohrůžkou, z vydírání apod. Případně pohlavní zneužití (např. bezmocnosti po alkoholickém nápoji, „vylepšeném“ prášky pro spaní). Za komunistů (současný stav neznám) na to byly extra paragrafy, nebo odstavce v paragrafu.
Dámy, které před dvaceti lety někomu roztáhly nohy, aby dostaly roli na niž byla stovka uchazeček (z toho některé i lepší), a nyní mektají m-e-e tů, jsou zase něco úplně jiného.