Ilustrační foto

Lubomír Vejražka: Tehdy ani nečurali do plenek, tak ať mlčí

Napsal/a Lubomír Vejražka 28. prosince 2019
FacebookTwitterPocketE-mail

Jistě nejsem sám, kdo zaznamenává opakující se hlasy, které zpochybňují snahy mladých lidí vyjadřovat se nejen třeba k pádu komunistického režimu v roce 1989, ale obecně k minulosti. To vše se stále se vracejícím „argumentem“: vždyť tu dobu ani nezažili, nechápou ji, ať raději mlčí (a pracují, či aspoň studují).

Tezi letos v listopadu podpořil i prezident Miloš Zeman: „Já jsem nebyl na výročí Mnichova, já jsem nebyl na výročí okupace 15. března, nebyl jsem ani na výročí sovětské okupace. Zastávám názor, že na tyto vzpomínkové akce chodí lidi, kteří nebyli účastni toho, na co se vzpomíná. Já neříkám, že je to alibismus, i když to k němu nemá daleko. Pokud někdo nebyl aktivním účastníkem, tak ať si to možná kompenzuje touto účastí.“

Tímto – poněkud zmateným a nesouvislým – prohlášením prezident postavil všechny nepamětníky, kteří si chtějí připomínat nejen Listopad, ale celou dobu komunistického útlaku (a nakonec i libovolné události před datem jejich narození), do pozice alibistů.

Zažil Zeman válku?

Je skutečně tak těžké si připustit, že i člověk později narozený si může hluboce uvědomovat význam změn v roce 1989? Že nejde o žádný alibismus ani kompenzaci čehokoli?

A to jen cudně zmiňme skutečnost, že se Zeman zúčastnil v roce 2015 v Moskvě oslav k sedmdesátému výročí konce druhé světové války. Byl tam tehdy jako jediný z hlav států EU; ostatní akci bojkotovali kvůli válce rozpoutané Ruskem na Ukrajině. Podle své logiky by tam Zeman vůbec neměl být, válku si přece nemůže pamatovat…

Autorovi tohoto textu táhlo v devětaosmdesátém na dvacet devět let. Komunistický režim považoval za proklatý, otravný, omezující. Je mnoho důvodů, informací, pramenů, zkušeností a faktů, které dávají i mladé generaci právo se k té době vyjadřovat, přemýšlet o ní a zaujímat stanoviska. Žádná doba nikomu nepatří, člověk se v ní prostě ocitne.

Argument „jsi cucák, nemluv k věcem, jež jsi nezažil“ se však opakuje stále, generaci co generaci.

Hoď kámen, kdo jsi bez viny

Sám jsem jej vyslechl (kolem roku 2009 ve svých osmačtyřiceti) při práci na jednom aspektu padesátých let – na tématu muklů a jejich rodin.

Pátral jsem tehdy po názorech těch, kteří padesátá léta obhajovali. Zjistil jsem, že kromě neochoty naplno prohlásit tu dobu za zločinnou a kromě výmluv typu „byli jsme mladí a přesvědčení o správnosti našich myšlenek, to nás omlouvá“, se naváželi do později narozených, kteří se k těm pohnutým temným létům stavěli kriticky.

V diskuzích zaznívalo: „Jak může někdo, kdo tehdy ani nečural do plenek anebo chodil v dětských botkách, soudit tu dobu? Ať mlčí!“

„Jak byste se zachovali vy, kdo jste dřívějšek neznali?“ „Hoď kámen, kdož jsi bez viny.“ „Hrát si na generála po bitvě umí každý.“ „I vy jste někdy chybovali – tedy mlčte.“

Tento sebeobhajující přístup sice můžeme pochopit, nikoli však přijmout. Nebo snad platí, že až vymřou pamětníci, rozprostře se prázdnota? Kdo nějakou dobu nezažil, má zůstat nemyslící bytostí, nemá se ptát, hledat, přemítat, co bylo a zda vše proběhlo správně?

Slušní lidé z KSČ

Podle stejné pokřivené logiky by třeba na nacistickou okupaci mohlo vzpomínat už jen těch pár žijících pamětníků. Což s sebou ovšem nese paradox: právě komunisté (kteří tak kritizují mladé za to, že si dovolují dobu před rokem 1989 soudit) na nacismus ve svých projevech často odkazují, kromě toho často připomínají například ničivé spojenecké bombardování Drážďan. Zažili ho?

Samozřejmě, kdo daný čas pamatuje, má autentické zkušenosti, což ale znamená i to, že se na „svou“ dobu často neumí podívat z nadhledu. Mladší sice mohou „jeho“ roky vnímat jen zprostředkovaně a mnohdy i naivně, za určitých předpokladů však objektivněji.

Navíc platí zásadní teze: etika slušných lidí z dob vlády KSČ by se přeci neměla lišit od etiky lidí dnešních. Tehdy jako dnes věděli, co je slušné a co neslušné. Tehdy i dnes víme, co znamená omezení svobody, co monopol jedné strany, nespravedlivá justice, věznění…

Respekt k dějinným událostem, vědomí nezměnitelnosti historie a ošidnost hodnocení čehokoli a kohokoli přes propast desetiletí nám zkrátka nezakazuje minulost rozebírat a – se znalostí věci – i hodnotit.


Lubomír Vejražka je publicista, mimo jiné autor knih „Jizvy zůstávají“ a „Nezhojené rány národa“.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)