Lilly a Michaela. Atomová vědkyně a autorka projektu.

Neutopit se v lokálním negativismu. Jak se hledají neznámí hrdinové ústeckého života

Napsal/a Robert Malecký 4. května 2020

ROZHOVOR. „Chci změnit Ústí nad Labem jako stroj na bydlení na místo pro život. Tak zároveň potřebuji změnit i sebe, abych se v tom zlidovělém lokálním negativismu neutopila. Proto jsem začala individuálně i společně s dalšími hledat cesty, jak to udělat,“ říká v rozhovoru pro HlídacíPes.org Michaela Valášková. Za rok 2019 se stala s kolegyněmi Osobností roku Ústeckého kraje, pokračuje v projektu Ne/známí hrdinové v Ústí nad Labem a Malá místa ve velkém městě. A dál se snaží o občanskou participaci, ačkoli jí to často při střetech s politiky přináší těžké chvíle.

V projektu Neznámí hrdinové se vraťme na začátek. Loni v listopadu jste do Ústí nad Labem aspoň symbolicky vrátila americkou atomovou vědkyni Lilli Hornig – ta se coby šestiletá holčička s kočárkem a s plyšovým medvědem dostala na fasádu secesního činžáku na Masarykově třídě, v němž přišla roku 1921 na svět. Co bylo dál?

Myslím, že to mělo docela široký ohlas. Kromě toho, že přišel od syna Lilli Hornig vánoční dárek – bunda z dob, kdy byla nasazena na tajném projektu Manhattan, ale dokonce jsme se skrze média dostali až do Němec. Původně to byl jen můj projekt, na základě kterého jsem požádala Spolchemii o minigrant, a vyšlo to. Udělala jsem desku Lilli, ale tomu předcházelo strašně chyb – nejdřív byl nápad, pak výroba fotodesky, až teprve poté jsem šla za společenstvím vlastníků, zda by mi to nedali na dům. Ale oni byli strašně přístupní. Od toho jsem se odpíchla. Všechno šlo podivně jednoduše, lidem se to líbilo a hlavně co vidím jako asi nejpozitivnější – je to tam půl roku a nikdo se toho nedotknul.

Teď jsem na sociálních sítích zaznamenal výzvu, že hledáte tipy na další neznámé hrdiny. Je v tom vždycky trochu protimluv – neznámý hrdina. Koho vlastně hledáte a s kým?

Po zkušenosti s Lilli jsem zjistila, že existuje jistý Dům zahraniční spolupráce, což je příspěvková organizace při ministerstvu školství. Složila jsem tým a projekt nám u nich vyšel. Oslovila jsem Romku ze sociálně vyloučené lokality, studenty UJEP, profíky přes PR nebo grafiku. Spojili jsme se s ředitelem městského archivu Petrem Karlíčkem, s Martinem Krskem z muzea. Snažili jsme se dopídit, jestli už nemají nějaký konkrétní seznam lidí, kteří by si zasloužili, aby se dostali do veřejného prostoru. Dostala jsem seznam asi 15 jmen, z toho jsem si zatím pro sebe vybrala takových pět, kteří si myslím, že mají co říct. Ale i tak bych se ráda dostala k někomu, o kom právě ani archiváři nevědí. Přímo od občanů města.

Náměty na neznámé hrdiny města Ústí nad Labem

Ruth Hálová – Wintonovo dítě. Po válce vystudovala mikrobiologii na přírodovědecké fakultě v Praze. Pracovala v diagnostické laboratoři nemocnice v Motole, dále v sanatoriu v Karlových Varech a v Ústí nad Labem.

Anna Sedlmayerová – spisovatelka. V roce 1946 se s manželem přestěhovala do Ústí nad Labem. Pro nesouhlas se vpádem cizích vojsk do Československa v roce 1968 byla v roce 1970 vyloučena z KSČ a nemohla publikovat.

Vladimír Páral – spisovatel, jehož tvorba je neodmyslitelně spjata s Ústím nad Labem.

Ernst Neuschul – německý malíř a tanečník židovského původu, který se řadí mezi zástupce uměleckého stylu nové věcnosti. Patří mezi největší ústecké umělce 20. století.

mjr. Nikolaj Kubarič – strávil tři roky v gulagu na Vorkutě. Účastnil se mj. bojů o Sokolovo. Od roku 1971 je v důchodu, žije v Ústí nad Labem a je aktivním členem Československé obce legionářské, kterou sám zakládal.

Rudi Sieber – filmový producent, manžel Marlene Dietrich.

Heinz Edelmann – malíř, ilustrátor. Narodil v roce 1934 v Ústí nad Labem do česko-německé rodiny. Po válce se Edelmannovi usadili v západním Německu, kde Heinz vystudoval grafiku a stal se světově uznávaným výtvarníkem a pedagogem. Jeho nejznámější prací byl animovaný film Yellow Submarine z roku 1968. Je jediným českým rodákem, který kdy spolupracoval s Beatles.

František Xaver Kučera – zasloužilý pracovník s menšinami, pečovatel o mládež, vůdce skauta, buditel národního života.

Mezi těmi návrhy vidím třeba Vladimíra Párala – to přece není úplně neznámé jméno, skoro bych řekl, že vztah Párala a Ústí je notorieta…

To asi trochu ano. Ale zase si myslím, že kdybychom udělali průzkum veřejného mínění, tak zjistíme, že minimálně polovina mladých lidí třeba do dvaceti let vůbec netuší, že existuje někdo jako Vladimír Páral. Možná toto jméno projde hodinou literatury na střední škole, ale podle mě jenom na gymplu nebo na obchodní akademii – a stále to zůstává pouhým povinně znalým jménem. Mladí lidé si s ním víc nespojí.

Jak hluboko do minulosti chcete jít?

V tom jsme si nedali žádné omezení, protože myslím, že jakékoliv mantinely kladou velké překážky v realizaci. Takže nemáme časové omezení a klidně jdeme i za současníky. Přáli bychom si, aby v rodině „hrdinů“ byl kdokoliv z romské menšiny. Téma menšin je mi hodně blízké a tohle město je jím totálně pohlceno. Je velmi důležité o něm komunikovat. Proto v současnosti jednáme o sourozencích Džudžových, sportovci a muzikálové zpěvačce, se kterými bychom se rádi spojili a po dohodě jejich podobizny umístili do sociálně vyloučené lokality Předlice.

To mě vlastně vede k další otázce – jestli takové lidi máme dnes. A možná to maličko rozšířím. Já tady v Ústí cítím krizi elit, málokdo se chce zapojovat do veřejného dění. Vidíte takové lidi v současném Ústí?

Souhlasím. Ústí trpí deficitem společensky uznávaných, užitečných, pozitivně motivujících lidí a ona krize elit je způsobená především stavem města. Samozřejmě tu tenhle ohrožený druh máme, ale ten se snaží oprostit kupříkladu od politiky, kde bychom ho potřebovali nejvíc. Z Ústí nám utíkají přátelé, příbuzní, protože je tady neláká bydlet. Hledají nejen spokojenost v zaměstnání, na bankovním účtu, ale chtějí kulturu, bezpečí a klid. Takže tím pádem se trošku vzdělaný a schopný člověk odstěhuje. Mezi těmi, co tady zůstali, lámou se v pase, vidím třeba Lenku Černou v dobrovolnických aktivitách, Marušku Gottfriedovou v oblasti školství nebo Karolinu Žákovskou. Tak jsem ráda za Jitku Žambochovou. Zkrátka cením kohokoliv, kdo se snaží pro město udělat něco užitečného. Osobnosti bychom určitě tedy nějaké našli. Ale asi spíš převládají ti z minulosti, je to tak.

Zrovna Lenka Černá patří k lidem, kteří aktuálně sedí v městském zastupitelstvu a rozhodně nepatří k těm, kteří by jen přikyvovali tomu marketingovému projektu, který nám vládne.

Snaží se.

Jak nás vlastně zdejší politici vedou?

Vedou maximálně sami sebe. S politickou situací a vztahem politik-občan jsem naprosto nespokojená. Válka psychopatických eg a peněženek.

A proč nejdete sama do politiky?

Často jsem nad tím přemýšlela. A mnoho lidí se mě řadu let do politiky i snažilo přivést za nejrůznější neuvěřitelná uskupení, jako je třeba komunistická strana a tak. S takovými hláškami jako: Paní Valášková, my vás máme rádi, pojďte k nám. O vstupu do politiky jsem uvažovala, ale vždycky zvítězilo moje svobodné já, ochrana rodiny nebo svého duševního zdraví.

Já totiž vidím veliký střet v tom, že se vy se s kolegyněmi soustředíte na participativní aktivity, ale kdykoli dojde na střet s reálnou politikou, tak si slušně řečeno nabijete ústa. Narazíte na zeď politiky, politiků a političek, je z toho zklamání, jsou z toho slzičky, …

… a nemoci. Ale k té participaci. Já si myslím, že obecně je participativní demokracie hrozně mladá věc, která v České republice málokde funguje a Ústí nad Labem je možná to poslední místo, kde by fungovat mohla. I tak je ale dobré se do toho pustit a ukázat, že zájem občanů o věci veřejné tady je. I když rozumím, že v počátku participaci zdejší politici chápali a chápou stále jen jako další prostředek k vlastnímu marketingu. My jsme vám dali peníze, my jsme to umožnili, my jsme to postavili, my za to všechno můžeme. Ale já si myslím, že právě takhle může občan, který je apolitický, není členem žádné strany nebo hnutí, může dělat svou vlastní aktivní politiku. I on může ukázat, že lze participovat na rozvoji města a s věcmi pohnout bez křesla na radnici.

Proč se lidé vlastně na politice přímo nechtějí podílet? Co je špatně v systému zdejších politických stran a hnutí. Myslím, že starými nářky nad kmotry a kmotrovstvím si už nevystačíme.

Je to jenom dědictví nezájmu. Jde už o x-tou generaci lidí, kteří se nezapojují, nechodí volit, nezajímají se, co se děje kolem nich. Individuální štěstí je priorita. Mnoho dětí je apoliticky vychováváno nebo odmala integrováno do skupin orientovaných na určité politické směry. Na těchto uzavřených planetách funguje silná averze vůči odlišnému pohledu na svět, bez jakékoliv snahy dohodnout se. Opačně vnímám ve společnosti, že účast na politickém životě uznání nepřináší, spíš jen údiv nebo zesměšnění. Přitom je to důležitá součást našeho života. A pokud se o politice nemluví v rodině, tak se očekává, že dítě získá představu od učitelů ve škole. Sama mám ale zkušenosti jako pedagožka i jako studentka několika škol, že ani školy tomuto tématu příliš času nevěnovaly. Obzvlášť té lokální politice.

Připravované projekty Michaely Valáškové

Malá místa ve velkém městě – street art projekt zaměřený na malbu lokálních umělců ve veřejném prostoru – například dvacetimetrová malba v Přístavní ulici pod Mariánskou skálou, na květen se chystáme třicetimetrová malba vedle železničního mostu na Střekově. Cílem je probarvit ulice a omezit městskou šeď.
Participační projekty – rekonstrukce Vrchlického sadů (park a dětské hřiště).
Ne/známí hrdinové v Ústí nad Labem – kulturně-historický projekt zaměřený na vizualizaci (např. v podobě fotografie v nadživotní velikosti či malby) zajímavých osobností města s cílem zatraktivnit město, prohloubit znalosti o kreativních, pomáhajících a jinak geniálních obyvatelích Ústí nad Labem, a pozvednout tak úroveň hrdosti občanů města.
Projekt HlídacíPes.org – Ústí nad Labem byl podpořen základním grantem Active Citizens Fund.