Ruské ministerstvo zahraničí oznámilo, že souhlasí s českým návrhem konzultací o „nejnaléhavějších otázkách vzájemných vztahů“ podle příslušné smlouvy z roku 1993. A aby bylo jasné, jak si Moskva takové konzultace představuje, předem poněkud nediplomaticky připsalo, že k nim „momentálně patří především plnění mezinárodněprávních závazků ve věci udržování historických a vojenských pomníků“.

Mohlo by to být mimořádně zajímavé jednání – a zároveň obrovská příležitost k narovnání vztahů. Ty jsou na mezinárodní scéně totiž tradičně postaveny na snadno měřitelné zásadě rovnoprávnosti a reciprocity.

Ty česko-ruské, bohužel, na sobě dodnes nesou zátěž koloniálních poměrů ze sovětské doby. Neexistuje třeba jediný důvod, aby ještě třicet let po skončení sovětského panství ve střední Evropě ambasáda Ruské federace v nezávislé České republice měla sto čtyřicet diplomatů, zatímco těch českých v Rusku je necelá polovina.

Čtyřicetimilionové Polsko mělo přitom ve stejné době na svém území o čtvrtinu méně ruských diplomatů než desetimilionové Česko. Takže radikální omezení počtu ruského diplomatického a pomocného personálu v Praze by mělo být prvním bodem na českém seznamu „nejnaléhavějších otázek vzájemných vztahů“.

A to i za předvídatelnou cenu nedůtklivé ruské reakce a třeba i dočasného zmražení nefungujících diplomatických vztahů.

Gulagy, NKVD a ruské archivy

Je určitě třeba vítat nově projevenou vůli ruské diplomacie konzultovat – a tedy jednat s tím, že bude slyšen a brán v potaz i názor české strany. Obzvláště, pokud by to naznačovalo celkovou změnu přístupu ruské státní moci k minulosti a svobodě jejího zkoumání.

To je ovšem ve světle současné ruské politiky jen těžko představitelné. Práce specializované česko-ruské komise historiků a archivářů je už několik let paralyzována a na otevřený dopis ředitelů českých historických ústavů, přečtený v červnu 2019 na zasedání česko-ruského diskusního fóra v Moskvě, dodnes nikdo neodpověděl.

Čeští historici v něm pouze žádali o zpřístupnění archivních pramenů k osudu československých občanů, uprchlíků před nacismem. Tisíce z nich zmizely v sovětském gulagu, a ne všem se z něj po letech podařilo dostat vstupem do Svobodovy vojenské jednotky.

„Tážeme se, jaký má smysl i nadále utajovat například vyšetřovací spis Karla Goliatha,“ stálo v otevřeném dopise českých historiků, „jednoho z prvních členů KSČ a obhájce práv dělníků, který prchl před gestapem a byl jako člen Československého legionu 3. 11. 1939 na území východního Polska zatčen NKVD a vězněn v táborech až do roku 1955?“

„Proč není možné studovat spisy stovek Čechoslováků zemřelých v průběhu druhé světové války v gulagu, mezi nimi například Gábora Edelsteina odsouzeného 23. 12. 1942 k patnácti letům nucených prací pro údajnou špionáž, který zemřel v gulagu 12. 5. 1945, čtyři dny po skončení druhé světové války?“

„Ve všech případech se jedná o osoby rehabilitované již sovětskou justicí v 60. – 90. letech 20. století.“

Utajování zločinů stalinismu ještě po osmdesáti letech znamená jediné – jejich rehabilitaci. A ta je pro civilizovaný a demokratický svět jednadvacátého století nepřijatelná.

Přesně o tomhle by mělo smysl s ruskou stranou vážně jednat. Seriózní společná historická práce by jednou provždy znemožnila propagandistické lhaní a politické zneužívání dezinterpretací historických událostí. Prozatímní ředitel Ruského centra vědy a kultury v Praze Andrej Viktorovič Končakov by pak už jen stěží mohl pořádat tiskové konference s bombastickým názvem „Praha-Moskva: 75 let společného vítězství – 75 let společné historie“.

O otevřeně koloniálních choutkách Moskvy trestně stíhat občany cizích států, kteří mají na vzájemnou historii a její dobové symboly jiný názor, nemluvě.

Učit se volnosti a demokracii

Pokud se Rusko bude dál snažit ignorovat historická fakta a vnucovat světu adoraci stalinské éry a jejích představitelů, bude, opět bohužel, pokračovat i jeho izolace.

Dnešnímu Rusku by pomohlo, kdyby si uvědomilo, že stalinsko-brežněvovská agrese nikdy a nikde nepodporovala v podrobených společnostech ty nejlepší, ale ty nejméně kvalifikované a mravné. Je tragickým faktem, že Rusko ještě nikdy v historii neovlivňovalo Evropu, ani nikoho jiného ze svých sousedů, příkladem rozvoje otevřené společnosti, či lidských a občanských práv.

Třicet let bez sovětské koloniální nadvlády nad střední Evropou ukazuje, jak obtížné je i pro osvobozené společnosti učit se volnosti a demokracii právního státu. Kéž by jednou Rusko dostalo stejnou šanci.

Jednání s ruskou diplomacií by měly podpořit a zároveň kontrolovat obě komory českého parlamentu. Měly by společně navrhnout, aby v dalším kroku na rozhovory česko-ruské navázaly kolektivní konzultace všech bývalých sovětských kolonií ve střední Evropě s Ruskem k hledání a pochopení pravdy o tomto neblahém období.

Jedině tak může skončit bláznovství stavu, ve kterém o vztazích mezi suverénními státy rozhodují smyšlenky o osmdesát či sto let starých událostech.