Protest odpůrců tehdejšího prezidenta Václava Klause (Praha, 2009). Foto: Profimedia

Jan Urban: Češi, mistři patetického a naivního rusofilství

Napsal/a Jan Urban 16. března 2022
FacebookTwitterPocketE-mail

KOMENTÁŘ. Zlom v evropských dějinách – tak označil současnou ruskou agresi proti Ukrajině poslední summit představitelů Evropské unie ve Versailles. V žádném případě nejde o přehánění. Dohody o stabilitě státních hranic v Evropě podepsané v Helsinkách v roce 1975 představiteli 33 států, záruky velmocí dané Ukrajině výměnou za zřeknutí se jaderných zbraní, nemluvě o Chartě OSN, to všechno Rusko na rozkaz Vladimíra Putina shodilo ze stolu.

Od této chvíle si chce Rusko pravidla i hranice určovat podle svého a bez ohledu na „západnické“ představy o mezinárodním právu. Ruští „teoretici“ už ve státní televizi měsíce prohlašují, že hranice Ruska z roku 1918 jsou nespravedlivé a nepřijatelné, a bude-li třeba, „tentokrát se v Berlíně nezastavíme“.

Pro české a slovenské dějiny platí konstatování o zlomové důležitosti této války dvojnásob. Kromě balkánského pravoslaví totiž nikde v Evropě neexistuje tak patetické, naivní, nepravdivé a vymyšlené rusofilství jako u nás.

Rusofilství, které se už od začátků české a slovenské politizace národních obrození v 19. století stalo součástí kultury a především národovecké politiky a které svojí iracionálností a nevzdělaností ovlivňuje české i slovenské společenství i po dvou stoletích.

Hlava potlačených národů

Všichni čeští buditelé vystudovali a psali německy. Slovenští zase maďarsky. Byli to bez výjimky lidé slova, romantičtí intelektuálové, kteří si svět a budoucnost vymýšleli, protože vše, co bylo v minulosti, vnímali jako nespravedlivé a nedokonalé.

Vlastní zkušenost s německým či maďarským útlakem nadřadili nade vše ostatní a udělali ji východiskem monotematické „národní politiky“. Nedokázali přijmout a zpracovat ani mnohem bližší polskou, stejně slovanskou zkušenost s primitivností ruského samoděržaví.

Na začátku 19. století vyšli z představ o slabosti Rakouska, potvrzené státním bankrotem v roce 1811. Nevnímali myšlenky občanství a demokracie hlásané francouzskou revolucí, ale o to více se obávali „světovládné tyranie Napoleonovy“, jak to popsal Palacký.

Idealizované Rusko se podle něj „stavělo v hlavu potlačených národů… Naděje na zachránění národa, k národnímu sebevědomí sotva se probudivšího, obracely se na Rusko.“

Vyvrcholením této slepoty většiny české politiky byla nevšímavost a nepoučení se z brutálního potlačení polského povstání v letech 1863-4. Několik desítek tisíc padlých Poláků, více než tisíc popravených, téměř čtyřicet tisíc odsouzených na nucené práce, desítky vypálených vesnic, zničené kulturní památky.

O pouhé tři roky později Rusko okupovalo i zbytek Polska a rozdělilo ho do dvaceti ruských gubernií. Ve stejném roce 1867 jely do Ruska špičky českého „národního života“ na národopisnou výstavu a všeslovanský sjezd a v Carském Selu nedaleko Petrohradu se sešly i s carem Alexandrem II a jeho rodinou.

Zbabělá česká strategie

Vrcholem nevkusu a politické slepoty pak bylo vystoupení Františka Ladislava Riegra na slavnostním obědě v Sokolnikách, kde před osmi stovkami hostů ve své řeči o polském povstání prohlásil:

„Můj otcovský přítel Palacký i já v té době, kdy celá Evropa, kdy všichni národové západní proti Rusům prohlašovali se, osvědčujíce své sympatie pro toto povstání: tu my jsme směle vyřknuli, že počínání Polákův pokládáme za neštěstí … stáli jsme stranou a chtěli jsme souditi spravedlivě jednomu i druhému… Jestliže boj mezi Rusy i Poláky déle trvati bude a má-li v těchto bojích býti boj o existenci národní, kdož za to ručí, že Poláci svým časem nepovolají Němce dospěvší k jednotě a veliké moci válečné proti Rusům na pomoc?“

A designovaný „Otec národa“ František Palacký po návratu do Prahy osvětlil zbabělou českou strategii takto:

„My v tichosti jen zatím postupme a dozrajme, aby v čas, kde cizí ruce nám na hrdlo sáhly, Slované, co obr se jevili, jehož netušené síly a velikosti vrah se lekne. Tedy v tichosti k jednotě, světlu a síle“.

V „tichosti“ dospěli jsme k rozbití multietnického soustátí, nepřátelství všech sousedů, holocaustu a komunismu, etnickým očistám a lásce „se Sovětským svazem na věčné časy“.

Čeští i slovenští rusofilové si ve své slepotě nedokázali představit, že diktatura, a samoděržaví ničím jiným než diktaturou nebylo, se k nám vždy bude chovat stejně jako k vlastním potlačeným a dobytým národům, Polákům, Estoncům, Litevcům, Lotyšům, Finům, Rumunům nebo dnes Ukrajincům.

Náprava obrozenecké slepoty

Rusofilská iluze českých a slovenských buditelů přešla přes Karla Kramáře až k otevřené kolaboraci s diktaturou v podání Edvarda Beneše a československých komunistů a jen slovně pravicových či levicových postkomunistů dneška.

A dokud v českém a slovenském veřejném prostoru a diskuzi nezakotví ověřené historické poznání, že Rusko nikdy ve své historii nepodporovalo v Evropě principy demokracie, právního státu a lidských práv, nebude náprava oné obrozenecké slepoty možná.

Dnes se, tváří v tvář další agresi ruského samoděržaví proti Ukrajině, možná objevuje šance na to, že se naše společenství zbaví obrozenecké naivity 19. století.

Dnes sedí představitelé Čechů a Slováků u stejného evropského stolu ve Versailles a jednají spolu s ostatními členskými zeměmi EU o budoucnosti Evropy. Ještě nikdy v dějinách neměly naše hlasy takovou váhu a důležitost.

Co na to někdejší čeští a slovenští „vlastenci“, požadující ještě nedávno vystoupení z Evropské unie a NATO, hlásající udržení české koruny za každou cenu či demonstrující proti radaru v Brdech?

Pop-up mobil Mobile (207451)
SMR mobil článek Mobile (207411)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-2)
SMR mobil článek 2 Mobile (207416-3)
SMR mobil pouze text Mobile (207431)

Líbil se vám tento text? Pokud nás podpoříte, bude budoucnost HlídacíPes.org daleko jistější.

Přispět 50 KčPřispět 100 KčPřispět 200 KčPřispět 500 KčPřispět 1000 Kč

LockPlatbu on-line zabezpečuje Darujme.cz

Skyscraper 2 Desktop (211796-4)