Jan Urban: Víc než „Bílá nemoc“ nás ohrožuje vlastní nedůstojnost a to, co sami dopustíme

Napsal/a Jan Urban 25. října 2020
FacebookTwitterPocketE-mail

Vcházíme do času, kdy mnozí z nás umřou. Na prahu své sedmdesátky a při potížích s tlakem a srdcem prý patřím mezi ty nejohroženější. Uvidíme. Nestojí to však za ztrátu důstojnosti. Viděl jsem ve válkách, v nichž zahynuly statisíce lidí, ležet mrtvoly na ulicích. Mrtvé děti, lidi staré i mladé, kteří by žili dál, protože jejich biologický čas ještě nenadešel. U nás tohle nehrozí.

Těch mrtvých, i kdyby se počítali v desetitisících, v poměru k celé populaci nebude moc. Vím, zní to cynicky, ale někteří z nás nejohroženějších prostě dožijí dřív. Hysterie strachu ještě nikdy nic nevyřešila a nikoho nevyléčila. Bílá nemoc, jak v úctě ke Karlu Čapkovi říkáme nepěkně znějícímu Covidu-19, teď, na konci října, překonala počet loňských zemřelých na normální chřipku. Chřipku přitom bereme jako běžnou součást našich životů.

Prizmatem své zkušenosti se dívám na znejistělé české společenství, které poprvé stanulo před skutečnou zkouškou. Před něčím úplně Neznámým, možná dokonce Nezvladatelným a zcela určitě Neokecatelným.

S Bílou nemocí nelze kolaborovat, nejde se k ní konjunkturně přitulit, ani přikrčit, přečkat v závětří a pomlouvat ji v hospodě, tak jako se předchozí generace vyrovnávaly s mnohem smrtelnějšími nákazami nacismu a komunismu.

Pro dnešní dobu je ovšem symptomatické, že ve chvíli, kdy jsou vyhlášena další omezení pohybu a sociálních kontaktů, a kdy od dalšího rána hrozí zavření kadeřnictví a obchodů se spotřebním zbožím, je první masovou reakcí „lidu“ panická nákupní horečka. Jídla ani léků, které potřebujeme k životu i v nejhorších situacích, se přitom omezení nedotknou.

Pod povrchem krize dál hnijí totálně korupční na státu parazitní subkultury českého fotbalu, olympijského sportu či justice a regionálních mafií. Ano, všechno je to věc důstojnosti nebo jejího nedostatku. Přesně z takových krizí vyrůstají národy. Anebo se rozpadají.

Hrdost i ztráta důstojnosti

Chápeme-li tuto situaci jako krizi, podobnou nezastavitelnému přílivu či lavině, pak je z těch, které musíme přijmout a prostě jimi projít. A pak nejvíce ze všeho záleží na tom, jak touto krizí projdeme. Jako lidé i jako společenství.

Pamatuji poslední měsíce války ve středoamerickém Salvadoru na začátku 90. let. Jen chvilku po skončení palby vylezli chlapi na prostřílené střechy a začali je opravovat. Po dvaceti letech bojů přitom věděli, že zítra to může začít znovu.

I z nejchudších chatrčí předměstských barrios ráno vycházely ženy v čistých šatech, a šly shánět práci. Jenom o pár set kilometrů dál v Managui, hlavním městě Nikaraguy, v centru města i po dvaceti letech převládaly stále neodklizené trosky po zemětřesení z roku 1972. Přes ulici se před polorozpadlým domem po celý měsíc odehrávala stejná ranní scéna. Utahané ženy odešly na trh a čtyři muži si sedli na rozvrzané židle – a celý den nedělali nic.

Nikdy nezapomenu na hrdost Sarajevanů, kteří v obklíčeném, ostřelovaném a strádajícím městě bez elektřiny, plynu a s minimálními dávkami potravin, dokázali pořádat koncerty a přednášky. I my máme v Bílé nemoci volbu.

Mluvme o důstojnosti. Cítím kolem sebe nervozitu a narůstající vztek z bezmoci. Hledání viníků a tu více, tu méně emocionální výlevy politiků, utahaných lékařů i normálních lidí. Narůstající nejistotu novinářů. Stejně tak hrdost vzbuzující profesionalitu lidí ve zdravotnictví a zásobování.

Všech, kdo se v době nákazy nemohou a nechtějí izolovat – a pomáhají druhým. To je důstojnost.

A pod povrchem krize dál hnijí totálně korupční na státu parazitní subkultury českého fotbalu, olympijského sportu či justice a regionálních mafií. Ano, všechno je to věc důstojnosti nebo jejího nedostatku. Přesně z takových krizí vyrůstají národy. Anebo se rozpadají.

Krize jako šance na změnu

Voláme na pomoc americké a německé lékaře, předtím čeští politici trapně vítali na letištní ploše komerčně placené dodávky roušek z Číny – a přitom sami každý den dokazujeme, že máme na mnohem, mnohem víc. Kdybychom chtěli, budeme to my, kdo bude pomáhat ostatním. Jen chtít a umět se domluvit.

Prý patřím k nejohroženějším. Ať. Mnohem víc než Bílá nemoc mne – a nejenom v tuto chvíli – ohrožuje nedůstojnost země, která trpí fotbalové bafuňáře, úplatné soudce a státní zástupce, stejně jako politováníhodná stáda spotřebitelských ovcí, okupujících na poslední chvíli supermarkety. Politiky, kteří se takovým zhůvěřilým „voličům“ nedokáží postavit.

Každá krize je ale prý i šancí na změnu. Kéž by to platilo a s Bílou nemocí odešla i desítky let mlčky tolerovaná systémová korupce a nedůstojnost českého státu.

Filosof Jan Patočka v lednu 1977 po konfrontaci se Státní bezpečností napsal: „Bez morální základny, bez přesvědčení, které by nebylo pouze věcí oportunismu, okolností a očekávaných výhod, nemůže fungovat ani sebeznamenitěji technicky vybavená společnost. Morálka tu však není k tomu, aby společnost fungovala, nýbrž proto, že člověk je člověkem“.

Chtěl bych se ještě dožít okamžiku, kdy budu na tuto společnost a stát hrdý. Kvůli důstojnosti. Uvidíme.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)