GLOSA. Začneme aktuální pohádkou. Teplý podzim pominul, nastává zima. Čas chladu, dlouhých nocí, hladu a strádání. Zvířátka to dobře vědí, a proto se na zimu připravují. Nabírají na váze, dělají zásoby, zateplují pelíšky a mění letní kožíšek za zimní. Každé přilepšení se počítá. A o tom je ukrajinská pohádka Rukavička. Určitě ji znáte.

Šel dědeček lesem, za ním běžel psík. I ztratil dědeček rukavici.

Tu běží myška. Vlezla do rukavičky a říká: „Tady budu bydlet.“

Najednou přiskákala žabka a ptá se: „Kdopak bydlí v rukavičce?“

„Myška Škrabalka. A kdo jsi ty?“

„Žabka Skákalka. Pusť mě taky!“

A už jsou tam dvě. Postupně se k nim přidá zajíček Ušáček, liška Ryška, vlček Šedý krček a divočák Štětiňák. Už je jich tam šest. Mačkají se jeden na druhého, sotva se do rukavičky vejdou.

Najednou zapraskalo v křoví – šine se k rukavičce medvěd. Zaryčel a ptá se: „Kdopak bydlí v rukavičce?“

A ti uvnitř mu odříkají svá jména pěkně od začátku.

“Hoho, vás tam tedy je! Já jsem medvěd Medojed. Tak mě pusťte taky!“

„Ale kdepak! I tak je tu těsno!“

„Nějak se přece vejdeme!“

„No tak dobře, ale jen na krajíček!“

Vlezl do rukavičky i medvěd, už je jich sedm. V rukavičce je těsno, tak tak že nepraskne.

Vtom se dědeček zastavil, kouká – rukavice nikde. Tak jde honem zpátky, hledá svou rukavici. Psík běží vpředu a vidí: leží tam rukavička a hýbe se.

Psík zaštěkal „Haf, Haf!“ Zvířátka se lekla a šup do lesa.

Dědeček přišel, zvedl rukavici a šel si dál. (kráceno z překladu Oleny Kuriščákové)

Pohádka má dvě roviny – reálnou a smyšlenou. V první ztratí dědeček rukavici a brzy ji znovu najde. Podle něho se vůbec nic záhadného nestalo. Jenomže mimo jeho svět se dějí věci přímo zázračné, o nichž vědí jenom děti. Děti milují opakování replik a mazlivých jmen zvířátek. Děti nepochybují, že ta rukavička byla kouzelná, když se do ní vešlo tolik nájemníků. Děti na své úrovni také chápou, že tam byla dobrá vůle vyhovět každému. Ano, tahle rukavice je místem nejen nekonfliktním, ale jako pravý symbol domova i prostorem neomezeným. Vyjádřeno starou moudrostí: dobrých lidí se všude vejde dost.

A je tu i třetí rovina, která se dnes přímo nabízí – alegorie na motiv „ruský medvěd“ versus „ukrajinská rukavice“. Předem se omlouvám méďovi ze shora uvedené pohádky, on je v tom zcela nevinně. Jeho hřmotná mluva a nemotornost jen roztomile podtrhují toleranci ostatních: „Jsi tak veliký a hrneš se jako velká voda, ale co už s tebou – tak pojď!“ Na druhou stranu nutno uznat, že volba medvěda za neoficiální symbol Ruska (heraldickým zvířetem Ruské federace je orel) je velice případná, po všech stránkách realistická. Medvěd je silný, rychlý a odvážný predátor, pro pověrčivé lovce lstivý soupeř, zlý duch tajgy. Kdyby bylo možné – a u symbolu to asi nebude problém – připsat mu ze světa lidí jeden generální prvek, pak by to byl požadavek být respektován. Korpus medvěda, když se postaví na zadní v celé své mohutnosti, donutí každého protivníka bázlivě couvnout, právě tak jako udělat nanejvýš uctivé pšššt, když jej náhodou nalezne spícího při zimní hibernaci.

Zkrátka, řečeno jazykem zoologů s politickým rozhledem, ruský medvěd nemá ve svém biotopu přirozené nepřátele. Nikdo mu bez dovolení nešlape po jeho pěšinkách v tajze, nikdo mu nebrání lovit zamilované lososy a mlsat jágody. Okolní sousedé se chovají korektně, uctivě zdraví a kupují od něj vše, co kdo z jeho kraje potřebuje. Mohou si při té příležitosti po sousedsku poklábosit, vždyť jejich řeč si je tolik podobná. Občas si sednou za jeden stůl, pojedí a popijí, dokonce si i všichni vespolek zazpívají, přece srdci tak blízkou mají notu.

Začali jsme ukrajinskou pohádkou, skončíme ruskou bajkou. Dávno už víme, že nic na světě není navěky – ani přátelské přebývání v rukavičce, ani sousedská selanka.

Jednoho dne sousedé medvěda takto osloví: „Tak jak ti chutná boršč, Míšo? Hodně masa, viď?! A vodka, je dost silná? Je! Ech, aby nebyla – ona deset let odležolaja!“

Medvěd souhlasně přikyvuje těžkou hlavou, veliké břicho o stůl spokojeně opírá.

„A poslyš, Míšo! My ti pokaždé předložíme to nejlepší, co nám Christos, Pán náš jediný štědře dává. A proč nám ty, Míšo, po tom všem tak oplácíš, že se opiješ a všechno nám tady rozmlátíš?“

„Kto? Ja?!“ zařve medvěd popuzeně a teatrálně si položí tlapu na prsa. „I znajete vy Krylova: Bogaty i silny vsegda prav. Bedny i slaby – nravit sja jemu eto, ili net – on nepozvoljajet sebe ničego. Poňal?“

„Nemá to cenu, zas přebral.“ mávnou rukou sousedé. „Nechme ho vyspat. Ale bude to trpké probuzení, až zjistí, že už není devatenácté, nýbrž jednadvacáté století.“