Demonstrace proti rouškám (Praha, září 2020). Foto: PETR TOPIČ / MAFRA / Profimedia

Jan Urban: Neexistují národ neočkovaných a očkovaných. Jsme a máme být celek

Napsal/a Jan Urban 3. prosince 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Strašidlo smrti, symbol přeplněných nemocnic a očkování, které je podle nekritického přesvědčení buď spásou, hlubokou nejistotou, či naopak spiknutím – to všechno rozdělilo české společenství způsobem dosud nevídaným. Příliš mnoho z nás dnes žije život bez důvěry.

V letech 1918 – 1920 zabila epidemie takzvané španělské chřipky nejméně dvacet, ale mnohem pravděpodobněji až sto milionů lidí na celém světě. Současná pandemie covidu zatím necelých pět a čtvrt milionu.

Maximální odhad pro české země uvádí pro stejné období kolem osmdesáti sedmi tisíci obětí španělské chřipky, tedy dva a půl násobek současné takzvané excesové mortality, tedy úmrtí těch z nás, kdo by bez nákazy covidem neumřeli. Španělská chřipka v některých zemích snížila počet obyvatel až o tři procenta. Úmrtí na covid v České republice zatím představují pouhou desetinu této statistiky.

Podstatné je, že o pandemii španělské chřipky jsme dlouho vlastně nevěděli, protože válečná a poválečná cenzura informace o nákaze zamlčovala. Byli jsme rádi, že je mír a na náměstích jsme oslavovali, že máme republiku. Věřili jsme sami sobě a důvěřovali budoucnosti.

Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu.

Neunavujte se, myslím za vás

Dnes je to jiné a důvěra chybí. Stačí se schovat do kouta světa mezi strachem a nenávistí. Softwarové algoritmy nám na internetu zjistí sledované informace a automaticky začnou preferovaná témata a názory posilovat. Všechno je rázem snazší a pochopitelnější.

Nemusíme myslet, protože bezduchý matematický algoritmus to udělal za nás. Svět se brzy promění na „My“ a „Oni“, z barev zbudou jen černá a bílá. Postupně vymizí potřeba komunikovat, stejně jako schopnost přiznat sám sobě, že něco nevím. To, co bývalo rozumem, schopným kritického uvažování a hodnocení, ustupuje strachu a vzteku.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Od tohoto okamžiku budoucnost může být už jenom horší. Hrdost, úcta a víra v lidskost přestávají být potřeba. Jenomže takhle vznikají války. Nebo také otroctví.

Překotný rozvoj informačních technologií udělal v posledních desetiletích ze společností rozvinutých zemí stále nezvladatelnější matérii ne-občanství. Politika, namísto aby společnost kultivoval a učila diskuzi, ji polarizuje k hysterii. Zmizela důvěra v systém a rituály. A do toho přišla pandemie.

A najednou jsme jakoby ve vzduchoprázdnu a v nepřiznané nejistotě znovu hledáme cokoliv známého a bezpečného. Jako bychom ztratili schopnost žít s neznámými překážkami, nejistotou a nevědomostí. Panika, posilovaná fikcí přijímání „zaručených“ informací v reálném čase prostřednictvím sociálních sítí, nám zastírá realitu – a ve strachu přestáváme vidět, přemýšlet, a klást otázky.

Umíme ještě dnes důvěřovat? Anebo už strachu podléháme natolik, že důvěru považujeme za slabost? Pozoruhodný německý sociolog Georg Simmel (1858-1918) důvěru popsal jako most nebo prostředníka mezi věděním a nevěděním.

Důvěru potřebuje jedinec stejně jako společnost v každé situaci, kdy nezná všechny informace o problému, a to je přesně naše dnešní situace. Právě schopnost důvěřovat nás, jak pravil Simmel, přenáší přes neznámé, dovoluje navázat vztah, a vytvořit tak příští pevné poznané místo.

Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství.

Divoké zvíře nebo Bůh

Důvěra ale není slepá. Simmelův následovník Niklas Luhmann (1927-1998) rozlišil důvěru, která vyžaduje angažovanost a schopnost komunikovat, od pasivní důvěřivosti masového spotřebitele čehokoliv.

Důvěra je aktivní součinnost, která dovoluje hledat alternativy, ale i přijmout ztrátu anebo – a to je důležité – přiznat i to, že něco nevíme. K důvěře potřebujeme komunikaci s ostatními kolem sebe. Důvěřivost to nepřipouští. Je pasivní, ale neochvějnou vírou ve vůdce, ideologie, konspirace či zázraky.

Vždy zrazována a zklamávána nutně končí pocitem osamění, marnosti, zrady a zatvrzení.

Je jen na nás, co si vybereme – a co s tím uděláme. Ať chceme nebo ne, tvoříme jeden celek, jedno státotvorné společenství, nebo chcete-li – národ. Neexistují národ neočkovaných a očkovaných. Jsme celek – a jiný mít nemůžeme.

Je na politice, a tedy na nové vládě – a co nejrychleji i na novém prezidentovi – aby našli pozitivní vizi, která překoná současné hysterické rozpolcení našeho společenství. V roce 1918 jsme to dokázali v řádově horších materiálních podmínkách a při nesrovnatelně horší úrovni zdravotní péče.

Možná už brzo nás čekají mnohem větší a dramatičtější zkoušky, ve kterých nebudeme mít víc, než sami sebe. Zvládneme cokoliv, pokud budeme cílevědomě hledat to, co nás spojuje a dělá z nás „obec“.

Věděli to už staří Řekové. Jistý Aristoteles napsal už ve čtvrtém století před naším letopočtem ve svém slavném spise Politika: „Kdo však nemůže žít ve společenství nebo je ve své soběstačnosti nepotřebuje, není částí obce, ale buď divoké zvíře, nebo Bůh.“

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)