Když předloni do rakouské a loni do italské vlády nastupovaly jako koaliční partner strany známé vstřícností k režimu Vladimira Putina, byl to pro Rusko průlom. Vztahy Kremlu se Západem byly na bodu mrazu, Rusko čelilo ekonomickým sankcím. Po dvou letech se ale ukazuje, že Moskva krátkodobě tímto spojenectvím nic nezískala, píše ve své analýze Anton Šechovcov, odborník na vztahy Ruska a západoevropské krajní pravice.

Přestože krajně pravicové strany kritizují sankce EU proti Rusku, na národní úrovni mají málo vlivu na to, aby mohly být Rusku přímo prospěšné.

Posílení krajně pravicového bloku v Evropském parlamentu pozici EU pravděpodobně také nezmění. Co to tedy vypovídá o ruském vlivu na evropskou politiku?

Text Antona Šechovcova byl původně publikován na serveru Eurozine.

HlídacíPes.org jeho překlad zveřejňuje se souhlasem autora. Titulek, mezititulky a perex jsou redakční.

Přátelství stvrzené podpisem

Bylo 28. listopadu 2016 a předsednictvo generální rady vládní ruské strany Jednotné Rusko rozhodlo o podpisu dohody o spolupráci s krajně pravicovou stranou Svobodných v Rakousku (FPÖ), kterou v tu dobu vedl Heinz-Christian Strache.

Načasování bylo jen sotva náhodné: 4. prosince toho roku Rakušané volili nového prezidenta a průzkumy dávaly velkou šanci na vítězství kandidátovi FPÖ Norbertu Hoferovi.

I když Hofer (jehož otevřeně podporoval i český prezident Miloš Zeman) nakonec prohrál, odjel i s vedením Svobodných do Moskvy a 19. prosince tam podepsal dohodu s Jednotným Ruskem. Konkrétně se Sergejem Železňakem, který měl ve straně na starosti mezinárodní vztahy.

Dne 6. března 2017 podepsala téměř identickou dohodu s Jednotným Ruskem i italská krajně pravicová strana Liga vedená Matteem Salvinim. Námluvy Ligy s Moskvou trvaly nejméně od podzimu 2014.

V italském případě bylo načasování podpisu sice méně dramatické, ale stále významné: 4. prosince 2016 se v Itálii konalo referendum o ústavních změnách, které inicioval premiér Matteo Renzi. Italové Renziho návrhy odmítli a on z funkce předsedy vlády odstoupil. Na jeho místo nastoupil přechodný premiér Paolo Gentiloni.

Když Salvini a Železňak podepsali v březnu 2017 vzájemnou dohodu, Železňak popřál Lize úspěch v předčasných volbách. Jednotné Rusko použilo podobný „trik“ i v Srbsku v dubnu téhož roku: ani ne dva týdny před parlamentními volbami podepsala ruská strana dohodu o spolupráci s jasně prokremelskou Srbskou národní stranou Nenada Popoviče.

Texty dohod Svobodných i Ligy s Jednotným Ruskem zmiňují, že vznikly na základě „snahy ulehčit rozšíření a prohloubení mezinárodní spolupráce“ mezi dotyčnými zeměmi. Strany mají vzájemně sdílet informace o domácí i světové politice, zkušenosti s budováním partají, organizační prací, ekonomickým rozvojem a legislativou.

To vše prostřednictvím pravidelných návštěv delegací a také na konferencích, seminářích, kulatých stolech a různých bilaterálních akcích. Strany si také odsouhlasily „podporu rozvoje hospodářství, obchodu a investiční spolupráce“.

Rakousko: byznysové zájmy v pozadí

Podepsané dohody vyvolaly obavu, že FPÖ i Liga – pokud se dostanou k moci – by mohly prosazovat politiku vyhovující Kremlu. Zvlášť silné byly tyto výhrady po dobrém výsledku FPÖ v parlamenttních volbách v Rakousku v říjnu 2017 a slušném výsledku Ligy v parlamentních volbách v Itálii v březnu 2018, když se ukázalo, že z obou stran se stanou koaliční partneři v národních vládách.

Je třeba zdůraznit, že zatím neexistují důkazy o tom, že by se Kreml snažil významně ovlivnit zmiňované volby podporou Svobodných nebo Ligy.

To, že Rusko nezasahovalo do dění v Rakousku a Itálii, lze přičíst dvěma hlavním faktorům. Zaprvé konfliktu politických zájmů a zadruhé politické realitě v obou zemích.

Rakouské hlavní strany – Lidová strana ÖVP a sociální demokracie SPÖ – nemají vůči Kremlu nijak negativní postoj. Když obě strany utvořily koaliční kabinet, tehdejší kancléř Christian Kern vyzval k „přehodnocení sankcí uvalených na Rusko“ a tehdejší ministr zahraničí Sebastian Kurz prosazoval postupné rušení sankcí „výměnou za každý krok směrem k plnění Minských dohod“.

Jak ÖVP, tak SPÖ mají blízko k velkým byznysovým vazbám směrem k Rusku (těmi jsou například rafinérská společnost OMV a  Raiffeisenbank).

I když Svobodní byli v Rakousku v době konání parlamentních voleb v roce 2017 vůči Kremlu nejvstřícnější stranou a od roku 2008 se podíleli na řadě aktivit ve prospěch Kremlu, přímá podpora Moskvy nemohla být s ohledem na vztahy Kremlu se socialisty a lidovci tak otevřená.

Berlusconi a další přátelé Putina

Podobné to bylo i v Itálii. Tam byla Liga nejvíc prokremelskou stranou, která se chlubila, že jako první v EU poslala delegaci na Krym po jeho anexi Ruskem. Podporu Moskvě v konfliktu se Západem ale vyjadřovaly po začátku konfliktu na východní Ukrajině a krymské anexi i další italské strany.

Středopravá Forza Italia Putinova osobního přítele Silvia Berlusconiho, krajně pravicoví Bratři Itálie i populistické Hnutí pěti hvězd vesměs kritizovaly sankce EU proti Rusku a šířily kremelský pohled na EU a NATO. Kdyby ale Moskva před volbami jasně podpořila jen jednu z těchto stran, nevyhnutelně by to poškodilo její vztahy s ostatními třemi partajemi.

Zadruhé, průzkumy veřejného mínění prováděné několik měsíců před volbami ukazovaly, že jak FPÖ, tak Liga měly značnou voličskou podporu. FPÖ se pohybovala ještě v září 2017 mezi 24 a 27 procenty, zatímco Liga mezi 13 a 14 procenty.

Vzhledem k jejich proruským postojům i vzhledem k politické realitě obou zemí tak Moskva zřejmě usoudila, že příští vlády nebudou skeptičtější k Rusku než předchozí kabinety.

Či dokonce naopak: Moskva doufala – a liberální síly se obávaly – že Rakousko i Itálie se Rusku přiblíží a podniknou praktické kroky, aby změnily přístup EU k Putinovu režimu.

Ruský optimismus…

Hned po rakouských volbách Sergej Železňak prohlásil, že vítězství ÖVP a nárůst podpory FPÖ dokazuje „posílení pozic vlasteneckých sil a euroskeptiků v Rakousku a Evropě“. Obě zmíněné strany podle něj měly vytvořit koalici, která by „reflektovala specifické národní zájmy občanů státu, spíš než vágní a kontroverzní ,eurohodnotyʻ“.

Železňak připomněl, že Sebastian Kurz opakovaně mluvil o „zbytečnosti protiruských sankcí“ a Heinz-Christian Strache „podporoval referendum na Krymu, nebál se spolupráce s Ruskem a byl kritický vůči politice EU“. Podle Železňaka v tu chvíli bylo „jisté“, že Rakousko zaujme „aktivnější postoj směrem k evropským institucím“ a k „rozšíření spolupráce mezi Ruskem a Rakouskem.

Podobný komentář přidal Železňak i po parlamentních volbách v Itálii v roce 2018. Podle jeho názoru ukázalo tehdejší vítězství středo-pravé koalice, že „postoje evropské společnosti čím dál víc směřují od vágních a kontroverzních evropských témat směrem k národním zájmům“.

Jednotné Rusko a Ligu podle Železňaka spojuje „obrana zájmů občanů jejich zemí a podpora myšlenek jako fair-play, zachování tradičních hodnot a rozvoj národních ekonomik“.

Společně s partnery z Ligy mělo Jednotné Rusko odmítat „jakákoli nezákonná omezení, tlak a sankce“. Liga podle Železňaka „otevřeně podpořila znovusjednocení Krymu s Ruskem a vyjádřila solidaritu s ruským bojem proti terorismu v Sýrii“.

Železňak věřil, že Itálii čekají „vnitřní i vnější změny, které pozitivně ovlivní bilaterální vztahy s Ruskem a posílí celoevropské trendy znovuobnovení dialogu s Ruskem“.

…a ruské vystřízlivění

K posouzení toho, zda Svobodní či Liga skutečně splnily naděje Moskvy po vstupu do vlády, je klíčové zdůraznit, že žádný z lídrů obou stran nezískal takovou pozici, která by mu umožnila zásadně ovlivnit přístup jeho země k EU či Rusku..

Rakouský prezident Alexander Van der Bellen, někdejší politik Zelených, přesvědčil tehdy nastupujícího rakouského kancléře Sebastiana Kurze, aby Svobodným nesvěřil post ministra zahraničí.

FPÖ sice úspěšně nominovala nezávislou Karin Kneisslovou jako šéfku diplomacie, Kurz ale stáhl evropskou agendu pod svou osobní kontrolu, čímž minimalizoval vliv Svobodných na vztahy Rakouska s EU a Ruskem.

Koalici v Itálii utvořila Liga s Hnutím pěti hvězd, post předsedy vlády ale obsadil nestraník, akademik Giuseppe Conte. Ministrem zahraničí se stal Enzo Moavero Milanesi, nezávislý politik známý svými proevropskými postoji, který tak vyvažoval ministra pro evropské záležitosti – tím byl euroskeptik Paolo Savona.

Viděno optikou reálných kroků a výroků k „ruské otázce“, Svobodní se ukázali jako disciplinovaný koaliční partner lidovců. Při hlasování v Evropském parlamentu o rezoluci týkající se Ruska a případu ukrajinského politického vězně Olega Sencova, se všichni čtyři europoslanci FPÖ hlasování zdrželi – nepodpořili tím tak postoj jejich politické frakce, krajně pravicové Evropy národů a svobody, která se rozhodla hlasovat proti rezoluci.

Europoslanci za Svobodné tak opustili svou dlouhodobou tradici odmítání rezolucí kritických vůči Rusku, aby napravili rozdíl mezi vlastní zahraniční politikou a postoji koaličního partnera (europoslanci za rakouské lidovce hlasovali pro rezoluci).

Žolík, kterým lze hrát jen jednou

Navíc, i když tehdejší šéf Svobodných Heinz-Christian Strache trval na neutralitě Rakouska a vyzýval ke zrušení protiruských sankcí, odmítl zároveň možnost, že by Rakousko rozšíření sankcí vetovalo, s tím, že Rakousko by nemělo vystupovat samo proti jednotnému unijnímu postoji.

V Itálii se téma sankcí proti Rusku dostalo i do koaliční smlouvy mezi Hnutím pěti hvězd a Ligou. Původní návrh dohody nemluvil o Rusku jako o „hrozbě“ ale jako o „obchodním partnerovi“. Výběr slov byl velmi pravděpodobně převzat z volebního programu Ligy, který Rusko označoval „ne jako hrozbu, ale jako potenciálního partnera pro NATO a EU“.

Původní návrh dohody také požadoval „okamžité“ zrušení sankcí, zatímco konečná verze, i když chtěla sankce také zrušit, už slovo „okamžitě“ neobsahovala.

Na setkání s vysokým ruským činitelem v Petrohradě během Mezinárodního ekonomického fóra na konci května 2018 poslanec za Ligu Paolo Grimoldi prohlásil, že koalice by mohla sáhnout k vetu proti ruským sankcím – což evidentně odporovalo koaliční dohodě.

V říjnu 2018 ale Matteo Salvini při návštěvě Moskvy řekl, že Itálie veto nepoužije, protože Řím „není připraven rozejít se se zbytkem EU“, i když sám dál požadoval zrušení sankcí. Jak bylo řečeno výše, šéf FPÖ Strache svůj postoj vysvětlil prakticky totožně.

I když pomineme omezený vliv obou stran na zahraniční politiku, zůstává otázkou, proč FPÖ a Liga nikdy nezkusily vytvořit celoevropskou koalici národních vlád, které se stavěly proti sankcím.

První vysvětlení je, že rozporovat unijní konsenzus na sankcích – i coby skupina zemí – by vyvolalo krizi takového rozsahu, že by to žádný benefit ze spolupráce s Moskvou nemohl vyvážit.

Zadruhé, téma zrušení sankcí považovala minimálně Liga za menší problém ve srovnání s palčivějšími tématy a hlavně ho viděla jako možný prostředek pro vyjednávání. Během návštěvy Moskvy v říjnu 2018 odkryl Salvini styl svého uvažování, když řekl, že „žolíka s vetem můžeme v Evropě vytáhnout jen jednou“.

Zdůraznil, že Itálie je ve sporu s Bruselem i na jiných frontách, jako unijní rozpočet, migrace či italské státní finance. „Pokud to odmítnou, nevím, jakou kartou pak budu hrát,“ řekl Salvini.

Narážel pravděpodobně na to, že pod premiérem Giuiseppem Contem vedla Itálie s Evropskou komisí spory v oblastech, které byly pro italskou vládu mnohem podstatnější než protiruské sankce. Pokud by Itálie sankce vetovala, nemohla by na komisi tlačit v ostatních případech.

„Špinavé hry Londýna a Washingtonu“

Dá se ale pochybovat o tom, že Kreml skutečně věřil, že mu FPÖ či Liga pomůžou přesvědčit jejich koaliční partnery, aby rozšíření sankcí vetovali. Spíš spoléhal na to, že rakouská i italská vláda coby silné promoskevské hlasy přispějí k tomu, že se EU vrátí k běžným vztahům (business-as-usual) s Putinovým režimem.

Moskvu evidentně potěšilo, že Rakousko odmítlo vyhostit ruské diplomaty jako součást koordinované odpovědi západních států (včetně České republiky) na otravu bývalého ruského agenta Sergeje Skripala a jeho dcery v anglickém Salisbury.

Televize Russia Today pochválila kancléře Kurze za to, že se nepřipojil k „protiruské hysterii ve Skripalově případu“, zatímco Sergej Železňak z Jednotného Ruska podle očekávání zvolil antiamerickou a antibritskou notu: „Rakousko ukazuje snahu o nezávislou zahraniční politiku a nechce se podílet na špinavých protiruských hrách Londýna a Washingtonu.“

Nebyl to poslední pokus Moskvy obrátit Rakousko proti Spojeným státům: ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov na tiskové konferenci s šéfkou rakouské diplomacie Karin Kneisslovou v březnu 2019 ostře odsoudil údajný tlak USA na Evropu, aby bojovala proti ruskému vlivu.

FPÖ ale od nástupu amerického prezidenta Donalda Trumpa svůj tradiční antiamerikanismus opustila. Čtyři vysocí funkcionáři strany slavili v listopadu 2016 Trumpovo vítězství přímo v jeho mrakodrapu v New Yorku. Když strana podepisovala dohodu o spolupráci s Jednotným Ruskem, šéf partaje H.C. Strache nadšeně mluvil o tom, jak před několika týdny vedl stranickou delegaci do USA, kde se setkal s Michaelem Flynnem a „dalšími významnými americkými politiky“ (Trumpův tým nicméně schůzku s Flynnem popřel).

Generální sekretář FPÖ Harald Vilimsky odcestoval do Washingtonu v únoru 2017. Vyslechl projev Donalda Trumpa, kterého později označil za „skvělého politika, který se postavil zkorumpovaným levicovým politickým sítím a mezinárodním fake-news médiím“.

Podobně není v žádném případně antiamerická ani Liga v Itálii. Matteo Salvini se s Trumpem setkal v USA v dubnu 2016, několik měsíců před jeho zvolením prezidentem (Trump nicméně toto setkání popřel, i když ho potvrzovaly pořízené fotografie).

Liga ale není jen fascinována Trumpem. V roce 2018 ve volebním programu označila USA za „předního partnera Itálie“ a dokonce konstatovala, že „otevřenost ke spolupráci s Rusy by neměla být chápána jako alternativa ke vztahům s USA, nebo by první nemělo být prosazováno na úkor druhého“.

V červnu 2019 vicepremiér Salvini při návštěvě USA po jednání s ministrem zahraničí Michaelem Pompeem prohlásil, že Itálie chce být „co nejpevnější, efektivní, konzistentní a důvěryhodný partner Američanů“.

Poslední naděje? Salvini premiérem

Kreml by jistě zajímalo, jestli by mu Matteo Salvini neposloužil lépe coby italský premiér. To zřejmě vysvětluje, proč ruští agenti, pravděpodobně propojení s Jednotným Ruskem, probírali na podzim 2018 s Ligou finanční pomoc této straně, aby Liga co nejvíc uspěla ve volbách do Evropského parlamentu na jaře 2019.

V říjnu 2018 se blízký Salviniho spolupracovník Gianluca Savoini, spolu s dalšími dvěma Italy, setkal se třemi Rusy, kteří nabídli prodej ruské nafty se slevou italské společnosti tak, aby část slevy mohla být použita na financování volební kampaně Ligy.

V době dokončení tohoto textu nebylo stále potvrzeno, že k této dohodě nakonec skutečně došlo (lze se domnívat, že ne). Každopádně, samotný fakt, že zástupci Ruska byli ochotní jít za tradiční signály dobré vůle a obstarat Lize výraznou finanční podporu, ukazují, že Moskva se Salviniho stranou stále počítá.

Závažnější dopady měla aféra „Ibiza“, která v Rakousku vypukla v květnu 2019. Tajná videonahrávka z roku 2017 zachycovala tehdejšího šéfa Svobodných Stracheho a dalšího tehdejšího prominenta FPÖ Johanna Gudenuse, jak nabízejí veřejné zakázky údajné neteři ruského oligarchy za to, že je podpoří v kampani.

Skandál, který nakonec vedl k pádu rakouské koalice i k poklesu podpory krajně pravicových stran ve volbách do europarlamentu, udělal z FPÖ nepohodlného partnera pro Moskvu. Následný postoj Ruska k FPÖ asi nejlépe vystihl Fjodor Lukjanov, výzkumný ředitel Valdajského diskusního klubu:

„Politici strany Svobodných z Rakouska nejsou… zvlášť chytří, nejsou příliš profesionální a – pokud jde o vyjadřování – velmi primitivní.“

Kvůli dopadu aféry Ibiza se tak strana bude nejspíš alespoň na čas muset distancovat od kontaktů s Ruskem.

Spoluprací se Svobodnými a Ligou Moskva nedosáhla žádných hmatatelných výsledků od chvíle, kdy obě strany vstoupily do vlády ve svých zemích. Kreml také bude stěží přímo těžit z posílení krajní pravice v Evropském parlamentu. Po volbách v květnu 2019 Liga, Svobodní a několik dalších stran vytvořily europarlamentní frakci Identita a demokracie, coby nástupkyni frakce Evropa národů a svobody – ENF (2015-2019).

Na rozdíl od ENF je Identita a demokracie méně homogenní, pokud jde o postoje jejích členů k Moskvě. Například dánská Lidová strana, Strana Finů a zejména konzervativní Lidová strana z Estonska nejsou tak přátelští vůči Rusku jako Liga nebo Svobodní, či francouzské Národní sdružení nebo Alternativa pro Německo.

I když bude zrušení unijních protiruských sankcí jedním z hlavních témat Identity a demokracie, frakce bude pravděpodobně muset zaujmout neutrálnější postoj k Rusku než její předchůdkyně, aby zajistila vnitřní jednotu.

I když ale Moskva nebyla úspěšná v krátkodobém horizontu, jen těžko se vzdá prosazování krajně pravicových narativů skrze mezinárodní média jako Russia Today, Sputnik a další. Jejím cílem je zakořenit neliberální a prokremelské postoje na společensko-kulturní úrovni v naději, že postupně budou stále víc posilovat.

Anton Šechovcov je ukrajinský politolog, který působí v západní Evropě, například na univerzitě ve Vídni. Je odborníkem na vztahy Ruska a západoevropské krajní pravice a autorem řady publikací na toto téma, včetně knihy Tango noir. Rozhovor s Antonem Šechovcovem je i součástí nové publikace HlídacíPes.org Obchodníci se strachem o českých i zahraničních populistech.