Street art v Olomouci (2019). Foto: Profimedia

Jan Urban: Novodobá Česká republika vznikla jako „Zbytkostán“. Bez vlastního přičinění a úmyslu

Napsal/a Jan Urban 30. listopadu 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

Asi nejsměšnější, či možná nejtrapnější výročí v československých dějinách si v minulých dnech připomněl jen málokdo. Před třiceti lety, 25. listopadu 1992, odhlasovali dojatí poslanci a poslankyně Federálního shromáždění ústavní zákon, který znamenal rozpuštění Československa. Je to podle všeho jediný známý případ sebedestrukce demokratického státu demokratickými prostředky ve světových dějinách.

Naprostá většina účastníků i historiků se shodne v tom, že to „nešlo jinak“. A snášejí pro toto tvrzení řadu přesvědčivých argumentů, které však jako celek nedokáží rozumně vysvětlit, proč relativně úspěšný průmyslový středně velký středoevropský stát spáchal sebevraždu.

Pro vysvětlení je třeba jít k jeho úplným začátkům. Československo totiž původně nemělo vzniknout tak, jako skončilo – jako pouhý primitivní součet Čechů a Slováků.

Něco jako Švýcarsko

Dnes už je, samozřejmě, zbytečné uvažovat o tom, zda se vůbec mohlo před více než sto lety podařit vystavět samosprávný kantonální systém podle vzoru Švýcarska, s podobným miličním systémem namísto armády.

Od první chvíle tuto odvážně demokratickou koncepci odvrhly především rozhodující většiny české a slovenské reprezentace. Ani jedna z nich se neřídila nejlepším zájmem nového státu, ale výhradně zájmem svým.

Česká politika asi bude potřebovat ještě řadu desetiletí, než pochopí, že skutečná demokracie je postavena na ochraně práv jednotlivce proti zneužívání moci.

Obě národní elity se najednou dostaly do pozice „panského národa“, Češi vůči Němcům a Polákům, a Slováci proti Maďarům a Rusínům. Po staletích podřízenosti – a ve slovenském případě zcela určitě i maďarizačního útlaku – to bylo příliš sladké, a nikomu z nových vládců se nechtělo měnit moc za skutečnou demokracii a mír.

A tak musela minimálně třetina obyvatelstva nového státu, která nepatřila jazykově ani k Čechům, ani ke Slovákům, přijmout postavení ne zcela rovnoprávných menšin. U obou reprezentací „národních zájmů a programů“ navíc díky mimořádně překotnému zániku Rakouska-Uherska rozhodovala o nejzásadnějších krocích jen velmi nepočetná skupinka politiků.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Koncept Československa tak vznikl bez viditelně společenské diskuze, spíše jako sen nebo příslib do budoucnosti než jako ucelený a odpracovaný program.

Švýcarský, nebo ještě spíše americký vzor občanské loajality nejdříve ke státu a jeho ústavě, a teprve potom k jazykové národnosti, neměl v Československu šanci. Slovenská elita se chopila národovectví a odporu k české dezinterpretaci „čechoslovakismu“ a úspěšně ho v podmínkách volební demokracie představila jako „národní program“.

Jen o pár let později se zcela logicky přiklonila nejprve k italskému fašismu a brzy nato k německému nacismu, včetně jeho nejzvrhlejších antisemitských programů. Po porážce v roce 1944-1945 přišlo další ponížení slovenskou verzí komunistické diktatury.

Společenská diskuze o hodnotách a směřování přestala existovat. Po pádu komunismu se tak vzpomínka na jazykový nacionalismus devatenáctého století stala jediným pevným bodem postupně většinové společenské shody. Pod povrchem „nové politiky“ však panovaly podobné korupční a regionální kliky jako předchozích sto let.

Češi se v říjnu 1918 stali přes noc Čechoslováky. Svoji obrozeneckou, neodpracovanou a nehotovou národní identitu nahradili iluzí čechoslovakismu, přesvědčeni snad, že ekonomický, obchodní a kulturní úspěch nového státu časem prokáže výhodnost občanského ne-nacionálního vlastenectví. Československému snu se však mírového času na rozvoj nedostalo.

Po ponížení roku 1938 ho v roce 1945 na chvíli nahradila další iluze, tentokrát polodiktatura „národního socialismu“, sloužící však jen jako předstupeň diktatury komunistické. Po celou dobu byl čechoslovakismus jen náhradní českou národní identitou.

Ochrana před zneužíváním moci

Novodobá Česká republika tedy vznikla jako Zbytkostán, bez vlastního přičinění a úmyslu. Otřelý, byť do velké míry pravdivý bonmot praví, že ,,Češi vděčí za vznik České republiky Slovákům“.

Je obrovským historickým štěstím, že hledání smyslu a poslání České republiky probíhá už tři desetiletí v relativním klidu a s jasnými, zvnějšku nabídnutými zárukami stability Evropské unie a Severoatlantické aliance.

Šílenství putinovské agrese na Ukrajině ukazuje, že střední Evropa – a s ní i Česká republika – mohla skončit stejně. Mezinárodní zakotvení v jakkoliv nedokonalé demokratické kultuře Evropy jí poskytlo čas k napravení omylů minulosti a naučení se skutečné demokracii.

Ta totiž není jen o divadlu pravidelných voleb a tržním hospodářství. Přinejmenším stejně důležité – a ve střední Evropě dosud nepochopené – jsou rovnost občanů před zákonem a vymahatelnost práva, důvěryhodné soudnictví, státní žaloba a policie.

V těch třiceti letech jsme se zatím naučili demokracii perfektně napodobovat. Pokročili jsme od Zbytkostánu k Jakostánu. Ale to nestačí.

Středoevropská politika je stále zaujatá především sama sebou a nánosy narodnické nezodpovědnosti z devatenáctého století. Ta česká asi bude potřebovat ještě řadu desetiletí, než pochopí, že skutečná demokracie je postavena na ochraně práv jednotlivce proti zneužívání moci.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)