Nově má být prověřování zahraničních investic z třetích zemí v EU povinné. Evropská komise to označuje za konec „evropské naivity“. Cílem je chránit „bezpečnost, veřejný pořádek a strategickou autonomii EU, aniž bychom odradili běžné investory“.
Rozhovor je textovou verzí podcastu HlídacíPes.org Bruselská setba. Připravují jej Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar.
„Mluví se o ,konci evropské naivity‘, ale myslím, že ten konec evropské naivity ještě úplně nenastal. Je to ale přizpůsobení realitě mezinárodních vztahů, protože ty byly vždy o neustálém přetlačování o pozice, vliv a zájmy. A do toho patří i prověřování zahraničních investic,“ říká Kamil Blažek, advokát a partner právní kanceláře Kinstellar
Takže to není prapůvodně evropský výmysl?
Naopak. Evropa byla oproti zbytku světa dlouho mimořádně liberální. Ve Spojených státech funguje screening zahraničních investic už od 80. let minulého století. A když se podíváme na Čínu, Rusko nebo řadu dalších zemí, představa, že by tam někdo mohl ve vybraných odvětvích volně investovat ze zahraničí, byla nebo je úplně mimo realitu.
V Číně dlouho nešlo investovat skoro vůbec, později se to liberalizovalo jen částečně: někde to bylo úplně zakázané, jinde jen formou joint venture a za přesně stanovených podmínek. Evropa v tom byla možná nejliberálnější na světě. Takže to, že sem teď vkládáme určitá ochranná opatření, je spíš pozdní uvědomění, že jsme s tím možná měli začít dřív.
Představme si tedy, že by nějaká čínská firma chtěla koupit českou firmu vyrábějící drony. To je dnes velmi aktuální příklad i vzhledem k tomu, jakou roli drony hrají ve válečných konfliktech. Co by se stalo dnes?
V Česku už několik let platí režim kontroly zahraničních investic. U dronů by šlo pravděpodobně o duální využití, nebo dokonce o čistě vojenské využití, takže by to určitě spadalo do povinného prověřování. To znamená zákonnou povinnost notifikace, tedy oznámení Ministerstvu průmyslu a obchodu.
Prověřování zahraničních investic není evropský výmysl, Evropa byla naopak oproti zbytku světa dlouho velmi liberální.
Pak běží prověřovací proces, do něhož se zapojují i další instituce, zejména bezpečnostního charakteru, jako tajné služby, policie, ministerstvo zahraničí a další. Výsledkem je stanovisko, zda ta investice může představovat bezpečnostní riziko nebo riziko pro veřejný pořádek České republiky. Teprve potom může být transakce dotažena tak, aby nabyla účinnosti. Tohle tedy u nás není úplná novinka, ale teď se ten režim mění a posouvá dál.
Nicméně ta změna míří asi hlavně na země, které to zanedbávaly. Dokonce jsem narazil i na tvrzení, že česká úprava mohla být do jisté míry inspirací pro nové evropské nařízení.
Nevím, jestli bych tvrdil, že se autoři nařízení přímo inspirovali českým zákonem, do hlavy jim nevidím, ale určité podobné rysy tam určitě jsou. Ta původní evropská úprava byla směrnice, takže členským státům dávala prostor, jak ji provést, a některé státy to udělaly důsledněji, jiné velmi minimalisticky nebo pomalu. To pak vytvářelo problém, protože trh Evropské unie je v mnoha ohledech jednotný. Co se zkoumalo nebo zakazovalo v jedné členské zemi, se jinde vůbec neřešilo. A to samozřejmě vytvářelo nerovnováhu, zejména u přeshraničních a holdingových struktur. Proto přibývá nařízení, která mají pravidla sjednotit tak, aby trh opravdu fungoval jednotně.
Právě u holdingových struktur se dosud dal screening někdy obejít. Nově se má výslovně vztahovat i na situace, kdy zahraniční investor investuje přes svou evropskou dceřinou společnost. Upozornil na to i rozsudek Soudního dvora EU ve věci Xella z roku 2023. Co je na tom důležité?
To je hodně citovaný případ. Česká úprava na to už do určité míry pamatovala. V té kauze Xella šlo o to, že evropská holdingová skupina chtěla koupit maďarskou firmu vyrábějící stavební materiály a Maďarsko tu transakci zablokovalo s odkazem na ochranu svých strategických zájmů. Soudní dvůr EU pak řekl, že u vnitroevropské transakce je potřeba respektovat volný pohyb kapitálu a nelze ji blokovat z čistě ekonomicko-protekcionistických důvodů. Současně se ale v tom rozsudku otevřela otázka, co když je za evropskou holdingovou strukturou ve skutečnosti investor ze třetí země. Formálně by to byla investice „z Německa do Maďarska“, ale fakticky by ji kontroloval mimoevropský vlastník. A právě to vytvářelo díru, kterou bylo možné využít. I to je jeden z důvodů, proč nové nařízení tuhle oblast výslovně zpřesňuje.
I kdyby ta investice byla zcela tržní, ještě to neznamená, že ji tady chceme. Primární je hledisko bezpečnosti.
Nehrozí naopak, že si některé státy pod záminkou bezpečnosti budou chtít chránit i jinak bezpečnostně nevinné části svého trhu?
Ta možnost nějakého národního dotažení tam samozřejmě je, protože i když je nařízení přímo použitelné, členské státy stejně budou muset upravit vlastní procesní pravidla. Budou muset stanovit, kdo screening provádí, jak bude probíhat a jaké další oblasti se případně budou zkoumat. Tady je určitý prostor pro národní přístup. Ale pořád platí zásadní věc: uvnitř EU funguje svoboda vnitřního trhu. Takže pokud nejde skutečně o bezpečnostní důvody, nelze screening používat čistě jako ekonomický protekcionismus proti jiné evropské firmě. Jinými slovy, pokud evropská firma kupuje jinou evropskou firmu a nejde o oblast bezpečnosti, screening se na to z principu vztahovat nebude.
Vy jste i čestný předseda AFI, Sdružení pro zahraniční investice. Jak na to nové nastavení reaguje investorská komunita: bere to pozitivně jako ochranu, nebo se obává, že to může brzdit i užitečné investice?
Reakce je diferencovaná. Pro Evropu je to novinka, ale globálně je to něco, s čím se investoři setkávají běžně i v jiných zemích. Pro velké investory to tedy není ani překvapení, ani zásadní zádrhel. Primární otázka je bezpečnost: jestli je ten investor z hlediska národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku přijatelný, odkud pochází, jaký má background, zda ho lze ověřit a jestli vůbec má v daném odvětví z pohledu státu nebo Evropské unie působit. Přináší to ale rozhodně vyšší compliance náklady. Je potřeba dát víc peněz do přípravy transakce, do právní práce a do celého prověřovacího procesu. A hlavně je tam časové riziko, které bývá největší nejistotou.
Protože když se to táhne příliš dlouho, může to transakci zrušit?
Přesně tak. Podle nového režimu se má sjednotit lhůta 45 dnů pro první fázi, tedy pro rozhodnutí, zda se investice bude dále prověřovat, nebo ne. Když se řekne „nebudeme to prověřovat“, může se pokračovat, ale pokud se půjde do podrobného prověřování, tam už další pevná lhůta není. Může to být měsíc, ale spíš tři až šest měsíců. A to je problém třeba z hlediska financování transakce a může to vést k tomu, že do akvizice raději daná firma vůbec nepůjde. Máme tedy nástroj, máme ten bič, ale jestli s ním budeme práskat nebo ne, to je na úvaze lidí, kteří sedí na ministerstvu a v dalších orgánech. Ale ze své zkušenosti můžu říct, že zrovna v Česku Ministerstvo průmyslu a další zapojené instituce postupují dobře, rychle a bez zbytečných průtahů.
Tenhle mechanismus má do jisté míry preventivní úlohu: když firma ví, že asi nemá šanci, tak ani nezažádá.
Těch případů je ovšem zatím poměrně málo.
Ano. Těch případů není mnoho a pokud vím, zakázaná byla jen jedna transakce. Ale to neznamená, že mechanismus nic nedělá. On má totiž do značné míry preventivní roli. Když si firma myslí, že stejně nemá šanci, často o povolení ani nepožádá, nebo do transakce vůbec nejde.
Co když ale investor povinné prověření vůbec neudělá? Třeba proto, že si zákon nepřečetl a ani netuší, že do režimu spadá.
To je možné. Třeba když někdo kupuje pozemky u letiště a řekne si: je to jen pozemek. Jenže i to může spadat do strategické infrastruktury a tím pádem do povinného prověřování. V takovém případě může být problém i zpětně. Dnes existuje až pětiletá lhůta, během níž se na to může přijít a řešit to. V krajním případě by mohlo dojít až ke zrušení transakce. Jak by se pak přesně řešila náhrada škody nebo vracení kupní ceny, to zatím není úplně dotažené. Podobnou logiku přitom přebírá i nové nařízení. Pořád počítá se zpětným prověřováním, jen některé parametry nechává na úpravě členských států.
Kdo bude mít podle nového nařízení poslední slovo? Národní státy, nebo Evropská komise?
Základní odpověď je: národní stát. I když jde o nařízení, počítá s tím, že o schvalování budou rozhodovat členské státy. Na druhou stranu, vliv Komise bude větší. Sice nebude přímo schvalovat nebo zakazovat jednotlivé investice, ale může vydávat stanoviska. A když Komise napíše, že nějaká investice je z jejího pohledu nebezpečná třeba pro rozvoj evropského AI průmyslu, bude to členský stát velmi obtížně ignorovat. Podle mě je to dobře, protože větší mimoevropské transakce mají obvykle přesah do více členských států a koordinace je tam velmi důležitá.
Máme nástroj, máme ten bič, ale jestli s ním budeme práskat nebo ne, to je na úvaze lidí, kteří sedí na ministerstvu a v dalších orgánech.
Kdy by to vše mělo začít platit?
Evropský parlament návrh schválil v květnu velmi výraznou většinou, už na základě pozitivního stanoviska Evropské rady. V zásadě je tedy schváleno, zbývají formální kroky. Plná aplikace má nastat do 18 měsíců, tedy přibližně koncem roku 2027 nebo začátkem roku 2028. Do té doby musí být i český právní režim připraven.
Říkali jsme ale, že český systém funguje relativně dobře. Budou to tedy jen drobné parametrické změny?
To bych neřekl. Z hlediska fungování systému to nemusí být revoluce, ale právně to určitě budou významné změny. Mění se okruh sektorů, na které se to bude vztahovat, i příslušné přílohy a tím pádem se to dotkne většího množství transakcí. A ještě jedna důležitá věc: nově se výslovně počítá i s investicemi na zelené louce. Nejde už jen o koupě nebo převzetí existujících podniků. Pokud někdo bude chtít stavět třeba továrnu na drony, i to může být předmětem screeningu.
]]>