Před začátkem zimní olympiády v Pekingu obletěla svět zpráva o setkání ruského prezidenta Putina s jeho čínským protějškem Si Ťing-pchingem. Oba státníci podepsali dohodu o spolupráci ve jménu „sdíleného osudu lidstva“. Viděno z historické perspektivy však byly vztahy Ruska a Číny po celou dobu dějin spíše problematické než harmonické. Je těžké si představit, že by jejich současné sbližování mělo trvalejší charakter. Vyloučit se to ale nedá.

Území dnešního ruského Dálného východu od území Číny ve starověku oddělovaly různé kmeny, proti kterým Čínu, spíše neúspěšně, chránila Velká zeď. V 10. století n. l. se na pomezí dnešní Číny, Mongolska a Ruska utvořil stát Liao národa Kitanů, příbuzného Mongolům. Od Kitanů pak pochází označení pro Čínu v ruštině: Kitaj (Китай).

Doba sjednocení nastala za mongolské říše, která zahrnovala ve 13. století dnešní Rusko i Čínu. To byla největší říše co do územního rozsahu v lidských dějinách a dala by se považovat za předobraz euroasijského geopolitického bloku, který tolik strašil a dodnes straší Evropu a Ameriku.

Se vznikem silného Ruska v době novověku, které se čím dál více rozpínalo směrem na východ, nastaly i problémy pro Čínu. V 19. století pak tyto problémy kulminovaly tím, že Rusko se spolu s dalšími velmocemi podílelo na nepřímé kolonizaci Číny prostřednictvím různých nerovnoprávných smluv, koncesí apod. V této době Rusko například ovládalo přístav Port Arthur (dnešní Dalian), kde také svedlo velkou bitvu s Japonskem na přelomu let 1904 a 1905.

Mao versus Stalin

V době Čínské republiky mezi válkami již na severu existoval Sovětský svaz. Ten sloužil jako školící zázemí čínským komunistům, ale i nacionalistům (například syn Čankajška, po svém otci taktéž prezident Čínské republiky na Tchaj-wanu).

Když v Číně vypukla občanská válka mezi nacionalistickou vládou a komunisty, Stalin z počátku s jejich podporou velmi váhal. Jako by tušil, že komunistická Čína bude jednou spíše rivalem než spojencem SSSR. Nakonec ale v kontextu počátků studené války otočil a zásadně přispěl k tomu, že 1. 10. 1949 mohl Mao Ce-tung vyhlásit založení Čínské lidové republiky.

Západ byl zděšen komunistickou expanzí v Asii a mezi SSSR a Čínou nastaly „líbánky“. Do Číny mířili sovětští poradci (mimochodem draze placení) a sovětské technologie a Mao naopak zamířil do Moskvy, kde vystupoval v roli Stalinova podřízeného učně.

Není nutné zdůrazňovat, že člověku, jakým byl Mao, se tato role vůbec nezamlouvala. Ale proti Stalinovi si nedovolil říct nic. Zlom přišel po Stalinově smrti a uchopení moci v SSSR Chruščovem. Jeho útok na Stalinův kult osobnosti vnímal Mao jako útok na sebe a Čína oficiálně zaujala politiku kritiky vůči sovětskému „revizionismu“.

Žádné soudružské objímání

Jak skvěle popisuje ve své knize o maoismu Julia Lowell, Čína se snažila dostat do role vůdce světové revoluce a té pravé komunistické ortodoxie pod vedením Velkého kormidelníka Maa. Začalo soupeření se Sovětským svazem a celým východním blokem (kromě Albánie), které bylo naplněno mnoha vzájemnými invektivami, později nenávistí, hraniční válkou v roce 1969 a dokonce i hrozbou jaderného útoku ze strany SSSR.

Této eskalace mistrně využila americká diplomacie v čele s Henry Kissingerem a navázala s Čínou vztahy, které vedly k oslabení pozice SSSR. Julia Lowell dokonce v této souvislosti argumentuje, že sovětské soupeření s Čínou (zejména pokud jde o pomoc zemím třetího světa) Sovětský svaz vyčerpalo natolik, že přispělo k jeho stagnaci a později i pádu.

Normalizace vztahů mezi ČLR a SSSR nastala až v 80. letech, ale o soudružské objímání se nejednalo. Čína se již vydala na cestu státního kapitalismu a otevřenosti vůči Západu a dění v SSSR a v Rusku považovala za chaos, kterému je třeba předejít, a to i silou (např. podobně jako v červnu 1989 na náměstí Tchien-an-men).

Pragmatické spojení diktátorů

Od té doby jsou rusko-čínské vztahy provázeny snahami o spolupráci (obchod, energetika, potírání muslimského „separatismu a terorismu“, čínský projekt Pásu a stezky apod.) i spory (čínská „kolonizace“ Sibiře), ale i čím dál větším ruským pocitem, že Rusko tahá za kratší konec provazu.

Pochopitelně obě země spojuje odpor k Západu, ale každá tento odpor demonstruje jinak. Nyní, když je Rusko v izolaci, se mu velmi hodí přimknout se k Číně. Hodně se mluví o tom, že Čína bude ve velké míře odebírat ruský plyn. První velký projekt v tomto smyslu přišel těsně po anexi Krymu, což není náhoda.

Probíhá výstavba plynovodů, ale nejde to tak hladce, jak mnozí čekali. Nynější spolupráci mezi Ruskem a Čínou, jakkoli děsivý dojem může na Západě vyvolávat, je nutné chápat jako pragmatické spojení diktátorských režimů, které jsou v politické izolaci. Rusko čelí sankcím za své agresivní počínání. Čína sice pořádala olympiádu, ale čelí sílící kritice za genocidu Ujgurů, utužování represí vůči vlastním lidem a za agresivnější politiku v regionu.

Je těžké si představit, že by tyto země, které spolu po století měly velmi neharmonické sousedské vztahy, spojovalo nějaké silné ideologické pouto (které nefungovalo ani v době studené války) a že by bylo to přátelství trvalejšího charakteru. Ale vyloučeno to není, což by nebyla pro Západ vůbec dobrá zpráva.