Ve městě Rafáh na jihu pásma Gazy se konala demonstrace na protest proti spálení muslimské svaté knihy Korán dánským krajně pravicovým politikem Rasmusem Paludanem. Protestující zapalovali vytištěné politikovy fotografie. Foto: Profimedia

Korán v plamenech. Islámské země vzkazují Západu: Omezte svobodu slova, jako my

Napsal/a Tereza Engelová 26. ledna 2023
FacebookTwitterPocketE-mail

Pravicoví extrémisté, kteří o víkendu pálili korán ve Švédsku a posléze v Nizozemsku, spustili lavinu reakcí napříč islámskými zeměmi. Mediálně nejsledovanější je turecké demonstrativní odložení souhlasu s připojením Švédska a Finska k NATO a také mnohatisícové protesty napříč zeměmi Blízkého východu. Jejich účastníci mimo jiné požadují, aby se hanobení náboženských symbolů stalo trestným jak u nich doma, tak i v Evropě.

Turecký ministr obrany Hulusi Akar se ke schůzce se švédským protějškem Palem Jonsonem plánované původně na konec týdne vyjádřil stručně: „Nedává žádný význam, ani smysl.“ Projednávat přitom měli zásadní téma: turecký souhlas se vstupem Švédska a Finska do NATO.

Poté, co o víkendu dánský pravicový nacionalista Rasmus Paludan, demonstrativně zapálil před tureckou ambasádou ve Stockholmu korán, dalo Turecko jasně najevo, že společnou řeč hledat nechce.

Nepomohlo oficiální prohlášení švédské vlády, která se od pravicových nacionalistů jasně distancovala. Pro Erdogana i zbytek islámského světa pár radikálních fanatiků jasně „překřičelo“ všechny švédské ministry. Nabízí se proto otázka. Do jaké míry jde o hluboce zraněné náboženské cítění a do jaké míry o politikum?

Oko za NATO

Turecko se snaží Švédsku vstup do Severoatlantické aliance všemožně zkomplikovat už několik měsíců. Podle analytičky Pelin Musilové z pražského Ústavu mezinárodních vztahů zkrátka může. „Ve Švédsku se k moci dostala pravicová vláda, která například k otázkám lidských práv není tak otevřená jako vláda předchozí, a Turecko se této situace snaží využít. Ze zájmu Švédska a Finska o připojení k NATO chce vytěžit maximum. Nemá vlastně co ztratit,“ vysvětluje Musilová, proč prezident Erdogan tlačí například na vydávání kurdských novinářů, politiků i aktivistů, kteří ve Švédsku získali politický azyl.

Podobně tlačí na zákazy kurdských televizních stanic, jež v severské zemi vysílají k Turecku kritické reportáže. Svoboda slova, kterou se tureckému prezidentovi úspěšně podařilo potlačit na domácí půdě, mu zkrátka vadí i za hranicemi – pokud se kritika jakkoliv dotýká jeho režimu.

Nedělní spálení islámské svaté knihy skvěle zapadá do Erdoganova plánu, jak dosáhnout omezení „nepohodlných“ svobod, primárně pak svobody slova i na Západě.

Restrikce by v tomto ohledu nevadily ani dalším vládcům z řady blízkovýchodních zemí, kde západní lpění na „demokratických hodnotách“ často považují za projev slabosti a zbytečných komplikací.

Když se pak davům předhodí správně nahozená hesla o západní dekadenci a antiislámských postojích, účast tisíců demonstrantů je zaručena. Jak mimochodem dokázaly záběry z protestů v Jemenu či pálení švédských vlajek v Turecku, Iráku, Indonésii, na palestinských územích nebo v Pákistánu, kde účastníci skandovali hesla „Smrt švédské vládě, smrt takovým politikům.“

Co špatného švédští politici udělali? Řekli, že čin Rasmuse Paludana sice odsuzují, ale nemohli mu zabránit, protože nemůžou bránit svobodě projevu.

Vulgární Evropané

Podle tureckých politiků by se svoboda projevu neměla vztahovat minimálně na činy spojené s hanobením náboženství. „Povolení tohoto protiislámského činu, který je namířen proti muslimům a uráží naše posvátné hodnoty, pod zástěrkou svobody projevu, je zcela nepřijatelné,“ napsalo v prohlášení turecké ministerstvo zahraničí.

Turecká agentura Anadolu pak vydala analýzu doktoranda studujícího na berlínské Humboldtově univerzitě Mehmeta Osmana Gulyesila, který rozebral, jaké platí či neplatí v jednotlivých evropských zemích „antirouhačské“ zákony a poodhalil čtenářům důvody, proč se Evropané staví k podobným akcím, na rozdíl od islámských zemí, tak rezervovaně.

„Absence standardizovaného systému trestního práva mezi státy přispívá k obtížnosti předcházení takových akcí. V některých zemích, včetně Švédska, můžou lidé svobodně urážet a nerespektovat jakékoli náboženství,“ vysvětluje turecký stipendista v Německu čtenářům evropskou mentalitu. Podle něj sekularizace západní společnosti snížila význam náboženství, tradiční hodnoty narušují vulgární zvyky i vyjadřování:

„Se ztrátou hodnot jsou náboženství a kultura otevřeny pod hávem svobody projevu nejrůznějším urážkám ať už od jednotlivců, jako je například slavný básník Johann Wolfgang von Goethe, až po instituce, jako je katolická církev,“ píše v článku nazvaném „Tři otázky – pálení Koránu ve Švédsku.“

Jak doplnil, Evropě prý nakonec nezbude, než se začít víc urážkám náboženského cítění věnovat i v právní rovině a to kvůli zvyšujícím se počtům muslimských přistěhovalců.

„Vzhledem k migraci muslimů do Evropy, by i tady mělo být náboženství zahrnuto do širší sféry ochrany, včetně sekulární právní dimenze. Muslimové jsou součástí veřejného života a v souladu s tím musí být uplatňována normativní praxe práva,“ píše Guleyesil a ačkoliv dodává, že jde o jeho soukromý názor, ideově se poměrně jasně shoduje s tím, po čem volá i turecký prezident Erdogan.

Obnoví Evropa rouhačské zákony?

Podle právních norem Evropské unie je považováno za zločin, pokud někdo veřejně podněcuje k násilí nebo nenávisti na základě rasy, barvy pleti, náboženství, původu nebo národního či etnického původu. Dne 9. prosince 2021 přijala Evropská komise podnět k rozšíření stávajícího seznamu trestných činů spojených s projevy nebo činy z nenávisti. Zvláštní pozornost Komise podle svého prohlášení věnuje především nenávistným projevům vůči židovské, romské a muslimské komunitě.

Udílení trestů ale vždy závisí na zákoníku té dané země. Podle studie, kterou v roce 2017 nechal vypracovat Mezinárodní novinářský institut (IPI) ve spolupráci s OBSE, velká řada evropských zemí sice zrušila rouhačské zákony, jakkoliv relativně nedávno, ve většině zemí nicméně platí kriminalizace projevů rasové nebo náboženské nenávisti.

„Například Finsko a Řecko nadále trestně postihují – pod hrozbou vězení – „rouhání se Bohu“ a „projevování neúcty k božství,“ píše se ve zprávě IPI. Ta se zaměřila také na zákony v Rakousku, kde zákoník pod hrozbou trestu odnětí svobody do šesti měsíců zakazuje „zesměšňovat nebo hanobit náboženskou doktrínu, náboženský zvyk nebo osobu či předmět, který je předmětem uctívání“.

Trestným činem se může podle advokáta Aleše Rozehnala stát ničení náboženských symbolů i v Česku. „Náboženské symboly jsou hmotnou manifestací náboženské víry. Jejich ničení může být trestným činem podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Podněcováním je v tomto případě projev, kterým pachatel zamýšlí vzbudit u jiných osob nenávist k některému náboženství,“ uvádí Rozehnal.

Jak ale posoudit, kdy jde o šíření nenávisti nebo stále ještě o vyjádření názoru, na něž má každý v demokratické a nábožensky svobodné společnosti právo? Návod mohou dát některé konkrétní případy, kdy se „rouhání“ řešilo.

Korán na záchodovém papíru

Například na Slovensku se v roce 2017 odehrála podobná situace jako teď ve Švédsku. Mladá žena natočila na video, jak močí na Korán, který následně zapálila. Vyhrožovala při tom muslimům. Soud ji tehdy poslal do vazby a hrozil jí trest až šest let za mřížemi.

V Česku se tehdy na její podporu konalo několik menších akcí, kde jejich účastníci taktéž zapálili Korán, ale trestní dohru to nemělo. Potrestán nebyl ani protiislámský aktivista Martin Konvička, ačkoliv mu za opakované projevy náboženské nesnášenlivosti, několikrát hrozil trest až tří let za mřížemi.

V sousedním Německu je přístup přísnější. Mediálně nejznámějším případem z posledních let bylo odsouzení německého důchodce, který v roce 2006 vytiskl slova „Svatý Korán“ na toaletní papír a rozeslal jej po mešitách v Německu. Toaletní papír chtěl také prodávat za čtyři eura, aby získal finanční prostředky na stavbu pomníku obětem islámského násilí.

Policie tehdy 61letého muže zatkla na základě stížnosti íránského velvyslanectví a soud mu následně udělil roční podmíněný trest odnětí svobody a vykonání 300 hodin veřejně prospěšných prací.

Jedním z nejaktuálnějších případů, který naopak dopadl osvobozením obviněné, je kauza „obnažené aktivistky“ Eloïse Boutonové. Členka ukrajinské feministické skupiny Femen se v roce 2013 postavila s odhalenými ňadry k oltáři slavného kostela La Madeleine v Paříži, aby protestovala proti postoji katolické církve k potratům.

Francouzský soud ji za to na základě stížnosti od katolické církve odsoudil k podmíněnému trestu odnětí svobody. Evropský soud pro lidská práva (ECHR), ale v říjnu minulého roku rozsudek zrušil, Boutonovou osvobodil a francouzské soudy jí musí zaplatit přes 9 000 eur jako odškodné.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)