Smírčí kříže u obce Milhostov. Foto: Profimedia

Jan Urban: Ti, co mají moc, si pravidla vždycky nějak upraví. Stejně jako historii

Napsal/a Jan Urban 16. listopadu 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

Asi je nějakým způsobem přirozené, že si lidská společenství raději připomínají vlastní hrdiny a utrpení než stejně vlastní zločiny, lhostejnost a zbabělost. I když by to bylo očistné, zdá se, že na něco tak dospělého společnost stále ještě nemá.

Radnice v Liberci se večer rozsvítila do červena, v parcích mnoha měst se přes den zapichovaly dřevěné křížky s rudými vlčími máky a jmény padlých vojáků, pokládaly se věnce a na pražském Vítkově ministryně obrany udělovala před televizními kamerami medaile veteránům.

Důstojná připomínka konce první světové války – a ještě víc připomínka všech padlých a veteránů všech válek od roku 1918 až po dnešek. Jen málokdo si vzpomněl, že k nám tahle oslava mohla přijít až po listopadu 1989.

Místo toho jsme čtyřicet let otrocky oslavovali, pro změnu dnes zapomenutý, bolševický převrat v Rusku. Připomínáme si tedy důležitá témata teprve, když je to povolené?

V Praze se s výborem projektu sešel i prezident Václav Havel, kterému se myšlenka vytvoření Komise pravdy a národního usmíření velmi líbila. Na konci jednání ale řekl, že na něco tak dospělého československá společnost ještě nemá. Měl pravdu.

Hrdost na bojové tradice

Na výročí antisemitských násilností Křišťálové noci v Německu a v nacisty zabraném Rakousku a Sudetech, které bylo o den dřív, vzpomněl jen málokdo. A nejspíš nikdo si nechtěl připomínat smrtící nedostatek lidskosti a solidarity vlád demokratických zemí, včetně tehdy ještě rádoby demokratického zbytku Československa, které všemožně blokovaly a omezovaly příchod židovských uprchlíků z nacistického Německa, v našem případě už po anšlusu Rakouska nebo obsazení Sudet.

Armáda České republiky dnes mluví s hrdostí o svých bojových tradicích, ale nikdy nenašla odvahu přiznat se a omluvit za vraždění a násilné vyhánění německých civilistů v poválečném létě 1945.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Stejně jako neodsoudila záměrné a zcela účelové formování „partyzánských“ formací, armádou organizovaných a zásobovaných, vysílaných od poloviny května 1945 do pohraničí k rozsévání strachu a zahánění stovek tisíc Němců do armádou otevíraných „koncentračních táborů“ – takhle je skutečně nazývali v dochovaných mapách a dokumentech.

Nějak nejsme pořád ochotni otevřít tragickou pravdu o tom, že tyto zločiny proti civilnímu obyvatelstvu plánovali a veleli jim důstojníci a generálové, kteří jinak v letech války mnohokrát prokázali skutečné hrdinství v bojích proti nacismu. Generálové Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, Bohumil Boček, Josef Bartík, Oldřich Španiel (a mnozí další důstojníci) nepřestanou být válečnými hrdiny – i když se přiznají jejich pozdější zločiny proti bezbrannému civilnímu obyvatelstvu.

České (i moravské a slezské) účelové zapomínání se přece už dávno stalo tradicí a nemilou součástí národní kultury. Profesionální armáda nové doby to ale nemá zapotřebí. Mohla by jít zbytku společnosti i celé politice příkladem ve vyrovnávání se se zamlčovanou částí minulosti.

Středověký chorál „Ktož jsú Boží bojovníci“, který si dnes armáda dává hrát při slavnostních nástupech, odkazuje na husitskou tradici. Zapomíná na Husův odpor proti lži a jeho mnohokrát opakovaný biblický výrok „jen pravda vás vysvobodí“.

Komise pravdy a národního usmíření

Zatím nás však nezpracovaná minulost a naše neschopnost vyrovnávat se s pravdou znovu a znovu zraňuje a znepokojuje. Brání nám – a především našim politickým představitelům a veřejným činitelům – věřit v právo a pravidla.

Politik, který lže, poškozuje zemi, svěřenou mu jen načas ve volbách. Soudce či policista, který spoléhá víc na přání politiků než na zákon, ji poškozuje ještě víc. A co je nehorší, namísto rozhovoru o budoucnosti jen znovu a znovu otevíráme nedospěle nezpracovanou minulost, jejíž zločiny a omyly jsme se po generace báli přiznat.

Na konci osmdesátých let minulého století vznikl v Argentině koncept „Komise pravdy a národního usmíření“. Pomohl Argentincům vyrovnat se s hororovým dědictvím osmi let vojenské diktatury, během které bylo podle odhadů zavražděno na třicet tisíc jejích odpůrců.

Nebylo možné postavit všechny viníky před soud – bylo jich příliš mnoho. A tak ustavení Komise pravdy umožnilo viníkům dostat amnestii výměnou za úplné doznání všech vin a poskytnutí pravdy o zločinech minulosti. Komise zároveň umožnila všem obětem a jejich příbuzným v oficiálním rituálu státu sdělit svoje utrpení.

Nebylo možné napravit všechny křivdy, ale i tak to byl obrovský úspěch, a argentinskou zkušenost s Komisí pravdy a národního usmíření použili i v Chile, El Salvadoru a v Jižní Africe. Spolupracoval jsem tehdy s mezinárodním projektem, který se pokoušel přesvědčit postkomunistické země, aby tento odvážný koncept použily.

Neuspěli jsme. V Praze se s výborem projektu sešel dokonce prezident Václav Havel, kterému se myšlenka vytvoření Komise pravdy a národního usmíření velmi líbila, ale na konci jednání řekl, že na něco tak dospělého československá společnost ještě nemá. Měl pravdu.

Z osmadvaceti tehdy už samostatných postkomunistických zemí se ani jedna neodvážila použít bolestivou pravdu ke svému osvobození od minulosti, a je tomu tak dodnes.

Upravuje se i současnost

A tak klaunérie dosluhujícího osazenstva Pražského hradu ví, že se pohodlně dolže až ke konci už jen trapného prezidentského mandátu Miloše Zemana.

Proti prezidentskému kandidátovi Petru Pavlovi se vytahuje přes třicet let staré školení v kurzu tehdejší vojenské rozvědky. Jedinou ženu mezi kandidáty, Danuši Nerudovou, jež má též šanci na zvolení, naopak prakticky nikdo (čest výjimkám ZDE) nezkoumá. Zkrácené a víc než podivné studium zahraničních studentů na jí ještě nedávno řízené vysoké škole (samozřejmě za vysoké školné, přezdívané v Brně prý jako „nevšimné“) by za větší mediální pozornost rozhodně stálo.

Upravují se zkrátka nejen dějiny, ale i současnost. Další příklad? Slyšel někdo nějakou omluvu ze strany policie za protiprávní postupy proti občanům v době neslavné návštěvy čínského prezidenta před pár lety? Byl snad za to někdo dokonce potrestán?

Ne. Policejní prezident se naopak omluvil za naprosto oprávněnou kritiku nepřiměřeného zásahu, tedy zakleknutí neplnoletého autisty třemi tajnými, zatímco normální postup by velel těmto namachrovaným Rambům přenechat jakýkoliv zásah policistům uniformovaným.

Ale to by bylo příliš normální. Ti, co mají moc, si přece pravidla i historii vždycky nějak upraví.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)