Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan potřebuje před červnovými volbami občanům ukázat, že má pod kontrolou dvě věci: upadající ekonomiku a syrské uprchlíky. To jsou zatím nejzásadnější témata, která turecké voliče tíží a Erdogan ví, že by mu obě mohla zlomit vaz. Obří inflaci turecké liry se teď snaží zachránit půjčkami z Kataru a Saúdské Arábie, uprchlíky by zas rád přesunul na území, která chce dobýt na severu Sýrie od Kurdů.

Fotografie tureckého prezidenta z nedávného zahájení fotbalového mistrovství světa v Kataru se nedaly přehlédnout. Na žádost katarského emíra Tamíma bin Hamada Sáního si Erdogan oficiálně potřásl rukou i s egyptským prezidentem Sísím, kterého ještě před časem označoval za vraha.

Nezávislí pozorovatelé si vstřícné gesto mohli vykládat buď jako podporu apolitickému étosu sportovního klání nebo za ním hledat i něco víc. Ačkoliv má Turecko s Katarem dlouhodobě vřelé vztahy a Erdogan sám dokonce od katarského emíra dostal jako osobní dar luxusně vybavený Boeing 747-8, čerstvá snaha Erdogana potěšit katarského emíra byla zjevná.

Důvodem můžou být i peníze. Turecký prezident totiž nutně potřebuje zmírnit ve své zemi devizový deficit a snížit masivní inflaci. A právě Katar je jedním z potenciálních spojenců Turecka.

„Meziroční spotřebitelská inflace v říjnu přesáhla 85 %, přičemž inflace potravin je téměř 99 %. Zahraniční dluh Turecka splatný v příštích dvanácti měsících činí přibližně 185 miliard dolarů, zatímco rozpočtový deficit dosáhl v prvních osmi měsících 38 miliard dolarů. Oba problémy jsou považovány za těžko překonatelné,“ popsal pro server Al-Monitor známý turecký ekonomický novinář Mustafa Sonmez.

Nepříteli vstříc

Na pomoc západních investorů se Erdogan v této krizové situaci spolehnout nemůže, protože je svými ekonomickými opatřeními z Turecka prakticky sám vyhnal, a tak se obrací na „spřátelené“ státy v Perském zálivu.

Patří mezi ně například i Saúdská Arábie, se kterou mělo Turecko v posledních několika letech otevřeně nepřátelské vztahy. Ty ale vylepšila Erdoganova červnová návštěva Rijádu a podle neoficiálních zdrojů Al Monitoru je saúdské království připraveno do turecké centrální banky poslat pět miliard dolarů. Deset miliard dolarů by pak měl podle agentury Reuters Turecku poslat Katar, s tím, že první tři miliardy už by měl mít Erdogan k dispozici do konce roku.

Na pomoc tureckému autokratovi už dříve přispěchal také Ázerbájdžán, jehož státní ropný fond Sofaz uložil v lednu u turecké centrální banky vklad ve výši jedné miliardy eur. Pět miliard dolarů poslal v červenci ještě ruský Rosatom své dceřiné společnosti, která staví na jihu Turecka jadernou elektrárnu.

Erdogan proto už začátkem září hlásil, že „spřátelené země“ pomáhají posilovat vyčerpané zahraniční rezervy centrální banky. „Jejich půjčky posilují naši centrální banku. Doufejme, že se nám díky tomu podaří překonat problémy s devizami,“ řekl turecký prezident.

Kritičtější ekonomičtí analytici ale jeho optimistický přístup nesdílejí. Podle některých zahraničních pozorovatelů Turecko směřuje k novému měnovému šoku. Pro Česko může být v této souvislosti zajímavé, že japonská banka Nomura vydala minulý týden analýzu, ve které Turecko zařadila mezi sedm zemí, kde hrozí vysoké riziko měnové krize. Vedle Turecka, Egypta, Maďarska, Pákistánu, Rumunska a Srí Lanky na japonském seznamu figuruje právě i Česká republika.

Podle Mustafy Sonmeze ztratila turecká lira od září 2021, kdy centrální banka začala na příkaz Recepa Tayyipa Erdogana snižovat úrokové sazby, více než polovinu hodnoty vůči dolaru. A ačkoliv se i díky zmiňovaným půjčkám ze zahraničí lira ke konci roku relativně ustálila, neřeší to hlavní problém většiny Turků, kteří půjdou za půl roku k volebním urnám – tedy zvyšování cen.

Podle Sonmeze jen za říjen narostly ceny oblečení, potravin a vybavení pro domácnosti o víc než osm procent. Roční nárůst cen potravin je 99%, v dopravě 117% a ve výdajích na bydlení 85%. Pro Turky představují ekonomické problémy zásadní volební téma. Část z nich si přitom myslí, že za nimi stojí syrští uprchlíci a jejich dlouhodobá přítomnost v zemi.

Uprchlíci pryč

Turecko přijalo během války v Sýrii kolem čtyř milionů uprchlíků. Podle údajů UNHCR z března tohoto roku v Turecku stále zůstává 3,7 milionů Syřanů, turecké ministerstvo vnitra ale uvádí čtyři miliony, přičemž 175 tisíc z nich mělo být uděleno turecké občanství.

Ačkoliv byl Erdoganův režim k registrovaným uprchlíkům od počátku války vstřícný ve zdravotní péči a školství zdarma, velmi malá část z nich dostala od státu oficiální pracovní povolení, a většina Syřanů je tak nucena i po letech, co žijí v Turecku, pracovat načerno za nižší mzdy.

To především Turky z nižších sociálních vrstev popuzuje. Během let se nastřádala také frustrace z kulturních rozdílů a pocit, že uprchlíci už v Turecku zůstanou navždy. To vede k tomu, že větší část turecké populace si přeje, aby Syřané ze země zmizeli. Například únorový průzkum Nadace pro sociální demokracii v Turecku (SODEV) tvrdí, že 66% Turků by upřednostnilo návrat syrských uprchlíků domů. 42% z nich přitom podle Sodevu má patřit mezi voliče Erdoganovy Strany Spravedlnosti a rozvoje.

Ačkoliv bylo téma návratu uprchlíků do Sýrie v posledních letech využívané především republikánskou opoziční stranou CHP, ani Erdogan se mu už nemůže vyhýbat. Podle některých analytiků je to i jeden z důvodů současné eskalace krize na severu Sýrie.

Erdogan tam v polovině listopadu začal s intenzivními leteckými útoky proti kurdským a syrským jednotkám. Jako důvod uvádí, že jde o odvetu za atentát, ke kterému došlo 13. listopadu na rušné istanbulské ulici Istiklal, kde zemřelo šest lidí a turecký prezident ho připisuje Straně kurdských pracujících PKK a jejím syrským spojencům z Lidových obranných jednotek YPG.

Ačkoliv Kurdové jakékoliv zapojení do atentátu v Istanbulu popírají, hrozí jim teď prakticky obnovení války v turecko-syrském pohraničí. Podle tureckých médií Erdogan k Sýrii stahuje pozemní vojenskou techniku a netají se plány na „obsazení“ další části kurdských území, což v mezinárodním kontextu obhajuje posílením turecké bezpečnosti. Kromě toho by tak ale vytvořil prostor, kam by mohl ještě do červnových voleb stihnout odsunout alespoň část syrských uprchlíků z Turecka.

Ačkoliv není zatím jasné, jestli k plošnému pozemnímu útoku skutečně dojde, většina západních zemí už z oblasti evakuovala své občany a americká armáda své „civilní zaměstnance“.