Foto: Profimedia

Jan Urban: Fotbal, nahnědlá politika a silné emoce vypínající rozum

Napsal/a Jan Urban 6. října 2021
FacebookTwitterPocketE-mail

Postkomunistická střední Evropa hnědne. Představa o společnostech, dějinně poučených fašismem a komunistickou diktaturou, které automaticky a společně budou tíhnout k těm nejctihodnějším hodnotám západní politické kultury, právního státu a liberální demokracie, byla zjevnou fikcí.

Jasnozřivé varování osobnosti polské protikomunistické opozice Adama Michnika, který už v roce 1989 psal o nebezpečí, že otroci, kterým byla svoboda darována, aniž o ni museli skutečně bojovat, si vždy zvolí jenom dalšího otrokáře, nikdo nevyslyšel.

O třicet let později je zjevné, že velké většiny národních společenství střední Evropy vyplňují tuto temnou předpověď do posledního písmene. Neznajíce ceny svobody, vyměnily sen o postkomunistické budoucnosti za spotřební život v rámci nacionalistických klišé z 19. století.

Bez pevných bodů hrozí chaos

Polský ministr vnitra Mariusz Kamiński spolu s ministrem obrany Mariuszem Błaszczakem ukazují na tiskové konferenci novinářům údajné důkazy zoofilie běženců, nalezené, opět údajně, v jejich mobilech. Na místě odhalený podvod je tak hnusný a nízký, jako by pocházel přímo z nacistické protipolské propagandy roku 1939.

Bývalý liberál a evropský nadšenec Viktor Orbán vyrostl „z politické nutnosti“ v šovinistického polodiktátora, připouštějícího dělbu moci pouze pokud ji má pod kontrolou a obsazenou svými lidmi.

Podle stavu životní úrovně jsme se jako společnost nikdy neměli lépe. Navzdory tomu vnímáme dnešní dobu nervózně a postrádáme společné hodnoty a sociální vazby. Bezdůvodně žijeme v pocitu obav a frustrací.

Český premiér Andrej Babiš, vstupující do politiky pod hesly odporu proti postkomunistické korupci, aby byl v Evropě odhalen hned v několika korupčních megaskandálech. Slovensko bouřící se proti vlastní justiční, policejní i politické korupci.

Střední Evropa kopírovala demokracii, její instituce a rituály, dokud jí za to Západ, a především Evropská unie, zahrnovala podporou a stamiliardovými injekcemi na rozvoj infrastruktury, modernizaci zemědělství a rozvoj vzdělanosti. Skutečnou moc však pod povrchem po celou dobu upevňovala oligarchická společenství, která jen o něco více než po třiceti letech po konci komunismu přestávají demokracii potřebovat.

Demokracie se svými zásadami tolerance a důstojné diskuze ale přestala být přitažlivým vzorem už i pro velkou část společenství ve střední Evropě. Přestali jsme potřebovat vizi budoucnosti. O to víc nám chybí nepřítel.


KAŽDÉ RÁNO TO NEJLEPŠÍ Z HLÍDACÍPES.ORG


Je to ironické. Po ekonomické stránce a podle stavu životní úrovně jsme se nikdy neměli lépe. Navzdory tomu vnímáme dnešní dobu nervózně a postrádáme společné hodnoty a sociální vazby. Bezdůvodně žijeme v pocitu obav a frustrací. Hledáme místo a proud, se kterým bychom mohli souznít a hledat bezpečí.

Neuropatolog a spisovatel profesor František Koukolík popsal takovou situaci jako chvíli, kdy „jsme mohutně emocionálně aktivováni“ a v důsledku toho „silné emoce vypínají rozum“.

Je jisté, že tomu napomáhají nové technické prostředky a způsoby komunikace. Ale to hlavní je na nás samotných. Iracionální, xenofobní a sebedestrukční výkřiky v normální demokracii mohou izolovaně zaznívat a nikdy nemohou napáchat škodu. Ve chvíli, kdy „silné emoce vypnou rozum“, se snadno mohou stát součástí mediálního i politického mainstreamu. A v té chvíli už může být pozdě.

Bez pevných bodů, sdílených mimo jakoukoliv diskuzi absolutní většinou společnosti, totiž hrozí chaos. Nejde o zákony. Vnímání nepsané hranice mezi slušným a neslušným je v míru největším bohatstvím společenství. Za touto neviditelnou hranicí vládnou už jen silnější nad slabšími.

Sport je na celém světě obecně vnímán až vyhroceně emocionálně a příliš často slouží jako náhražka ostatních projevů „národního cítění“. V komunistických zemích byl součástí propagandy…

Fotbaloví chuligáni jako symbol doby

Americký právník a ekonom Cass Sunstein napsal ve své knize Cesta do extrémů: „Když se lidé nacházejí ve skupině stejně smýšlejících osob, je velmi pravděpodobné, že se jejich názory posunou do extrémních poloh. Říká se tomu jev skupinové polarizace.“

Jako vážné varování a potvrzení Sunsteinova jevu „skupinové polarizace“, by proto měla být vnímána skutečnost, že mimo politiku se mluvčími podvědomého „národovectví“ a „vlastenectví“ v posledních letech ve všech čtyřech zemích střední Evropy stali fotbaloví chuligáni.

Sport je na celém světě obecně vnímán až vyhroceně emocionálně a příliš často slouží jako náhražka ostatních projevů „národního cítění“. V komunistických zemích byl součástí propagandy a jeho funkcionáři byli z velké části celoživotními souputníky a spolupracovníky totalitního režimu.

Odhalení bývalých spolupracovníků a agentů Státní bezpečnosti či vojenské kontrarozvědky v čele českého fotbalového a hokejového svazu třicet let od konce komunistického režimu proto mohlo překvapit jen zcela naivní a slepé „příznivce sportu“.

Přesto se stále tváříme, jako by se právní a mravní normy na politiku a sport neměly vztahovat. Ukazuje to i čerstvý případ, kdy byla Sparta Praha potrestána fotbalovou asociací za nesporně rasistické chování svých „rowdies“ uzavřením stadionu pro diváky na jedno mezinárodní utkání. Podobné incidenty se staly i v Polsku a Maďarsku. Českému klubu ale byla nepochopitelně udělena výjimka, takže s doprovodem mohlo na mezinárodní zápas s Glasgow Rangers přijít skoro jedenáct tisíc dětí ve věku od šesti do čtrnácti let. Kdyby šlo o sport, byla by to krásná a významná výchovná příležitost.

Jenomže děti v silně emocionální atmosféře měly vybraného konkrétního „nepřítele“, fotbalistu měsíce propíraného v českých médiích jako symbol fotbalové nespravedlnosti. Oněch skoro jedenáct tisíc dětí po sedmdesát minut, kdy byl ten hráč na hřišti, bučelo a pokřikovalo pokaždé, když se dotkl míče. Nemluvím o rasismu, ale chcete lepší příklad toho, jak „silné emoce vypínají rozum“?

Zalíbit se davu

Oslovení dětští psychologové byli z této akce zděšeni. Ano, na fotbale se občas bučí, ale dítě – kdokoliv do věku zralosti – je násobně ovlivnitelnější, než dospělý a toto je formující zážitek výrazné kolektivní emoce.

Adolescent si přirozeně vybírá ty vzorce, které souvisejí se získáním úspěchu ve vrstevnické skupině. Podle sociální teorie agrese se přitom jedná o převážně naučené chování prostřednictvím pozorování a nápodoby. Čím více bude tato reakce opakováním a prostřednictvím vrstevnické skupiny posilována, tím častěji ji bude nedospělý jedinec volit. Sport jako škola šlechetného zápolení fair play? Ale jděte.

Nenašel se sportovní novinář, který by podobnou manipulaci a neslušné chování odsoudil. Atmosféru, kterou dětští fanoušci vytvořili, si naopak pochvalovalo vedení klubu, sparťanští hráči i trenér Pavel Vrba.

A populističtí politici, včetně premiéra a několika ministrů, jakoby jen čekali na tuto příležitost zalíbit se davu, vyrazili okamžitě „bránit české děti“ před kritikou ze zahraničí. Ani ministr zahraničí nemohl zůstat stranou a osobně intervenoval u velvyslance Velké Británie. A připomeňme, že po prvním březnovém incidentu veřejně protestoval i vedoucí kanceláře prezidenta republiky.

Nejde tady ale zdaleka o děti na stadiónu Sparty. Nesportovní buranství, schované pod hávem „národní cti“ a „odporu proti cizákům“, se ve střední Evropě nestává mainstreamem. Už jím je.

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)