IN MEDIAS RES. (Aktualizováno) Rozruch kolem článků o údajném proruském angažmá Jana Hamáčka ve věci Vrbětic a Václava Klause ve věci ruského dluhu ukazují, že dozrál čas na zřízení samoregulačního orgánu nad tiskovými a on-line médii. Ruku k dílu by rychle měli přiložit novináři a vydavatelé, než jim politické strany nadiktují novou mediální radu zákonem. Protože to by znamenalo tvrdý úder svobodě slova v Česku.

V roce 2007 patřilo povolání novinář k těm prestižnějším. V žebříčku 26 vybraných zaměstnání se v očích veřejnosti umístilo na solidním 12. místě. O dvanáct let později, v zatím posledním průzkumu prestiže, už novináři drželi nelichotivé 22. místo. Za nimi skončily jen sekretářky, kněží, uklízečky a poslanci (v tomto pořadí).

Jako novináři to můžeme házet na politiky, kteří nás dlouhodobě, programově a účelově dehonestují, na hybridní válku, na oligarchy, případně na nepochopení toho, kdo dnes vlastně novinářem vůbec je.

Faktem ovšem zůstává, že výrazný podíl na rekordním sešupu mezi všemi (!) sledovanými profesemi neseme sami – neprofesionalitou, chybami, občasnými záměrnými fauly, ale i neochotou k přiznání omylů či „nedorazů“. A mnohdy i mlčením nad zjevnými průšvihy kolegů.

Svůj díl viny pak samozřejmě mají i vydavatelé, či vysílatelé – tedy majitelé novin, webů, televizí či rozhlasových stanic a jimi najímaní manažeři. Nabízí se klasická otázka: co s tím můžou novináři a majitelé dělat? Odpověď začnu zeširoka, dvěma příklady novinářské práce, které nedávno vzbudily nelibost politiků a širokou pozornost veřejnosti.

Vrbětice za Sputnik V

První se týká informací publikovaných webem Seznam Zprávy pod titulkem Svědectví: Hamáček chtěl v Moskvě vyměnit Vrbětice za milion Sputniků ze dne 4. května.

Podstatou článku bylo tvrzení, že první místopředseda vlády, ministr vnitra a v té době i ministr zahraničí Jan Hamáček měl v plánu „vyměnit mezinárodní skandál“ kolem explozí ve Vrběticích na Zlínsku za dodávky ruské vakcíny proti covidu-19 Sputnik V. To Hamáček rozhodně popřel.

Opozice přesto na základě článku požadovala Hamáčkovu okamžitou rezignaci. Padlo při tom i pár nařčení z údajné vlastizrady.

Hamáček zareagoval trestním oznámením na autory zmiňovaného článku a tvrdil, že v civilní žalobě bude po vydavateli požadovat deset milionů korun. „Já chci slyšet, kde je ten svědek, na základě kterého pan Kroupa (jeden z autorů článku, pozn. red.) článek vydal a na základě kterého jsou označován za vlastizrádce,“ trvá na svém Hamáček.

Seznam Zprávy původně nezveřejnil nejen identitu svědka, na jehož slova se odvolával, ale dokonce ani citáty z tohoto svědectví. Za to byl web kritizován i některými novináři, kteří poukazovali na to, že svým přístupem snižuje důvěryhodnost profese. Později Seznam Zprávy ze svědectví citoval. (Doplněno  a upřesněno po upozornění Seznam Zprávy – poznámka autora.)

Miliardy do Moskvy

Druhá kauza je ještě „čerstvá“. Odstartovaly ji 25. května Hospodářské noviny společně s webem Aktuálně.cz (oba tituly vlastní vydavatelství Economia) článkem „Václav Klaus po revoluci tajně poslal 1,3 mld. dolarů Sovětům“. Pod tímto titulkem už článek nenaleznete. Václav Klaus totiž zuřil a začal používat obraty jako „dehonestační kampaň“ či „dezinformace“.

Obě redakce po stížnosti Václava Klause uznaly, že se jejich novináři dopustili jistých „zjednodušení“ a upravily některá tvrzení a formulace včetně titulku. Na podstatě svých sdělení však média (vlastněná Zdeňkem Bakalou) dál trvají a Klausovu žádost (přesněji žádost Institutu VK) o omluvu ponechaly nevyslyšenou. Nabídly mu nicméně rozhovor, případně „publikaci článku, ve kterém dobové dokumenty i jejich kontext jasněji osvětlí“.

Václav Klaus se místo toho vypravil do redakce Českého rozhlasu. Moderátorovy otázky na „ruský dluh“ ho však tak vytočily, že v polovině rozhovoru odkráčel ze studia.

Později v poklidném rozhovoru pro XTV uvedl, že se neměl omezit na pouhý odchod ze studia. Podle něj situace vyžadovala, aby dal moderátorovi Krocovi ránu pěstí. To ovšem neudělal a po odchodu z Českého rozhlasu toho litoval.

„Já jsem samozřejmě pouze zbaběle odešel, protože to chtělo dát tomu člověku pěstí. A já jsem trochu… Když jsem odcházel z toho ČRo, nebyl jsem rozčilený, ale trochu jsem zpytoval svědomí, že jsem to neudělal, že jsem poseroutka. To, že jsem to neudělal, že jsem mu nedal pěstí, je důkaz toho, že jsem trochu hovňousek. Asi stárnu,“ řekl pro XTV.

Český rozhlas se v první reakci za svého moderátora postavil. Klaus si pak stěžoval Radě Českého rozhlasu a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. „Václav Klaus odeslal ve čtvrtek dne 3. června 2021 stížnosti Radě Českého rozhlasu a Radě pro rozhlasové a televizní vysílání v souvislosti se skandálním průběhem pořadu 20 minut Radiožurnálu, jehož byl hostem ve středu dne 2. června 2021,“ tvrdí Institut Václava Klause.

„Důvodem těchto dvou stížností je extrémní nevyváženost a zaujatost Českého rozhlasu, jakož i přímá účast tohoto veřejnoprávního média v šíření dezinformační kampaně, kterou vůči Václavu Klausovi vedou některé tituly z nakladatelství Economia v kauze tzv. miliard pro Sovětský svaz,“ uvedl dále Klausův Institut.

Z formulací je krásně vidět nepoměr. Zatímco na vysílání rozhlasu si může Klaus, stejně jako kdokoliv jiný, stěžovat hned u dvou institucí (stejné je to i případě televizních stanic), u deníků či webů mu po dopisu redakci se žádostí o omluvu zbývá už jsem cesta civilní žaloby. Což je v tuzemských podmínkách cesta na dlouhé roky. Žádná „tisková“ či „online“ rada totiž v Česku neexistuje.

Mediální rady v Česku

Rada České televize, Rada Českého rozhlasu, Rada České tiskové kanceláře – jsou podle zákona kontrolní orgány, které vykonávají kontrolu činnosti veřejnoprávních institucí

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je státní úřad, který dohlíží na dodržování zákona napříč mediálním trhem a uděluje například licence pro vysílání soukromých stanic.

Všechny členy do mediálních rad volí hlasováním Poslanecká sněmovna. Kandidáty do Rady ČTK a RRTV navrhují přímo poslanecké kluby, zatímco kandidáty do Rady ČT a ČRo navrhují “organizace a sdružení představující kulturní, regionální, sociální, odborové, zaměstnavatelské, náboženské, vzdělávací, vědecké, ekologické a národnostní zájmy”.  

Zdroj: www.medialnirady.cz

Evropa sází na samoregulaci

Není mým cílem jakkoliv hájit politiky či novináře z obou zmiňovaných příběhů. Ani pitvat, na čí straně je v kauzách „Vrbětice za Sputnik V“ a „miliardy do Moskvy“ pravda. Jde mi o výše naznačený nepoměr.

Zatímco satisfakce se můžete v případě špatně odvedené novinářské práce v relativně krátkém čase domoci v případě veřejnoprávních i soukromých televizí i rádií, v případě papírových deníků či magazínů, stejně jako v případě webů, má dotčený smůlu. Jediná – nadto relativně nákladná – cesta vede přes pomalé soudy.

Ne, nevolám po zřízení státem či přesněji politickými stranami ovládané další mediální rady tentokráte pro papírový a on-line trh. To by mohlo mít katastrofální důsledky pro již tak zkoušenou svobodu slova v tuzemsku. Viz příklady účelových rozhodnutí Rad Českého rozhlasu a České televize.

Zkušenosti z vyspělé Evropy nicméně varují – poptávka na zřízení vládou kontrolované „Rady pro tisk a on-line“ tu byla, je a bude. A stačí málo, aby se přetavila v další náhubek pro české novináře. Jako záminka může sloužit třeba série nedostatečně podložených či prokázaných článků. Třeba o místopředsedovi vlády Hamáčkovi, nebo o exprezidentovi Klausovi…

Ve Velké Británii jako spouštěč k přísnějšímu etickému dohledu nad tiskovým trhem zafungoval skandál kolem odposlechů, které nezákonně pořizovali bulvární novináři především ze stáje britské pobočky Murdochova koncernu News International. Skandál v polovině roku 2011 vedl k nucenému uzavření nejpopulárnějšího britského nedělního bulváru – News of the World.

Jen díky postoji tehdejší pravicové vlády nevznikl nový zákon a s ním nový dozorčí orgán zřízený a ovládaný státem.

Drtivá většina britských vydavatelů nicméně musela souhlasit se samoregulačním orgánem – Nezávislou organizací pro tiskové standardy (The Independent Press Standards Organization).

Obdobné samoregulační orgány působí i v dalších zemích evropského Západu; kupříkladu v Německu Die Presserat, v Nizozemsku Raad voor de Journalistiek a další.

Tyto rady jsou vesměs nezávislé na politických stranách, zabývají se stížnostmi na obsah médií a starají se o to, aby byla včas a v uspokojivé formě zveřejněna případná omluva či dosaženo uvedení nesprávných informací na pravou míru. Jejich verdikty média vesměs respektují.

Dramaticky se pak snižuje počet soudních pří a zrychluje cesta k nápravě možných omylů a chyb. Protože soudy k názoru těchto rad přihlíží a stěžovateli, který by se nespokojil se způsobem vyřízením své stížnosti samoregulační radou, citelně klesá šance na úspěch před soudem.

Slepá ulička

V Česku státní regulace tištěných reálně hrozila v roce 1999. O dvanáct let později na tehdejší časy vzpomínal mediální expert Martin Šmíd následovně:

„V roce 1999 probíhala v médiích bouřlivá diskuse o přijetí nového tiskového zákona, který měl nahradit zastaralou normu z roku 1966. Někteří členové tehdejší levicové koalice chtěli prosadit do zákona ustanovení, která by umravnila nedisciplinovaná média, přičemž tím nejvíce nebezpečným byl paragraf číslo 20 s názvem „soudní ochrana“, jenž umožňoval komukoli domáhat se při porušení obecně stanovených pravidel pokutování, případně zastavení periodika.

Vydavatelé vystrašeni touto perspektivou politikům tehdy slíbili, že se o mravnost médií postarají sami. A tak spatřily světlo světa Tiskový kodex a dvanáctičlenná Česká tisková rada, kterou Unie vydavatelů slíbila sestavit. Také díky tomu všechny restriktivní paragrafy z tiskového zákona zmizely.

Zpočátku se zdálo, že Unie vydavatelů svůj neformální slib naplní. Tři měsíce po přijetí zákona, v září roku 2000 Valná hromada UVDT ustavila Českou tiskovou radu (ČTR) a schválila základní dokument pro její práci – Tiskový kodex.

(…) Tiskový kodex se z webové stránky www.uvdt.cz brzy tiše vytratil do ztracena, a kdyby někdo chtěl dnes po něm pátrat, našel by ho pouze na zahraničních webech v angličtině.

Tisková rada nikdy neoznámila své složení a také ona odešla beze slova ze scén.“

Jsem přesvědčen, že čas na debatu nad zřízením samoregulačního orgánu nad tiskovými a on-line médii dozrál. A je potřeba ho vytvořit společným úsilím vydavatelů a novinářů dříve, než nám ho nadiktují politické strany zákonem a do čela budou tlačit nějakého Pavla Matochu, Hanu Lipovskou, Petra Žantovského, případně Lubomíra Veselého aka Xavera.