Rodina proti StB. Otec skončil na nucených pracích, matka ve vězení a děti v domově
Moji rodiče i bratr už leží na hřbitově v Přibyslavi. Jsem poslední, a i proto má snad smysl, abych něco vyprávěl. Kdo jiný by mohl? říká výtvarník Miroslav Koval v Příbězích 20. století. Historie jeho rodiny patří k těm, které ukazují československá 50. léta v pravém světle – jako velmi kruté období, v němž komunistický aparát likvidoval a rozkládal celé rodiny „třídních nepřátel“.
Miroslav Koval (Foto: Post Bellum)
Miroslav Koval se narodil 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě jako druhý syn manželů Katzerových (příjmení si změnili po válce).
Otec Josef se živil jako právník, maminka se jmenovala Marie, byli katolíci, dominikánští terciáři. Bydleli v Humpolci, v roce 1946 se přestěhovali do Litoměřic, v sedmačtyřicátém dostal otec místo soudce krajského soudu v Ústí nad Labem.
Úzce tehdy spolupracovali s biskupem Štěpánem Trochtou, který Miroslavovu matku požádal, aby jako diecézní sestra laické katolické akce duchovní obnovy jezdila spolu s dalšími lidmi po farnostech: četli pastýřské listy, chystali duchovní cvičení, zakládali katolické knihovny, pečovali o bohoslovce. Po únoru 1948 dostávali komunisté rodinu Kovalovu do čím dál svízelnější situace.
„Velezrada“ rodičů
Josef záhy odešel z vlastního rozhodnutí pracovat na Mostecko jako horník – nesmířil se s bezprávím, prohlásil prý, že se „k soudu vrátí, až to bude mít smysl“. Marie se zas příčila komunistické snaze zničit církev, protože navzdory zákazům, zatýkání kněží a protikatolické kampani dál působila mimo režimní dohled.
V srpnu 1952 si pro Marii Kovalovou přijela Státní bezpečnost. Miroslav si pamatuje, že byl tehdy na zahradě, „v bytě nepořádek, divní pánové, maminka se s námi rozloučila, všichni pak stáli venku zničení“. Bylo mu necelých osm let.
Dne 21. března 1953 se konal vykonstruovaný proces s uměle vytvořenou skupinou „vatikánských špionů“, v němž seděla Marie Kovalová po měsících týrání na lavici obžalovaných; její manžel byl předvolán jako svědek, ale na místě „přeměněn“ na dalšího obviněného. Marie dostala za údajnou velezradu 14 let vězení, Josef za napomáhání k údajné velezrádné činnosti sedm let.
‚Já si pro tebe pak přijdu‘
O kluky se nejdřív starala jihlavská rodinná pomocnice – „slečna Miládka“. Pak se věci ujal otcův bratr František:
„Otec byl premiant, vystudoval vysokou, strýc se ani nevyučil. Nebyl hloupý, ale na všechno kašlal. Když přišel únor 1948, vstoupil do partaje a do milicí a začal dělat kariéru. Přišel k nám, Miládku vyhodil, a že si nás vezme k sobě. Byt zapečetili, věci rozkradli, prostě se dokončila likvidační akce,“ vzpomíná Miroslav Koval.
Bratra strýc poslal do pionýrského tábora, přestože byl skaut. Miroslav zůstal sám, jen s jedním kamarádem.
„Strejda pak přišel a říkal: ‚Víš, Vláďa je mezi dětma, já tě taky zavedu mezi děti.‘ A zavedl mě do dětského domova typu B na Hradčany. Říkal: ‚Já si pro tebe pak přijdu.‘ Skončily prázdniny, volali mě, že odcházím, tak jsem myslel, že ke strýci. Sedli jsme do auta ještě s dalšími dětmi – předškoláky. A jeli jsme do dalšího dětského domova do Pyšel. Tam už byl i brácha.“
Miroslavův bratr byl zařazen mezi starší děti, stýkat se mohli jen občas. Jednoho dne na sebe narazili na chodbě:
„A on mi povídá: ‚Hele, zítra utečeme.‘ – ‚Tak dobře, brácha, tak utečeme.‘ Jeli jsme za strejdou do Prahy, drbal se na hlavě – a odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok 1953 a příště jsem ho viděl v třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, měl vilu.“
Pod dohledem StB
Miroslav a Vladimír směli dvakrát nebo třikrát prožít Vánoce s tetou Boženou (matčina mladší sestra), která pracovala jako zdravotní sestra v Praze na Bulovce. Svátky trávili v jejím nemocničním pokoji. Teta je také občas brala na návštěvu za rodiči. Maminka byla ve vězení v Pardubicích, otec na nucených pracích ve Rtyni v Podkrkonoší na Dole Zdeněk Nejedlý II.
Návštěva trvala hodinu, mluvit se smělo jen o nezávadných tématech, jinak mohli bachaři setkání kdykoliv přerušit:
„Byla to spíš tryzna než návštěva, vraceli jsme se zničení.“ Miroslav Koval se dostal z dětského domova v roce 1960, po sedmi letech, kdy dokončil základní školu a kdy byla jeho matka propuštěna ve špatném zdravotním stavu z kriminálů po amnestii.
Rodina Kovalových se tehdy znovu sešla, rodiče si našli bydlení v Praze, ale Státní bezpečnost znemožnila, aby se nastěhovali. Museli odejít do Litoměřic, kde jim přidělili přízemní byt, „mokrý jak hnůj“. U okna se prý pravidelně střídali donašeči.
Miroslav Koval rád kreslil, chtěl studovat výtvarnou školu, ale jako syn třídních nepřátel na ni nesměl nastoupit, ačkoli udělal zkoušky.
Vyučil se tedy v chemičce, pracoval v kaučukárně v Kralupech nad Vltavou a večerně si pak dodělával maturitu. Teprve potom, v roce 1965, začal studovat Akademii výtvarných umění. Na škole se seznámil se svou budoucí manželkou Anežkou.
Po roce 1989 založili v Šumperku Galerii Jiřího Jílka se stálou expozicí děl jejího otce, kde pořádají autorské výstavy.
Autor textu Adam Drda působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.
Pop-up mobil Mobile (207451)SMR mobil článek Mobile (207411)SMR mobil článek 2 Mobile (207416)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)SMR mobil pouze text Mobile (207431)Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.
Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč
Platbu on-line zabezpečuje Darujme.cz
Recommended (5901)Čtěte též
Jak jsme táhli na Fidela. Proč masakr v Zátoce sviní skončil americkým fiaskem
Utekl z Osvětimi a podal zprávu o nacistických zvěrstvech. Příběh Rudolfa Vrby
Skyscraper 2 Desktop (211796-4)
26 komentářů
Moje příbuzná pomáhala skrývat v 50. letech na faře západního agenta , po jeho zatčení šla do vězení !! Byla studená válka , západní agenti a jejich domácí poskoci tu zavraždili cca 600 lidí a způsobili i hmotné škody !! Doporučuji najít si na internetu třeba “ Flinter factor “ nebo “ operace Gladio “ !!
Tak pokud věříte Hájkovi a Protiproudu a ne komanči postiženému člověku, tak je zbytečné vás o něčem přesvědčovat. Mimochodem v odkazech, které zmiňujete, není o 600 obětech západních agentů ani slovo.
A toto (StB) nám teď dělá předsedu vlády. To je komunistický výsměch.
Jenom mě není jasná jedna věc.Tak jemu komunisté nedovolili
studovat výtvarnou školu,ale jiný obor ano a udělal si maturitu.
A později se na tu výtvarnou školu najednou dostal a přitom
tady vládli ti samí komunisté.Moji matku nenechali nikdy studovat
a přitom důvod byl,že její děda měl dílnu na ortopedickou obuv.
Mám dojem,že si pan Koval pěkně cancá pentli.Nebylo to spíš tak,že na tu výtvarnou školu poprvé neměl a proto nebyl
připuštěn ke studiu?
Tam je ale dodáno, v tom prvním případě, „ačkoli udělal zkoušky“. Dovolil bych si odhadnout, že v tom druhém případě, v tom roce 1965, až poté, co si tedy prošel určitou, řekněme, buzerací, se smilovali a už ho tam prostě pustili. Opakuji, takhle bych to aspoň odhadoval…
Běže na motýle, lumíci!
Nebo to proste napodruhe „neuhlidali“, prihlasku dostal na skole do ruky nekdo, kdo nebyl pripos….y a dotycneho nenahlasil jako kadrove zavadnou osobu, jako se patrne stalo poprve.
Nezapomínejte, že kolem roku 1965 začínalo ve společnosti výrazné uvolnění, které vedlo k Pražskému jaru… Smělo se dokonce cestovat na Západ. A potom přišla v roce 1968 okupace. Zlehčovat příběh pana Kovala je něco jako podpora KSČ, resp. dnes KSČM.
Je to možné, a to ze dvou důvodů.
Za prvé, tohle bylo pro komunistický režim obvyklé , že napřed nepovolili, ale potom, když se člověk řadu let projevoval jako dělnický kádr (viz věty přetím), tak pak povolili Cukr a bič, jak jinak
Ale za druhé, to mne mrzí na současné medializaci a výkladu komunistického režimu, že vůbec neberou v úvahu jeho rozdílné etapy. Mezi rokem 1961 a 1965 byl sakra rozdíl.. 1965, to už vlastně nastupovalo Pražské jaro .. A mimochodem, i 1961 byl doslova čajíček proti počátku padesátých let.
Tak pokud byste o šedesátých a sedmesátých letech minulého století něco věděl, tak vy vám bylo jasné, že když ho v r. 1965 přijali na AVU, tak to byla doba, kdy došlo k dočasnému uvolnění poměrů. To pak skončilo v r. 1968 definitivně ruskou okupací. A nevíte, proč by si to pan Koval vymýšlel?
To Vás na celém to příběhu nejvíc trápí jestli se dostal nebo nedostal na školu kvůli komoušům? To že ho vzali na školu v roce 65 snad není takové překvapení, to už se společnost uvolňovala, než nás v 68 „osvobodili“.
Ještě pořád Vám nevadí,že máme premiérem STBáka ?
Abych pravdu řekl, vadí mi to ale z jiných důvodů- Jestli se dopustil nějakých zločinů, jak za totáče. nebo za privatizace. tak ho měli už tenkrát odsoudit a zavřít. A ksčm taky mohl Ústavní soud zrušit, pokud by dospěl ke zjištění že to je nedemokratická strana. Nestalo se ani jedno.
Jenomže potom, když si Babiše lidi zvolili, tak to už je součást demokracie. Btw, možná se to dost nepíše, ale komunisti byli v parlamentu už za Masaryka, a Gottwald byl premiérem už za Beneše..
z vašeho textu se dá vyvodit, že bez komunistů nemůže demokracie vůbec existovat
Nikoliv, jde mi právě o to, že i v tom byla a je svoboda demokracie.
Už tenkrát se elitám zdáli komunisti špatní, ale lidé si je zvolili do parlamentu, aby tam tlumočili politické komunistické názory tudíž s tím nikdo – ani Masaryk nemohl nic dělat..Já vím že se to zdá absurdní, ale žel i toto je demokracie..
Vůle lidu (voličů), nikoliv elit. I za tu cenu rizika. Nakonec, jak v roce 1938, tak i 1948 většina těch elit odtud emigrovala a nechala národ jeho osudu
Je zajímavé že pokaždé,když vyjde článek o padesátých létech a příkoří komunistů ohledně všech co s nimi nesouhlasili,není žádný komentář od jindy hojně diskutujících.Že by měli máslo na hlavě? Anebo to pro ně není žádné závažné téma.
Problém je téma článku, které se nedá odbýt rudou klasikou o černoších v Americe a Masarykovi střílejícím do dělníků.Tady nemohou ani ceknout,tak mlčí
neřekl bych, zde jsou jen příspěvky, které projdou cenzurou. Soudím podle sebe.
No víte, potíž je v tom, že se s tím nedá nic dělat, jak se říká minulost už nezměníme. A všichni o tom vědí a jsou o tom velice dobře informováni.
Čili sice tu můžeme u každého takového článku tapetovat, „to je hrůza, to je hrůza, to je hrůza“, ale to je tak všechno.
A mimochodem, potrestat ty zločince už taky nejde, právě v tom se projevila neschopnost našeho posametového justičního systému v míře největší, že si svým formalistickým přístupem možnost potrestání právě těch komunistických zločinců totálně zablokoval..
Taky bych řekl, že tady jde často o konkrétní individuální příběhy, o kterých když člověk sám nezná nějaké podrobnosti, tak často prostě není co dodat. Jinak samozřejmě ten základní kontext, že tady od roku 1948 cca do roku 1956 (a samozřejmě i mnohem dále, teď beru konkrétně to období, kterému se běžně říká éra stalinismu) vládl velmi represivní režim, založený na idejích tzv. třídního boje atd. atd., se všemi těmi charakteristickými praktikami, to je snad všeobecně známý fakt. Vždyť to jsou naše, a časově ještě rozhodně nijak vzdálené dějiny. A jistě, zase mohou být lidé, kteří by to chtěli třeba nějak bagatelizovat, nebo podávat to z vlastního (řekněme komunistického) úhlu pohledu, ale to už může být právě v těchto souvislostech taky tak nějak přirozené… S tím těžko co dělat. Může se nabízet řada více či méně srovnatelných případů (po různých represivních režimech, občanských válkách apod.) odjinud, ale to zase už bych zaváděl někam jinam, k těm „černochům v Americe“, jak se říká…
Jenom když jsem tu výše sarkasticky zmínil ten princip „černochů v Americe“… Tak samozřejmě, na druhou stranu to nelze vnímat jako něco, čemu je nutno dogmaticky se vyhýbat, protože existuje také něco, co by se mohlo nazvat principem nějakého precedentu… Ale to platí obecně; vůbec neříkám, že to patří zrovna sem… Ale jenom když se to tady „nakouslo“… Takže čistě jen filosofická úvaha…
… prosím o zveřejnění soudního rozhodnutí o nařízení nucených prací proi toho nebohého člověka a prosím o zveřejnění soudního rozhodnutí které ji uvrhlo do bolševického kriminálu a o výkonu trestu matky a o příkazu k umístění opuštěných dětí do komunistického dětského domova…
….ať všichni vidíme jména těch bolševických zločinců uvedených na rozhodnutích a příkazech….ať si můžeme ukázat prstem na jejich dnešní rodinné příslušníky
Máte divné představy o komunistické mašinérii, ta když dělala něco nezákonného, tak za sebou zametala stopy. „Osobně nesouhlasím, ale příkaz strany musím plnit.“ říkali funkcionáři.
To bude obtížné, jestli to ovšem yslíte vážně..
Jeden z těch rodinných příslušníků je premiérem.
u nas na vesnici – aby komunisti jednoho rolnika donutili vstoupit do JZD, StBaci unesli mu cca 6 leteho syna a zavreli do blazince. kluk se tam opravdu zblaznil a az do konce svého života (před cca 10 lety) byl povazovanej za obecniho blazna.
komunisti se mstili i na detech