„U populistů se nikdy nesmí podceňovat osobní motivace,” říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Marc Eberhardt, režisér filmu Meuthenova strana. Ten poskytuje unikátní sondu do psychologie současných německých populistů i jejich podporovatelů.

Jestli mají parlamentní volby napříč Evropou během posledních let něco společného, je to nečekaný úspěch populistických stran. Okamurova SPD má své souputníky v polské straně Právo a spravedlnost, v rakouských Svobodných, maďarském FIDESZu i německé Alternativě pro Německo (AfD).

Právě AfD, která vznikla v roce 2013 jako euroskeptická, nasbírala body na protiimigrační a islamofobní rétorice a po čtyřech letech existence se s 92 poslanci stala třetí nejsilnější stranou ve Spolkovém sněmu.

Podobně strmý byl i vzestup jejího současného předsedy Jörga Meuthena. Z profesora ekonomie v okresním městě u francouzských hranic se během několika měsíců stal krajským a nakonec i národním lídrem strany.

Během tohoto klíčového období ho prakticky denně sledovala kamera dokumentárního režiséra Marca Eberhardta.

Byl to takový milý chlapík

Filmař Marc Eberhardt sledoval raketový vzestup okresního profesora ekonomie Meuthena až na předsedu Alternativy pro Německo.

Co vás na natáčení kandidáta AfD zajímalo víc, fenomén rostoucí oblíbenosti extrémní pravice nebo spíš vývoj Jörga Meuthena jako osobnosti?

Když jsem začal točit, chtěl jsem zachytit hlavně atmosféru doby. Já totiž v oblasti, kde Meuthen kandidoval do zemského parlamentu, v Bádensku-Württembersku, vyrostl. Znal jsem místní typy lidí, především mám na mysli postarší, bílé, machistické, konzervativní muže, kteří se baví o politice. Když jsem se ale s Meuthenem setkal osobně, vzniklo mezi námi určité napojení, dá se říct.

Meuthenova proměna osobnosti je pro mě jeden z nejzajímavějších momentů filmu. Zpočátku totiž působí jako docela sympatický chlapík. Sportovní oblečení, neformální chování, vzdělaný, pokorný, charismatický…

Myslím, že zpočátku takový i byl, ale pak dojde ke zlomu, kdy se stává až odporným. Ta proměna přichází s jeho postupným příklonem k extrémní pravici v rámci strany.

On si vždy dával velký pozor, aby nepůsobil jako extrémista. V čem Meuthen skutečně vyniká, to je rétorika, umí skvěle zacházet s jazykem. A proto se dlouho dokázal z různých choulostivých otázek úspěšně vymluvit. Pak ale přišel jeho slavný projev v zemském parlamentu, kdy vyhlásil boj „levičácko-rudo-zelené části společnosti, která Německo kontaminovala“.

To, jak pronesl slovo kontaminovala, s jakou dikcí, byl moment, kdy odhalil své skryté já, kdy ukázal, že pro to, aby se dostal a udržel u moci, udělá cokoliv… Bude říkat, co se domnívá, že chtějí lidé slyšet. A hlavně to, co chce slyšet stále silnější xenofobní křídlo v jeho straně.

Navenek působí jako člověk, který sice hovoří populisticky a používá xenofobní rétoriku jako výtah k moci, vnitřně jako by s tím, co říká, ale nesouhlasil. Je inteligenčně nad úrovní většiny svých obdivovatelů a používá populistická prohlášení zcela účelově, oportunisticky. Což je paradoxně rysem řady populistickým politiků, souhlasíte? 

Myslím, že se nikdy nesmí podceňovat osobní motivace člověka, proč to celé dělá. Tady je potřeba si uvědomit dvě věci. Meuthen byl 20 let profesorem ekonomie na okresní univerzitě, kdesi u francouzských hranic. Už ho to nudilo.

V roce 2013 byla založená AfD, ke které se připojil po půl roce. On chtěl změnu, úspěch a věděl, že tak rychlý postup, jaký zažil u populistů, by se mu v rámci tradičních stran nikdy nemohl povést. A velkým motivačním faktorem se pak stává pozornost.

Pozornost, kterou do té doby nezažil a začal si jí užívat. Ta mu dodávala neuvěřitelnou energii. Objížděl město za městem, spal tři, čtyři hodiny denně, dostával stovky mailů, najednou byl středem zájmu mnoha lidí a to podpořilo jeho marnivost.

Pochopil, že může ve straně sehrát důležitou roli a to byl moment, kdy začal jít proti stávající předsedkyni strany Frauke Petryové a potřeboval k tomu podporu. Tu nalezl u extrémního křídla strany a přizpůsobil se tomu. Stal se pravým spin doctorem AfD.

Nacionalismus jako „nová víra“ Němců?

Pojďme k úspěchu strany samotné. Jejím hlavním programem byly výhrady proti uprchlíkům a migrační vlně. Myslíte ale, že toto téma je dlouhodobě udržitelné? A je skutečně podstatné pro všechny Němce?

Myslím, že je to otázka důležitá v celém Německu, i když prochází vývojem s uzavřením evropských hranic a dohodou uzavřenou s Tureckem.

Také tradiční strany se už více vymezily proti předchozí vstřícnosti k přijímání uprchlíků, čímž AfD trochu vzaly vítr z plachet. Hodně se ale změnil koncept „politického vědomí“. Dříve tu byly politické osobnosti, které lidé znali léta. S rozvojem sociálních sítí a online informací se ale vytvořily virtuální bubliny, kde si každý hledá tu svou pravdu.

Lidé na racionální úrovni vědí, že Německo je jednou z nejbohatších zemí Evropy, ale na té iracionální úrovni se bojí, že by to něco mohlo ohrozit. Chtějí znát odpovědi na otázky, které mají, a chtějí pokud možno jednoduché, jasné odpovědi, což je problém i jinde v Evropě.

I v České republice… Tady je ovšem situace podivnější v tom, že populisté dostali hlasy díky své protiimigrační rétorice, jakkoliv u nás prakticky téměř žádné uprchlíky nemáme.

Myslím, že alespoň v Německu je podstatnou emocí spojenou s voliči populistů zlost, naštvanost, a ta pak může lehce sklouznout k nenávisti.

A naštvaní jsou na co?

Nesouvisí to ani tak s politikou, jako s životním pocitem, čeho můžeš dosáhnout, kam v životě směřuješ. Pro někoho se tou náplní a směrem stane náboženství, pro ty méně věřící nebo nevěřící pak může být alternativou patriotismus či nacionalismus. Pocit „my jsme Němci, a proto je naše země tak skvělá a to musíme ochránit“.

Jakou roli sehrála podle vás v nárůstu popularity extrémní pravice média? Mám na mysli i ta veřejnoprávní. V České republice někteří lidé vysvětlují svůj odklon od tradičních médií pocitem, že tahle média určitá témata neotevírají nebo před lidmi tají. V Německu se mluvilo například o skrývání rozsahu sexuálních útoků při oslavách Nového roku 2016.

Myslím, že hlavní problém je, že dnešní média obecně fungují jako lapače pozornosti. Žijeme v ekonomice, která obchoduje s pozorností, a i proto je součástí vývoje, že každý spíš věří své bublině na sociálních sítích.

Film Meuthenova strana může české publikum zhlédnout 6.3. a 7.3.2018 v rámci festivalu dokumentárních filmů Jeden svět.