Zdeněk Pinc. Foto: se souhlasem Post Bellum

Ruská invaze na Ukrajinu je ozvěna roku 1968. „Jako přes kopírák,“ vzpomíná pamětník

Napsal/a Post Bellum 9. dubna 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

Trpké vzpomínky na sovětskou invazi do Československa v srpnu 1968 teď řadě pamětníků vyvstávají v souvislosti s děním na Ukrajině. „Je to skoro jak přes kopírák,“ říká filozof, chartista, někdejší student Zdeněk Pinc. „Myslím si a myslel jsem si to už v roce 1968, že jsme se měli bránit. Obdivuji, jak k tomu Ukrajinci přistoupili,“ říká k současnému ukrajinskému odporu proti ruské agresi.

Zdeněk Pinc se narodil v únoru 1945 v Příbrami v rodině důlního záchranáře v uranových dolech, maminka pracovala jako prodavačka a uklízečka. V dětství Zdeněk onemocněl obrnou, která mu způsobila ochablost dolních končetin: „Tenkrát to vypadalo, že na to umřu,“ vypráví Pinc, který v dětství absolvoval dlouhé rehabilitační pobyty v Jánských Lázních.

„Nenáviděl jsem to tam. Tehdy jsem si vytvořil jako malé dítě představu bdělého snu. Tu dobu, co jsem pobýval v lázních, jsem prožíval, jako že se mi to jen zdá. Že tam budu muset znovu odjet, toho jsem se nejvíc bál. Jakmile jsem nabral rozum, to znamená v deseti, jedenácti letech, tak jsem přesvědčil rodiče, že radši chci zůstat mrzákem, ale nechci se stát z profese invalidou. Rodiče podepsali reverz. Dodnes ta věc, za kterou jsem jim nejvíc zavázaný, je právě tato,“ vzpomíná na noční můru z dětství Zdeněk Pinc.

Klika opozičních živlů

Zdeněk Pinc se musel naučit žít se sníženou hybností. S následky obrny se vnitřně vyrovnal.

„V dospělosti jsem si uvědomil, že je lepší, že jsem tu obrnu dostal, než kdybych ji nedostal. Kdybych ji nedostal, tak bych jako všichni moji příbramští spolužáci šel do dolů. Všichni se stali buď horníky, štajgry, nebo důlními inženýry. A všichni se buď uchlastali, nebo zařvali v šachtě. A já jsem tomu unikl, protože jsem nemusel na hornickou průmyslovku, nevzali by mě ze zdravotních důvodů. Mohl jsem jít na jedenáctiletou střední školu,“ vypráví Pinc, který v druhé půlce 60. let odjel studovat filozofii na Univerzitu Karlovu, kde navštěvoval kromě jiných přednášky jednoho z největších českých filozofů 20. století, profesora Jana Patočky.

V uvolněnějších 60. letech student Pinc založil s přáteli v legendární hospodě U Parlamentu recesistickou skupinu Klika opozičních živlů. Ve druhém ročníku studia úspěšně kandidoval do Akademické studentské rady a do Československého svazu mládeže (ČSM).

„Řekli jsme si, že ten svaz je struktura, kterou musíme zespoda okupovat. Usilovat o založení jiné organizace znamenalo cestu do kriminálu,“ vysvětluje Pinc, který společně s dalšími inicioval, aby se ČSM zastal zbitých studentů na Strahově.

Na podzim 1967 studenti techniky protestovali proti večernímu vypínání elektřiny na strahovských kolejích, potřebovali dokončovat náročné technické výkresy. Studenty trápila i zima, na pokojích se netopilo. Na demonstraci na Újezdě v Nerudově ulici provolávali hesla Chceme světlo. Policie studenty brutálně zmlátila a pozatýkala.

Studentů se nečekaně zastaly významné organizace – ČSM, Mladá fronta a i rektor univerzity. Poprvé se takto otevřeně a veřejně kritizovala politika KSČ. Událost se stala předzvěstí takzvaného Pražského jara 1968, které dalo obyvatelům Československa naději na svobodu.

Bezbranní lidé do cesty tankům

Sovětskou invazí v srpnu 1968 se naděje rozplynuly. Vyděšení a zmatení obyvatelé vycházeli do ulic, hrozili na vojáky pěstmi, skandovali hesla volající po svobodě, snažili se vojákům vysvětlovat, že jsou okupanti, ulice zaplavily tisíce plakátů. Jsou popsané tragické osudy, kdy si lidé stoupli před vojenská vozidla a vlastními těly bránili jejich průjezdu. Vojáci zastavili, ale na rozkaz velitele pak protestující přejeli. Stovky lidí mířily k budově rozhlasu.

Z vysílání zaznívaly výzvy ke klidu. Rozhlas takřka nepřetržitě informoval o situaci, vysílal stanovisko vládnoucí komunistické strany, která invazi odsoudila jako nezákonný a nepřátelský akt. Pokyn k obraně země vydán nebyl, protože velení armády prohlásilo: „Vojenská obrana naší země je zcela nemožná.“

Největší střety mezi obyvateli země a okupačními vojsky probíhaly právě před rozhlasem. Od brzkého rána protestující převážně mladí lidé stavěli před budovou rozhlasu barikády ze všeho, co bylo v dosahu, včetně tramvají a nákladních vozidel. Sovětské tanky překážky prorazily a vojáci do davu stříleli ze samopalů. Jeden z obránců barikády vyšplhal na tank a začal mávat československou vlajkou. Řidič se ho neúspěšně snažil setřást manévry se svým strojem. Nakonec byl tento člověk podle nepotvrzených pramenů zastřelen sovětskými vojáky.

Kdosi krumpáčem prosekl jednomu tanku nádrž s naftou a tank zapálil. Hořely i okolní domy. Není známo, kdo pustil do davu nákladní auto, které zranilo desítky lidí, několik lidí zabilo. Sověti vstoupili do budovy rozhlasu a hledali, odkud se vysílá. V rozhlasovém archivu se zachovaly dojemné výkřiky redaktorů ze studia: „Loučíme se s vámi, toto budou asi poslední slova. Slyšíme střelbu…“

Během srpnových dní 1968 zemřelo 135 bezbranných lidí, zemřeli při dopravních nehodách zaviněných okupanty, byli zastřeleni nebo přejeti vojenskou technikou apod., nejmladšímu byly dva roky, nejstaršímu dvaaosmdesát. Stovky lidí byly raněny.

Dne 27. srpna se vrátili z Moskvy političtí představitelé země, kteří podepsali takzvaný moskevský protokol. Popřeli ideu Pražského jara a přijali „internacionální bratrskou pomoc SSSR“.

První tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček pak vystoupil v rozhlase s poraženeckým projevem: „Najdeme prostředky, které povedou k normalizaci poměrů… Musíme dbát, aby situaci nevyužily takové síly a tendence, kterým je cizí socialismus…“ Sovětská vojska zůstala na území Československa více než dvacet let až do roku 1990.

Svoboda? Měl se zastřelit na Rudém náměstí

V televizi a rozhlase i v Rudém právu denně někdejší studentští vůdci z jara 1968 vystupovali s prohlášeními, jak se pomýlili, a vyslovovali normalizační fráze o „bratrské pomoci“ sovětských vojsk. Mezi zlomené studenty Zdeněk Pinc nepatřil.

Jeho poctivost v myšlení a životě ho přivedla v roce 1977 k podpisu Charty 77. Státní bezpečnost ho vedla mezi nepřátelskými osobami, často ho zvali na výslechy, sledovali, vyhrožovali. Zdeněk Pinc se nejednou odvolal na svůj zdravotní hendikep a nechával si potvrdit od lékaře zdravotní komplikace, které, jak říká, s oblibou simuloval, aby si zachoval živobytí. Vykonával různé profese v rámci výrobního podniku Svazu invalidů v České socialistické republice META, který zaměstnával hendikepované. Manuální práci mohli někteří zaměstnanci vykonávat doma. META se zabývala kromě jiného vývojem a výrobou pomůcek pro zdravotně postižené.

Zdeněk Pinc pořádal tajné bytové filozofické semináře. Po sametové revoluci v listopadu 1989 byl jmenován docentem filozofie a stal se vedoucím Katedry filozofie a společenských věd na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Později založili s přítelem a profesorem Janem Sokolem Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy. Stále přednáší a publikuje.

Současné dění na Ukrajině Zdeňku Pincovi připomíná mládí: „V jistém smyslu je to jak přes kopírák, jako v roce 1968, kdy jsem to prožíval zblízka. Myslím si a myslel jsem si to už v roce 1968, že jsme se měli bránit. Zásadní rozdíl je, že naše generalita to po týdnu v Moskvě vzdala,“ srovnává tehdejší události v Československu se současnou Ukrajinou.

„Když zvolili Zelenského do úřadu, tak jsem kroutil hlavou. Skoro jsem si jí ukroutil. Ale co dneska ukrajinský prezident ze sebe udělal? Po dlouhých letech tu máme politika, který se zachoval tak, jak má. To, co měl tenkrát udělat prezident Svoboda, je zastřelit se na Rudém náměstí jako hrdina Sovětského svazu na protest okupaci. Tak si představuji gesto vůdce, který se zapíše do dějin. Obdivuji, jak k tomu Ukrajinci přistoupili, a začínám být v té věci, ač je to šílené, relativní optimista,“ říká filozof Zdeněk Pinc.


Autor textu Mikuláš Kroupa působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)