Čína se bojí, aby ji nepotkal podobný osud jako bývalý Sovětský svaz, tedy rozpad na národní státy. Po Tibetu a Sin-ťiangu tak v další z autonomních oblastí, ve Vnitřním Mongolsku, zavedla novou vzdělávací politiku, která mongolštinu ve školách prakticky úplně nahrazuje čínštinou. Etničtí Mongolové proti tomu hromadně protestovali. Už dříve se totiž ukázalo, k čemu aktuální národnostní politika Číny vede: k nárůstu počtu chudých, sociálně vyloučených lidí bez práce.

Před začátkem školy v oblasti Vnitřního Mongolska vypukly hromadné protesty etnických Mongolů, kteří žádají zachování práva na vzdělávání ve vlastním jazyce. Politika označovaná v čínštině jako „bilingvní vzdělávání“ byla již dříve zavedena v tibetských oblastech v provincii Čching-chaj a poté i v Tibetské autonomní oblasti a Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang.

V praxi to znamená, že všechny předměty jsou vyučovány v čínštině a „menšinový jazyk“ se vyučuje pouze jako předmět v jazykových hodinách. Žáci a jejich rodiče mají možnost zvolit i opačnou variantu, tedy učit se v rodném jazyce a čínštinu mít pouze jako druhý jazyk, praxe v Tibetu však jasně ukazuje, že většina rodičů volí dominantní jazyk, tedy čínštinu. Po opakovaných protestech v tibetských oblastech se nyní proti čínské asimilační národnostní politice bouří i Mongolové.

Změna v tajnosti

Historie Mongolska přitom tu tibetskou v mnohém připomíná – s jedním rozdílem, rozdělením Mongolska na „vnější“, nezávislou Mongolskou republiku, a „vnitřní“ Mongolsko, které zůstalo součástí Čínské republiky a posléze i ČLR. Mongolsko vyhlásilo nezávislost hned po pádu poslední čínské dynastie Čching v roce 1911. Republikánská Čína ji však (podobně jako v případě tibetského vyhlášení nezávislosti v roce 1912) neuznala a v roce 1919 obsadila jižní i severní část Mongolska čínská armáda.

Po bojích s Rusy nakonec došlo v roce 1921 k rozdělení na jižní „vnitřní Mongolsko“, které se připojilo k Číně, a severní „vnější Mongolsko“, které tentokrát úspěšně vyhlásilo nezávislost s podporou Sovětského svazu. Čínští Mongolové byli postupně do značné míry asimilováni, stále si však alespoň částečně zachovali svůj jazyk, což bylo i díky možnosti vzdělání dětí v tomto jazyce.

O současných protestech ve Vnitřním Mongolsku informovala i velká západní média. Podle zpráv před místními školami demonstrovaly až tisíce rodičů požadujících zachování výuky v mongolštině a sepisovaly se i petice. Podle australské badatelky mongolského původu Gegentuul Baioud, která sama prošla mongolskou výukou v AOVM, se v oblasti každoročně účastnilo na 12 tisíc studentů mongolské verze celostátních přijímacích zkoušek na univerzity.

Tito studenti absolvovali jednotný test přeložený do rodného jazyka, tedy mongolštiny, a v návaznosti na to museli složit test z „druhého jazyka“, jímž byla čínština, plus navíc test z třetího jazyka, zpravidla angličtiny. Nyní se zdá, že úřady budou tlačit na to, aby mongolští studenti v budoucnu absolvovali zkoušku rovnou v čínštině.

Podle Baioud už nyní pouhých 40% mongolských dětí v AOVM chodí do škol s výukou v mongolštině, zbytek již dříve volil běžné čínské školy. Po této reformě tak hrozí, že úroveň mongolské vzdělanosti bude dále rapidně klesat a mongolština bude postupně zcela vytlačena čínštinou.

Zavedení „druhého typu bilingvní výuky“ preferující čínštinu nad menšinovými jazyky je přitom podle mnohých v rozporu se zákonem o národnostních menšinách, zákonem o vzdělávání i samotnou ústavou ČLR. Vláda si zřejmě byla vědoma toho, že krok nebude v AOVM přijat kladně, a proto vše bylo prosazeno v tajnosti a dokumenty byly zveřejněny až těsně před začátkem nového školního roku.

Když tavící kotlík nefunguje

Tyto nenápadné, avšak zásadní změny v systému výuky mohou v dlouhodobém horizontu postupně vést k vymizení daného jazyka, který se během jedné či dvou generací přestane předávat v rodině. Mongolové a další menšinové národnosti na území ČLR tak mohou v budoucnu skončit podobně jako domorodé obyvatelstvo v Austrálii, Americe i jinde po příchodu západních kolonizátorů, nebo jako mnohá menší etnika žijící v oblasti Sibiře a Altaje za Sovětského svazu.

Podle Gegentuul Baioud nová vzdělávací politika v AOVM a současná čínská národnostní politika povede (tak jako se to stalo dříve jinde) k výraznému zvýšení počtu nezaměstnaných, chudých, institucionálně diskriminovaných a marginalizovaných příslušníků menšin včetně Mongolů, což příštích desetiletích přinese Číně nevídané sociopolitické a ekonomické problémy.

Baioud dále připomíná, že tyto změny se týkají všech čínských oficiálně uznaných „menšinových národností“ a zatímco svět upírá svoji pozornost na známější oběti jako jsou Tibeťané a v posledních letech zejména Ujguři, Čína podobně represivní kroky a asimilační politiku zavádí nepozorovaně i jinde. Terčem jsou Mongolové, ale také Korejci, jakož i menšiny v oblastech provincií Kan-su, Ťi-lin, Liao-ning či Čching-chaj, které jsou mnohem méně na očích.

Tyto změny, které jsou postupně zaváděny ve všech menšinových oblastech, jsou v souladu s tzv. „druhou generací národnostní politiky ČLR“, jíž se podrobně zabýval australský badatel James Leibold.

Nová národnostní politika, kterou v roce 2011 navrhli čínští badatelé a funkcionáři Chu An-kang a Chu Lien-che, podle Leibolda opouští původní model de facto zkopírovaný ze Sovětského svazu a nahrazuje jej „tavícím kotlem,“ který je blíže čínskému tradičnímu přístupu a osvědčil se i na Západě. Leibold píše:

„To vyžaduje zavrhnout národnostní privilegia a rozlišování a proaktivně prosazovat společnou kulturu, povědomí a identitu. Reformátoři národnostní politiky se domnívají, že je to jediná cesta, jak zabránit tomu, aby ČLR potkal stejný osud jako bývalý SSSR, tedy rozpad na národní státy.“

Koňská dávka vlastenectví

Podle dalšího australského výzkumníka Geralda Roche prosazuje čínská vláda jednotné vzdělávání v čínštině i míšení příslušníků menšin s etnickými Číňany jako prostředek k odstranění chudoby a zajištění společenské stability.

Podle něj se tak děje i navzdory tomu, že čínská ústava menšinám zajišťuje právo „užívat a rozvíjet vlastní jazyk“ a právo na vzdělání v mateřském jazyce. Součástí nového přístupu k národnostním menšinám je pak právě i odstranění veškerých výhod, kterých dosud (oficiálně uznané) menšiny v ČLR požívaly, tedy například zvláštní zacházení při zkouškách ve škole nebo v rámci regulace porodnosti, kdy menšiny dříve mohly mít více dětí než etničtí Číňané.

Leibold ve svých článcích píše mimo jiné o tom, že veškerá kulturní a náboženská práva, snad kromě těch nejtypičtějších projevů, jsou postupně odstraňována a nahrazována „koňskou dávkou vlastenecké výuky, mezi-etnického míšení a lekcí, jak být Číňanem“.

Čínská vláda tak podle Leibolda pokračuje v koloniálních praktikách, které již byly vyzkoušeny jinde. Rozhodujícím krokem v procesu asimilace může být právě ztráta významu mateřského jazyka, který postupně ustoupí standardizované čínštině. Tak, jako se o to Peking snaží právě teď ve Vnitřním Mongolsku.