IN MEDIAS RES. Po listopadu 1989 o obsahu velkých tuzemských novin a časopisů rozhodovala šéfredakce, začátek konce této éry se datuje 24. červnem 2013. Od tohoto data začali obsah postupně řídit majitelé. Za pomoci lidí, kteří odhodili morální skrupule a vysmáli se základům novinářské profese. Začala takzvaná oligarchizace médií.

V pozdním odpoledni toho dne se na twitterovém účtu Andreje Babiše objevil krátký text: „Zítra asi něco koupím.“ Tohle stručné sdělení vešlo do mediálních, podnikatelských a vlastně i politických dějin Česka.

Za dva dny už to bylo oficiální – tehdy začínající politik Babiš koupil mediální dům Mafra, vydavatele deníků MF Dnes, Lidových novin a jejich internetových dvojčat: iDnes.cz a Lidovky.cz.

Podle dostupných informací ho to přišlo na 2,4 miliardy korun; odstartoval tím éru oligarchizace českých médií.

Velká čtyřka

Ve svobodném šíření informací hrají média klíčovou roli. Ta česká deset let od slavného Babišova tweetu z velké části ovládají nejmocnější podnikatelské skupiny v zemi.

Jak upozorňuje Nadační fond nezávislé žurnalistiky, čtveřice podnikatelských uskupení u nás kontroluje drtivou většinu zpravodajského obsahu, který se dostane k českým čtenářům a divákům.

Jejich podnikání a působení je přitom v přímém střetu zájmů s vlastnictvím médií. Zároveň platí, že koncentrace mediální moci je v Česku jedna z nejhorších v Evropě.

Pro připomenutí, co je střetem zájmů, si dovolím opět citovat NFNZ:

• Je střetem zájmů, když vlastník média či konečný beneficient je politicky exponovanou osobou. 
• Je střetem zájmů, když společnosti, které patří do vlastníkova portfolia, mají vysoký objem smluv se státem. 
• Je střetem zájmů, když společnosti, které patří do vlastníkova portfolia, podnikají v oblastech speciálně regulovaných státem. Hlavně se jedná o energetický průmysl, dopravu, telekomunikace, dále pak pojišťovnictví, bankovní průmysl a finanční trhy a farmaceutický průmysl, ale také oblast zbrojařství nebo hazard.

Majitel média je tedy ve střetu zájmů, když má jeho podnikání takovou povahu, že by se mu mohlo vyplatit manipulovat s veřejným míněním, nebo dokonce měnit podobu demokratických principů a společnosti, ve které žijeme.

Oblasti podnikání níže uvedených čtyř mediálních magnátů naplňují téměř všechny kategorie střetů zájmů a jak je patrné z výzkumu Nielsen Admosphere, zároveň ovládají obrovskou část zpravodajského trhu.

Skoro 70 % dospělých obyvatel České republiky sledujících zprávy se již v roce 2019 alespoň jednou týdně setkalo se zpravodajstvím médií ovládaných tehdejším premiérem, dnes šéfem opozičního hnutí ANO Andrejem Babišem (iDnes, MFDnes, Rádio Impuls, Lidové noviny, Lidovky.cz, Metro, 5+2, Chvilka pro tebe, Rytmus života a další….).

Podobný zásah mají i zpravodajské kanály, které dnes patří skupině PPF zesnulého Petra Kellnera (TV Nova, TN.cz). Také zpravodajský zásah skupiny Daniela Křetínského a Patrika Tkáče (Blesk, Blesk.cz, Frekvence 1, Evropa 2, Reflex, Aha!, iSport…) a podnikatelů Penty (Deník, Květy, Vlasta, iReceptář…) je obrovský.

Obsah pod byznysovou kuratelou

A proč je vůbec takzvaná oligarchizace českých médií problém? Dokonce velmi závažný problém? „Pokud média slouží komerčním nebo politickým zájmům svých vlastníků, nemohou hrát svoji ústavní roli realizátora svobody projevu a kontrolora politické moci,“ napsal pro HlídacíPes.org již v září 2015 právník Aleš Rozehnal.

Pro připomenutí zde shrnu jeho zásadní argumenty:

• Marek Dospiva ze skupiny Penta označil koupi vydavatelstvím Vltava-Labe-Press za investici, která má sloužit mimo jiné také jako „atomový kufřík, štít“, který bude skupinu bránit před iracionálními útoky. Na první pohled by se mohlo zdát, že úmysl Penty používat jí vydávané noviny, tedy její majetek, na obranu svých zájmů je legitimní, protože je na svrchované vůli vlastníka rozhodnout, jak se svým majetkem naloží. Takový přístup vychází z přesvědčení, že vlastník média má právo určit editoriální linii média, což vyplývá ze samé podstaty vlastnického práva.
• Hodnota médií však přesahuje zájmy jednotlivců a společností vlastnících média. Produkce masových médií nemůže být vnímána pouze jako byznys nebo jako nástroj ochrany zájmů vlastníka média.
• Svobodná média jsou základní komponentou demokracie a proporce úspěšného byznysu jsou zcela jiné než proporce úspěšné demokracie. Pokud budou média založena na právu vlastníka určovat obsah média v reakci na různé skutečné či domnělé útoky, není možné takové médium považovat za svobodné ve smyslu žurnalistické editoriální svobody založené na konceptu lidského práva na svobodu projevu.
• Pokud média slouží komerčním nebo politickým zájmům svých vlastníků, nemohou hrát svoji ústavní roli realizátora svobody projevu a kontrolora politické moci.
• U médií napojených na podnikatelská uskupení vždy bude existovat pokušení ovlivňovat jejich obsah a tudíž ekonomický, podnikatelský, hospodářsko-soutěžní, ale i politický vývoj v zemi.
• Takové ovlivňování pak ničí základní funkci média, které má sloužit veřejnému zájmu a nikoli oportunistickým zájmům silných podnikatelských konglomerátů. Existence svobodných médií prostých kontroly vlastníka je veřejným statkem, tedy benefitem většiny, dokonce i těch, kteří jsou občansky pasivní a z média vnímají pouze jako zdroj zábavy.

Mediální odboj

Vstup Andreje Babiše do vydavatelského byznysu před deseti lety výrazně rozhýbal celou mediální scénu. Zavětřili i další „velcí kluci“ tuzemského byznysu. Babiš překročil mediální Rubikon a zbývající významní hráči českého byznysu začali zbrojit kvůli jeho očekávanému „pochodu na Řím“.

Velké české mediální domy přešly do majetku oligarchů podnikajících mnohdy v odvětvích regulovaných státem, kteří média vnímají především jako podporu svého hlavního byznysu. A podle toho se k nim i chovají.

Akce ovšem vyvolává i reakci. V tomto případě jí byl vznikl nezávislých novinářských projektů, ke kterým patří i investigativně-analytický web HlídacíPes.org. Více tuto kapitolu z českých mediálních dějin popisuji zde:

Šest let Hlídacího psa a dalších „garážových redakcí“ ukazuje, že nezávislá žurnalistika má smysl

Smutným faktem provázejícím desáté výročí začátku útoku zdejších oligarchů na svobodu a nezávislost médií je chování úřadující Fialovy vlády.

Ta svobodným médiím zasadila první ránu již koncem roku 2022, kdy se postavila za znění novely autorského zákona. Výslednou podobu úpravy, díky níž měla do českých médií dotéci odhadem jedna miliarda korun ročně od technologických platforem jako Google či Facebook, tvrdě prosazovala Unie vydavatelů, což je lobbistický nástroj vydavatelství vlastněných Danielem Křetínským, Andrejem Babišem či Markem Dospivou.

Výsledek? Platformy dodnes českým médiím nic neplatí a navíc Google stopnul i dosavadní individuálně nasmlouvané penězovody.

To, co dosti bolí nezávislé projekty, je jen drobnou nepříjemností pro oligarchy, kteří média provozují především jako podporu pro svůj hlavní byznys v energetice, zemědělství či farmacii a developmentu. Klidně bez peněz od Google vydrží další rok či dva a zadotují svá média zisky z „core byznysu“.

Bonusem jim jsou potíže středních a menších vydavatelů, jejichž byznys je založen právě na provozování médií. A vláda v čele s Petrem Fialou a přímo odpovědným ministrem kultury Martinem Baxou (též ODS) se tváří, že je vše v nejlepším pořádku.

Selhání premiéra Fialy

Později vláda stopla i plán tehdejšího zmocněnce pro média a dezinformace Michala Klímy, který navrhoval uvolnit každoročně 100 milionů korun ze státního rozpočtu pro grantový program.

Argumentoval přitom i tím, že „nezávislá média hrají nezastupitelnou úlohu v informování veřejnosti a v konečném důsledku tak přispívají ke snížení vlivu dezinformací“.

Sto milionů by znamenalo výraznou vzpruhu pro malé a střední vydavatele, z pohledu Křetínského či Babiše jde však o drobné – oba jejich mediální domy mají roční obrat vysoko nad dvěma miliardami korun. Obdobně tomu je u Dospivy s obratem blížícím se 1,5 miliardy korun.

Na celou českou vydavatelskou scénu by daleko citelnější dopad než zmiňovaných 100 milionů korun měl nový systém zadávání státní inzerce, včetně inzerce státem vlastněných či ovládaných podniků a organizací. Zde už se bavíme o vyšších stovkách milionů každý rok. Až dosud drtivá většina těchto financí končila u největších mediálních hráčů.

To chtěl Klíma změnit. Jeho odvoláním, které provázelo rovnou i zrušení funkce vládního zmocněnce pro média, padl i tento plán. Fiala a spol. tak posvětili dosavadní systém zadávání státní inzerce, ve kterém stamiliony každoročně putují téměř výhradně jen do velkých mediálních domů ovládaných vesměs oligarchy (Babiš, Křetínský, Dospiva, PPF…), pro které je vlastnictví  médií především zmiňovaným podpůrným prostředkem pro hlavní byznys, který je ve vysoké míře závislý na dobrých vztazích se státem a municipalitami.

Žádný div, že deset let od ovládnutí Mafry Andrejem Babišem česká média nevzkvétají a důvěryhodnost novinářů v očích veřejnosti stále klesá. I přes výrazné – a mnohdy vlivné – mediální ostrůvky pozitivní deviace.