Jana Nagyová Nečasová a Petr Nečas
Tomáš Krist / MAFRA / Profimedia,

Novinka v odposleších u kauzy Jany Nečasové? Nikoli. Nejvyšší soud rybaření kritizuje už roky

Napsal/a Robert Malecký 3. července 2020

ANALÝZA. Když Nejvyšší soud v polovině června označil odposlechy v kauze Jany Nečasové a Vojenského zpravodajství za nezákonné, vyvolalo to řadu udivených reakcí. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman dokonce emotivně hovořil o změně podmínek pro odhalování a dokazování závažné trestné činnosti. Ve skutečnosti o žádné překvapení nejde. Nejvyšší soud takzvané rybaření v odposleších kritizuje dlouhodobě a konstantně.

Na úvod provedeme jistě užitečné srovnání dvou citací:

„Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. (…) Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. (…) V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem.“

vs.

„V této souvislosti je třeba připomenout zásadu týkající se nařizování odposlechů a vyslovenou Nejvyšším soudem, a sice že není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání. Takový poznatek musí vydání příkazu k odposlechu předcházet, přičemž je třeba, aby byl validní, což znamená, že musí pocházet ze spolehlivého zdroje a musí být dostatečně přesvědčivý. V žádném případě se nemůže jednat o pouhou spekulativní konstrukci, byť vedenou tzv. užitečným záměrem.“

První výrok pochází z listopadu roku 2016 a vynesl ho senát Nejvyššího soudu vedený soudcem Františkem Hrabcem. Šlo o případ bývalého libereckého policejního ředitele Miroslava Dvořáka, v němž Nejvyšší soud již před čtyřmi lety konstatoval nezákonné nasazení odposlechů.

Druhá je citace je čerstvá. Pochází právě z rozhodnutí o nezákonném nasazení odposlechů v případě Jany Nečasové a vynesl ho senát soudce Jiřího Pácala. Nebudeme jistě daleko od pravdy, když řekneme, že si Nejvyšší soud v této otázce drží výkladovou konsistenci a že jde o prakticky totožné zdůvodnění.

Končí vyšetřování vražd?

Jiného názoru je ovšem nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Ten v okamžiku, kdy bylo v červnu rozhodnuto o nezákonnosti odposlechů Jany Nečasové, poskytl týdeníku Respekt rozhovor, v němž řekl:

„Po rozhodnutí senátu Nejvyššího soudu JUDr. Jiřího Pácala ve věci odposlechů se přiznám, že jsem značně nejistý v otázce, kdy a za jakých podmínek vlastně lze odposlechy telekomunikačního provozu v trestním řízení použít. Pokud vycházím z předpokladu, že odposlechy lze nasadit až v případě, kdy je věc již dostatečně důkazně podložená, pak vlastně už nejsou potřeba, a dokonce by z hlediska zásady subsidiarity jejich použití ani neměly být nasazeny. V opačných případech, kdy v daném případě není dostatek důkazů ani indicií k prokázání podezření z trestné činnosti a je zde důkazní nouze, pak mám za to, že rozhodnutí JUDr. Jiřího Pácala nám říká, že v takové situaci odposlechy nelze ani nasadit. (…)

Další otázku vyvolává názor, který předmětné rozhodnutí naznačuje – tedy že pokud jsou odposlechy zjištěny informace k jinému druhu trestné činnosti, než pro kterou byly nasazeny, pak je nelze vůbec použít. Což v podstatě znamená, že pokud bude zaznamenána komunikace dvou osob v trestním řízení vedeném například pro drogový delikt a v průběhu komunikace se jedna z osob dozná k vraždě člověka, tak to nebudu moci použít jako důkaz. Taková interpretace nejenže výrazně mění dosavadní podmínky pro odhalování a prokazování závažné trestné činnosti, ale je dokonce v přímém rozporu s výslovným zněním zákona.“

Za pozornost jistě stojí i onen argumentační faul, s nímž nejvyšší státní zástupce vnesl do hry falešnou kartu vraždy. Možná mohl ještě pro zdůraznění konečného efektu zmínit vraždu na dítěti, pokud možno zesílenou o znásilnění.

Na věci by to ovšem mnoho nezměnilo – samotné doznání pro jakýkoli trestný čin, pocházející pouze z odposlechu, samozřejmě soudu jako důkaz nepostačí a policie a státní zástupce musí jeho validitu podložit skutečnými důkazy, například tělem a podobně.

To ale jen na okraj. Skutečný problém vyjádření nejvyššího žalobce je v té části, kde hovoří o změně podmínek pro odhalování a dokazování trestné činnosti. Fakticky se tak přiznává k tomu, že několik let stará rozhodnutí Nejvyššího soudu buď nezná, nebo se snaží mást veřejnost.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Rybářská klasika

Zmíněný případ Miroslava Dvořáka patří ke klasice žánru zvaného „rybaření“ – tedy metody, kdy si policejní útvary nechají schválit široce pojaté odposlechy a teprve z nich pletou „sítě“ kauz, které se pak snaží uplatnit u soudu.

Stejně jako Jana Nečasová se Dvořák na Nejvyšší soud s žádostí o přezkum obrátil v okamžiku pravomocného skončení věci. Prověřit zákonnost odposlechů je totiž možné jen dvěma způsoby.

Buď vedou k podání obžaloby a pak se jimi, často z podnětu obhajoby, zabývá soud při projednávání věci. To je příklad známého zrušujícího rozsudku ve věci bývalého hejtmana Davida Ratha, kde nezákonnost pořízení odposlechů konstatoval odvolací Vrchní soud v Praze.


PSALI JSME: Česká odposlechová republika. Když bez štěnic není žádný jiný důkaz


Existuje ještě druhá cesta – návrh na přezkum zákonnosti odposlechu k Nejvyššímu soudu. „Předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci informuje o nařízeném odposlechu účastníka stanice. Ten má právo navrhnout Nejvyššímu soudu, aby přezkoumal zákonnost odposlechu,“ řekl k této „metodě“ před časem pro HlídacíPes.org prezident Unie obhájců, advokát Tomáš Sokol.

Tento postup není příliš známý a využívaný, na Nejvyšší soud se takto od roku 2012 obrátilo jen několik desítek lidí. Prvním uznaným případem byla v roce 2014 kauza pražského klenotníka Václava Oudy.

Zakázky ovlivňovat nemohl. Nevadí

Co o Dvořákově případu soud zjistil? Policie měla v době, kdy podávala žádost o povolení odposlechu, pouze mlhavou teorii. Podle ní měl Dvořák z pozice ředitele liberecké policie ovlivňovat zakázky na dodávky pohonných hmot ve prospěch společnosti KM-PRONA, od níž měl v užívání mobilní telefon.

Liberecký soud na základě této teorie, kterou bylo snadné vyvrátit, leč nikdo z policistů se tím neobtěžoval, povolil nasazení odposlechů. To je podstatou kritiky Nejvyššího soudu z úvodu tohoto textu: „Není přípustné, aby teprve na základě a prostřednictvím povoleného odposlechu byly získávány informace o tom, zda se odposlouchávaná osoba dopustila protiprávního jednání.“


PODÍVEJTE SE: Celé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci zákonnosti odposlechů Miroslava Dvořáka


Prověřit, zda mohl Dvořák zakázky na pohonné hmoty ovlivňovat (nemohl), šlo totiž i jinak, bez odposlechu. Čímž byl porušen zákon.

„Svědčí o tom především následný postup orgánů přípravného řízení, kdy teprve po zahájení trestního stíhání JUDr. D., kdy byl jmenovaný obviněn z trestných činů, které ale nezahrnovaly ani náznakem jednání, pro něž byl odposlech a záznam telekomunikačního provozu okresním soudem povolen a posléze krajským soudem dokonce prodloužen, byly vyslechnuty osoby, jež mohly celou záležitost ohledně dodávek pohonných hmot policii snadno objasnit,“ píše Nejvyšší soud.

Šlo o pracovníky automobilového oddělení Krajského ředitelství policie z Ústí nad Labem, kteří nebyli Dvořákovi ani podřízení. Ti shodně vypověděli, jak byly dodávky pohonných hmot zajišťovány, a především že je Dvořák ze své funkce neměl jakoukoli možnost ovlivňovat.

Pro všechna opatření umožňující odposlech je typické, že proti nim z logiky věci není přípustný opravný prostředek. Případ Miroslava Dvořáka je ukázkou, co to může způsobit: policie se dostala prostřednictvím nezákonných odposlechů k informacím, na kterých postavila obžalobu v „hlavní“ kauze. Původní domněnka se z případu vykouřila a fungovala jako jakýsi „katalyzátor“ k povolení odposlechu. Problém ovšem je, že se o tom Dvořák dozvěděl až po pravomocném skončení věci.

Podobnost s kauzou Jany Nečasové tak není jen čistě náhodná. Ostatně, jak nedávno na Twitteru upozornil jeden z advokátů činných v kauze Vojenského zpravodajství. Soudům trvalo celých sedm let, než se po pravomocném skončení věci nezákonnost odposlechů ukázala.


Projekt HlídacíPes.org – Ústí nad Labem byl podpořen základním grantem Active Citizens Fund.

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější. A zabere vám to maximálně jednu minutu...Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1 000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Čtěte též

10 komentářů

  1. liberal shark napsal:

    NS může kritizovat bezdůvodné odposlechy jak chce, ale dokud pár policajtů, SZ a soudců nedostane pár let natvrdo za zneužití pravomoci a nebude muset ze svého zaplatit odškodné poškozeným, tak se nic nezmění. Dále budeme žít ve fašistické soudcokracii.

    • Taoiseach napsal:

      Mimochodem, výraz „soudcokracie“ vymyslel myslitel Václav Klaus sen. Slovutný profesor totiž neví, jak se „soudce“ řekne řecky – 🙂

    • petrph napsal:

      Ale no tak, asi nechcete chápat pointu vtipu Přece i Nejvyšší soud se může ocitnout ve stejném postavení, když jeho rozsudek může zrušit další instituce (třeba Ústavní soud)
      Máte snad dojem, že soudci Nejvyššího soudu budou ochotni platit ze svého odškodnění poškozenym, nebo dokonce i jen náklady vedení celého toho procesu?Samozřejmě že ne.
      Pořád mějte na paměti, že veškeré označování činností „těch druhých složek justice“ za protiprávní, má jediný důvod, formálně zneplatnit předložené důkazy, aby žalovaný nemohl být odsouzen. Nic víc.

  2. Novotný napsal:

    Policie má bojovat proti zločinu, má se pídit po porušovatelích zákona. Soudci nemají upřednostňovat práva porušovatelů zákona. Zástupce Zeman má pravdu.

    • petrph napsal:

      V tom je právě ta složitost demokracie a právního státu. Totiž, dle jejich principů skutečně mají soudci upřednostňovat práva porušovatelů zákona. To je prostě úzus, který platí – viz už třeba presumpce neviny, ale řada dalších stanovení v trestní řádu.
      V čem je rozpor, tak za prvé – i ti soudci mají ta práva porušovatelů upřednostňovat jen v té míře, kterou stanoví zákon – a ne více. Ale za druhé, to s tím souvisí, jsou/mají to být stejná omezení, které zná a dodržuje i policie a stát.zástupci při vyšetřování. Neměli by si tedy soudci později vymýšlet další.
      A jak správně říká pan státní zástupce Zeman, že podle těch soudci NS nově vymyšlených pravidel by nebylo možné odposlouchávat nikoho a nikdy. Nikoliv tedy dnešní stav, že policie odposlouchává (a fízluje) i s povolením soudu jak se ji zlíbí , ale potom to jiný soudce jako důkaz u soudu zruší…Nemohu si odpustit, právě tohle by se komunistům hodilo, až se dostanou k moci a celý ten archiv nahrávek převezmou :))))

  3. petrph napsal:

    Tedy, omlouvám se že se do toho zase vrtám, ale jde přece o něco jiného. Argument že „Nejvyšší soud rybaření kritizuje už roky – s odkazem na jeho výroky z roku 2016 a později“ nemají smysl. Hovoříme přece o případu Nečasová (Nagyová) – kdy k těm odposlechům docházelo v letech 2012?/2013 – a tehdy a to zdůrazňuji,tehdejší soudy k těm odposlechům zákonný souhlas přece daly.
    Očividně tedy nejde o jakousi „faktickou právní nezákonnost“, ale o zásadní chybu našeho justičního systému, že si v průběhu celého trestního řízení (řadu let) mohou jednotlivé složky justice navzájem a to zpětně rušit již vydaná povolení – a to tedy je na základě svého aktuálního subjektivního právního názoru (který se může navíc v čase, a pod vlivem různých okolností měnit). Jako že se tedy mění i ti jednotliví zástupci justice.
    To potom není nezávislá spravedlnost, ale organizovaný chaos, naprosto poplatný dnešní postinformační době..

  4. Taoiseach napsal:

    Nemůžu si odpustit několik argumentačních faulů – 🙂
    Zákon říká:
    „Je-li vedeno trestní řízení pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, pro trestný čin (…vyjmenováno cca deset trestných činů…) může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené…“
    K tomu je dobré podotknout několik věcí:
    Přípravné řízení bezesporu je součástí trestního řízení.
    V průběhu přípravného řízení je SZ nepochybně oprávněn právní kvalifikaci trestného činu změnit – a to NIKOLI NUTNĚ JEN na základě odposlechů. Zákonnost předcházejícího postupu tím ovšem dotčena. Jestliže se obvinění nakonec týká nějakého zločinu nebo vyjmenovaného trestného činu, není rozumný důvod, proč by se odposlechy nedaly použít.
    Ano, je pravda, že to nemusí být zrovna vražda. Myslím, že ten příklad Pavel Zeman uvedl jen pro pomaleji chápavé – 🙂 – čímž tedy nemyslím autora.
    PS: Podotýkám, že nejsem právník.

    • petrph napsal:

      Dovolil bych podati jedno nekorektní vysvětlení. Ten text zákona skutečně říká „Je-li vedeno trestní řízení atd… může být vydán příkaz k odposlechu a záznamu“.. což je ale zcela správně a takto se to i právně dodržuje. O tom přece žádný spor není.!! Mate snad dojem, že se nechá telefonní operátor obvinit, že spolupracoval na nezákonném odposlechu svých klientů? :))))))
      O čem je justiční spor, zda takto získaný odposlech může sloužit jako předložený důkaz u soudu.. Což tedy potom až ty odvolací soudy pečlivě formálně prověřují a mohou zakázat.
      Nicméně mnohem horší jsou podobné případy, totiž uvalování vyšetřovací vazby, kde v zákoně stojí “ Vzít do vazby nelze obviněného, který je stíhán pro úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje tři léta.“..
      Čili i v tomto případě je pro policii a st.zástupce výhodné na začátku formálně obvinit dotyčného ze zločinu s vyšší sazbou, právě proto aby ho mohl držet ve vyšetřovací vazbě a velice represivně na něj tím působit, aby se přiznal i k něčemu jinému..Jenže, toto asi Nejvyšší soud tak vehementně, jako v případě exponovaných politických veličin neřeší. Dokonce i ten politicky odepsaný doktor Rath si poseděl bezdůvodně ve vyšetřovací vazbě rok a půl, než ho z ní vysekal až Ústavní soud..

      • Taoiseach napsal:

        Máte sice pravdu, nicméně podstatou mého komentáře opravdu není to, že příkaz k odposlechu byl vydán v souladu se zákonem, nýbrž to, že „není rozumný důvod, proč by se odposlechy nedaly použít“.
        Otázka uvalení vazby je něco trochu jiného, ale v každém případě bych neřekl, že se zneužívá běžně. Snaha vynutit si vazbou přiznání by byla neskutečně naivní. V případech, o kterých mluvíme, jde především o vazbu koluzní, tj. jinak hrozí ovlivňování svědků. Protože „sprostí podezřelí“ se nikdy nedomluví předem na všech detailech, takže rychlými výslechy se dají odhalit zásadní nesrovnalosti.
        V případě MUDr. Ratha o zneužití vazby opravdu šlo, ale nesouhlasím s Vámi ve dvou věcech. Zaprvé ÚS neshledal celou vazbu za bezdůvodnou od počátku, ale shledal nezákonnou její délku. Zadruhé trest, který mu v obou kauzách hrozil, resp. hrozí, je bezpečně dost vysoký. Problém byl jinde – v důvodu: pokračování v trestné činnosti nepřicházelo v úvahu (už nebyl hejtmanem), ovlivňování svědků po několika týdnech taky ne, takže zbýval útěk. Vyšetřovatelům se totiž nepodařilo najít nakradené peníze. Ovšem to nebyl dostatečný důvod a s výrokem ÚS naprosto souhlasím.
        A konečně je třeba upozornit, že o odposleších i vazbě rozhoduje soudce, takže ty řeči o hmotné odpovědnosti státních zástupců jsou zcela mimo, ať už je tu vede „liberal shark“, nebo renomovaní právníci.

  5. Tondach napsal:

    Nejsou odposlechy, jako odposlechy! Jo to takové odposlechy u Nagyové a Nečase jsou přece něco úplně jiného, než u Ratha a manželů Kottových, že?

Přidávání komentářů není povoleno