Miroslav Koval v roce 1973

Rodina proti StB. Otec skončil na nucených pracích, matka ve vězení a děti v domově

Napsal/a Post Bellum 15. června 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Moji rodiče i bratr už leží na hřbitově v Přibyslavi. Jsem poslední, a i proto má snad smysl, abych něco vyprávěl. Kdo jiný by mohl? říká výtvarník Miroslav Koval v Příbězích 20. století. Historie jeho rodiny patří k těm, které ukazují československá 50. léta v pravém světle – jako velmi kruté období, v němž komunistický aparát likvidoval a rozkládal celé rodiny „třídních nepřátel“.

Miroslav Koval (Foto: Post Bellum)

Miroslav Koval se narodil 26. listopadu 1944 v Havlíčkově Brodě jako druhý syn manželů Katzerových (příjmení si změnili po válce).

Otec Josef se živil jako právník, maminka se jmenovala Marie, byli katolíci, dominikánští terciáři. Bydleli v Humpolci, v roce 1946 se přestěhovali do Litoměřic, v sedmačtyřicátém dostal otec místo soudce krajského soudu v Ústí nad Labem.

Úzce tehdy spolupracovali s biskupem Štěpánem Trochtou, který Miroslavovu matku požádal, aby jako diecézní sestra laické katolické akce duchovní obnovy jezdila spolu s dalšími lidmi po farnostech: četli pastýřské listy, chystali duchovní cvičení, zakládali katolické knihovny, pečovali o bohoslovce. Po únoru 1948 dostávali komunisté rodinu Kovalovu do čím dál svízelnější situace.

„Velezrada“ rodičů

Josef záhy odešel z vlastního rozhodnutí pracovat na Mostecko jako horník – nesmířil se s bezprávím, prohlásil prý, že se „k soudu vrátí, až to bude mít smysl“. Marie se zas příčila komunistické snaze zničit církev, protože navzdory zákazům, zatýkání kněží a protikatolické kampani dál působila mimo režimní dohled.

 

 

V srpnu 1952 si pro Marii Kovalovou přijela Státní bezpečnost. Miroslav si pamatuje, že byl tehdy na zahradě, „v bytě nepořádek, divní pánové, maminka se s námi rozloučila, všichni pak stáli venku zničení“. Bylo mu necelých osm let.

Dne 21. března 1953 se konal vykonstruovaný proces s uměle vytvořenou skupinou „vatikánských špionů“, v němž seděla Marie Kovalová po měsících týrání na lavici obžalovaných; její manžel byl předvolán jako svědek, ale na místě „přeměněn“ na dalšího obviněného. Marie dostala za údajnou velezradu 14 let vězení, Josef za napomáhání k údajné velezrádné činnosti sedm let.

‚Já si pro tebe pak přijdu‘

O kluky se nejdřív starala jihlavská rodinná pomocnice – „slečna Miládka“. Pak se věci ujal otcův bratr František:

„Otec byl premiant, vystudoval vysokou, strýc se ani nevyučil. Nebyl hloupý, ale na všechno kašlal. Když přišel únor 1948, vstoupil do partaje a do milicí a začal dělat kariéru. Přišel k nám, Miládku vyhodil, a že si nás vezme k sobě. Byt zapečetili, věci rozkradli, prostě se dokončila likvidační akce,“ vzpomíná Miroslav Koval.

Bratra strýc poslal do pionýrského tábora, přestože byl skaut. Miroslav zůstal sám, jen s jedním kamarádem.

„Strejda pak přišel a říkal: ‚Víš, Vláďa je mezi dětma, já tě taky zavedu mezi děti.‘ A zavedl mě do dětského domova typu B na Hradčany. Říkal: ‚Já si pro tebe pak přijdu.‘ Skončily prázdniny, volali mě, že odcházím, tak jsem myslel, že ke strýci. Sedli jsme do auta ještě s dalšími dětmi – předškoláky. A jeli jsme do dalšího dětského domova do Pyšel. Tam už byl i brácha.“

Miroslavův bratr byl zařazen mezi starší děti, stýkat se mohli jen občas. Jednoho dne na sebe narazili na chodbě:

„A on mi povídá: ‚Hele, zítra utečeme.‘ – ‚Tak dobře, brácha, tak utečeme.‘ Jeli jsme za strejdou do Prahy, drbal se na hlavě – a odvezl nás zpátky. Pak už jsme ho neviděli. To byl rok 1953 a příště jsem ho viděl v třiasedmdesátém na pohřbu babičky. Mezitím udělal obrovskou kariéru, stal se šéfem milicí v ČKD, měl vilu.“

Pod dohledem StB

Miroslav a Vladimír směli dvakrát nebo třikrát prožít Vánoce s tetou Boženou (matčina mladší sestra), která pracovala jako zdravotní sestra v Praze na Bulovce. Svátky trávili v jejím nemocničním pokoji. Teta je také občas brala na návštěvu za rodiči. Maminka byla ve vězení v Pardubicích, otec na nucených pracích ve Rtyni v Podkrkonoší na Dole Zdeněk Nejedlý II.

Návštěva trvala hodinu, mluvit se smělo jen o nezávadných tématech, jinak mohli bachaři setkání kdykoliv přerušit:

„Byla to spíš tryzna než návštěva, vraceli jsme se zničení.“ Miroslav Koval se dostal z dětského domova v roce 1960, po sedmi letech, kdy dokončil základní školu a kdy byla jeho matka propuštěna ve špatném zdravotním stavu z kriminálů po amnestii.

Rodina Kovalových se tehdy znovu sešla, rodiče si našli bydlení v Praze, ale Státní bezpečnost znemožnila, aby se nastěhovali. Museli odejít do Litoměřic, kde jim přidělili přízemní byt, „mokrý jak hnůj“. U okna se prý pravidelně střídali donašeči.

Miroslav Koval rád kreslil, chtěl studovat výtvarnou školu, ale jako syn třídních nepřátel na ni nesměl nastoupit, ačkoli udělal zkoušky.

Vyučil se tedy v chemičce, pracoval v kaučukárně v Kralupech nad Vltavou a večerně si pak dodělával maturitu. Teprve potom, v roce 1965, začal studovat Akademii výtvarných umění. Na škole se seznámil se svou budoucí manželkou Anežkou.

Po roce 1989 založili v Šumperku Galerii Jiřího Jílka se stálou expozicí děl jejího otce, kde pořádají autorské výstavy.


Autor textu Adam Drda působí v projektu Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou patnáct let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)