Byl počátek léta 1992 a dolů Loretánskou ulicí si to valila rozložitá postava Vladimíra Mečiara. Tenkrát ještě chodili politici normálně po chodníku a nikdo z kolemjdoucích neměl ten hloupý nápad, aby si s nimi dělal exkluzivní selfíčko. Nebyly mobily a internet, proto i dolování informací bylo o dost složitější než dnes.

A tak se na veřejnosti vědělo, že Mečiar je politik, který rychleji mluví, než myslí, avšak už méně to, že právě on s Václavem Klausem připravují rozdělení pomlčkové republiky. Nutno dodat, že oba jmenovaní měli po kapsách svého saka model „devadesátky“ mnoho dalších překvapení, na něž dojde později a podle národního svérázu.

Samotné rozdělení ČSFR by ovšem vnější pozorovatel mohl právem označit za diplomatický, občanskoprávní i hospodářský majstrštyk.

Budeme slavit?

Za půl roku kulaté třicátiny zajisté podnítí na obou březích Moravy bezpočet úvah na vrub této historické periody, bude se slavit, možná i nostalgicky vzpomínat. Autor předem upozorňuje, že nic oslavovat ani oplakávat nebude, neboť k obojímu nevidí žádný důvod. I proto píše tuto úvahu nadcházejícího léta.

Je původem ze Slovenska a většinu života žije v Praze. Nepovažuje se za renegáta, nýbrž subjektivně za exemplář „Čechoslováka“, který údajně nikdy neexistoval. Rád by se však podělil o některé okamžiky společné historie, která se nejlépe vyjevuje románovou formou na příběhu jedné rodiny.

Můj děda se narodil v roce 1890  v Banské Bystrici, kde se po nižších školách zapsal na zdejší učitelský ústav. Jelikož tou dobou vrcholila maďarizace  a Apponyiho školský zákon nařizoval učitelům působit na žáky v duchu velkomaďarské ideje, dostal se děda kvůli svému národoveckému smýšlení do konfliktu s tamními profesory.

Záhy musel přestoupit na obdobný ústav v Kláštore pod Znievom. Tam bylo klima pro emancipaci Slováků v rámci Uherska o poznání příznivější. Po Velké válce a Trianonu byla maďarská otázka pro mladou Československou republiku jako celek výhodně vyřešena, avšak pro dědečka, kterého instalovali do evangelické školy na silně maďarizovaném jihu, to představovalo prosazování slovenštiny ještě na dlouhá desetiletí.

Že tu svatou válku s Maďary nebral až tak vážně, dokázal svým soukromým životem – oženil se s dívkou s maďarskými kořeny a příjmením. Ve škole učil jazykové toleranci, a když si doma dospělí chtěli před dětmi říct něco důvěrného, přehodili do maďarštiny. Podporoval také velkorysý plán T. G. Masaryka v souznění s ministrem pro správu Slovenska Vavro Šrobárem vyslat na pomoc zaostalejšímu Slovensku tisíce učitelů a státních zřízenců z Čech a Moravy.

Sečtělejší čtenář ví, že to český výsadek na Slovensku neměl právě jednoduché. Zpočátku existovala oboustranná jazyková bariéra i různé animozity, no, a když konečně během let nastalo porozumění, nastoupila štvavá nacionalistická kampaň.

Slogany typu „Češi peši do Prahy“ nebo „Čecha do mecha a mech do Dunaja“ nabourávaly zejména koncem 30. let výsledky celého snažení. Nemůže být ovšem pochyb, že česká „mise“ byla zejména ve školství pro Slovensko (zdůrazňuji Slovensko, nikoliv Československo) nenahraditelná.

Mnozí slovenští studenti po odsunu tesknili za svými českými učiteli. Za všechny uveďme básníka a překladatele Júlia Lenka, který ve sbírce Stužková slávnosť – název konkrétní básně si už nevybavím – vzpomíná s láskou na českého profesora z gymnázia.

Můj děda k nim generačně nepatřil, avšak knihovnu měl plnou Jiráska a Erbena, v kostele zpíval u varhan žalmy v kraličtině.

Přízrak klerofašismu

V řečeném Kláštore pod Znievom mu mezitím vyrostl kolega, historik František Hrušovský. Ten si dal velmi záležet na tom, aby historie fašistického Slovenska zapadla do narativu o vyvolenosti dle německého střihu, kde nemůže chybět Vodca (Andrej Hlinka), probuzený národ a smečka odvěkých nepřátel.

Mezi ně řadí také pedagogy z Čech. Takto hodnotí veškeré jejich úsilí a výsledky: „Českí učitelia a profesori, ktorí za dvadsať rokov otupovali národný a mravný cit slovenskej mládeže, stali sa v novej slovenskej škole nepotrebnými.“ (Slovenské dejiny, Matica slovenská 1939, str. 438)

Na rozdíl od největšího slovenského skladatele Eugena Suchoně, který odmítl k oslavě fašistického režimu napsat monumentální operu, napnul František Hrušovský během válečných let všechny své síly k politické a publikační činnosti. Stal se členem slovenského sněmu a vedle učebnice dějepisu pro střední školy vydal agitační tituly jako Slovenský národ je schopným vykonávateľom svojej suverenity nebo Žije, žije duch slovenský. Za tak oddanou službu domácímu klerofašismu nemohl pan profesor rozhodně očekávat pochvalu spojenců, proto raději v březnu 1945 emigroval.

Ale vraťme se k dědovi. Jak asi přijal shora uvedené „nové učení do nové školy“? Rodinné kroniky o tom mlčí, avšak v jeho knihovně se dochovaly již zmíněné Slovenské dejiny od Fr. Hrušovského. Vzhledem k tomu, že dědeček tuto knihu neopatřil tradiční formulí „Táto kniha je majetkom Jána Očenáša, učiteľa“, domnívám se, že by mu nikterak nevadilo, kdyby mu ji někdo nevrátil.

Dědeček se netlačil do první linie hybatelů dějin, byl víc typem poctivého dělníka na vinici, jenž snáší žár slunce a tíhu dne. Nejméně pětkrát mu školská správa horních Uher, 1. republiky, Slovenského štátu, poválečné a poúnorové republiky překopala osnovy, mocnáři a prezidenti nad katedrou se střídali jako apoštolové na orloji, ale on vždy jako člověk i pedagog obstál.

Zpátky do svazku

Zastavím se ještě na chvíli v době poválečné. Byly to časy politicky i národnostně těkavé, eufemisticky řečeno. Nejvíc to schytali Němci a hned po nich Maďaři. Slováci se ze scestí fašismu šťastně navrátili do svazku s těmi, jejichž zástupce na sklonku roku 1938 ze země tak nespravedlivě vyštípali.

Hlavní vina nebyla připsána úředníkům a představitelům inteligence, nýbrž černohnědým ideologům (viz příklad Suchoň vs. Hrušovský). Dále je třeba připomenout oprášení prvorepublikového klišé, že Slovensko je tu za mladšího a poněkud odstrkovaného bratra, jenž dál svádí boj o vlastní identitu a jazyk. Ilustrujme to na citátu Dr. Edvarda Beneše:

„V literatuře, malířství, sochařství a v stavitelských památkách na Slovensku vidíme výraz vlastních uměleckých schopností slovenského lidu, neboť z něho vzešli z největší části tvůrcové těchto uměleckých děl, a potlačit v sobě základní fond umělecké vlohy, za který děkovali svému národnímu původu, nemohli ani ti, kdo již zdědili jinou řeč nebo pod tíhou poměrů ji sami přijali.“ (z předmluvy k obrazové publikaci Slovensko, 1947)

Dva národy, dva jazyky

Stručně k té „jiné řeči“. Před sametem jsme čtyřicet let byli republika s dvěma úředními jazyky, rovnostářský režim se někdy až upjatě snažil o jejjich vyváženost. To se kupříkladu v 80. letech minulého století po Hlavním nádraží v Praze rozléhala z amplionů krásná slovenština; chudinky babičky z jižních Čech, v lomozu vlaků pobraly z hlásání sotva polovinu.

Naštěstí to u nás nebyla a dnes už teprve není otázka, co by stála za hněv a rvačku. Je to záležitost trochu akademická a ponejvíc estetická. Ale vyprávějte některým politikům o kultuře jazyka. Úřední jazyk je v ČR jeden jediný, avšak slušná čeština je totéž, jako slušná slovenština.

Pokřížení obou je paskvil dobrý leda „pro motýle“. V Praze a Liberci žije naše rozvětvená rodina – architekt, právník, fotograf, pedagog, chemik nebo optik – každý otázku volby jazyka řeší v praxi po svém. Čechům slovenština evidentně nevadí a na Slovensku zprvu jánošíkovský jazykový zákon, který mj. striktně přikazoval titulkovat i české filmy, rychle redukovali.

Epilog

Z hlediska ukotvení k domovu vnímám své příbuzné v oné poetické dědině mého dědečka úplně stejně jako ty na severu Čech – žádná hromadná emigrace, žádná pravlast za mořem. Ze slovenské strany věc asi nevidí až takto pragmaticky, občas dostanu vlastenecky podbarvenou otázku: „Kedy sa vrátiš na Slovensko?“

Když jsem před časem dělal rozhovor v Slovenském rozhlase a představoval svoje pražské aktivity, volali do studia známí i neznámí a pochvalovali si, že se Slovák „vo svete“ nikdy neztratí.

Tak nevím. Celých 32 let jsem žil v zákonném svazku Čechů a Slováků, dalších 30 let teď žiju „vo svete“? Ne, není to tak hrozné s  tou kafkovskou cizinou, kde i vzduch voní cize. Právě naopak. Máme se teď docela rádi, fandíme si, závidíme sportovní úspěchy a prezidenty.

Před dvěma roky v Brně u příležitosti stého výročí první ústavy paní prezidentka Zuzana Čaputová poznamenala: „Naša ústava je dobrá, ale šlo a stále ide o to, naplniť jej literu životom.“

Ano, ústavu my obyčejní občané obou republik tak nějak respektujeme, jen na to naplňování litery v životě manželském jsme jaksi rezignovaly. Žijeme spolu volně, jen – jak se lidově říká – na psí knížku. Musím ale říct, že nám to už třicet let náramně sluší a vyhovuje.